Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 622.

Poměry poválečné ve mnohých směrech rovnají se poměrům válečným. Tak zvláště, pokud jde o životní potřeby, jejichž výroba jest ještě dnes obmezena. Lichva s těmito předměty a podloudný vývoz jích jsou právem všeobecně považovány za činy, které sahají na existenci jednotlivce ba i na existenci celého státu. Proto jest nutno proti takovýmto trestným činům co nejsilněji reagovati. Národní shromáždění přijavši zákon o válečné lichvě ze 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. a dále zákon o stíhání podloudného vývozu do ciziny ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n. projevilo nezlomnou vůli, bojovati o vyplenění tohoto zla.

Ukázalo se však, že přes to, že tresty uložené tímto zákonem jsou velmi přísné a přes to, že soudy jich v hojné míře používají, zlo bují dále. Dokladem toho je několik výňatků ze zpráv o stíhání lichvy v posledních měsících. V druhé polovici listopadu byla odsouzeno 112 osob pro přečin a 293 pro přestupek válečné lichvy. V první polovici prosince 1 osoba pro zločin válečné lichvy, 52 osob pro přečin a 218 pro přestupek. V první polovici ledna 1921 bylo v Praze samé odsouzeno lichevním soudem 14 osob pro přečin válečné lichvy k celkovému trestu 83 měsíců tuhého vězení a 153.000 K pokuty a jedna osoba pro zločin válečné lichvy k těžkému žaláři na jeden rok a k 10.000 K pokuty.

Již z toho je patrno, že je potřebí zvláštní reakce na toto zlo, aby trestuhodnost činů těch byla nějak zvlášť veřejnosti stavěna na oči a tím od páchání těchto činů odstrašováno. Prostředků podobných bylo používáno již ve dřívějších dobách a nutno říci, že bude jich používáno i v budoucnosti, kdykoli poměry hospodářské budou vyvolávati takovou tíseň, jakou jsme prožili v dobách válečných a jakou prožíváme z části ještě dnes. Dříve bylo saháno k prostředkům velice krutým, jaké dnes nesnášejí se se všeobecnými zásadami lidskosti. Přes to však je nutno vyhledati takový prostředek, který by v účincích byl stejný jako postavení na pranýř a k tomu je nejvhodnějším podrobiti odsouzeného nucené práci veřejně vykonávané. Trest netkví ve práci samé, leda by se jednalo o to, že jak správně uvádí důvodová zpráva vládního návrhu, donucují se k opravdové fysické práci i ti, kteří chtí býti lehce živi a práci se vyhýbají, hledíce dosíci značných zisků na úkor celé společnosti, ale v tom, že takovíto provinilci nutí se k práci veřejně vykonávané, povětšině těžké, bez ohledu na stav a zaměstnání. Tím, že osoby ty budou dány do zvláštních pracovních oddílů, budou skutečně jaksi postaveny na pranýř. Tvrdilo se, že zákon takový přichází pozdě. Jak ale vidno z hořejších ciferních údajů, zbývá ještě mnoho plevele, který nutno vypleti. Dosud panuje, a nutno se obávati, že bude panovati delší dobu lichva s potřebami životními, jejichž produkce následkem světových poměrů vázne a jak dlouho tento stav potrvá a zdali snad nenastanou další komplikace, nelze s jistotou předvídati. Nebylo by také rozumno tvrditi, že proto, poněvadž přes všechna opatření zákonná, lichva neustala, jest zbytečno - protože marno - činiti opatření další. Můžeme si lehce představiti, kde bychom byli, kdybychom se byli toho boje vzdali, jak dlouho by ještě úpěl náš lid pod tíhou drahoty a jak by stát nemohl se zotavovati, ale musel by hynouti. Tak jako nevymizí vraždy, krádeže a j. přes to, že pachatelé těchto činů jsou stíháni a trestáni, nezamezí se úplně ani lichva a podloudný vývoz, ale obmezí se na míru, která nemůže zdravý vývoj udusiti. Ještě nyní jde o to, aby podmínky tohoto vývoje k ozdravění byly ulehčeny a aby byly odstraněny všechny překážky stavící se v cestu, a takovou překážkou nesporně je hromadění zásob za účelem zvýšení cen, předražování, podloudný vývoz a pod. Zákony, které odpovídají právnímu citu obyvatelstva, jsou dobré a ten právní cit nám praví, že není žádnou ukrutností, trestati nucením k veřejné práci ty, kdož ničí štěstí a existenci tisíců a tisíců.

V otázce, které činy takto mají býti trestány, postavil se ústavně-právní výbor senátu na stanovisko, jaké zaujala vláda ve svém návrhu i také poslanecká sněmovna Nár. shromáždění. Kromě toho, co jest uvedeno ve příčině té ve zprávě právního a sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny (č. tisku 1443 posl. sněm.), lze uvésti, že rozšířením kruhu těch trestných činů, pro něž má nastati zařadění do trestního pracovního oddílu, značně by se setřel ráz těchto pracovních oddílů a zamýšlené postavení na pranýř nebylo by již tak účinné.

Vládní návrh i také poslanecká sněmovna rozhodly se učiniti rozdíl v zařadění do trestního pracovního oddílu podle povahy trestného činu. Tam, kde jde o první odsouzení pro přečin, má být uznáno na zařadění do trestního pracovního oddílu toliko tehdy, když obžalovaný nehledí si řádného zaměstnání nebo dopustil se činu ze zištnosti, ačkoli má značný důchod, anebo projevil svými činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva. Jde-li však o zločin aneb o opětné odsouzení téže osoby pro přečin podle téhož zákona, podle kterého již jednou byla odsouzena, nečiní se rozdílu, co bylo motivem činu, nebo zda druhé dvě shora uvedené podmínky jsou dány. Toto stanovisko dlužno schváliti, poněvadž tím, že dopustil se pachatel buď znovu přečinu podle téhož zákona nebo trestného činu, kvalifikovaného jako zločin, je dostatečně zjištěno, že je potřeba té silnější reakce, kterou má na mysli navržený zákon.

Ústavně-právní výbor usnesl se proto velikou většinou doporučiti k přijetí ono usnesení poslanecké sněmovny, podle něhož má býti zařadění obligatorním. Jsou-li dány podmínky zákona, není důvodu, proč by trest neměl stihnouti stejně všechny, ať jsou postavení jakéhokoliv.

V dalším stačí poukázati na důvodovou zprávu právního a sociálně-politického výboru sněmovny poslanecké (čís. tisku 1443) a vytknouti jen některé body, v nichž buďto vzešly pochybnosti o správnosti usnesení poslanecké sněmovny nebo v nichž ústavně-právní výbor doporučuje změnu.

Dle §u 2 odst. prvního osnovy zákona ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou, má býti práce v trestním oddílu nastoupena bezprostředně po odpykaném trestu na svobodě a o odchylkách od tohoto pravidla má rozhodnuti soud. Ústavně-právní výbor měl pochybnosti, zdali dikce tato je zcela vhodná, když v §u 10 vůbec se zakazuje odklad trestu s malými výjimkami. Při bližším však zkoumání shledáno, že zcela bezúčelným ustanovení toto není, poněvadž může býti někdy vhodno, aby trest v pracovním oddílu byl nastoupen případně dříve než trest na svobodě, či mezi ním, tak na př. kdyby šlo o práce, jichž je v zájmu veřejném naléhavě potřebí, na př. pilná regulace, odvodnění a pod. a nebylo dostatek sil po ruce.

Pokud jde o ustanovení odst. 3., že justiční správa určí lékaře, jejž pověří prohlídkou takových odsouzenců, bylo ve výboru vysloveno mínění, zdali nebude ustanovení takové s to ohroziti samostatnost a neodvislost soudcovskou, ale uznáno, že nelze obav takových sdíleti, poněvadž soud má lékaře jen slyšeti a není na jeho posudek vázán. Centralisování pak lékařské prohlídky zaručuje, že se tato bude díti podle jednotných zásad, což není také zcela bez významu.

U §u 3 navrhovala menšina, aby trestní pracovní oddíly byly soustředěny vždy u jednoho sborového soudu v obvodu každého vrchního zemského soudu. Ústavně-právní výbor však se usnesl doporučiti znění, na němž se usnesla sněmovna poslanecká. Jinak by byli odsouzení nejen zbaveni výhody čas mimopracovní ztráviti ve svém domově, ale zvýšily by se značně náklady a, což hlavní, bylo by takové opatření v odporu s pravým účelem tohoto trestu, postaviti odsouzence na oči jeho známým, na pranýř, tam, kde byl odsouzen a kde je na veřejnosti zpravidla znám.

U §u 5. bylo uvažováno o tom, zdali nemá býti škrtnuta druhá a třetí věta odstavce třetího. Na odůvodněnou návrhu takového bylo uváděno, že jde o trest a tak jako se nedostává odměny rodině odsouzeného po dobu jeho trestu, že nemá se dostati odměny ani zde. Mimo to, že snad bude zatížen tím soud, když bude mět zjišťovati, které osoby byly živeny odsouzeným, jsou-li nemajetné a zda jmění jeho k výživě jich nestačí. Většina ústavně-právního výboru přijala ale za své znění návrhu dle usnesení poslanecké sněmovny uvažujíc, že jde o ochranu těch rodin provinilců, které by jinak musely domáhati se dobročinnosti veřejné.

Pokud jde o částečné vyloučení podmíněného odsouzení při trestních činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz, uznal ústavně-právní výbor důvody, které vedly k těmto ustanovením. Na návrh však senátora dr Procházky usnesl se jen sedmi hlasy proti pěti doporučiti, aby týž ohled jako na osoby mladší 18 let došel platnosti také, pokud jde o osoby starší 60 let. Odůvodňuje to tím, že půjde zpravidla o osoby zachovalé, a lze právem se domnívati, že první poklesek takových osob, byť šlo o přečin nebo zločin, bude jim dosta- tečnou výstrahou a netřeba proto trest vykonávati a stačí jej podmínečně uložiti. V tom je tedy odchylka od usnesení posl. sněmovny, pro kterou by bylo potřebí vrátiti zákon poslanecké sněmovně.

Stylisace §u 10 není dle názoru ústavně-právního výboru bezvadná. Praví se tam, že >je přípustno odložiti trest na svobodě nebo trest zařadění do trestního pracovního oddílu jen, jde-li o chorobu duševní nebo takovou těžkou chorobu, pro kterou by výkon trestu ohrožoval život<. Kdyby slova >je přípustno< byla vykládána tak, že soud povoliti odklad může, ale nemusí, došlo by se k výsledku jistě nezamýšlenému, že by trest musel býti vykonán i na duševně chorém neb smrtelně nemocném. Výklad takový byl by ovšem velmi krutým a možno říci odporoval by téměř zdravé soudností. Ústavně-právní výbor vykládá však ustanovení to tak, že znamená, že odklad výkonu trestu je v obou těchto případech obligatorním, ve všech ostatních případech však že je vyloučen. Tak to zajisté bylo zamýšleno a bude úkolem prováděcího nařízení, tuto zdánlivou nejasnost vyložiti, aby nedošlo k výkladům nesprávným.

Při rokování o §u 12 bylo poukazována silnou menšinou k tomu, že není správno přijímati ustanovení, které je v odporu se zásadou, že zákony nemají působiti nazpět. Zvláště že se to nezdá účelným, pokud jde o výkon uloženého trestu. Proti tomu však bylo uváděno, že výkon trestu jest regulován v podrobnostech domácími řády věznic a trestnic a není ani myslitelno provésti hoření zásadu zde do důsledků, poněvadž jinak by každá odchylka v podrobnostech výkonu trestu měla v zápětí, že by bylo nutno zvlášť jinak posuzovati ty, kdož byli odsouzeni snad před rokem, jinak ty, kdož před dvěma, pěti, deseti atd. lety, což by nutně musilo pořádek v ústavě zvrátiti.

V našem případě je odchylka nepatrná. Již dnes bylo možno uložiti práci takovou, jaká je stanovena v §u 3, arci mělo býti hleděno k tomu, aby trestanec byl dle možnosti zaměstnáván tak, jako ve svém povolání. Nejde tedy o změnu trestu, trest zůstává týmž, ale zdůrazňuje se, že, pokud je to možno, mají i ti, kdož byli odsouzeni pro činy v tomto zákoně uvedené, spáchané před účinností nového zákona, konati práce veřejně vykonávané vůbec, nejenom snad v tom případě, když takové práce konali na svobodě.

Ústavně-právní výbor usnesl se proto doporučiti senátu, aby přijal zákon tohoto znění:

ze dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1921

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I. O trestních oddílech pracovních.

§ 1.

(1) Při odsouzení pro zločin podle zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n., nebo podle zákona o stíhání podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., budiž vedle trestů, uvedených v řečených zákonech, uznáno ve výroku o trestu též na zařadění do trestního pracovního oddílu. Totéž platí, spáchala-li osoba odsouzená pro přečin podle některého z obou zákonů po tomto odsouzení opětně přečin podle téhož zákona.

(2) Na zařadění do trestního pracovního oddílu budiž uznáno také tehdy, jde-li o první odsouzení pro přečin podle uvedených zákonů, ale takového obžalovaného, jenž nehledí si řádného zaměstnání, nebo dopustil se činu ze zištnosti, ač má značný důchod, anebo projevil svým činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva.

(3) Zařadění do trestního pracovního oddílu vysloví soud nejméně na dobu jednoho měsíce, nejdéle na dobu jednoho roku. Při tom rovná se jeden týden šesti pracovním dnům.

(4) Proti výrokům soudu podle předcházejících odstavců lze užíti opravného prostředku jako proti výroku o trestu.

§ 2.

(1) Práce v trestním pracovním oddílu budiž nastoupena bezprostředně po odpykaném trestu na svobodě. O odchylkách od toho pravidla rozhoduje soud.

(2) Uzná-li soud, že osoba zařaděná do trestního pracovního oddílu je trvale neschopna jakékoli tělesné práce, která se podle § 3 tohoto zákona a podle ustanovení, vydaných ku provedení jeho, vykonává v trestním pracovním oddílu, uloží jí náhradní trest vězení, jenž se rovná době, na kterou měla ještě pracovati v trestním pracovním oddílu, při čemž týden, ztrávený ve vězení, počítá se za 10 pracovních dnů. Mimo to budiž uznáno na trest na penězích, přiměřený majetkovým poměrům odsouzeného.

(3) Rozhodnutí podle odstavce předcházejícího učiní soud první stolice, o jehož rozsudek jde, v neveřejném sezení usnesením. Před rozhodnutím vyšetří všechny okolnosti a vyžádá si též dobré zdání lékaře, kterého justiční správa pověří prohlídkou takových odsouzenců. Na rozhodnutí to lze si stěžovati do osmi dnů k nadřízenému soudu sborovému.

§ 3.

(1) Trestní oddíl pracovní buď zřízen při každém sborovém soudu první stolice, vykonávajícím trestní pravomoc. Užito ho buď k ručním pracem veřejně prospěšným a veřejně vykonávaným, na př. k čištění a úpravě ulic, veřejných zařízení a budov, k dopravě nákladů, ku stavbě a opravám silnic a cest, k regulaci řek, ku stavbě drah a pod., a jen, není-li takové práce, k ručním pracem v soukromých podnicích, označených ministerstvem spravedlnosti v dohodě s příslušnými ministerstvy.

(2) Odměna, kterou zaplatí podnikatelé justiční správě za práci těchto osob, budiž určena tak, aby nesnižovala mzdy dělníkům, zaměstnaným podle soukromé smlouvy pracovní.

(3) Trestních oddílů pracovních nesmí býti užito v podnicích, pokud v nich je námezdní spor dělníků, zaměstnaných podle smlouvy pracovní.

§ 4.

(1) Je-li trestní pracovní oddíl příliš veliký anebo je-li mu pracovati na různých místech, lze jej rozděliti.

(2) Není-li u některého sborového soudu dosti odsouzenců pro trestní pracovní oddíl, může ministerstvo spravedlnosti naříditi sloučení odsouzenců tohoto soudu s trestním pracovním oddílem jiného sborového soudu.

(3) Totéž stane se, jestliže z jiných příčin, zvláště pro nedostatek vhodné práce neb z ohledu na dělníky, jejichž mzdové poměry by soutěží pracovních oddílů byly ohroženy, nedoporučuje se použití celého oddílu, nebo části jeho v obvodu příslušného sborového soudu.

§ 5.

(1) Trestní pracovní oddíl je podřízen správě věznice sborového soudu; pracovní oddíl mužský může býti podřízen ředitelství státní trestnice pro muže, která jest v blízkosti sídla sborového soudu.

(2) Práci ustanoví správa věznice (ředitelství trestnice), řídíc se při tom pokyny ministerstva spravedlnosti.

(3) Odměny za tuto práci odsouzený nedostane. Budiž však vyplácena osobám, které je povinen živit anebo které skutečné živil, jsou-li nemajetné a nestačí-li jmění odsouzeného k jejich výživě. Není-li o tom shody, rozhodne v řízení nesporném okresní soud, v jehož obvodu je správa věznice (ředitelství trestnice), jíž je odsouzený přidělen.

(4) Jinak připadá mzda za práci odsouzencovu justiční správě. Táž užije jí pro účely péče o mladistvé odsouzence. Totéž platí o náhradě, která byla uložena podle § 2 odst. 2.

§ 6.

(1) Při ukládání práce buď hleděno k tomu, aby těm, kdož spáchali těžší trestný čin, byla uložena práce těžší anebo nepříjemnější.

(2) Že má býti uložena taková práce, vysloví soud v rozsudku (§ 1).

(3) Kromě toho může býti těžší nebo nepříjemnější práce uložena v řízení kárném pro odepření nebo nedbalé konání uložené práce.

§ 7.

(1) Ti, kdož byli zařaděni do trestního pracovního oddílu, mohou mimo pracovní čas bydleti ve vlastním obydlí. Tato výhoda budiž odejmuta tomu, kdo nekoná přesně a svědomitě uložených prací.

(2) Nepoužijí-li osoby, jichž bydliště jest mimo místo pracovní, této výhody, zkrátí se jim doba trestní práce tak, že se dva pracovní dny počítají za tři.

(3) Mimo to počítají se odsouzenému, jenž nepracuje v obvodu onoho sborového soudu, v němž měl své bydliště v čas odsouzení, dny, ve kterých pracovní oddíl nepracuje, za dny pracovní; výhody té nemá, odebral-li se v takový den mimo obvod sborového soudu, kde pracuje.

(4) Kdo se nedostaví bez platné omluvy do práce nebo předčasně ji opustí, bude potrestán správou věznice (ředitelstvím trestnice) vězením v trvání jednoho týdne za každý promeškaný pracovní den nebo část jeho. Mimo to jest povinen o promeškané dny pracovati v trestním oddílu pracovním déle.

(5) Zameškané pracovní dny, jež byly omluveny, musí býti stejným počtem pracovních dnů nahrazeny.

§ 8.

Osob odsouzených pro trestné činy, pro které lze podle § 1 tohoto zákona uznati na zařadění do trestního pracovního oddílu, budiž i při výkonu trestu na svobodě užito, pokud možno, k provádění prací uvedených v § 3.

II. Částečné vyloučení podmíněného odsouzení při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz.

§ 9.

(1) Při odsouzení pro trestný čin podle zákona ze dne 27. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. je vyloučen podmíněný odklad trestu, jde-li o osoby starší osmnácti let a mladší šedesáti let.

(2) Obmezení, stanovené v §u 7, odst. 1, zákona z 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., neplatí při osobách mladších osmnácti let a starších šedesáti let.

III. Omezený odklad a přerušení trestu.

§ 10.

(1) Při odsouzení pro trestný čin podle zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. a ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., jakož i podle tohoto zákona je přípustno odložiti trest na svobodě nebo trest zařadění do trestního pracovního oddílu jen, jde-li o choroba duševní nebo takovou těžkou chorobu, pro kterou by výkon trestu ohrožoval život. Ustanovení trestních řádů o odkladu trestu při nakažlivé chorobě nebo těhotenství zůstávají nedotčena.

(2) Přerušení lze povoliti jen pro smrtelné onemocnění nebo úmrtí manžele, rodičů nebo dětí a to nejdéle na tři dny.

IV. Odchylky pro osoby odsouzené soudy vojenskými.

§ 11.

Ustanovení tohoto zákona vztahují se obdobně na osoby odsouzené soudy vojenskými. Ministr národní obrany se zmocňuje, aby stanovil odchylky v organisaci trestních oddílů pracovních, podmíněné organisací vojenskou.

V. Ustanovení závěrečná.

§ 12.

(1) Ustanovení §§ 8 a 10 platí i pro trestné činy, pro něž byl pachatel odsouzen před účinností tohoto zákona.

(2) Zákon tento nabude účinnosti čtrnáctý den po vyhlášení. Provedení jeho ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

V Praze dne 9. března 1921.

Dr. Veselý v. r.,
místopředseda.

Dr. Zikmund Witt v. r.,
zpravodaj.