Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Tisk 745.
Odpověď
předsedy vlády a ministra financí
na interpelaci senátora Jana Kotrby a soudruhů o vymáhání daní (č. tisku. 623).
Otázka placení daní dělníky jest velmi obtížná, jak ukazují také poměry v jiných státech, zejména v Německu. Protože za války nebyly daně z různých příčin dost intensivně vymáhány, odvyklo si dělnictvo namnoze platiti daně a musí býti k tomu zase vychováno.
U nás pokusili jsme se tuto otázku rozřešiti nejdříve obnovením povinnosti zaměstnavatelů daň z přijmu a daň z vyššího služného, předepsanou z proměnlivých platů služebních, vybírati srážkou z těchto platů a odváděti státní pokladně. (ČI. 2., 3. a 4. zákona z 19, prosince 1919, č. 668 Sb. z. a n.).
Když však tento pokus pro odpor jak dělnictva tak zejména také zaměstnavatelů se nezdařil a čl. 2., 3. a 4. zákona z 19. prosince 1919, č. 668 Sb. z. a n. byl článkem 3. zákon z 9. dubna 1920, č. 313 Sb. z. a n. zase zrušen, upravena byla otázka vybírání daní od dělnictva výnosem ministerstva financí z 31. července 1920, č. j. 94.431/18.345/19, způsobem naznačeným v interpelaci. Výnos zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 9. srpna 1920, č: XI 585 ai 20/14 jest intimát cit. výnosu ministerstva financí.
Pro povolené úlevy mluvila jednak okolnost, že daně za rok 1918 a předcházející pocházejí z doby, kdy dělníci měli jen nepatrné mzdy a velmi trpěli tehdejším nedostatkem všech životních potřeb, jednak poválečná drahota, která na dělnictvo i přes vysoké mzdy těžce doléhá, ježto dělníci jsou z největší části odkázáni na nákup všech hospodářských výrobků a válkou byl úplně vyssáti.
Nepatrný počet podaných žádostí vysvětluje se podle došlých zpráv tím, že daň z příjmu pro 1919 a 1920 převážným dílem není ještě uložena.
Kromě toho nesmí se páni interpelanti domnívati, že, nežádají-li dělníci o úlevy, dani také neplatí, platí buď sami bez úlev, nebo jsou od nich daně jak pro rok 1918 a předcházející tak i pro 1919 a 1920 - vymáhány exekučně.
Na malé živnostnictvo a rolnictvo nelze úlevy, o něž jde, takto všeobecně rozšířiti, protože hospodářská situace živnostnictva a rolnictva - i malého - za války byla příznivější než dělnictva a následkem toho ani poválečnou drahotou netrpí platební schopnost malého rolnictva a živnostnictva tolik jako platební schopnost dělnictva.
Mimo to dlužno také uvážiti, že u malorolníků a maloživnostníků těžko lze vytknouti hranici, od které malorolník a maloživnostník začíná. Zde jsou namnoze rozhodny místní okolnosti a individuální poměry. Při postupu šablonovitém vznikly by značné nesrovnalosti.
Od případu k případu dle individuelních poměrů jest ovšem státní finanční správa ochotna povolovati platební úlevy i poplatníkům z řad maloživnostnictva a malorolnictva.
O zjevech na něž se poukazuje v 2. odst. interpelace, nelze se vzhledem k tomu, že nejsou uvedeny konkrétní případy, vysloviti.
V Praze dne 2. května 1921.
Dr. Černý v. r.
předseda vlády.
Hanačík v. r.,
ministr financí.