Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 590.

der Senatoren Hartl, Dr. Mayr-Harting, Dr. Naegle, Jelinek, Zuleger, Fahrner und Genossen

Nach umwidersprochenen Zeitungsmeldungen soll die čechoslovakische Regierung den Anspruch auf eine von Deutschland zu bezahlende Entschädigung von über 40 Milliarden čsl. Kronen für die dem Staate und seiner Bevölkerung erwachsenen Kriegsschäden angemeldet haben. Sollte eine solche, rechtlich nicht zu begründende Forderung tatsächlich erhoben worden sein, so müsste gegen diesen Versuch, sich an dem gegenwärtig geplanten neuerlichen Raubzuge gegen das deutsche Reich zu beteiligen, im Namen der deutschen Bevölkerung dieses Staates entschiedenster Einspruch erhoben werden.

Obwohl selbst aus tiefen Wunden blutend, die ihm der eigene Staat geschlagen hat, wendet sich das deutsche Volk der Čechoslovakei mit Abscheu von dem Gedanken ab, die augenblickliche Machtlosigkeit des nicht im ehrlichen Kampfe besiegten, sondern durch heuchlerische Zusicherungen zur vorzeitigen Waffenstreckung verführten deutschen Volkes zu einer ruhlosen Erpressung auszunützen.

Der Friedensvertrag von Versailles bestimmt im Artikel 232, dass Deutschland alle Schaden gutzumachen habe, die der Zivilbevölkerung jeder der alliierten und associierten Mächte und ihrem Gute während der Zeit, in der sich die betreffende Macht mit Deutchland im Kriegszustande befand, zugefügt wurden. Nach dem klaren Wortlaute dieser Bestimmung erstreckt sich also die Pflicht der Wiedergutmachung keinesfalls auf solche Schäden, welche nicht der Zivilbevölkerung und welche nicht während des Kriegszustandes mit Deutschland entstanden sind. Nun ist es aber ganz zweifellos, dass der čechoslovakische Staat, der ja erst Ende Oktober 1918 entstanden ist, nicht schon vor seinem Bestehen als eine assoziierte mit Deutschland im Kriegszustande befindliche Machtangesehen werden konnte. Daran ändern alle vorgekommenen Verrätereien eben so wenig, wie die erst im Sommer 1918 erfolgte sogenannte Anerkennung der aus čechischen Überläufern gebildeten Legionen, also nicht des damals ja noch nicht bestehenden Staates als kriegführende Macht. Denn diese Anerkennung wurde durch das čechische Volk nicht ratifiziert, das zur selben Zeit noch seine designierten Vertrete im österreichischen Ministerium besass und dessen politische Mandatsträger bis zum Zusammenbruche im Wiener Parlamente aktive Politik betrieben. Darin liegt eine so klare und unzweideutige Anerkennung der Zugehörigkeit zum österreichischen Staate, der damals der Verbündete Deutschlands war, dass es nicht erst des Hinweises auf die von führenden čechischen Kreisen bis in das letzte Kriegsjahr immer wieder abgegebenen Loyalitätsbeteuerungen bedarf.

Es ist also klar, dass hinsichtlich aller Kriegsschäden aus jener Zeit, da die Lossagung des čechischen Volkes vom österreichischen Staate noch nicht stattgefunden hatte, keinerlei rechtsgültiger Anspruch auf Wiedergutmachung durch Deutschland erhoben werden kann. Hiebei muss übrigens bemerkt werden, dass es nicht angeht, das čechische Volk mit dem Staate zu identifizieren, in welchem es nach der letzten anständigen Volkszählung von 1910 nicht einmal die Hälfte der Bevölkerung bildet.

Der čechoslovakische Staat kann, sofern er keine ausgesprochene Raubpolitik befolgen will, nur die Wiedergutmachung jener Kriegsschäden verlangen, welche nach dem 28. Oktober 1918, an welchem Tage er zu bestehen begonnen hat, seiner Zivilbevölkerung und deren Eigentume zugefügt wurden. Diese Schäden reichen aber nicht im Entferntesten an die vom Wahrsinne eingegebene Summe von über 40 Milliarden heran. Die merkwürdige Übereinstimmung dieser Summe mit dem Betrage der kürzlich ausgewiesenen Staatsschulden lässt übrigens vermuten, dass überhaupt keine ernst zunehmende Schadenserhebung stattgefunden hat, sondern dass nur dor verwertliche Versuch vorliegt, die čechoslovakischen Staatsschulden ohne jeden stichhältigen Pechtstitel dem für seine allzugrosse Vertrauensseligkeit ohnehin so schwer büssenden deutschen Reiche aufzubürden.

Dass dies aber nichts anderes zur Folge haben müsste, als eine unheilbare Vergiftung unseres Verhältnisses zu unserem trotz alle - und alledem mächtigsten Nachbarstaate und dass sich daraus die Notwendigkeit steter gesteigerter Kriegsbereitschaft ergeben müsste, liegt auf der Hand. Dadurch aber würde jene "Entschädigung", wenn sie wirklich erreicht werden könnte, durch die erhöhten Militärlasten in wenigen Jahren wieder aufgezehrt werden und es bliebe davon nichts übrig, als eine dauernde Verschlechterung unserer aussenpolitischen Lage und zugleich eine Verschärfung der an Schwierigkeiten und Konflikten ohnehin überreichen inneren Verhältnisse. Denn die Deutschen und wohl auch andere Völker dieses Staates müssten den abscheulichen Erpressungsversuch an Deutschland als eine ihnen selbst angetane Schmach aufs bitterste empfinden.

Auch vom rein staatlichen Standpunkte erscheint uns daher jener Versuch zur rechtswidrigen Aneignung von Milliarden deutschen Volksvermögens als eine zugunsten eines augenblicklichen Vorteiles in's Werk zusetzende Untergrabung der Zukunft dieses Staates, die nur durch ein ehrlich-friedliches Verhältnis zufallen Nachbarstaaten gesichert werden kann.

Von diesem Gesichtspunkte aus richten wir an den HerrnMinister des Äusseren die Anfrage:

Ist es ritchtig, dass der čechoslovakische Staat den Anspruch auf eine vom deutschen Reiche zuleistende Entschädigung im Betrage von über 40 Milliarden čsl. Kronen angemeldet hat?

Wenn dies der Fall ist, wie vermag der Herr Minister eine solche Forderung zu rechtfertigen und ziffermässig, unter Anführung der betreffenden Schäden, zu begründen?

Prag, am 3. März 1921.

Hartl, Dr. Mayr-Harting, Dr. Naege, Jelinek, Zuleger, Fahrner,

Knesch, Fritsch, Hübner, Jesser, K. Friedrich, Spies, Dr. Emma Maria Herzig, Meissner, A. Lippert, Dr. Spiegel, Dr. Hilgenreiner.

Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

senátorů Hartla, dra. Mayr-Hartinga, dra. Naegle, Jelinka, Zulegera, Fahrnera a soudr.

Podle nepopřených zpráv novinářských přihlásila prý československá vláda nárok na náhradu, kterou má Německo zaplatiti částkou přes 40 miliard Kč za válečné škody, jež vznikly státu a jeho obyvatelstvu. Byl-li takový, právně neodůvodnitelný nárok skutečně uplatněn, musel by jménem německého obyvatelstva tohoto státu býti nejrozhodnější odpor vznesen proti tomuto pokusu zúčastniti se nyní právě zamýšleného opětného loupežného tažení proti německé říši.

Ačkoli sám krvácí z hlubokých ran, jež mu vlastní stát zasadil, odvrací se německý lid Československa s odporem od myšlenky využíti k bohaprázdnému vydírání přítomné nemohoucnosti německého národa, jenž nebyl poražen v poctivém boji, nýbrž licoměrnými přípověďmi sveden k předčasnému složení zbraní.

Mírová smlouva Versailleská ustanovuje ve článku 232, že Německo má napraviti všechny škody, kteréž způsobeny byly civilnímu obyvatelstvu každé z mocností spojených a sdružených a jeho majetku v době, po kterou dotyčná mocnost byla s Německem ve stavu válečném. Podle jasného znění tohoto ustanovení nevztahuje se tudíž náhradní povinnost nikterak na takové škody, které nevznikly civilnímu obyvatelstvu a které nevznikly po dobu válečného stavu s Německem. Avšak jest zcela nepochybno, že Československý stát, jenž přece vznikl teprve koncem října 1918, nebylo lze považovati již před jeho trváním za mocnost sdruženou a s Německem ve stavu válečném se nalézající. Na tom mění všechny přihodivší se zrady právě tak málo, jako tak zvané uznání legií, utvořených z českých přeběhlíků, (tedy nikoli státu, jenž tehdy přece ještě neexistoval), za válčící mocnost, kteréžto uznání se stalo teprve v roce 1918. Neboť toto uznání nebylo českým národem ratifikováno, jenž v téže době měl ještě svého designovaného zástupce v rakouském ministerstvu a jehož političtí zástupcové až do shroucení ve vídeňském parlamentě pěstovali aktivní politiku. V tom spočívá tak jasné a nepochybné uznání příslušnosti k rakouskému státu, jenž tehdy byl spojencem Německa, že není třeba teprve poukazovati na ujišťování loyality, kteréž vedoucí české kruhy do posledního válečného roku opětovně pronášely.

Jest tedy jasno, že ohledně všech válečných škod z dob, kdy český národ se ještě nezřekl státu rakouského, nemůže býti vznášen nižádný právoplatný nárok na náhradu škody Německem. Při tom ostatně dlužno poznamenati, že nelze český národ stotožňovati se státem, v němž český národ podle posledního slušného sčítání lidu z roku 1910 netvoří ani polovinu obyvatelstva. Československý stát, pokud nechce sledovati politiku výslovně loupežnou, může žádati jenom nápravu těch válečných škod, kteréž po 28. říjnu 1918, kteréhožto dne počalo jeho trvání, způsobeny byly jeho civilnímu obyvatelstvu a jeho majetku. Tyto škody však nedosahují ani z daleka šílenstvím vnuknuté sumy přes 40 miliard. Zvláštní shoda této sumy s obnosem nedávno vykázaných státních dluhů dává ostatně tušiti, že škoda vůbec nebyla vážným způsobem zjišťována, nýbrž že se jedná jen o zavržitelný pokus svaliti československé státní dluhy bez jakéhokoli pádného právního titulu na německou říši, kteráž bez toho za svou přílišnou důvěřivost tak těžce pyká.

Že by to však nemohlo míti za následek nic jiného než-li nevyléčitelné otrávení našeho poměru k našemu vzdor všemu tomu nejmocnějšímu sousednímu státu a že by z toho musela vyplývati nutnost stále stupňované válečné pohotovosti, leží na bíledni. Tím by však ono "odškodnění", kdyby ho skutečně bylo lze dosíci, zvýšenými vojenskými břemeny v málo letech bylo opětně ztráveno a nezbylo by pak než-li trvalé zhoršení naší vnější politické situace a zároveň zostření vnitřních poměrů, beztak přebohatých potížemi a konflikty. Neboť Němci a zajisté také jiní národové tohoto státu museli by ohavný pokus vydírání na Německu co nejtrpčeji pociťovati jako hanbu jím samotným způsobenou. Také se stanoviska čistě státního jeví se nám tudíž každý pokus protiprávního přisvojeni miliard německého národního jmění jako podkopání budoucnosti tohoto státu, provedené v zájmu okamžité výhody, kterážto budoucnost zabezpečena býti může jedině poctivým mírovým poměrem ke všem státům sousedním.

Hledíce k tomu, tážeme se pana ministra věcí zahraničních:

Jest pravda, že Československý stát přihlásil nárok na odškodnění v částce přes 40 miliard Kč, kteréž má Německá říše poskytnouti?

Je-li tomu tak - jak může pan ministr takovýto nárok ospravedlniti a ciferně s udáním dotyčných škod odůvodniti?

V Praze dne 3. března 1921.

Hartl, dr. Mayr-Harting, dr. Naegle, Jelinek, Zuleger, Fahrner,

Knesch, Fritsch, Hübner, Jesser, K. Friedrich, Spies, dr. Emma Marie Herzigová, Meissner, A. l.ippert, dr. Spiegel, dr. Hilgenreiner.