Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

 Tisk 725.

ze dne.......,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně;

§ 1.

(1) Vykonávati advokacií na území republiky Československé jest oprávněn jen, kdo zapsán jest do seznamu advokátů některé advokátní komory v republice Československé.

(2) Do seznamu advokátů může býti zapsán, kdo vykáže, že

a) jest československým státním občanem:

b) není obmezen ve svých občanských právech;

c) vykonal studia právnická a dosáhl hodnosti doktora veškerých práv na některé československé univerzitě anebo přede dnem 28. října 1918 na některé universitě bývalého mocnářství rakousko-uherského;

d) byl prakticky zaměstnán v právní službě po dobu v tomto zákoně ustanovenou (§ 3) ;

e) vykonal s úspěchem praktickou zkoušku předepsanou pro advokáty před komisí na území republiky Československé anebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého mocnářství rakousko-uherského. Kdo vykonal advokátní zkoušku po 28. říjnu 1918 mimo území republiky Československé, může býti zapsán do seznamu advokátů se svolením ministra spravedlnosti, když v době zkoušky nebylo jí lze vykonati na území, ve kterém se o zápis žádá.

(3) Výjimečná ustanovení pro hlasující rady sborových soudů tímto záhonem nejsou dotčena.

§ 2.

(1) Advokáti, kteří měli 28. října 1918 sídlo mimo území republiky Československé, mohou býti do seznamu advokátů zapsáni jen, jsou-li znalí státního (oficielního) jazyka a svolí-li k tomu ministr spravedlnosti, a to v dohodě s ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, zamýšlí-li se advokát usaditi na Slovensku;

(2) Advokáti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi již usedlí, kteří po 28. říjnu 1918 do 6. ledna 1919 vykonali advokátní zkoušku mimo území republiky Československé anebo neměli tu od té doby stálého bydliště, mohou advokacií dále vykonávati jen, když k tomu svolí ministr spravedlnosti, jinak budou ze seznamu advokátů vymazáni. O svolení toto požádati jest v neprodlužitelné lhůtě jednoho měsíce od účinnosti tohoto zákona, rozhodnutí ministra spravedlnosti jest konečné a nelze mu odporovati opravným prostředkem.

(3) Zjistiti okolnosti v odstavci druhém uvedené náleží správnímu výboru advokátní komory na Slovensku, pokud jde území Podkarpatské Rusi pak předsednictvu sedrie, která bude pověřena vésti agendu advokátní (§ 6).

§ 3.

(1) Žadatel o zápis do seznamu advokátů musí vykázati, že byl na území republiky Československé anebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého Rakousko-Uherska v právní službě prakticky zaměstnán (§ 1 písm. d) po pět roků, a to nejméně čtyři roky u advokáta, ostatek buď u advokáta anebo u soudu.

(2) Praxe u finanční prokuratury rovná se praxi, u advokáta.

(3) Ke zkoušce advokátní (§ 1 pístu. e) mohou býti připuštěni kandidáti, kteří byli v praktickém zaměstnání (odst. 1. a 2.) celkem tři roky, z čehož nejméně dva roky stráviti jest u advokáta.

(4) Započítává se toliko praxe v tom kterém oberu plně konaná po složení všech teoretických státních zkoušek, anebo po dosažení doktorátu práv na některé universitě na území republiky Československé, anebo před 28. říjnem 1918 na území bývalého mocnářství rakousko-uherského, jinak jen když kandidát dokáže, že zkoušky mimo území republiky Československé vykonané, byly nostrifikovány.

(5) Výhody zvláštními ustanoveními povolené kandidátům, kteří byli zdrženi ve studiích anebo v praktické právní službě poměry způsobenými válkou, jsou nedotčeny.

§ 4.

(1) Do seznamu kandidátů advokacie mohou býti zapsání anebo do soudní praxe v 1. odst. § 3 zmíněné připuštěni jen českoslovenští státní příslušnici, kteří vykonali právnická studia a teoretické státní zkoušky anebo nabyli hodností doktora práv na některé universitě československé, anebo před 28. říjnem 1918 na některé universitě bývalého mocnářství rakouskouherského, jinak jen když zkoušky jejích byly nostrifikovány.

(2) Samostatně v zastoupení advokátově mohou před sborovými soudy jednati kandidáti, kteří mají doktorát práv a alespoň tři roky praxe u advokáta (§ 3).

§ 5.

(1) Před zápisem do seznamu advokátů vykoná uchazeč podáním ruky předsedovi komory advokátní anebo jeho náměstku slib, že >bude republice Československé věren veškeré zákony a platná nařízení bude zachovávati a své povinnosti plniti svědomitě<.

(2) Slib tohoto znění vykonají i veškeří advokáti, kteří v době, kdy zákon tento nabude účinností, budou již v seznamu advokátů zapsaní, a to tak, že v neprodlužitelné lhůtě čtyř týdnů ode dne účinnosti tohoto zákona slib, vlastnoručně napíší a podepíší a doporučeným dopisem zašlou předsednictvu své advokátní komory, jinak pozbudou práva advokacií vykonávati a budou ze seznamu advokátů vymazáni.

§ 6.

Dokud nebude na Podkarpatské Rusi zřízena samostatná advokátní komora, platí tam tato odchylná ustanovení:

a) Seznam advokátů i kandidátů advokacie vede a agendu přikázanou advokátním řádem advokátní komoře a jejímu výboru obstarává, jakož i přijímá slib dle § 5 ustanovený předseda sedrie, která bude ministrem spravedlností určena.

b) Disciplinární pravomoc nad advokáty a kandidáty advokacie vykonává disciplinární senát soudní tabule v Košících, úkony komorního žalobce vrchní státní zástupce tamtéž.

§ 7.

Zákon tento nabývá účinnosti za deset dní po vyhlášení.

Provésti jej náleží ministru spravedlnosti.

Dnem 17. února t. r. skončila platnost zákona o prozatímní úpravě advokacie ze dne 3. února 1920, č. 83 Sb. z. a n. Důvody, které zavdaly podnět k vydání tohoto zákona, dosud nepominuly a vyskytly se ještě další otázky, které jest nutno zákonem upraviti na dobu, nežli bude lze přikročiti k uzákonění jednotného advokátního řádu v ministerstvu spravedlnosti již připraveného.

Zejména vzešly pochybnosti, jak posuzovati jest kvalifikací uchazečů o zápis do seznamu advokátů i kandidátů advokacie, kteří vykonali zkoušky po převratu z 28. října 1918 mimo území republiky Československé. Praxe advokátních komor i presidií vrchních zemských soudů ve příčině té kolísá, tak že autentické řešení otázky této zákonem jest nezbytno. Navrhovaná osnova má za to, že zásadně uznati možno jen zkoušky vykonané do 28. října 1918 na území bývalého Rakousko-Uherska, z pozdější doby pak jen zkoušky v republice Československé vykonané a jen výjimečně, když kandidáti vykáží se rozhodnutím příslušného úřadu školského o nostrifikaci zkoušky (§ 3 odst. 4.) anebo, svolením ministra spravedlností za podmínek v zákoně naznačených (§ 1 odst. 2 c),i zkoušky vykonané mimo území republiky Československé. Obmezující ustanovení tato jsou nutna, aby čeleno bylo záplavě advokacie osobami, které teprve po převratu proti opačnému úmysly dřívějšímu chtí se v republice Československé usaditi.

Že v každém případě vyžadovati jest nutno, aby uchazeč o zápis do seznamu byl československým státním příslušníkem, jest vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru advokacie samozřejmo.

Ustanovení § 3 zákona ze dne 3. února 1920, č. 83 Sb. z. a n., platností zatím pozbyvší, jest nutno přizpůsobiti zkušenostem s prováděním uvedeného zákona nabytým. Jde tu zejména o poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde usedlých jest poměrně daleko více advokátů, nežli na ostatním státním území, a není proto žádoucno, aby se tam usazovali advokáti noví, kteří měli sídlo mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus a nejsou znalí poměrů a jazyka většiny obyvatelstva, ani práva nyní v republice Československé platného. Přílivem nových advokátů snížena byla by úroveň advokacie na stupeň, který není s veřejnými zájmy slučitelný. Přílivu tomuto jest tedy nutno zabrániti, pokud to jen jest možno. Nejlepší zárukou pro zjednání rovnováhy bude podmínka, že usazení se nových advokátů jest odvislé od svolení ministra spravedlnosti, pokud se týče ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, které lze uděliti jen případech zcela výminečných, zvláštního zřetele hodných.

Pokud jde o advokáty v republice Československé již usedlé, kteří po převratu advokátní zkoušku vykonali mimo její území, které však některé advokátní komory do seznamu tuzemských advokátů zapisovaly, nutno trvati na týchž zásadách, jaké se navrhují pro advokáty budoucně zapsané. Stejně nelze bez dalšího připustiti k vykonávání advokacie advokáty, kteří po převratu republiku Československou opustili, v cizině namnoze vyvinovali činnost protistátní, a nelze u nich vůbec kontrolovati, jakým způsobem nejen vůči Československému státu, ale i v ohledu mravním a pokud jde o důstojnost stavu, tam vystupovali. Svolení ministra spravedlností ve všech těchto případech nutno pokládati za konečné, neboť administrativě jest možno zjednati si informací pro rozhodnutí potřebných a není důvodná obava, že by pravomocí této bylo zneužíváno.

Po vydání zákona z 2. prosince 1919, č. 13 Sb. z. a n. z r. 1920 vyskytly se mezi advokáty hlasy odporu proti znění přísahy advokátní zákonem tímto ustanovené. V očekávání, že v brzké době dojde ke konečné úpravě slibu advokátů chystaným advokátními řádem, povolovaly sborové study II. stolice na žádosti četných jednotlivců lhůt ke složení přísahy a tak se stalo, že jest celá řada advokátů, kteří dosud slibu věrností republice Československé nevykonali. Aby tato anomálie byla odstraněna, nutno do té doby, nežli advokátní řád bude uzákoněn, upraviti otázku tuto prozatímně. Na místo dosavadní přísahy navrhuje se slib, který přijímati bude předseda advokátní komory; tím ulehčí se agendě sborových soudů II. stolice a učiní se opět pokrok na cestě k rozšíření autonomie advokátským stavem požadovanému. Znění slibu voleno tak, aby odpadl důvod ke stížnostem proti přísežné formuli dle zákona z 2. prosince 1919 pronášeným, kotvícím v tom, že jest neslučitelno s povahou nezávislé advokacie, aby její příslušníci slibovali poslušnost dočasné vládě. Aby pak nebyla nerovnost mezi advokáty již přísahu vykonavšími a těmi, kdo jí dosud nevykonali, navrhuje se v souhlasu s advokátní komorou v Praze, aby nový slib vykonali všichni advokáti bez rozdílu.

Neurovnané poměry mezi advokacií na Podkarpatské Rusi, kde zejména velká část advokátů slib věrnosti republice dosud nevykonala, byly příčinou toho, že nemohla tam býti dosud zřízena samostatná advokátní komora. Jest však nezbytno, aby do té doby, nežli se tak stane bylo postaráno o vyřizování nejnutnější agendy zejména související s evidencí advokátů a kandidátů advokacie a jejich disciplinární zodpovědností; navrhuje se, aby vedením agend těchto pověřeny byly prozatím soudy, jako orgány k tomu nejzpůsobilejší. Vedení evidence příslušníků stavu advokátního nejlépe bude možno u některé ze sedií na Podkarpatské Rusi zřízených, projednávání pak věcí disciplinárních doporučuje se svěřiti sborovému soudu II. stolice, jemuž náleží řízení o disciplinárních věcech soudců.

Současně s provedením právě zmíněných prozatímních opatření doporučuje se vyhověti i některým naléhavým požadavkům kandidátů advokacie, a to zejména pokud jde o délku praxe, otázku povinné praxe soudní a oprávnění substitučního.

Délka praxe advokátním řádem z role 1868 předepsaná na sedm roků jest nesporně přílišná. Tak dlouhé přípravné praxe nevyžaduje se v žádném jiném zaměstnání a dlužno přiznati, že potřebného praktického výcviku mohou, stejně jako čekatelé v jiných oborech i kandidáti. advokacie, nabýti za dobu kratší, za kterou dle zkušeností pokládati jest dobu pětiletou. Advokátní komory v Praze a Brně vyslovily se pro zkrácení praxe toliko na šest roků, tedy jen o jeden rok, to by ale podstatné ulehčení pro kandidáty neznamenalo a vedle toho aby nevyrovnala se nesrovnalost s územím práva uherského, kde praxe kandidátů advokacie jest pětiletá. Rozhodla se tedy osnova pro praxi pětiletou, aby však vyhověno bylo přáním kruhů advokátních po rozšíření povinné praxe v kanceláři advokátově, navrhuje se prodloužení její z dosavadních tří na čtyři roky. Pátý rok dle návrhu může fakultativně býti stráven buď v praxi u advokáta anebo u soudu. Obligatorní soudní praxe jest zejména pro nemajetné kandidáty velice tíživou a byla namnoze i překážkou jejích osamostatnění, což zvláště dotýká se kandidátů advokacie za dnešních krutých drahotních poměrů, kdy jen majetní kandidáti mohou v bezplatné soudní praxi po celý rok bez újmy setrvati, kdežto nemajetní se za tu dobu pravidelně značně zadluží. Upuštěním od obligatorní soudní prakse nebude praktický výcvik kandidátů advokacie ohrožen zaměstnání advokátních praktikantů u soudů, nebývá pravidelně intensivní a delší praxe v kanceláři advokátově praxi soudní jistě vyváží.

Z kruhů advokátních bylo navrženo, aby současně s těmito změnami provedeny byly i reformy další, totiž odstranění oprávnění hlasujících radů sborových soudu dle § 6 adv. ř. rak. a rovnost praxe u finanční prokuratury s praxi advokátní. Vzhledem však k přechodnému rázu úpravy tímto zákonem prováděné nepokládáno za vhodno, aby i tyto otázky byly v rámci této osnovy řešeny a ponechána jejích úprava definitivní osnově advokátního řádu.

Ve formálním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena zároveň projevuje se přání, aby osnova přikázána byla v senátě výboru ústavně právnímu a po přijetí touto sněmovnou v poslanecké sněmovně výboru právnímu k podání zprávy.

V Praze dne 6. května 1921.

Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka v. r.