Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 937.

Návrh, který tímto výbor ústavně-právní vyřizuje, jest vlastně provedením usnesení společné schůze předsednictev obou sněmoven ze dne 30. června 1921, k němuž zavdala podnět v praxi se neosvědčující organisace kanceláří obou sněmoven, jak byla upravena zákonem z 15. dubna 1920, čís. 328 Sb. z. a n.

Podle tohoto zákona příslušelo předsednictvu sněmovny a ministru vnitra rozhodovati o úpravě osobních poměrů sněmovního zaměstnanectva. Provádění zákona v tomto směru působilo obtíže již pro svoje rozpory o tom, kdo jest tu vlastně činitelem rozhodujícím, neboť podle §u 1 uved. zákona >opatří příslušné síly předsednictvo v dohodě s ministrem vnitra<, avšak podle §u 2 uved. zákona >navrhuje vhodné síly ministr vnitra< a podle §u 4 uved. zákona >odvolaného zaměstnance nahradí ministr vnitra<. Při této nejasnosti zákona nelze se diviti, že pak praxe ukázala, že příslušná usnesení předsednictev respektována nebyla. Aby odstraněn byl tento zjev, že totiž předsednictvo sněmoven v příčině sněmovního zaměstnanectva podřízeno jest moci výkonné, jest třeba uvedenou organisaci uvésti na jasný a pevný podklad odpovídající důstojnosti předsednictev zákonodárného sboru. Zaměstnanectvo sněmovní bylo uvedeným zákonem současně zařaděno do statu ministerstva vnitra, čímž sice recipován byl právní stav, jenž byl v císařství Rakousko-Uherském, ale který neodpovídá názorem v demokratických státech evropských a který byl po převrat opuštěn také republikou Rakouskou. Myšlénka naprosté neodvislosti parlamentu od moci výkonné i ohledně jeho vybavení ve směru osobním provedena jest Anglii, Francii, Belgii, Německé říši, Prusku, Sasku, Rakousku atd.

Že se neosvědčuje, když o personaliích sněmovních rozhoduje úřad, který není se zaměstnanci v bezprostředním styku úředním, toho dokladem jest skutečnosti, že dnes, ač již uplynulo téměř půl druhého roku od působnosti uvedeného zákona, zákon ten dosud v četných případech proveden není. Okolnost tato nemůže zůstati lhostejnou ani sboru zákonodárnému, ani jeho předsednictvům, jimž přece musí záležeti na tom, aby zaměstnanectvo v poměru ku svým výkonům uspokojené rádo a ochotně konalo svoje povinnosti.

Dalšími ustanoveními tohoto zákona také přesněji vymezuje se zásada, která byla již vyslovena v dosavadním zákoně, aby totiž předsednictvu poskytnuta byla možnost pružnost chodu sněmovní agendy zachovati neb přizpůsobiti poměrům, pokud toho tyto budou vyžadovati, i s hlediska osobního.

I vzdálenějšímu pozorovateli musí býti zřejma obtížnost služby sněmovní, jež nejsouc nijak obmezena na určitou přesně vyměřenou míru, vyhledává pohotovosti zaměstnance nejen v době celodenní, nýbrž i noční, jakmile a kdykoliv toho potřeba se objeví. Jelikož povinnost k této pohotovosti stanovena jest jak povinnost služební, jest jen spravedlivo, jestliže se uznává, že jest nutno vyvoditi z této povahy služby i důsledky stran náhrady za úkony takto vykonávané a vykonané. Jelikož i při službě sněmovní jsou rozdílné stupně toho, jak zaměstnanec sněmovní chodem parlamentu jest zabírán, ponechává se i v tomto směru předsednictvu volné pole k spravedlivému rozhodnutí.

Pokud ústavně-právní výbor přičinil změny, stalo se tak za účelem přesnějšího vymezení poměrů této skupiny veřejných zaměstnanců.

Ústavně-právní výbor usnesl se doporučiti slavnému senátu k usnesení.

ze dne..... 1921,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Úředníky a zřízence pro úřady sněmovní jmenuje a ustanovuje autonomně předsednictvo poslanecké sněmovny a senátu především ze zaměstnanců úřadů státních a jiných veřejných úřadů (soudů, ústavů), dohodnuvši se s ústředním úřadem zaměstnanci nadřízeným a vyžádavši si předem dobrozdání ministra vnitra o vhodnosti osoby. Dobrozdání jest podati do měsíce, sice se má za to, že není námitek.

Čl. II.

Zaměstnanci sněmovní, převzatí ze státních a jiných veřejných úřadů (soudů, ústavů), setrvávají u svého původního úřadu ve statu i ve svém statusovém pořadí, obdrží tam dnem nastoupení ve sněmovní službě na dobu služby sněmovní neplacenou dovolenou a postupují u svého původního úřadu jak časově, tak i ve svém pořadí jmenováním; okolnost, že u tohoto úřadu aktivně neslouží, a jsou tam zařazeni extra statum, nesmí býti na újmu jejich postupu v tomto úřadě, nebrání-li postupu ustanovení služební pragmatiky.

Čl. III.

Zaměstnanec může býti předsednictvem služby sněmovní sproštěn z důvodů služebních nebo na vlastní žádost.

Zaměstnanci uvedení ve čl. II. vrátí se do úřadů, z nichž vyšli, ostatní ustanoví vláda ve státní službě podle jejich platové třídy a kvalifikace, přihlížejíc k předchozí jejich činnosti, pokud vykazují aspoň pětiletou uspokojivou službu sněmovní.

Nebyl-li zaměstnanec postižen trestem disciplinárním, může se mu dostati když ze služby sněmovní odejde, stálého osobního, do výslužby započítatelného přídavku. Výši tohoto přídavku stanoví předsednictvo sněmovny. Zaměstnanci, který má nejméně 10 skutečných do výslužby započítatelných let ve sněmovní službě, dostane se přídavku, rovnajícího se nejméně 40% rozdílu mezi pravidelným příjmem s přídavky, naposled ve sněmovní službě požívaným a mezi pravidelným služebním (odpočinkovým) příjmem, který mu připadl po vystoupení ze sněmovní služby.

Nad tuto výši přizná předsednictvo další procenta přihlížejíc k délce služební doby sněmovní i k přikázaným službám. Přídavek ten bude vyplácen pokladnou sněmovní způsobem, jakým se až dosud vyplácely požitky služební. Předsednictvo jest oprávněno, aby v odůvodněných případech započítalo s platností pro obory veškeré státní neb jiné veřejné služby zaměstnanci dobu ve službě sněmovní po 1. červnu 1920 ztrávenou do postupu i do odpočivného pět čtvrtin času, po který zaměstnanec službu sněmovní skutečně vykonával.

Čl. IV.

Zaměstnanci v úřadech sněmovních mají charakter státních zaměstnanců a jsou služebně podřízeni předsednictvu sněmovny, které jsou přikázáni.

Předsednictva obou sněmoven společným usnesením autonomně pokud jde o zvláštní povahu služby sněmovní upraví jejich právní a hmotné poměry, stanoví podmínky a způsob jejich postupu, jakož i obor jejich působnosti zvláštním služebním řádem. Pro zaměstnance sněmovní platí i po dobu jejich činné služby sněmovní podpůrně a obdobně příslušná ustanovení služební pragmatiky státních zaměstnanců (soudců), pokud služební řád nebude obsahovati úchylky nebo pokud by tyto úchylky byly pro zaměstnance nepříznivější.

Čl. V.

Zákon tento platí i pro zaměstnance sněmovní již ustanovené.

Čl. VI.

§§ 1, 2, 3, 4, 6 odst. 1. a § 7 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 328 Sb. z. a n. se zrušují.

Čl. VII.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej všichni členové vlády.

Presidium senátu se žádá, aby při ustanovování úřednictva sněmovního přihlíželo k národnostním poměrům v republice Československé a k jazykové způsobilosti.

V Praze dne 4. srpna 1921.

Dr Veselý, v. r.,
místopředseda.

K. Dědic, v. r.,
zpravodaj.