Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

3. zasedání.

Tisk 1050.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Držitelé věcí movitých, které stát Československý jest povinnen vrátiti nebo vydati na základě jím uzavřených mírových smluv ukončujících světovou válku a mezinárodních smluv, které směřují k jejich provedení nebo jsou v souvislosti s nimi, jinému státu, jsou povinni vydati ony věci státu Československému podle ustanovení tohoto zákona, bude-li oprávněný stát žádati jich vrácení nebo vydání.

§ 2.

Za vrácené nebo vydané věci poskytnouti jest zpravidla náhradu.

Nabyl-li však držitel věci bezprávně anebo mohl-li při náležité opatrnosti věděti, že věci, kterou drží, nabyto bezprávně, nemá nároku na náhradu.

Jde-li o věci, jichž držitel potřebuje k dalšímu nerušenému provozování živnosti nebo podniku, jest pokud možno dbáti toho, aby podnik vydáním věci nebyl rušen.

Nevyhověl-li držitel povinnosti přihlašovací podle §u 3 tohoto zákona, budiž mu náhrada, - má-li na ni nárok, - vyměřena částkou o třetinu nižší. Mimo to bude povinen nahraditi veškeré útraty celého řízení.

Náhrada za odvedené výrobní prostředky bude vyplacena pouze na opatření náhradních prostředků výrobních.

§ 3.

Vláda se zmocňuje, aby stanovila nařízením povinnost držitelů věcí, jež spadají pod ustanovení § 1, přihlásiti je k soupisu ve stanovené lhůtě a aby vydala zákaz jejich vývozu.

§ 4.

Držitelé věcí, o kterých lze z okolností známých příslušným úřadům míti za to, že spadají pod ustanovení § 1, jsou povinni dovoliti úředním orgánům přístup do místností nebo na pozemky, kde se tyto věcí nalézají, dovoliti prohlídku a zjištění totožnosti jejich a předložiti veškeré listiny vztahující se k jejích nabytí. K této prohlídce možno přibrati osoby, z jejichž držení byly odňaty věci, o jichž vrácení jde, nebo jejich nástupce neb zástupce.

§ 5.

O povinnosti k vydání věci rozhodne s konečnou platností politický úřad II. stolice po vyšetření, k němuž může zmocniti politický úřad I. stolice (administrativní vrchnost). Výkon nálezu o vydání věci (§ 2, odst. 3.) náleží politickému úřadu I. stolice (administrativní vrchnosti).

O výši náhrady rozhodne okresní soud, v jehož obvodu věc se nachází, v řízení nesporném, vyslechna znalce.

§ 6.

Porušení povinností uložených v tomto zákoně a v nařízeních vydaných na jeho základě trestají se úřady politické (administrativní policejní vrchnosti) I. stolice pokutou do 20.000 Kč a v případě nedobytnosti vězením do 1 měsíce, bez újmy následků, o nichž se zmiňuje § 2, odst. 4.

§ 7.

Vláda se zmocňuje, aby nařízením vydala podrobnější předpisy o řízení podle tohoto zákona a o vyměření náhrady podle obdoby zákonů o vyvlastnění.

§ 8.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedením jeho se pověřují ministři věcí zahraničních, vnitra, spravedlnosti a financí v dohodě se súčastněnými ministry.

Paragrafem 2 smlouvy mezi státy cessionářskými podepsané v Sevres dne 10. srpna 1920, kterou republika Československá ratifikovala dne 16. dubna 1921 po schválení Národním shromážděním a to v poslanecké sněmovně dne 28. ledna 1921, a v senátě dne 22. prosince 1920 zavázala se republika Československá k restituci statků, práv a zájmových účastenství, o níž je věc v čl. 297 lit a, f) a čl. 238 mírové smlouvy Versailleské, v čl. 249 lit. a, f) a čl. 184 mírové smlouvy St. Germainské a čl. 232 lit. a, f) a čl. 168 mírové smlouvy Trianonské. Závazek tento převzala republika vůči všem t. zv. cessionářským státům bývalé monarchie rakousko-uherské, tedy vůči Italii, království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Rumunsku a Polsku, a to za vzájemný závazek těchto států stejného obsahu vůči republice Československé. Obdobný závazek byl převzat republikou Československou vůči Francii a to článkem 1. úmluvy ze dne 18. ledna 1921 a č. I. protokolu o podpisu téže úmluvy, která byla rovněž předložena Národnímu shromáždění čsl. ku schválení podle § 64 odst. 1. ústavní listiny.

Podle dosavadních zkušeností bude závazek nahoře označený praktickým hlavně co do věcí movitých. Aby pak vláda mohla bezprostředně po tom, jakmile zmíněné mezinárodní smlouvy nabudou působnosti vyhověti povinnostem jimi převzatým, aniž by se octla v rozporu s vnitrostátním řádem právním, podává přítomnou osnovu rámcového zákona. Jeho § 1 stanoví v zásadě povinnost držitelů vrátiti neb vydati takové věci movité, kterých cizí státy podle mezinárodních smluv výše zmíněných jsou oprávněny požadovati.

V souhlase s § 109 ústavní listiny stanoví § 2 této osnovy, že za věci takto vrácené neb vydané má býti poskytnuta náhrada. Náhrada tato jest určena v těch případech, kde půjde o vydání prostředků výrobních, na př. strojů a pod., výhradně k tomu, aby byly opatřeny náhradní prostředky (potřeby) výrobní a zajistiti tudíž nerušený běh hospodářského podniku, jemuž se výrobní prostředky odnímají. Stejný účel má ustanovení, že jest dbáti toho, aby podnik vydáním věci nebyl rušen. Státní kontrole jest vyhrazeno, aby se přesvědčila o použití peněz v náhradu vyplacených a zajistila tak další běh závodů odnětím hospodářských prostředků postižených.

Naprosto žádná náhrada nemá připadnouti ve shodě s všeobecnými principy, právním držitelům věcí v § 1 osnovy dotčených, kteří nejsou jích držiteli bona fide.

§ 3 má zajistiti soupis věcí pod § 1 spadajících a zabezpečiti restituci jejich proti oněm držitelům, kteří by ji chtěli snad zmařiti vývozem věcí v § 1 zmíněných. Nevyhovění povinnosti přihlašovací postaveno je pod sankci snížení náhradní sumy a hrazení nákladů řízení.

§ 4 stanoví způsob zjištění na místě samém a povinnost předložiti všechny listiny k nabytí takových věcí se vztahujících a to též za tím účelem, aby bylo možno zjistiti bezvadné držení nynějších držitelů a případný podklad pro určení náhrady.

§ 5 stanoví zásady řízení. Citace § 2 odst. 3. poukazuje k tomu, že jest při výkonu nálezu o vydání věci pokud možno dbáti toho, aby podnik vydáním věci ve svém provozu nebyl rušen.

§ 6 ustanovuje trestní sanace pro porušení předpisů této osnovy.

§ 7 obsahuje zmocnění vlády, aby na základě tohoto rámcového zákona vydala podrobnější předpisy o řízení a zvláště o vyměření náhrady a to podle obdoby zákonů o vyvlastnění.

Důvodem tohoto ustanovení jest okolnost, že stanovení této náhrady závisí od dohody s vládami druhých smluvních států, a v případě úmluvy s Francií podle jejího čl. 1. in fine od dorozumění s Německem. Příslušná jednání byla již s některými státy započata, nejsou však dosud skončena. Dalším důvodem tohoto ustanovení jest, že zdá se vhodným předběžně vyslechnouti zájemníky.

Po stránce formální navrhuje vláda, aby osnova tato předložena byla nejdříve senátu, a připojuje přání, aby tu byla přikázána výboru právnímu, a po té v poslanecké sněmovně výboru právnímu a živnostenskému, aby o ní ve lhůtě 5denní podaly zprávu.

V Praze, dne 27. srpna 1921.

Dr Eduard Beneš, v. r.,
ministr zahraničních věcí.