Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 729.

K interpelací pánů senátorů dra Spiegela, Jelínka a soudr. podává vláda toto vysvětlení o prodloužení opční lhůty pro státní občany rakouské, kteří hodlají optovati ve prospěch Československé republiky z důvodu, že jsou jazykem a racou Čechoslováky.

Na podnět z kruhů zúčastněných učinila vládá republiky Československé počátkem ledna 1921 dotaz u vlády republiky Rakouské, zda-li by ničeho nenamítala proti tomu, aby lhůta opční pro státní občany rakouské, kteří hodlají optovati ve prospěch Československé republiky z důvodu, že jsou jazykem a racou Čechoslováky, která měla skončiti dnem 26. ledna 1921, byla o krátký čas prodloužena, hledíc zejména k tomu, že zdrželo se projednání brněnské smlouvy ze dne 7. června 1920 rakouským parlamentem, a tím i výměna listin ratifikačních a platnost smlouvy. Jak známo, došlo totiž k výměně listin ratifikačních teprve dne 10. března 1921, a teprve dne 26. března 1921 mohla být smlouva tato pod čís. 107 v naší Sbírce zákonů a nařízení vyhlášena.

Tím udržována byla značná řada dotčených osob v pochybnostech, jalo otázka jejich státního občanství konečně se rozhodne, zejména zdali ve smyslu článku G uvedené smlouvy budou uznány za občany rakouské a budou potom míti právo opce pro naší republiku z důvodu, že jsou jazykem a racou Čechoslováky.

Rakouská vláda proti navrženému prodloužení lhůty ničeho nenamítala a nežádala, aby navzájem stanoveno bylo i prodloužení opční lhůty pro státní občany československé, kteří jsou jazykem a racou Němci a hodlají optovati pro Rakousko.

Obě vlády souhlasně neshledávaly v tomto prodloužení lhůty opční změny smlouvy brněnské, pokládajíce toto prodloužení za pouhou formální podrobnost při provádění mírové smlouvy, pokud se týče našeho ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 23G Sb. z: a n. a smlouvy brněnské vlastně jen za pouhé poshovění, které se má povoliti dotčeným osobám v tom, že opční prohlášení podají krátký čas po uplynutí opční lhůty. Dlužno tu poukázati zejména, že okruh osob o které běží, nebude tímto prodloužením nijak dotčen, ježto není možno, aby v mezidobí mezi posledním dnem původní opční lhůty t. j. dnem 16. ledna 1920 a mezi konečným dnem lhůty prodloužené - t. - j. podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 14. dubna 1921, č. 160 Sb. z. a n., dnem 30. dubna 1921 získal někdo nové náležitosti, které jsou podmínkou opce, totiž státní občanství Rakouské a národnost československou. Nanejvýše mohlo by tu běžeti o osoby překročivší v tento čas 18 rok věku, které by při původní opci byly bývaly pojaty do opčního prohlášení rodičů, kdežto nyní se mohou samostatně rozhodnouti, chtějí-li optovati, čili nic; ale to jsou zajisté případy zcela výjimečné.

Též návrh nařízení vlády československé uveřejněný později pod č. 160 ve Sbírce z. a n. z r. 1921 byl předložen předběžně vládě rakouské, a tato proti němu neučinila námitek.

Z vylíčeného stavu věci jest patrno, že jde skutečně jen o pouhou podrobnost při provádění mírové smlouvy, pokud se týče ústavního zákona ze dne 9. dubna.1920, č. 236 Sb. z. a n. a nikoli o nějakou novou smlouvu formálně s Rakouskem uzavřenou, a to tím spíše, že provedí stalo se jednostranným opatřením vnitrostátním, ohledně něhož vláda rakouská ani nežádala vzájemnosti.

Z hořejších důvodů pokládala a pokládá se vláda ve smyslu § 19 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n. za oprávněnu dohodnouti se o této podrobnosti sama bez zvláštní formální úmluvy s vládou rakouskou.

K dotazům v interpelaci uvedeným dovoluji si tedy jménem vlády odpověděti:

1. Formální dohoda s vládou rakouskou uzavřena nebyla;

2. ježto šlo pouhou podrobnost ve smyslu u 19 ústavního zákona ze dne 9. dubna 120, č. 236 Sb. z. a n. nebylo třeba dohodu předkládati parlamentu li ústavnímu projednání,

3. k opčním prohlášením podaným mezi 17. lednem 1921 a. 20. dubnem 1921 bude přihlíženo tak, jako by byla bývala podána před 16. lednem 1921

4. při prodloužení lhůty nestanovena vzájemnost, ježto rakouská vláda si ji nevymínila.

V Praze dne 29. dubna 1921.

Černý v. r.,
předseda vlády.

Tisk 729.

Ober die Interpellation der Herren Senatoren Dr. Spiegel, Jelinek und Genossen erstattet die Regierung nachstehende Aufklärung betreffend die Verlängerung der Optionfrist für österreichische Staatsbürger, welche für die Čechoslowakische Republik aus dem Grunde zu optieren gedenken, weil sie der Sprache und Race nach Čechoslowaken sind.

Ober eine aus den Kreisen der beteiligten Personen hervorgegangene Veranlassung richtete die Regierung der Čechoslowakischen Republik anfangs Jänner 1921 an die Regierung der Österreichischen Republik eine Anfrage, ob dieselbe nichts dagegen. einzuwenden hätte, wenn man die Optionsfrist für österreichische Staatsbürger, welche für die Čechoslowakische Republik aus dem Grunde zu optieren gedenken, weil sie der Sprache und Race nach Čechoslowaken sind, welche Frist mit 16. Jänner 1921 ablaufen sollte, um eine kurze Zeit verlängern würde, insbesondere mit Rücksicht darauf, dass sich die Durchberatung des Brünner Vertrages vom 7. Juni 1920 durch das österreichische Parlament und somit auch der Austausch, der Ratifikatiensurkunden, als auch die Wirksamkeit des Vertrages verzögert hatten. Bekanntlich gelangte man nämlich erst am 10. März 1921 zum Austausche der Ratifikationsurkunden und konnte dieser Vertrag erst, am 26. März 1921 unter Zahl 107 in unserer Sammlung der Gesetze und Verordnungen publiziert werden.

Hiedurch wurde eine bedeutende Anzahl der betreffenden Personen darüber im Zweifel gelassen, auf welche Weise die Frage ihrer Staatsbürgerschaft endllch, entschieden werden wird, insbesondere ob sie im Sinne des Artikels 6. des erwähnten Vertrages als österreichische Bürger anerkannt und sodann das Recht haben werden., für unsere Republik aus dem Grunde zu optieren, weil sie der Sprache und Rage nach Čechoslowaken seien.

Die österreichische Regierung erhob gegen die beantragte Fristverlängerung keine Einwendungen und verlangte nicht, dass gegenseitig auch eine Verlängerung der Optionsfrist für diejenigen, čechoslowakischen Staatsbürger statuiert werde, welche der Sprache und Race nach Deutsche sind und für Österreich optieren wollen.

Die beiden Regierungen erblickten übereinstimmend in dieser Verlängerung der Optionsfrist keine Änderung des Brünner Vertrages, indem sie diese Verlängerung für ein blos formales Detail bei der Durchführung des Friedenvertrages bezwunseres Verfassungsgesetzes vom 9. April 1920, Nr., 236 S. d. G. u. V. sowie des Brünner Vertrages, eigentlich nur für einen blossen Termin hielten, welcher den betreffenden Personen dahin zu gewähren sei, dass dieselbe die Optionserklärungen eine kurze Zeit nach Ablauf der Optionsfrist erstatten. Es muss hier insbesondere darauf hingewiesen werden, dass der Kreis der in Rede stehenden Personen durch diese Verlängerung in keiner Weise berührt werden wird, zumal es unmöglich ist, dass jemand in der Zwischenzeit zwischen dem letzten Tage der ursprünglichen Optionsfrist d. i. zwischen dem 16. Jänner 1920 und dem letzten Tage der verlängerten Frist d. i. gemäss Verordnung der Regierung der Cechoslöwakischen Republik vom 11. April 1921; Nr. 160 S. d: G. u. V. dem 30. April 1921, diejenigen Effordernisse, welche. die Bedingung der Option bilden, nämlich die österreichische Staatsbürgerschaft und die čechoslowakische Nationalität neu erwerbe: Es könnte sich hier höchstens um Personen handeln, welche zu dieser Zeit das 18. Lebensjahr überschritten haben und welche bei der ursprünglichen Option in die Optionserklärung ihrer Eltern aufgenommen worden wären, während dieselben sich jetzt selbständig nt scheiden können, ob sie optieren wollen oder nicht; aber dies sind gewiss ganz ausnahmsweise Fälle.

Desgleichen wurde der Entwurf der später unter Zahl 160 in der-S. d. G. u. V. vöm Jahre 1921 publizierten Verordnung der čechoslowakischen Regierung vorläufig der österreichischen Regierung vorgelegt und hat dieselbe dagegen keine Einwendung erhoben. Aus dem geschildeten Tatbestande geht hervor, dass es sich tatsächlich nur um ein blosses Detail bei der Durchführung des Friedensvertrages bezw. des Verfassungsgesetzes vom 9. April 1920, Nr,. 236 S. d. G. u. V. und keineswegs um irgendeinen neuen mit Österreich formal abgeschlossenen Vertrag handelt, dies umso mehr, als die Durchführung durch eine einseitige innerstaatliche Verfügung erfolgte, bezüglich welcher seitens der österreichischen Regierung die Reziprozität nicht einmal verlangt wurde.

Aus den angeführten Gründen erachtete und erachtet sich die Regierung im Sinne des § 19 des Verfassungsgesetzes vom 9. April 1920, Nr. 236 S. d. G. u. V. für berechtigt, sich über dieses Detail selbst ohne ein besonderes formales Obereinkommen mit der österreichischen. Regierung ins Einvernehmen zu setzen.

Zu den in der Interpellation angeführten Anfragen erlaube ich mir daher in Namen der Regierung zu antworten:

1. Ein formales Obereinkommen mit der österreichischen Regierung wurde nicht abgeschlossen.

2. Nachdem es, sich bloss um ein Detail im Sinne des § 9 des Verfassungsgesetzes vorn 9. April 1920, Nr. 236 S. d. G. u. V. handelte, war die Vorlage des Obereinkommens an das Parlament behufs verfassungsmässiger Durchberatung nicht notwendig.

3. Die zwischen dem 17. Jänner 1921 und dem 20. April 1921 abgegebenen Optionserklärungen werden als vor. dem 16. Jänner 1921 abgegeben behandelt werden.

4. Anlässlich der Verlängerung der Frist wurde keine Reziprozität statuiert, nachdem sich die österreichische Regierung eine solche nicht ausbedungen hatte.

Prag, am 29. April 1921.

Černý m. p.,
Ministerpräsident.