Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 854.

Národní shromáždění Republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Kdo sboru zákonodárnému (§§ 6 a.3, odst. 4 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.) nebo jeho části (výboru, komisi) násilím nebo nebezpečnou pohrůžkou překáží ve volném výkonu jeho ústavních práv, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho do pěti let a za zvláště přitěžujících okolností, jmenovitě, stal-li se čin se zbraní nebo více osobami k tomu cíli shluknutými, těžkým žalářem od pěti do desíti let.

§ 2.

Kdo členu zákonodárného sboru (§ 1) násilím, nebezpečnou pohrůžkou nebo lstí překáží ve volném výkonu jeho ústavních práv jako člena zákonodárného sboru nebo skutkem mu ublíží při výkonu jich nebo pro výkon ten, bude potrestán pro zločin žalářem od jednoho do tří let a za zvláště přitěžujících okolností, jmenovitě, stal-li se čin se zbraní, těžkým žalářem do pěti let.

§ 3.

(1) Trestů v předchozím paragrafu stanovených buď užito také, když některý z činů tam uvedených jest spáchán na členu vlády nebo na guvernéru Podkarpatské Rusi při výkonu jich moci vládní a výkonné nebo pro výkon ten.

(2) Je-li však čin takový spáchán na presidentu republiky, jeho náměstku, nebo na vládě neb jejím předsedovi, když jsou povoláni vykonávati funkce presidenta republiky (§ 60 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.) je trestem těžký žalář od pěti do desíti let a za zvláště přitěžujících okolností, jmenovitě, stal-li se čin se zbraní, do patnácti let.

§ 4.

Mimo následky odsouzení nastávající podle platného práva je spojeno každé odsouzení pro některý čin trestný podle §§ 1 a 3, odst. 2. se ztrátou úřadu a všeho práva volebního a volitelnosti.

§ 5.

Kdo úmyslně uškodí presidentu republiky na těle, dopouští se zločinu a bude potrestán:

1. jde-li o lehké poškození, žalářem od šesti měsíců do tří let,

2. jde-li o poškození těžké nebo, bylo-li poškození, byť o sobě lehké, učiněno takovým nástrojem a takovým způsobem, s kterým obyčejně bývá spojeno nebezpečenství života nebo měl-li pachatel úmysl přivoditi poškození těžké, žalářem od dvou do pěti let.

§ 6.

(1) Kdo vědomě viní presidenta republiky z chování, vlastností nebo smýšlení, jež jsou sto, aby jej snížily ve veřejné vážnosti, nebo kdo uvádí jej ve veřejný posměch, dopouští se přečinu a bude potrestán vězením od tří měsíců do dvou let.

(2) Pachatel buď potrestán tuhým vězením od šesti měsíců do tří let, byl-li čin spáchán:

1. projevem, dotýkajícím se presidenta republiky v úmyslu, aby bylo podníceno k nenávisti neb k opovržení jeho osobou, nebo státem,

2. obsahem rozšiřovaného tiskopisu,

3. tváří v tvář presidentu republiky.

§ 7.

(1) Kdo veřejně neb aspoň před třemi lidmi jiným způsobem vědomě urazí presidenta republiky, dopouští se přestupku pohany.

(2) Trestem je vězení od tří dnů do tří měsíců, byl-li však čin spáchán obsahem rozšiřovaného tiskopisu tuhé vězení od jednoho do šesti měsíců.

(3) Pohana je přečinem a buď potrestána tuhým vězením od šesti měsíců do tří let, stala-li se tváří v tvář presidentu republiky, byť i neveřejně a ne před třetí osobou.

§ 8.

Kdo veřejně neb aspoň před třemi lidmi vědomě poruší vážnost k presidentu republiky způsobem, jenž může vzbuditi veřejné pohoršení, dopouští se přestupku a bude potrestán vězením od tří dnů do tří měsíců, byl-li však čin spáchán obsahem rozšiřovaného tiskopisu, tuhým vězením od jednoho do tří měsíců.

§ 9.

(1) S tresty na svobodě podle §§ 6 až 8 může soud spojiti trest na penězích od pěti set do padesáti tisíc korun československých, na jehož místo bud' pro případ nedobytnosti uložen trest na svobodě stejného druhu jako trest hlavní v trvání nejvýše tří měsíců, přičemž souhrn obou trestů nesmí přesahovati nejvyšší výměru užité sazby trestu na svobodě.

(2) Právo soukromé žaloby pro urážku na cti náleží presidentu republiky teprve, když presidentem býti přestal, jestliže trestnost činu nezanikla promlčením a veřejný žalobce činu nestíhá. Lhůta pro zánik žalobního práva počíná běžeti dnem, kdy úřadu pozbyl.

§ 10.

(1) Ustanovení tohoto zákona lze užíti jen tehdy, není-li trestný čin přísněji stíhán dle jiných zákonných ustanovení.

(2) Pokus je trestným jen u zločinů a přečinů.

§ 11.

Ustanovení §§ 6 až 9 vztahují se i na náměstka presidenta republiky.

§ 12.

(1) Souditi zločiny podle § 1 sazby druhé a § 3, odst. 2 náleží soudu porotnímu, ostatní zločiny a přečiny sborovým soudům prvé stolice.

(2) Pro vojenské soudy platí obecná pravidla o příslušnosti.

§ 13.

Ustanovení § 152 zák. čl. V. z r. 1878 a § 2, odst. 3 se vztahujícími se naň ustanoveními dalších paragrafů zák. čl. XL z r. 1914 se zrušují.

§ 14.

Tento zákon nabývá účinnosti osmého dne po vyhlášení a provedou jej ministři spravedlnosti a národní obrany.

Nedostatky našeho trestního zákonodárství jeví se palčivě v tom, že zákonodárství to nevyhovuje změněným poměrům ústavním. (Jen nepatrné přizpůsobení stalo se již před vydáním ústavní listiny zákonem ze dne 23. července 1919, č. 449 Sb. z. a n. o ochraně Československé republiky).

Ústavní listina vytyčuje nám hlavní rysy právního řádu a právě tak, jako jest zapotřebí, aby zásady v ní obsažené byly celou řadou zákonů skutečně provedeny, jest i potřebí, aby orgánům, jež vůle lidu pověřila úkolem býti představiteli moci ústavní, byla zaručena dostatečná ochrana. K tomu je třeba i příslušných norem trestních.

Představiteli moci ústavní jsou sbory zákonodárné (Národní shromáždění a sněm Podkarpatské Rusi), president republiky, vláda a guvernér Podkarpatské Rusi.

Předem budiž poukázáno k tomu, jaký stav právní jest dle platných zákonů, aby odtud bylo vidno, že s dosavadními zákonnými ustanoveními vystačiti nelze a že zákonné úpravy naléhavě je potřebí.

Sbory zákonodárné byly dle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.chráněny ustanovením § 76, které jest dáno vůbec na ochranu shromáždění svolaných vládou k projednání veřejných záležitostí. (I zde již patrno, že ustanovení to dobře se nehodí na dnešní poměry, poněvadž pojem vlády dle ústavní listiny je jiný; vláda nesvolává Národní shromáždění, ale president republiky.) Ochrana ta vztahuje se vůbec jen na shromáždění jako celek, ne tedy na jednotlivé jeho členy. Pokud jde o ochranu těchto proti útokům na výkon jich ústavních práv, lze skutkové povahy útoků takových podřaditi jen pod všeobecná ustanovení zákonů trestních (zejména omezování osobní svobody podle § 93 tr. z. vydírání podle § 98 tr. z.). Nelze však nepostřehnouti, že zákon nepočíná si důsledně a s náležitou vážností k ústavním právům členů sborů zákonodárných. Poskytuje-li zvláštní ochranu veřejnému úředníku proti násilí při výkonu jeho povolání (viz ku př. ustanovení §u 153 tr. z.), měl by ji důsledně skýtati i členům zákonodárných sborů, poněvadž těmto v prvé řadě musí býti zabezpečena volnost výkonu ústavních práv, jinak by veškerá zákonodárná moc a celý právní řád státu mohly býti ohroženy. (Moderní zákonodárství také veskrze ochranu takovou skýtá).

Podobně pak neposkytuje platné právo žádné ochrany členům vlády, kteří nejsou podle ústavní listiny úředníky.

Dokonce pak není vůbec postaráno o ochranu ústavních práv presidenta republiky. Zákonných ustanovení, která směřovala k ochraně císaře [§§ 58 a), 63, 65 a)] nelze více užít, ustanovení ta nesrovnávala by se ani s postavením presidenta v demokratické republice. Nepožívá tedy žádné větší ochrany než kterýkoliv jiný občan, ač ústavní práva daná mu vůlí lidu jsou tak důležitá, že od řádného výkonu jich a volnosti v něm závisí mnohdy blaho celé republiky. (Viz ku př. ustanovení o zastupování státu na venek, ratifikování smluv mezinárodních, svolávání, odročování a rozpouštění Národního shromáždění, prohlášení válečného stavu a vypovězení války, vrchní velitelství veškeré brané moci aj.).

Z části jinak je tomu podle práva uherského, platného dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Dle § 152 tr. z. uher. je zločinem vzpoury shluknutí, jehož účelem je říšskému sněmu (nyní Národnímu shromáždění), některé z obou jeho komor nebo výborů jeho, nebo vládě násilím nebo nebezpečným vyhrožováním překážeti ve volném vykonávání jejich působnosti nebo přinutiti je k tomu, aby učinily nějaké usnesení nebo opatření, anebo aby od nich upustily. A podle § 2 odst. 3 zák. čl. XL. z r. 1914 dopouští se zločinu ten, kdo i mimo případ shluknutí překáží členu některé sněmovny, ať násilím, ať nebezpečným vyhrožováním, v takovém výkonu jeho povolání které jest po právu nebo, kdo takovým způsobem jej přinutí k nějakému opatření, právě jako i ten, kdo skutkem mu ublíží při jednání plynoucím z jeho povolání nebo ze msty pro výkon ten.

Ministři však nejsouce úředníky nejsou takto chráněni a rovněž ne president republiky.

Jak nedostatečná jsou v tomto směru všeobecná ustanovení trestního zákona uherského, je nejlépe vidno z toho, že na př. obmezování osobní svobody presidenta republiky bylo by trestno podle § 323. tr. z. uh. až do doby sedmi dnů, po niž svoboda odňata, jen vězením do tří měsíců a že donucování násilné k nějakému úřednímu úkonu nemohlo by případně býti vůbec trestáno, poněvadž president republiky není úředníkem, aby mohl požívati ochrany dle shora citovaného zák. č. XL. z r. 1914, a vydírání je podle § 350. tr. z. uh. jen deliktem majetkovým, t. j. tresce se jen tehdy, jestliže úmyslem pachatelovým bylo opatřiti si neoprávněný majetkový prospěch. (Toto stanovisko uherského trestního zákona vysvětluje se právě tím, že úředníci a celá řada osob jiných, nacházejících se v povolání, jež vyžadují zvláštní ochrany, jsou proti donucování chráněni zvláště).

Již z toho, co zde uvedeno, je patrno, že stav tento volá po nápravě.

Dříve, než bude zbudováno jednotné právo trestní, je možnost nápravy dána jedině tím, že ochrana představitelů moci ústavní bude učiněna předmětem zákona zvláštního, jenž vyplní mezery dosavadního zákonodárství, vzniklé změnou poměrů ústavních a spolu odstraní hlavní různosti a nesrovnalosti obou zákonů trestních.

Pro úpravu takovou svědčí i cizí moderní zákonodárství. Některé státy, jako ku př. New York mají podrobná zákonná ustanovení o ochraně představitelů moci ústavní, jiné, jako ku př. Francie, Belgie, Itálie, Nizozemí atd. rozšiřují ochranu, poskytovanou všeobecně státní moci proti násilnému odporu, i na sbory zákonodárné a jich členy. (Pokud jde zvláště o Francii, pomáhá si praxe tím, že ustanovení daných v čl. 86 a 87 k ochraně císaře a císařské vlády používá se nyní k ochraně presidenta republiky, senátu a parlamentu, což pak se i v literatuře schvaluje. Srv. o tom Garraud: Traité du droit pénal français, díl III. str. 560, 579). Také osnova německého trestního zákona z r. 1919 zbudovaná arci na podkladě dřívějších prací z r. 1913, obsahuje dosti podrobná ustanovení k ochraně ústavních práv jak sborů zákonodárných tak i členů a presidenta (§§ 138, 151 a 152. Útoky na ústavní práva presidentova prohlašují se zde za velezradu).

Nedostatek našeho zákonodárství pozůstává ještě v jiném směru.

Po převratu nastal v naší republice ohledně ochrany cti presidenta republiky stav ten, že president republiky může svou čest chrániti jen tím způsobem jako každý jiný občan, soukromou žalobou trestní. Mohlo by se zdáti, že v nových poměrech s tím vystačíme, snad i byla u nás taková víra. Přihlédneme-li však k věci blíže, shledáme, že nevystačujeme, protože při nynějším stavu není tak, jak třeba, chráněn veliký zájem, který má stát na ochraně cti svého presidenta, která není totožna s osobní ctí presidenta jako osoby soukromé.

Nedostatečnost této ochrany byla nejméně pociťována při obyčejných urážkách slovních, které spáchal někdo z omezenosti neb okamžitého vzplanutí citů (ku př. proto, že byl odsouzen, nebo že dostal platební rozkaz na daň a pod.). Budiž také výslovně konstatováno, že pro takové urážky, pokud bylo o nich presidentu republiky referováno, nebyl dosud u nás nikdo stíhán. Ale i mezi těmito urážkami jsou případy takové, že právě se stanoviska zájmu státního neuspokojuje, že zůstaly vůbec nepotrestány z toho důvodu, že nebyla možna veřejná obžaloba. Jest potřeba i u nás zákonného opatření, aby stát tyto delikty mohl stíhati sám, neboť se nesnáší s důstojností presidenta republiky, aby on, třebas šlo o případ křiklavější, podával žalobu sám a stavěl se před soud.

Vážněji ovšem pociťován nedostatek zákonné úpravy dnes navrhované, když začaly i některé politické směry používati zejména v tisku útoků namířených na osobu presidentovu přímo nebo prostřednictvím hanobení jeho rodiny, aby útočily na republiku.

Cílem takových útoků také není a nemůže býti věcná kritika činnosti presidenta republiky jako hlavy státu, která, pokud jest opřena o fakta, jest nejen potřebná, nýbrž i vítaná. Podle urážlivého, nízkého způsobu psaní, jež opírá se o tvrzení notoricky lživá, po případě úředně vyvrácená, možno poznati nejen úroveň takových útoků, nýbrž i jich tendenci, která záleží jedině v tom, aby agitací politickou byla podvrácena vážnost a důvěra lidu nejen v osobu presidenta republiky, nýbrž i v samo zřízení republikánské.

Platí-li to, co dosud řečeno, pro všechny poměry, jest tím, více třeba věnovati věci pozornost u nás v dnešní době, kdy stát svůj teprve budujeme. Úřad presidenta republiky jest jeho podstatnou částí, pro široké vrstvy jaksi jejím vyvrcholením. Bylo by známkou slabosti státu, kdyby nenalezl prostředků, chrániti se i v tomto směru.

Věc je dále důležitá i pro naše vztahy k cizině. Jest pochopitelno, že cizina, jsouc vychována zákonodárstvím, chránícím hlavu státu a jsouc zvyklá posuzovati cizí poměry podle svých vlastních, musela by čtouc zprávy o osobě našeho presidenta, jak výše uvedeno, dospěti k přesvědčení, že jest naše republika státem rozvráceným, který nezasluhuje sympatií a s nímž nelze vstupovati do styků hospodářských a kulturních, to tím spíše, že sensační lež, jak zkušenost učí, rozšíří se snáz a dál než její vyvrácení.

Ku vyzvání ministerstva spravedlnosti poradila se proto komise, sestavená ku reformě trestního zákona z universitních profesorů a zástupců ministerstva spravedlnosti, o pro zatímní zákonné úpravě ochrany cti presidenta republiky a navrhla konečně osnovu v podstatě hořejšího obsahu. Než dojde k odůvodnění jednotlivých ustanovení této osnovy, jest třeba ohlédnouti se po předpisech cizího práva, jež předmět ten upravují.

Zvláštních předpisů o urážce presidenta republiky nemá trestní zákon ze dne 6. prosince 1897 pro kanton Curych a osnova nového trestního zákona pro Švýcarsko, dále postrádá ustanovení takového i zákonodársví Spojených Států Severoamerických.

V Anglii je sice urážka krále přečinem, který má býti trestán vězením, leč nedochází prý tam k urážkám krále a proto tresty takové se nevyskytují.

Ve Francii jest na urážku presidenta republiky stanoven trest vězení (emprisonnement) od tří měsíců do jednoho roku a pokuty od 100 - 3000 fr., byla-li urážka spáchána veřejně nebo tiskem.

V Itálii jest urážka krále přečinem, na který jest určen trest >reclusione< nebo >detentione< od jednoho do pěti let a pokuta od 500 - 5000 lir, i když se nestala veřejně. Je stíhána se svolením ministra spravedlnosti. Kromě toho trestán jest vězením do jednoho roku a pokutou od 50 do 100 lir ten kdo veřejně krále pro činy vládní haní nebo ho odpovědným činí.

Norvéžský trestní zákon liší v § 101 urážku krále nebo vladaře jež byla spáchána skutkem od urážek slovem. Urážku skutkem stíhá trestem vězení nejméně dvouletého, urážku slovem vězením až do pěti let.

Urážky členů královského domu jsou kvalifikovanými urážkami obecnými a ohledně trestů připuštěno zvýšení až na dvojnásobnou sazbu zákonem uloženou pro urážky obecné.

Urážka krále i členů královského domu je stíhána na rozkaz nebo se svolením krále.

Stavu zákonnému ve Švýcarsku a Spojených Státech Severoamerických blíží se faktický stav v Anglii, jenž byl vyvolán tím, že lid, jsa proniknut zásadami demokratickými, nevystupuje urážlivě proti králi, věda, že jest nemyslitelno, aby řádný státní občan haněl vlastní stát urážkou jeho representanta.

Srovnáme-li stupeň politické výchovy širokých vrstev lidových u nás se stupněm výchovy této v Anglii a Spojených Státech Severoamerických, musíme doznati, že lid náš valnou většinou k takovému stupni ještě nedošel. Dosud vyskytují se mnozí, kteří neuvědomují si postavení presidentovo a činí jej zodpovědným za skutky vládní neb i za zákony, které se jim nelíbí, ba i za neutěšené hospodářské zjevy poválečné. Úcta k politickému přesvědčení druhého není ještě vše obecnou a pojem politické svobody jest za časté chápán špatně.

Jsou to další důvody k vývodům, jež uvedeny na začátku této zprávy o nutnosti prozatímní úpravy zákonné, která jest nyní navržena. Zkušenosti, které získány budou na základě navrženého zákona v mezidobí, budou cenným materiálem pro úvahy o konečné úpravě věci v novém trestním zákoně. V jednotlivostech třeba uvésti toto:

K § 1: Některé cizozemské osnovy kasuisticky rozlišují, zda-li jde o rušení v sestoupení se sněmovny, nebo o rušení její činnosti nebo o násilné působení na usnášení se, zvláště také německá trestní osnova z r. 1919 vytýká případ donucování k nějakému úkonu. Rozlišování takové bylo právem v literatuře vytýkáno jako nesprávné a nebezpečné. Dikce § 1. zahrnuje oba případy i překážení i donucování, neboť i v tomto posledním případě je překáženo sboru zákonodárnému ve volném výkonu jeho ústavních práv. Aby nebylo o tom pochybnosti, že předmětem může býti netoliko sbor zákonodárný celý (plenum), ale i jeho část jmenovitě výbor, naznačeno to výslovně v zákoně.

Prostředkem činnosti jsou násilí nebo nebezpečná výhrůžka. Některé cizozemské osnovy mluví o vyhrůžce násilím, švýcarská osnova z r. 1915 mluví o těžké pohrůžce. Dikce zvolená v osnově zdá se lépe vyhovovati naším dosavadním pojmům, zákonodárství jak rakouskému tak i uherskému.

Co se týče sazby, není zde rozdílu od § 76 tr. z. ovšem ale je sazba ta nižší než podle § 152. tr. z. uh.

Některé cizozemské osnovy, jako ku př. švýcarská, poskytují zde také ochranu hlasování při tak zv. referendum. Dle povahy věci by sem úprava ta jistě náležela, ale poněvadž dle § 46. úst. listiny má býti o referendum vydán zvláštní zákon, ochrana jeho se sem nepojímá.

K § 2.: Odchylkou od zákonodárství cizích jest sem pojata ochrana před lstí. Případy toho druhu zůstaly by totiž jinak všeobecnými ustanoveními zákonů trestních nedostatečně postiženy. (Dle § 461. tr. z. ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. šlo by jen o přestupek a dle trestního práva uherského nebylo by případně možno vůbec případ takový postihnouti, poněvadž podvod dle § 50. tr. novely zák. čl. XXXVI. z r. 1908 je deliktem majetkovým. (Ovšem mimo tuto úvahu zůstávají případy, že by k podvodu bylo po užito padělání veřejné listiny).

K § 3.: Poněvadž také guvernéru Podkarpatské Rusi náleží podle ústavní listiny jistá moc vládní a výkonná, byl v ochraně této postaven na roveň členům Národního shromáždění a členům vlády.

Stupňování hrozby trestní v druhém odstavci odpovídá zajisté povaze a důležitosti ústavních práv svěřených presidentu republiky, o čemž byla učiněna zmínka již shora. Dle §§ 54 a dalších uh. tr. zák. jsou ztráta úřadu a dočasné pozbytí politických práv spojeny s odsouzením jen tehdy, jsou-li tam, kde to zákon výslovně předepisuje, vysloveny soudem v rozsudku. Tím není ovšem bráněno zákonodárci, aby v závažných případech nestanovil ztrátu takovou ex lege. Podobně stalo se již na př. v zákoně o trestání válečné lichvy č. 568 z r. 1919. Případy trestné činnosti uvedené v § 1. a § 3., odst. 2., jsou tak těžkým porušením a zneuznáním ústavních práv, že jest vhodno pachateli proto odepříti již podle zákona ztrátu politických práv, t. j. ztrátu práva volebního a volitelnosti a arci také ztrátu úřadu.

K § 5.: Tytéž důvody, které vedou k nutnosti přiměřené ochrany bezpečnosti cti presidenta republiky, svědčí arci také pro to, aby přiměřeným zvýšením sazby byla zdokonalena ochrana bezpečnosti těla.

K §§ 6. až 9.: Těmito ustanoveními zahrnuty jsou dle dosud panující theorie veškeré druhy urážlivé činnosti. Pohanou rozuměti sluší nejen nadávky, nýbrž veškeré urážky skutkem, vyhrožování zlým nakládáním, pokud nespadají pod pojem urážlivé činnosti§ 6., t. j., pokud není trestný čin pachateli prostředkem k tomu, aby uraženého snížil ve veřejné vážnosti neb vydal veřejnému posměchu. Cílem pohany jest pohana sama, kdežto cílem vinění uraženého z vlastností, chování nebo smýšlení nečestných v nejširším slova smyslu jest snížení jeho ve veřejné vážnosti, vydání jeho posměchu, opovržení.

V § 8 zahrnuta jest činnost, která nedostupuje sice plně povahy urážlivé činnosti, než stává se trestně relevantní dvěma svými směry, jednak vztahem svým k presidentu republiky, jednak způsobem, jakým byla provedena, a sice tím, že mohla vzbuditi veřejné pohoršení. Povinností každého občana jest zajisté, aby vážil si svého presidenta. Tím však není řečeno, že pouhá nevšímavost k němu, neprokazování úcty byly by již ohrožením právního statku, jež by vyžadovaly trestního zákroku. Naproti tomu jest povinnen každý občan zdržeti se takového chování, v němž spatřován býti musí projev nevážnosti, který jest s to, aby vzbudil veřejné pohoršení.

Porušení vážnosti (§ 8), k presidentu republiky jest nejmírněji trestáno, vždy jen jako přestupek. Tresce se pak vůbec jen, spáse urážky veřejně neb aspoň před třemi lidmi. Nestalo-li se tiskem, tresce se prostým vězením, jež lze za zákonného předpokladu změniti i v jiný mírnější trest (domácí vězení, peněžitou pokutu).

Ony všední nadávky a vyhrůžky zlým nakládáním bez hlubšího podkladu a dosahu, jakých se dopouštějí zejména lidé omezení, zpití apod., jsou trestány jako pohana rovněž jako přestupky. Předpokladem jest, že staly se urážky veřejně neb aspoň před třemi lidmi. Poslednější požadavek odpadá a nastává trestnost pro přečin jen tehdy, byl-li přestupek spáchán tváří v tvář.

Požadavku spáchání skutku veřejně neb, aspoň před třemi lidmi nestává také při § 6 vinění presidenta republiky z chování, vlastností nebo smýšlení jež jsou s to jej snížiti ve veřejné vážnosti, jakož i při uvádění ve veřejný posměch.

Tento čin jest vždy přečinem a tresce se dle vyšší sazby, dotkl-li se projev presidenta v úmyslu, aby bylo o podníceno k nenávisti neb opovržení jeho osobou neb státem, byl-li obsažen v rozšiřovaném tiskopise nebo stal-li se tváří v tvář presidentu republiky.

Sazby trestní pohybují se od prostého vězení třídenního až ku trestu tuhého vězení do tří let a lze vedle trestu na svobodě uložiti i tresty na penězích (nejvýše 50.000 Kč.) Sazby ty hledí k ustanovenní obou trestních zákonů platících na území republiky. Sazby trestního zákona platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pro urážky na cti jsou velice vysoké. Příčina leží v tom, že zákon tamější nezná zločinu utrhání na cti. Osnova musela zajistiti možnost, aby bylo lze útok na presidenta potrestati ve všech případech přísněji, než na kohokoliv jiného.

V druhém odstavci § 9. jest upravena ochrana presidenta, který úřadu pozbyl a na němž byly spáchány urážky na cti v době jeho úřadování, aniž by veřejný žalobce urážky ty stíhal. President stal se opět prostým občanem a nelze mu upříti práva stíhati tyto urážky soukromou žalobou, když se ho neujme státní zástupce.

K § 10.: Všechna tato ustanovení platí ovšem jen tehdy, nejde-li o trestný čin stíhaný přísněji již dle obecných ustanovení trestních zákonů. Při této příležitosti nutno zmíniti se zvláště o poměru návrhu zákona k § 209. tr. z. z r. 1852 (zločin utrhání na cti). Dle § 67. ústavní listiny může president republiky býti stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké. Tím je sice po dobu jeho úřadu vyloučeno trestní stíhání pro jiné delikty, jež podléhají trestním zákonům, než čin sám o sobě nepřestává býti bezprávným ani trestným, a také není vyloučeno stíhání pro tyto činy v době, kdy president svého úřadu pozbyl, pokud ovšem nenastalo promlčení. Tím jest také dán předpoklad k možnému stíhání utrhače pro zločin dle § 209. tr. z., ježto jde o čin přísněji stíhaný.

Ustanovení posledního odstavce jest nutným k vůli Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde by jinak, pokus přečinu nebyl trestným, kdyby to v zákoně výslovně nebylo stanoveno.

Pro území mimoslovenské zavádí se tu novinka, že pokus přestupku nebude ani zde trestán, tak jako nebyl trestán na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Ve formelním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla v senátě výboru ústavně-právnímu a po schválení touto sněmovnou v poslanecké sněmovně výboru právnímu ku podání zprávy.

V Praze dne 19. června. 1921.

Dr. Popelka v. r.,

ministr spravedlnosti.