Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 868.

Zpráva

kulturního výboru o návrhu senátora dr Frant. Krejčího a druhů ve příčině pohřbívání ohněm (tisk 91).

Zákonem ze dne 1. dubna 1919, č. 180 Sb. z. a n. přijatým revolučním Národním shromážděním bylo povoleno mrtvoly ohněm pohřbívati a vláda vyzvána podati prováděcí nařízení, což učinila nařízením ze dne 18. září 1919, č. 517 Sb. z. a n. Po jednoroční praksi ukázalo se, že nařízení toto není šťastně sděláno. Stížnosti jednotlivců a jednotlivých korporací, jakož i obecních úřadů, které byly otiskovány v časopisech denních anebo zasílány příslušnému ministerstvu, svědčí o nejasnosti, neurčitosti a nepřesnosti, které byly příčinou zmatků a velkých nepříjemností pro obecenstvo.

Proto podán byl návrh tisk č. 91, aby vláda byla vyzvána změniti vládní nařízení ze dne 18. září 1919, čís. 517 Sb. z. a n. tak, aby se umožnilo zpopelnění exhumovaných mrtvol, aby odstranily se nesplnitelné podmínky pro povolování pohřbu ohněm samovrahů a osob náhle, bez lékařského ošetřování zemřelých.

Kulturní výbor uváživ všechny stížnosti, usnesl se na tom, aby místo změny nařízení byl vydán zákon nový, v němž by všechny podrobnosti byly přesně vytčeny, aby nepřipouštěly různých výkladů od výkonných orgánů. Za tím účelem zvolen byl tříčlený subkomitét, jemuž bylo uloženo přibrati k poradám odborné znalce: z university české prof. dr Reinsberga a z university německé prof. dr Dittricha, jakož i zástupce ministerstev: zdravotnictví, vnitra, školství, spravedlnosti, veř. prací a vojenství. Subkomitét konal tři schůze; mimo to sešla se meziministerská anketa na popud zástupců ministerstva zdravotnictví, která podala kulturnímu výboru samostatný elaborát.

V plenu kulturního výboru byl na základě těchto elaborátů snesen návrh zákona, jejž předkládáme senátu ke schválení v plném vědomí, že stalo se všechno, co náležeti může k podmínkám správnosti a legislativní obezřetnosti.

Dojde zajisté všeobecného souhlasu, že při stylisaci dbáno bylo toho, aby žádná věta nepřipouštěla dvojí interpretaci, takže šikanování obecenstva podobného druhu, jak na to bylo stěžováno v dosavadní praksi, jeví se naprosto vyloučeným.

Rovněž dojde souhlasu s právnického stanoviska, že povolování pohřbu ohněm má se díti za podmínek, které činí nemožným, aby spalování mrtvoly bylo zneužito ku shlazení stop trestného činu.

Důležitý jest doplněk dosavadního nařízení, který záleží v tom, že se povoluje spalovati také mrtvoly exhumované, a že prohřešení se proti povinné, mravně ušlechťující úctě k popelu z mrtvol spálených stíhá se přísnými tresty.

Odkazy k ustanovením zákonů a nařízením bývalé říše rakousko-uherské, jichž platnost dosud nepominula, byly nahrazeny positivními předpisy odpovídajícími zvláštnostem poměrů na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

K návrhu zákona připojena jest resoluce, kterou se vláda vyzývá, aby v nařízení, jímž budou jednotlivá ustanovení tohoto zákona v podrobnostech určena, stalo se opatření, aby na žádost příbuzných mohla býti zjištěna totožnost mrtvoly ke spálení určené bezprostředně před vsunutím rakve do místnosti spalovací. Zkušenosti nabyté při dosavadní praksi a ohled na duševní rozrušení pozůstalých velí, aby tomuto přání bylo učiněno zadost se vší pietou.

V Praze dne 8. července 1921.

Smrtka v. r.,
předseda

Dr. Fr. Krejčí v. r.,
zpravodaj

 

Zákon

ze dne.....1921,

o pohřbívání ohněm.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Pohřbívání ohněm je dovoleno, musí se však díti v ústavech pro spalování mrtvol (krematoriích), které byly schváleny úřadem (§ 3).

Též je dovoleno zpopelňovati mrtvoly exhumované.

§ 2.

Pohřbívání ohněm může býti vládním nařízením uloženo za povinnost, jestliže se vyskytly zhoubné epidemie, nebo jestliže jiné případy životních pohrom činí pohřbívání ohněm žádoucím.

Podrobnosti o způsobu nuceného pohřbívání ohněm a úhradě nákladů tohoto pohřbívání budou stanoveny nařízením, jímž se povinnost takového pohřbívání ukládá.

§ 3.

Povolení ke zřízení a provozování krematorií uděluje politický úřad II. stolice.

§ 4.

Zřizovati krematoria a spalovati v nich mrtvoly vyhrazuje se obcím, aniž se tím mění něco na zákoně povinnosti jejich zřizovati a udržovati hřbitovy.

Krematoria jsou povinna, pokud technicky stačí, přijímati ke spalování všechny mrtvoly, o jichž spálení bylo žádáno, i odjinud dopravené.

Dozor na provozování krematorií přísluší politickým úřadům.

Při zřizování a provozování krematorií budiž vyhověno požadavkům hygienickým, technickým, bezpečnostním, estetickým, pietním, jakož i požadavkům s hlediska péče o památky.

Shledá-li úřad označený v §3, že krematoria přestala těmto požadavkům vyhovovati, může odníti povolení k jejich provozování.

Podrobné předpisy formálního řízení o zřizování krematorií budou vydány nařízením obdobně podle zásad o ediktálním řízení při schvalování živnostenských provozoven. Taktéž budou vydány vládním nařízením podrobné předpisy o provozování krematorií.

§ 5.

Rakve ke zpopelnění určené buďtež z měkého dřeva nebo z tenkého zinkového plechu.

Při dopravě déle trvající budiž užito dřevěných rakví s vložkou ze zinkového plechu. Jinak platí všeobecné předpisy o převážení mrtvol.

V rakvi a na mrtvole nebudiž nic, co by překáželo spálení na popel.

Podrobné předpisy budou vydány nařízením.

§ 6.

Povolení ke spálení dává politický úřad první stolice místa úmrtí (místa exhumace, § 1, odst. 2), při dopravě z ciziny úřad místa zpopelnění.

Stížnosti do rozhodnutí úřadu mohou se podávati písemně nebo telegraficky do 3 dnů po doručení výměru.

O stížnostech rozhoduje s konečnou platností politický úřad II. stolice. Vyřízení staniž se v době co nejkratší.

Jak v době právoplatného vyřízení stížnosti naložiti s mrtvolou, rozhodne úřad (odst. 1.).

§ 7.

Povolení ke spálení buď uděleno, předloží-li se tyto listiny:

a) úmrtní list (potvrzení příslušného matričního úřadu o zápisu úmrtí do matriky zemřelých);

b) průkaz, že nebožtík přál si, aby byl zpopelněn aneb aspoň, že nebyl odpůrce pohřbívání ohněm.

Jde-li o osoby nesvéprávné pro nedostatek věku, mladší 16 let, neb osoby zbavené svéprávnosti pro chorobu duševní, rozhoduje prohlášení jich zákonných zástupců o způsobu pohřbení.

c) Přesné vyjádření ošetřujícího lékaře, u osob vojenských, v činné službě zemřelých v místě posádky, vojenského lékaře o vzniku a průběhu nemoci, hlavně však o příčině smrti, v němž musí býti výslovně uvedeno, zda jest či není podezření trestního činu, sebevraždy nebo nahodilé smrti nepřirozené; v případě takového podezření mimo to ještě průkazy předepsané v § 8.

Jde-li o případy § 8, pokud se na ně nevztahuje to co bylo pod c) uvedeno, třeba připojiti místo průkazu právě uvedeného (lit. c) toliko průkazy předepsané v § 8.

d) Vyjádření úředně ustanoveného ohlédače mrtvol, a není-li jím lékař, vyjádření úředního lékaře (obvodního, obecního a pod., u osob vojenských v činné službě vojenského lékaře), na základě chorobopisu a ohlédání mrtvoly, že není podezření trestního činu.

Byl-li ustanovený ohlédač mrtvol zároveň ošetřujícím lékařem zesnulého, provede ohlédání jiný úřední lékař nebo jeho zástupce.

Konečně musí ten, kdo se domáhá povolení ke spálení, též ohlásiti žádost tu příslušnému policejnímu ředitelství (komisařství), jinak u velitele příslušné četnické stanice, při čemž o příslušnosti rozhoduje místo posledního trvalého pobytu nebožtíkova. Tyto orgány zjistí ihned podle znalosti osobních a rodinných poměrů nebožtíkových a po provedeném šetření, zda jest či není tu podezření trestního činu a uvědomí o tom bez průtahu úřad povolovací (§ 6).

Před tímto uvědoměním nesmí býti dáno povolení ke spálení.

§ 8.

Nebyl-li zemřelý lékařsky ošetřován anebo byl-li sice ošetřován, ale není-li pro nepřekonatelnou překážku možno opatřiti vyjádření podle § 7 lit. c), při náhlém úmrtí nebo při sebevraždě, nebo nastala-li smrt jinak způsobem nepřirozeným anebo není-li s určitostí zjištěna příčina smrti, může povolení k spálení uděleno býti jen na průkaz o provedené úřední pitvě (zdravotně-policejní, soudní).

Vyskytne-li se sebe menší podezření okolnostmi odůvodněné, že smrt vzešla z jakéhokoli trestního činu, jakož i vzejde-li toto podezření při ohlédání mrtvoly nebo při provádění zdravotně-policejní pitvy, lze pohřbení ohněm povoliti jen, byla-li provedena soudní pitva, a bylo-li předloženo písemné povolení soudu.

§ 9.

U mrtvol přivážených z ciziny mohou býti dokumenty uvedené v § 7 lit. c), d), jakož i zjišťování podle tří posledních odstavců téhož paragrafu nahrazeny průvodním listem, jež vydá příslušný cizozemský úřad a v němž je výslovně potvrzeno, že úřad ten nečiní námitek proti pohřbení ohněm.

§ 10.

Mrtvoly, jichž totožnost není řádně zjištěna, nesmějí býti spáleny.

§ 11.

Kdo projevil vůli býti pohřben ohněm (§ 7 lit. b), nesmí býti pohřben jinak, je-li vyhověno všem zákonným podmínkám, a zanechal-li zesnulý peněžité prostředky k tomu potřebné, nebo chce-li kdo jiný náklad ten uhraditi.

Toto ustanovení neplatí o osobách vojenských, zemřelých v poli po dobu války.

§ 12.

Exhumované mrtvoly smějí být spáleny, je-li vyhověno všem zákonným podmínkám o pohřbívání ohněm.

Jak a pokud má při tom býti vyhověno předpisům o úřední pitvě (§ 8), bude určeno nařízením.

§ 13.

V době spalování může vstup k místnosti, v níž se mrtvola spaluje, býti povolen, žádá-li se o to v zájmu vědeckém a nebožtík si toho výslovně nezakázal.

§ 14.

Popel budiž uschován v pevné kovové krabici, kterou dodá správa krematoria a kterou jest zaletovati, přesně označiti shodně se seznamem zpopelněných, vedeným správou krematoria a opatřiti úřední závěrou.

Popelnice s popelem buďtež ukládány na hřbitovech, v kolumbáriích nebo na jiných místech k tomu určených pod zemí nebo nad zemí. O ukládání popela z mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech.

Nejsou-li místa, v nichž popelnice podle předchozího odstavce se ukládají, již schválena podle jiných předpisů, musí je předem schváliti politický úřad. Žádá-li se o takové schválení současně se žádostí za zřízení krematoria, uděluje povolení úřad, označený v § 3.

Na žádost pozůstalých může jim popelnice býti vydána k uschování, lze-li se nadíti, že uschování stane se způsobem důstojným. Povolení to se odejme, zjistí-li se, že nebylo této podmínce vyhověno.

Povolení uděluje i odnímá politický jakožto zdravotní úřad.

§ 15.

Správa krematoria je povinna vydati zvláštní řád a sazbu poplatků za jednotlivé úkony a jimi se říditi.

Řád i sazbu i případné změny schvaluje úřad, označený v § 3.

§ 16.

Prováděti tento zákon a rozhodovati v I. instanci náleží, pokud v zákoně není ustanovení odchylných, politickým úřadům I. stolice.

O stížnostech rozhoduje politický úřad II. stolice. V poslední stolici, pokud není podle zákona vyloučena (§ 6), rozhoduje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Rozhoduje-li v I. stolici politický úřad II. stolice, je konečnou odvolací stolicí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (§§ 3, 4, pátý odstavec; § 14, odst. 3, 2. věta, § 15).

O řízení odvolacím a lhůtách k podání opravných prostředků platí jinak předpisy dosavadní, pokud v zákoně není odchylek (§ 6).

Odvolání nemá zpravidla účinku odkladného, s výjimkou záležitostí trestních.

Připouští-li však povaha věci odklad, může, vznikla-li by straně provedením rozhodnutí nenahraditelná škoda, úřad, jenž vydal rozhodnutí, výjimečně povoliti straně si stěžující odklad výkonu rozhodnutí až do vyřízení stížnosti.

§ 17.

Pokud tento zákon mluví o úřadech politických, rozumějí se jimi na Slovensku a v Podkarpatské Rusi administrativní vrchnosti. Druhou instancí je na tomto území vždy župan, a to pokud jde o města s právem municipálním, župan župy, v jejichž obvodě město leží.

§ 18.

Přestupky tohoto zákona nebo nařízení vydaných k jeho provedení, trestají se, pokud nejdou stíhány přísněji, úřady politickými, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi administrativními policejními vrchnostmi a to pokutou od 20 - 1000 K anebo vězením (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi uzamčením) od 24 hodin do 6 neděl.

§ 19.

Kdo popel mrtvoly zneuctí, bude potrestán pro přečin vězením od jednoho týdne do 6 měsíců a peněžitým trestem od padesáti korun do jednoho tisíce korun, na jehož místě v případě nedobytnosti nastupuje trest vězení do 3 měsíců.

§ 20.

Kdo popel mrtvoly odejme z držení oprávněného bez jeho svolení nebo bez úředního povolení (§ 14, odst. 4), nebo kdo úřední závěru popelnice zúmyslně poruší, bude trestán pro zločin žalářem od jednoho do pěti let. Vedle toho může býti uložen trest na penězích od pěti set do desíti tisíc korun, na jehož místě v případě nedobytnosti nastupuje trest žaláře nepřesahující dobu jednoho roku.

§ 21.

Tento zákon nabývá účinnosti 2 měsíce po vyhlášení. Týmž dnem se zrušuje zákon ze dne 1. dubna 1919, čís. 180 Sb. z. a n. o fakultativním pohřbívání ohněm, jakož i prováděcí nařízení vlády republiky Československé ze dne 18. září 1919, čís. 517 Sb. z. a n.

§ 22.

Provedení tohoto zákona se ukládá ministru veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se súčastněnými ministry.

 

Resoluce k § 13.

Vláda se vyzývá, aby zvláštním nařízením postarala se o to, aby totožnost mrtvoly k spálení určené mohla býti zjištěna po přání příbuzných bezprostředně před zpopelněním.