Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 871.

ústavně-právního výboru

Nařízením tímto prodloužila vláda předpisy o soudcovském příročí pro živnostníky válkou poškozené stran pohledávek vzniklých do 31. prosince 1918 až do konce prosince 1921, i souvisí toto nařízení s úvěrovou akcí zákonem ze dne 23. května 1919, č. 276 Sb. z. a n. ve prospěch živnostníků podniknutou, pro níž důvody dosud trvají a asi trvati budou do konce roku 1921.

Ježto zmocnění v tom směru vládě svrchu zmíněným zákonem a to článkem VII. udělené uplynutím 31. prosince 1920, až do které doby příročí dosud platilo, vzato za své, nebylo možno vládě použiti jíž tohoto zmocnění i zavedeno nařízení přítomné na základě zmocnění všeobecného ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n. platného pro mimořádné válečné poměry, jakož i pro případy nutnosti. Platnost takového nařízení visí však na podmínce, že toto bylo do 8 dnů ode dne vydání jeho národním shromážděním ku schválení předloženo.

Výbor ústavně-právní zkoumal nařízení jak se stanoviska nutnosti, tak i stanoviska formálního i shledal zejména na základě objasnění, podaného jak ministrem spravedlnosti samým, tak i zástupcem ministerstva obchodu, že oběma požadavkům vyhověno. Neboť směly-li býti požadavky živnostnictva splněny, musilo se tak státi cestou co nejkratší a nejúčelnější, a to vhodně formou nařízení; lhůta je pak 8denní pro předložení jeho zákonodárnému sboru rovněž zachována.

Vzhledem k tomu navrhuje ústavně-právní výbor senátu, aby nařízení ze dne 25. února 1921, č. 82 Sb. z. a n. bylo senátem schváleno.

V Praze dne 30. června 1921.

Dr. Z. Witt v. r.,

předseda.

Dr. Luděk Krupka v. r.,

zpravodaj.

Podle čl. VII. zákona ze dne 23. května 1919, č. 276 Sb. z. a n., a podle zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n. se nařizuje:

(1) Procesní soud může na návrh žalovaného, když to jeho hospodářský stav ospravedlňuje a věřitel tím netrpí nepoměrné újmy, pro soukromoprávní peněžité pohledávky vzniklé do 31. prosince 1918 včetně, proti živnostníkům uvedeným v čl. II. zákona ze dne 23. května 1919, č. 276 Sb. z. a n., pokud není nic jiného ustanoveno v § 3, určiti v rozsudku delší lhůtu ke splnění, nežli zákonnou.

(2) Lhůta může býti povolena pro celou pohledávku neb její část, nikoliv však přes 31. prosince 1921.

(3) Žalovaný jest povinen osvědčiti skutková tvrzení, o něž opírá svůj návrh.

(4) Soud může povoliti lhůtu pod podmínkou, že dlužník dá jistotu.

(5) Proti usnesení druhé stolice ať povolujícímu nebo odpírajícímu příročí není opravného prostředku.

(6) Podal-li věřitel žalobu přes to, že dlužník ho mimosoudně žádal o poshovění a žádost zřejmě odůvodnil, a uznal-li žalobní nárok hned při prvním roku a žalobě ustanoveném, jest věřitel povinen nahraditi žalovanému náklady sporu, když soud povolí příročí, jak o ně bylo mimosoudně žádáno.

(1) Dlužník (§ 1 odst. 1.) může u okresního soudu, v jehož obvodu má věřitel bydliště, navrhnouti, uznávaje jeho pohledávky, aby určena byla platební lhůta. Návrh takový může učiniti, i když jest závazek jeho určen notářským spisem způsobilým k exekuci.

(2) Byli-li proti dlužníkovi (§ 1. odst. 1.) v upomínacím řízení vydán platební příkaz může ve lhůtě k odporu určené u soudu, který platební příkaz vydal, navrhnouti, uznávaje věřitelovu pohledávku, aby vrčena byla platební lhůta dle tohoto nařízení.

(3) Soud vyslechna věřitele, rozhodne usnesením. Povolí-li poshovění, vysloví v usnesení že dlužník jest povinen zaplatiti uznanou pohledávku a určí lhůtu, anebo změně lhůtu ustanovenou v platebním příkazu, určí novou lhůtu ku plnění.

(4) I tu platí obdobně ustanovení § 1. Dlužník jest povinen nahraditi věřiteli náklady spojené s jeho výslechem, leč by věřitel odmítnul jeho zřejmě odůvodněnou mimosoudní žádost za poshovění a soud příročí povolil, jak bylo za ně mimosoudně žádáno.

Ustanovení §§ 1 a 2 neplatí o pohledávkách ze směnek a šeků, jakož i:

1. o pohledávkách ze služebních smluv a smluv o dílo (locatio conductio operis et operarum);

2. o pohledávkách z nájemních a pachtovních smluv;

3. o pohledávkách spolkových nemocenských pokladen a náhradních ústavů, na zaplacení příspěvků k nemocenskému a pensijnímu pojištění;

4. o nárocích na placení úroků a anuit:

a) z pohledávek, které jsou přední úhradou zástavních listů a založených bankovních dlužních úpisů;

b) z pohledávek spořitelen a společných sirotčích pokladen knihovně zajištěných;

5. o důchodových pohledávkách a nárocích na výživu;

6. o pohledávkách z pojišťovacích smluv.

Živnostníkům (průmyslníkům) a obchobníkům, kteří prokáží vysvědčením obchodní a živnostenské (průmyslové) komory, že převážně dodávají nebo odebírají zboží určené do celní ciziny, pak živnostníkům (čl. II. zák.) a majitelům podniků, kteří osvědčí, že jsou převážně odkázáni na výdělek nebo příjmy z návštěvy cizinců, může býti povoleno soudem poshovění (§§ 1 a 2), i pro pohledávky v § 3 č. 1, 2 a 4 uvedené, pokud vzešly před 31. prosincem 1918 (včetně).

(1) Exekuční soud může na návrh dlužníkův (§ 1 odst. 1.) odložiti exekuci nejdéle do 31. prosince 1921, pokud nejde o zabavení movitého jmění nebo nucené zřízení zástavního práva. Není to přípustno, byla-li již povolena platební lhůta podle §u 1, 2 nebo 4 tohoto nařízení, nebo podle §u 1, 2 nebo 4 nařízení ze dne 28. prosince 1918, č. 3. Sb. z. a n. z roku 1919, a §u 1, 2 nebo 4 nařízení ze dne 23. září 1919, č. 526. Sb. z. a. n.

(2) O odkladu exekuce platí obdobně ustanovení §u 1 odst. 1 a 3―5.

(3) Přípustno jest odložiti exekuci i pro pohledávky ze směnek a šeků. V případech uvedených v §u 4 může se povoliti odklad i pro pohledávky v §u 3, č. 1, 2 a 4 uvedené, které vznikly před 31. prosincem 1918.

(4) Vymáhající (exekuci vedoucí) věřitel nemá nároku na náhradu nákladů vzešlých odloženou exekucí, odmítl-li mimosoudní zřejmě odůvodněnou žádost dlužníkovu za poshovění, a povolil-li soud odklad, jak bylo zaň žádáno mimosoudně.

(1) Za dobu, o kterou se placení příročím odkládá, buďtež zapraveny zákonné úroky z prodlení nebo smluvní, nejsou-li vyšší nežli zákonné. Vyšší úroky požadovány býti mohou až do dne, kterého bylo platiti, kdyby nebylo příročí povoleno.

(2) Doba, po kterou příročí bylo povoleno, nezapočítává se do lhůt promlčecích a zákonných lhůt ku podání žaloby.

Bylo-li smlouvou vyhrazeno věřiteli právo výpovědi nebo okamžitého požadování jistiny nebo jiné právní účinky, kdyby úroky, anuity nebo splátky ze soukromoprávních peněžitých pohledávek vzniklých do 31. prosince 1918 nebyly včas zaplaceny, nelze je kromě závazku platiti úroky v mezích stanovených v §u 6 odst. 1. uplatniti, je-li dlužník dlužen toliko úroky, anuity nebo splátky, které dospěly nejdéle do 31. prosince 1918.

Že pro některou pohledávku bylo povoleno příročí podle tohoto nařízení, nepřekáží tomu, aby vyrovnána byla s jinou kompensací.

Nařízení tato nabude účinnosti dnem vyhlášení a provede je ministr spravedlnosti.