Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Tisk 895.
Usnesení poslanecké sněmovny
o vládním návrhu (tisk 1821),
kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění smlouva uzavřená v Praze dne 29. června 1920 mezi republikou Československou a říší Německou o státním občanství (tisk 2343).
Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé schválila v 74. schůzi dne 19. července 1921 toto usnesení:
1. Smlouva o státním občanství mezi republikou Československou a říší Německou, uzavřená v Praze dne 29. června 1920, se schvaluje.
2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto vyhlásila ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého.
Ministru věcí zahraničních se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřeba ku provedení této smlouvy.
Tomášek v. r.,
předseda.
Dr. Říha v. r.,
sněm. tajemník.
Emil Špatný v. r.,
zapisovatel.
Smlouva
o státním občanství
mezi
republikou Československou
a
říší Německou.
Říše německá a republika Československá uzavírají k úpravě otázek státního občanství tuto smlouvu:
Článek 1.
Vymezení pojmů.
(1) Podle předpisů čl. 84, 85 mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy jest za místo, kde určitá osoba má bydliště nebo jest usazena, pokládati místo, ve kterém osoba ta se usídlila s prokázatelným úmyslem, trvale se tam zdržovati.
(2) Má-li nějaká osoba více než jedno bydliště v tomto smyslu, bude rozhodným místo, kde jest převážné těžiště hospodářských a ostatních životních poměrů oné osoby.
(3) Nelze-li zjistiti převážného těžiště v tomto smyslu, rozhoduje pro použití citovaných čl. 84, 85 jakož i čl. 7 této smlouvy přání dotčené osoby. Tato jest povinna prohlásiti se v tom směru písemně do šesti měsíců ode dne, kdy tato smlouva nabude působnosti, u ministerstva vnitra státu, v jehož území jest bydliště rozhodné dle přání účastníkova. Toto prohlášení jest bez průtahu sděliti s vládou druhého státu.
Článek 2.
Obě smluvní strany shodly se v tom, že za Čechoslováky příslušníky německé podle článku 85 odst. 1, věta 2 a odst. 5 mírové smlouvy pokládati jest říšskoněmecké příslušníky československé rasy a československého jazyka. Za hlavní znak bude se tu pokládati, zda ta která osoba od dětství mluvila jazykem československým jakožto jazykem mateřským. Za Čechoslováka příslušníka říškoněmeckého nebude pokládán, kdo pochází od otce německé rasy a německého jazyka, leda že otec již zemřel nebo žije odloučeně od své rodiny.
Článek 3.
Státní příslušnost obyvatelů Hlučínska.
Obě smluvní strany se shodují v tom, že říšskoněmečtí občané, kteří v čas, když mírová smlouva Versailleská nabyla působnosti měli své bydliště na území uznaném za součást Československa článkem 83. odst. 1 této smlouvy, stali se příslušníky Československými a jsou oprávněni optovati podle čl. 85 pro německé státní občanství.
Článek 4.
Státní příslušnost obyvatelů kraje Hlubčického.
Bude-li území označené v čl. 83, odst. 4. mírové smlouvy přikázáno Československé republice, nabudou říšskoněmečtí příslušníci, kteří v čas přikázání tam budou bydliti, týmž okamžikem československé státní příslušnosti. Opční lhůta (čl. 85., odst. 1.) plyne tu ode dne přikázání.
Článek 5.
Státní příslušnost obyvatelů jiných území československých.
(1) Osoby, které byly říšskoněmeckými příslušníky v čas, kdy smlouva Versailleská nabyla působnosti, a měly své bydliště v jiných částech Československé republiky, než v těch, o nichž mluví články 3 a 4, zůstaly říšskoněmeckými příslušníky.
(2) Odst. 1. se obdobně vztahuje na osoby, jež mají bydliště na územích, která snad připadnou Československé republice teprve potom, až tato smlouva nabude působnosti, na základě mírové smlouvy Versailleské nebo na základě některé z ostatních mírových smluv ukončujících válku z r. 1914.
Článek 6.
Státní příslušnost osob narozených na území československém.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že osoba, jež se narodila nebo narodí na území Československé republiky potom, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou nabyla působnosti, nabude narozením československého státního občanství jen tehdy, nemá-li na základě původu jiné státní příslušnosti.
Článek 7.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že státní příslušnost osob, které dříve než smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi republikou Československou nabyla působnosti, narodily se na území, jež na základě mírové smlouvy Versailleské připadlo nebo připadne Československé republice, jakožto děti říšskoněmeckých příslušníků tehdy tam bydlivších, a které byly, když mírová smlouva nabyla působnosti, říšskoněmeckými příslušníky, určují se tímto způsobem
a) o osobách, které měly v čas, kdy mírová smlouva nabyla působnosti, své bydliště na území, jež bylo nebo bude přikázáno podle čl. 83, odst. 1. a 4. Československu, platí předpisy čl. 3 a 4;
b) o osobách, které měly v uvedené době bydliště v některém z ostatních území přiznaných Československu mírovou smlouvou, platí předpisy čl. 5;
c) osoby, jež měly v uvedené době bydliště v německé říši vyjma území označená pod a), zůstanou říšskoněmeckými příslušníky;
d) všechny ostatní osoby dotčeného druhu uznávají obě smluvní strany výhradně za československé státní občany. Tyto osoby mohou však ve dvou letech ode dne, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou nabude působnosti, prohlásiti v zemi svého bydliště u úřadů, které určí československá vláda, že se vzdávají československého státního občanství, a nebudou pak již považovány za československé státní občany; prohlášení manželovo platí i pro manželku, prohlášení rodičů i pro děti mladší 18 let.
Článek 8.
Účinek opčního prohlášení.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že opční prohlášení, vyhovující ustanovením mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že úřední osvědčení, které jest o něm vydati, má význam toliko deklarativní.
Článek 9.
Jak se opční prohlášení podávají.
(1) Obě smluvní strany shodují se v tom, že rozhodnutí o opčních prohlášeních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch se v tom kterém případě optuje.
(2) Opční prohlášení jest podati u příslušného úřadu. Příslušno jest, pokud běží o prohlášení osob, jež chtějí optovati pro československé státní občanství, diplomatické zastupitelství republiky Československé v Berlíně a pro opční prohlášení osob, jež hodlají optovati pro německé státní občanství, diplomatické zastupitelství říše německé v Praze.
(3) Československá vláda souhlasí s tím, že po dobu opční lhůty bude ustanoven plnomocník německého diplomatického zastupitelství pražského se sídlem v Opavě, jenž bude oprávněn přijímati opční prohlášení z území označených v čl. 83 odst. 1. a 5. ve prospěch říše Německé a povinen bez průtahu je sdělovati s vládou československou. Československá vláda může tento ústupek kdykoliv odvolati.
(4) Německá a československá vláda budou si vzájemně zasílati diplomatickou cestou každý měsíc seznamy opčních prohlášení podaných u jejich úřadů jmenovaných v odst. 2. Příslušné ústřední úřady obou stran dohodnou se jak budou tyto seznamy upraveny a co budou obsahovati.
Článek 10.
Forma opčního prohlášení a osvědčení o něm.
Opční prohlášení jest podati písemně nebo protokolárně u příslušného úřadu. O podání tohoto prohlášení vydá úřad je přijavší osvědčení, v němž uvedeni buďtež také členové rodiny, na které se vztahuje účinek opce.
Článek 11.
Opční prohlášení za osoby mladistvé a za jiné osoby, jejichž způsobilost k jednání jest omezena.
(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které byly zbaveny svéprávnosti nebo svěřeny prozatímní péči (zatímnímu poručenstvu), vykonávají opci jich zákonní zástupci.
(2) Osobám, za které optovali rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, přísluší, dokud lhůta opční trvá, právo odvolati opci za ně takto vykonanou, jestliže dovršily před uplynutím této lhůty osmnáctý rok, nebo odhadl-li před uplynutím této lhůty důvod zákonného zastoupení. Na takové odvolání vztahují se obdobně předpisy čl. 9. této smlouvy.
Článek 12.
Ochrana práv optantův.
(1) Obě smluvní strany neomezí ustanovení, dle něhož smějí optanti podržeti ne movité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, nařízeními nebo jinými předpisy, které nejsou zcela všeobecné povahy a nevztahují se též na vlastní státní občany, jakož i na všechny příslušníky cizích, států ve státě bydlící.
(2) Osoby, které podle čl. 85 odst. 3. mírové smlouvy přeložily své bydliště do státu, pro který optovaly, nesmějí býti omezovány v právu vzíti s sebou movitý majetek, které jim zaručuje čl. 85 odst. 4. věta 2. smlouvy, nižádnou zápovědí vývozu nebo jinakými zákonnými nebo správními opatřeními státu dosavadního pobytu. Nebudou zejména povinny platiti vývozních dávek nižádného druhu. Smluvní strany si vyhražují dohodnouti se o zdanění těchto optantů.
(3) Osoby, jež přeložily své bydliště do území státu, pro který optovaly, a zanechaly podle čl. 85 odst. 4. věta 1. mírové smlouvy na území státu, ze kterého se vystěhovaly, nemovitý majetek, jsou oprávněny zdržovati se dočasně na území opuštěného státu za správou majetku tam zanechaného. K nemovitému majetku podle tohoto článku a podle čl 85 odst. 4. věta 1. jest počítati také jakákoliv práva k živnostenským podnikům.
Článek 13.
Přijímání do státního svazku.
Obě smluvní strany se zavazují, že příště, přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud se toto nové přijetí nezakládá na předpisech mírové smlouvy Versailleské, neprovedou takového přijatí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osob, které mají býti do státního svazku nově přijaty. Propuštění ze státního svazku nelze odepříti tomu, kdo prokáže, že přeložil své bydliště do území druhého státu, nebo je na odchodu tam. Má-li propuštěný po uplynutí šesti měsíců od vydání propouštěcí listiny své bydliště ještě nebo opětně na území státu dosavadního pobytu, má se za to, že propuštění nenastalo.
Článek 14.
Vyřizování sporů.
K urovnání růzností v názorech, nebo sporů při výkladu a provádění předpisů obsažených v této smlouvě, zřídí se:
1. smíšená komise a
2. stálý rozhodčí soud.
Článek 15.
Smíšená komise se skládá ze zástupců, jež určí po dvou každá z obou vlád.
Článek 16.
(1) Komise jedná pouze o případech, jež jí přikázala jedna z obou vlád svou delegací.
(2) Komise jedná o případech jí přikázaných písemně.
(3) Nedosáhne-li se dohody touto cestou, sejde se komise ku společným schůzím za střídavého předsednictví, aby se takové dohady dosáhlo.O místě schůze se shodnu oba předsedové. Nedojde-li se shodě, budou schůze konány střídavě v Praze a v Berlíně, poprvé v Praze.
Článek 17.
Neurovná-li smíšená komise sporného případu, postoupiž jej rozhodčímu soudu.
Článek 18.
(1) Rozhodčí soud se skládá z rozhodčích, z nichž po jednom ustanoví každý z obou států, a z třetího rozhodčího jakožto předsedy.
(2) Rozhodčí volí si předsedu. Nedohodnou-li se, bude dočasný diplomatický zástupce království Nizozemského v Praze nebo v Berlíně požádán vládou státu, v němž se rozhodčí soud sejde, by sám předsedal nebo ustanovil předsedu.
Článek 19.
Rozhodčí soud jest stálý a schází se střídavě v Berlíně a v Praze, poprvé v Berlíně.
Článek 20.
Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky; zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.
Článek 21.
(1) Rozhodčí soud sám si upraví řízení a jednací řád.
(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje poslední; je-li rovnost hlasů, rozhoduje jeho hlas.
Článek 22.
Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedovy, které budou upraveny zvláštní úmluvou, z polovice.
Článek 23.
Ratifikace.
(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve vyměněny v Praze.
(2) Smlouva nabude působnosti v den výměny ratifikačních listin.
(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v jazyku československém a německém. Oba texty jsou autentické. Oba státy uveřejní ratifikovanou smlouvu ve svých úředních sbírkách zákonů, a to v obou testech.
Dáno v Praze dne 29. června roku tisícího devítistého dvacátého.
Za republiku Československou:
Prof. Dr. Hobza v. r.
Staatsangehörigkeitsvertrag
zwischen der
tschechoslowakischen Republik
und dem
deutschen Reiche.
Das deutsche Reich und die tschechoslowakische Republik schließen zur Regelung von Fragen der Staatsange hörigkeit den folgenden Vertrag:
Artikel 1.
Begriffisbestimmungen.
(1) Im Sinne der Vorschriften der Artikel 84, 85 des Friedensvertrags und dieses Vertrags ist als Ort, an dem eine Person wohnhaft oder ansässig ist, der Ort anzusehen, an dem sie sich in der erweislichen Absicht niedergelassen hat, daselbst ihren bleibenden Aufenthalt zu nehmen.
(2) Hat eine Person mehr als einen Wohnsitz in diesem Sinne, so soll der Ort maßgebend sein, an dem der überwiegende Schwerpunkt ihrer wirtschaftlichen und sonstigen Lebensverhältnisse liegt.
(3) Läßt sich ein überwiegender Schwerpunkt in diesem Sinne nicht feststellen, so ist für die Anwendung der Artikel 84, 85 sowie des Artikels 7 dieses Vertrags der Wunsch der betreffenden Person maßgebend. Die Erklärung hierüber ist dem Ministerium des Innern desjenigen Staates, in dessen Gebiete sich der nach dem Wunsche des Beteiligten maßgebende Wohnsitz befindet, binnen sechs Monaten nach dem Inkrafttreten dieses Vertrags schriftlich abzugeben. Sie ist unverzüglich der Regierung des anderen Staates mitzuteilen.
Artikel 2.
Die beiden vertragschließenden. Teile sind darin einig, daß als.Tschechoslowaken deutscher Reichsangehörigkeit im Sinne des Artikels 85, Abs. 1, Satz 2 und Abs. 5 des Friedensvertrags die deutschen Reichsangehörigen tschechoslowakischer Rasse und Zunge anzusehen sind. Als Hauptmerkmal soll dabei gelten, ob eine Person von Kindheit an die tschechoslowakische Sprache als Muttersprache gesprochen hat. Als Tschechoslowake deutscher Reichsangehörigheit soll nicht angesehen werden, wer von einem Vater deutscher Rasse und Zunge abstammt, es sei denn, daß der Vater bereits gestorben ist oder getrennt von seiner Familie lebt.
Artikel 3.
Staatsangehörigkeit der Bewohner des Hultschiner Landes.
Die beideu vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß diejenigen deutschen Reichsangehörigen, die z. Z. des Inkrafttretens des Friedensvertrags von Versailles ihren Wohnsitz in dem durch Art. 83, Abs. 1 dieses Vertrags als Bestandteil der Tschechoslowakei anerkannten Gebiete hatten, mit diesem Zeitpunkte tschechoslowakische Staatsangehörige geworden und berechtigt sind, nach Maßgabe des Artikels 85 für die deutsche Reichsangehörigkeit zu optleren.
Artikel 4.
Staatsangehörigkeit der Bewohner des Kreises Leobsehütz.
Falls das in Art. 83 Abs. 4 des Friedensvertrags von Versailles bezeichnete Gebiet der tschechoslowakischen Republik zugeteilt werden sollte, erwerben die z. Zt. der Zuteilung dort wohnhaften deutschen Reichsangehörigen mit diesem Zeitpunkt die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit. Die Optionsfrist (Art. 85, Abs. 1) läuft vom Tage der Zuteilung.
Artikel 5.
Staatsangehörigkeit der Bewohner anderer Gebiete der Tschechoslowakei.
(1) Diejenigen Personen, die beim Inkrafttreten des Friedensvertrags von Versailles die deutsche Reichsangehörigkeit besaßen und ihren Wohinsitz in anderen als in den Artikeln 3 und 4 bezeichneten Teilen der tschechoslowakischen Republik Latten, sind deutsche Reichsangehörige geblieben.
(2) Abs. 1 findet entsprechende Anwenwendung auf diejenigen Personen, welche in Gebieten wohnhaft sind, die der tschechoslowakischen Republik erst nach dem Inkrafttreten dieses Vertrages auf Grund des Friedensvertrags von Versailles oder eines der übrigen den Krieg von 1914 beendigenden Friedensverträgen zufallen sollten.
Artikel 6.
Staatsangehörigkeit der im Gebiete der Tschechoslowakei geborenen Personen.
Die beiden vertragschließenden Teile sind dar in einig, daß eine Person, die nach dem Inkrafttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten, und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertrags im Gebiete der letzteren geboren ist oder geboren wird, durch die Geburt die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit nur dann erwerben soll, wenn sie nicht durch Abstammung eine andere Staatsangehörigkeit besitzt.
Artikel 7.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die Staatsangehörigkeit derjenigen Personen, die vor dem Inkrafttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertrags in dem Gebiete, das auf Grund des Friedensvertrages von Versailles der tschechoslovakischen Republik zugefalten ist oder noch zufällt, als Kinder damals dort wohnender deutscher Reichsangehöriger geboren sind, und die beim Inkrafttreten des Friedensvertrags die deutsche Reichsangehörigkeit besaßn, sich wie folgt bestimmt
a) für solche Personen, die zur Zeit des Inkrafttretens des Friedensvertrags ihren Wohnsitz in dem Gebiete hatten, das nach Att. 33 Abs. 1 u. 4 der Tschechoslowakei zugeteilt worden ist, oder zufallen wird, gelten die Vorschriften der Art. 3 und 4;
b) für solche Personen, die in dem angegebenen Zeitpunkt ihren Wohnsitz in einem der anderen durch den Friedensvertrag der Tschechoslowakei zuerkannten Gebiete hatten, gelten die Vorschriften des Artikels 5;
c) solche Personen, die ihren Wohnsitz im angegebenen Zeitpunkt im deutschen Reiche mit Ausnahme der unter a) bezeichneten Gebiete hatten, bleiben deutsche Reichsangehörige;
d) alle andere Personen der oben bezeichneten Art werden von den beiden vertragschließenden Teilen als ausschließlich tschechoslowakische Staatsangehörige anerkannt. Sie können jedoch innerhalb zweier Jahre nach dem Inkraf'ttreten des zwischen den Alliierten und assoziierten Hauptmächten und der tschechoslowakischen Republik abgeschlossenen Vertages von den von der tschechoslowakischen Regierung zu bestimmenden Behörden im Lande ihres Wohnsitzes erklären, daß sie auf das tschechoslowakische Staatsbürgerrecht verzichten und werden sodann nicht mehr als tschechoslowakische Staatsangehörige betrachtet; die Erklärung des Ehemannes wirkt für die Ehefrau und die Erklärung der Eltern für die weniger als 18 Jahre alten Kinder.
Artikel 8.
Wirkung der Optionserklärung.
Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die den Bestimmungen des Friedensvertrags von Versailles und dieses Vertrags entsprechende Options erklärung ein einseitiger rechtsbegründender Akt des Optanten ist, und daß der darüber auszufertigenden Bescheinigung der Behörde nur deklaratorische Bedeutung zukommt.
Artikel 9.
Abgabe der Optionserktärung.
(1) Die beiden vertragschließenden Teile sind darüber einig, daß die Entscheidung über die abzugebendeu Optionserklärungen jenem Staate allein zusteht, zu dessen Gunsten im einzelnen Falle optiert wird.
(2) Die Optionserklärung ist der zuständigen Behörde gegenüben abzugeben. Zustandig ist für die Optionserklärungen der Personen, die für die tschechoslowakische Staatsangehörigkeit optieren wollen, die diplomatische Vertretung der tschechoslowakischen Republik in Berlin nnd für die Optiunserklärungen der Personen, die für die deutsche Staatsangehörigkeit optieren wollen, die diplomatische Vertretung des deutschen Reiches in Prag.
(3) Die tschexhoslowakische Regierung ist damit einverstanden, daß für die Dauer der Optionsfrist ein Bevollmächtigter der deutschen diplomatischen Vertretung in Prag mit dem Amtssitze in Troppau bestellt wird, der zur Entgegennahme von Optionserklärungen aus den im Art. 83 Abs. 1 und 5 bezeichneten Gebieten zugunsten Deutschlands berechtigt und zu deren unverzüglichen Weitergabe an die tschechoslovakische Regierung verpflichtet sein soll. Dieses Zugeständnis kann von der tschechoslowakischen Regierung jederzeit widerrufen werden.
(4) Die deutsche Regierung und die tschechoslowakische Regierung werden einander allmonatlich auf diplomatischem Wege Verzeichnisse der bei ihren in Abs. 2 genannten Behörden abgegebenen Optionserklärungen übermitteln. Einrichtung und Inhalt dieser Veraeichnisse werden von den beiderseitigen zuständegen Zentralstellen vereinbart werden.
Artikel 10.
Form der Optionserklärung und Bescheid über deren Abgabe.
Die Optionsenklärungen sind in schriftlicher Form oder zu Protokoll der zuständigen Behörde abzugeben. Über die Abgabe ist von der sie entgegennehmendem Behörde eine Bescheinigung zu erteilen, in der auch die Familienmitglieder anzuführen sind, auf die sich die Wirkung der Option erstreckt.
Artikel 11.
Abgabe der Optionserklärung für Jugendliche und andere in der Geschäftsfähigkeit beschränkte Personen.
(1) Für elternlose Personen unter achtzehn Jahren, für Minderjährige von mehr als achtzehn Jahren, bei denen die Voraussetzungen der Entmündigung vorliegen, sowie für solche Personen, die entmündigt oder unter vorläufige Vormundschaft (Obsorge) gestellt worden sind, wird die Option durch die, gesetzlichen Vertreter ausgeübt.
(2) Denjenigen Personen, für welche Eltern, Vormünder oder sonstige gesetzliche Vertreter die Option ausgeübt haben, steht innerhalb der Optionsfrist ein Widerrufungsrecht zu, wenn sie vor Ablauf dieser Frist das achtzehnte Lebensjahr vollendet haben, oder wenn vor Ablauf der Frist der Grund der gesetzlichen Vertretung fortgefallen ist. Auf die Abgabe der Widerrufserklärungen finden die Vorschriften des Art. 9 des gegenwärtigen Vertrags entsprechende Anwendung.
Artikel 12.
Wahrung der Rechte der Optanten.
(1) Die beiden vertragschließenden Teile werden die Bestimmung, wonach die Optanten das unbewegliche Vermögen im Staate, von dem sie wegoptieren, behalten dürfen, durch keinerlei Gesetze, Verordnungen oder sonstige Vorschriften beeinträchtigen, die nicht ganz allgemeiner Natur sind und nicht auch auf die eigenen Staatsangehörigen und auf alle im Staate wohnhaften Angehörigen anderer Staaten Anwendung finden.
(2) Personen, die gemäß Artikel 85, Abs. 3 des Friedensvertrages, ihren Wohnsitz in das Gebiet des Staates verlegen, für den sie optiert haben, dürfen in der ihnen in Art. 85 Abs. 4, Satz 2 des Vertrags gewährleisteten ßefuguis zur Mitnahme ihrer beweglichen Habe durch keinerlei Ausfuhrverbote oder sonstige gesetzliche oder Verwaltungsmaßnahmen des bisherigen Aufenthaltsstaats beschränkt werden. Sie werden insbesondere keinerlen Ausfuhrabgaben irgendwelcher Art zu zahlen haben. Die vertragschließenden Teile behalten sich vor, über die steuerliche Behandlung solcher Optanten besondere Vereinbarungen zu treffen.
(3) Personen, die ihren. Wohnsitz in das Gebiet des Staates, für den sie optiert haben, verlegt und im Gebiete des von ihnen verlassenen Staates gemäß Art. 85 Abs. 4, Satz 1 des Friedensvertrags unbewegliches Gut zurückgelassen haben, sind berechtigt, zur Verwaltung des zurückgelassenen Gutes im Gebiete des verlassenen Staates zeitweilig Aufenthalt zu nehmen. Als unbewegtiches Gut im Sinne dieses Artikels und des Art. 85 Abs. 4, Satz 1 sind auch Rechte jeder Art an gewerblichen Unternehmungen anzusehen.
Artikel 13.
Neuaufnahmen.
Die beiden vertragschließenden Teile verpflichten sich, künftige Neuaufnahmen von Staatsangehörigen des anderen Teiles in ihren Staatsverband, soweit diese Neuaufnahmen nicht auf den Vorschriften des Friedensvertrages von Versailles beruhen, erst durchzutühren, wenn der andere Staat die in den Staatsverband neu aufzunehmenden Personen aus seinem Staate entlassen hat. Die Entlassung kann demjenigen nicht versagt werden, der nachweist, daß er seinen Wohnsitz in das Gebiet des anderen Teiles verlegt hat, oder im Begriff ist, ihn dorthin zu verlegen. Sie gilt als nicht erfolgt, wenn ader Entlassene beim Ablauf von sechs Monaten nach der Aushändigung der Entlas sungsurkunde seinen Wohnsitz noch oder wieder im Gebiete des bisherigen Aufenthaltsstaats hat.
Artikel 14.
Schlichtung von Streitigkeiten.
Zur Schlichtung von Meinungsverschiedeuheiten oder Streitigkeiten über die Auslegung und Handhabung der in diesem Vertrage enthaltenen Bestimmungen werden
1. eine gemischte Kommission und
2. ein ständiges Schiedsgericht eingesetzt:
Artikel 15.
Die gemischte Kommission besteht aus je 2 von den beiderseitigen Regierungen zu bestimmenden Vertretern.
Artikel 16.
(1) Die Kommission verhandelt nur die ihr von einer der beiden Regierungen durch die betreffende Delegation zugewiesenen Fälle.
(2) Sie verhandelt, über die ihr zugewiesenen Fälle schriftlich.
(3) Gelingt es nicht, auf diesem Wege eine Übereinstimmung zu erzielen, so tritt die Kommission zwecks Erziefung dieser Übereinstimmung zu gemeinsamen Sitzungen unter abwechselndem Vorsitz zusammen. Der Ort des Zusammentretens wird zwischen den beiden Vorsitzenden vereiubart. Kommt keine Vereinbarung zustande, so findet die Zusammenkunft abwechselnd in Prag und in Berlin, das erste Mal in Prag statt.
Artikel 17.
Gelangt die gemischte Kommission nicht zur Schlichtung eines Streitfalles, so hat sie ihn dem Schiedsgericht abzugeben.
Artikel l8.
(1) Das Schiedsgericht besteht aus je einem von jedem der beiden Teile bestellten Schiedsrichter und einem dritten Schiedsrichter als Vorsitzenden.
(2) Der Vorsitzende wird von den Schiedsrichtern gewählt. Kommt keine Einigung zustande, so wird der jeweilige diplomatische Vertreter des Königreichs der Niederlande in Prag oder in Berlin von der Regierung des Staates, in welchem das Schiedsgerichtl zusammentritt, ersucht werden, den Vorsitz selbst zu übernehmen oder einen Vorsitzenden zu bestellen.
Artikel 19.
Das Schiedsgericht ist ständig und tritt abwechselnd in Berlin und in Prag, das erste Mal in Berlin zusammen.
Artikel 20.
Die beiden vertragschließenden Teile verpflichten sich, dem Schiedsgericht jedes zur Durchführung seiner Untersuchungen erforderliche Entgegenkommen zu erweisen und alle nötigen Unterlagen zu liefern; sie verpflichten sich ferner, durch ihre Gerichte und Behörden dem Schiedsgericht jede mögliche Rechtshilfe, insbesondere bei Übermittlung von Zustellungen und bei der Beweiserhebung gewähren zu lassen.
Artikel 21.
(1) Das Verfahren und die Geschäftsordnung regelt das Schiedsgericht selbst.
(2) Das Schiedsgericht entscheidet durch Stimmenmehrheit. Der Obmann gibt, seine Stimme zuletzt ab; bei Stimmengleichheit gibt seine Stimme den Ausschlag.
Artikel 22.
Jede Regierung trägt die Bezüge der von ihr bestellten Schiedsrichter ganz, die durch besondere Vereinbarung zwischen den Regierungen festzusetzeuden Bezüge des Vorsitzenden zur Hälfte.
Artikel 23.
Ratifizierung.
(1) Dieser Vertrag soll ratifiziert und die Ratifikationsurkunden sollen sobald als möglich in Prag ausgetauscht werden.
(2) Der Vertrag tritt am Tage des Austausches der Ratifikationsurkunden in Kraft.
(3) Der Vertrag wird in zwei gleichlautenden Stücken, und zwar je in tschechoslowakischer und deutscher Sprache ausgefertigt. Beide Texte sind maßgebend. Der ratifizierte Vertrag wird von beiden Staaten in ihren amtlichen Gesetzsammlungen in beiden Texten veröffentlicht werden.
So geschehen zu Prag am 29. Juni eintausend neunhundert und zwanzig.
Für das deutsche Reich:
von Stockhammern m. p.