Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

4. zasedání.

Tisk 1102.

ze dne....................................................................1921,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Lhůty prodloužené odstavcem prvním článku I. vládního nařízení ze dne 5. října 1921, č. 362 Sb. z. a n., prodlužují se do 31. prosince 1921.

(1) Nárok ve smyslu druhého odstavce čl. VII. vládního nařízení ze dne 21. července 1921, č. 240 Sb. z. a n., pachtýři (podpachtýři) nebo jinému užívateli nepřísluší, jestliže druhá smluvní strana měla v roce 1915 až 1921 v držení průměrně ročně nejvýše 24 katastr. jitra po 1600 čtver. sáhů zemědělské půdy, jíž nejméně polovici aspoň převážně sama nebo pomocí své rodiny obdělávala, při čemž se na přebytky nejvýše půl katastr. jitra nehledí.

(2) Nebylo-li o oznámení dle odstavce šestého článku VII. nařízení právě uvedeného dosud rozhodnuto soudem, může druhá smluvní strana námitky ve smyslu odstavce prvního tohoto článku podati k soudu do 31. prosince 1921; bylo-li však o řečeném oznámení soudem již rozhodnuto ve prospěch oznamovatele, avšak rozhodnutí není dosud pravoplatné, může druhá smluvní strana uplatniti naznačené námitky ještě ve stížnosti, a byla-li již podána, samostatnou stížností, nejdéle však do 14 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona.

(3) Jiným užívatelem rolí a luk s příslušenstvím ve smyslu článku VII. vládního nařízení ze dne 21. července 1921, č. 240 Sb. z. a n., rozuměti jest každého, kdo, vyhovuje podmínkám článku II. právě uvedeného vládního nařízení, má nebo měl dle úmluvy, ujednané přede dnem 28. července 1921 vůči druhé smluvní straně za práce vykonané k docílení sklizně na naznačených pozemcích nárok na určitou část (na příklad polovinu, třetinu, čtvrtinu a pod.) naturálního výnosu těchto pozemků v r. 1921. Na deputátníky, dělníky saisonní a na ty, kteří nejsouce dělníky saisonními zjednáni byli jen na pokosení obilí nebo sena nebo jen k vybírání bramborů nebo jen k vymlácení obilí, se ustanovení předcházející věty nevztahuje.

(4) Bylo-li oznámení dle druhého odstavce článku VII. vládního nařízení ze dne 21. července 1921, č. 240 Sb. z. a n., podané "jiným užívatelem" ve smyslu třetího odstavce před účinností tohoto zákona soudem pravoplatně zamítnuto toliko z důvodu, že oznamovatel není užívatelem rolí a luk po rozumu uvedeného nařízení, může oznamovatel do 31. prosince 1921 nárok svůj uplatniti u soudu novým oznámením. Nebylo-li však o oznámení naznačeném dosud pravoplatně rozhodnuto, nemůže býti nadále soudem zamítnuto toliko z důvodu v předešlé větě uvedeného.

(1) Pachtýř (podpachtýř) nebo jiný užívatel polí a luk ve smyslu článku VII. uvedeného nařízení, který učinil nebo do 31. prosince 1921 učiní oznámení naznačené v druhém odstavci téhož článku, jest oprávněn na pozemcích, jichž se jeho oznámení týče, po sklizňových pracech v roce 1921 do dne pravoplatného rozhodnutí o námitkách druhé smluvní strany (odstavec osmý řečeného článku VII.) ke všem pracem, nákladům a užívání pozemků v mezích řádného hospodaření.

(2) Jestliže bylo nebo bude námitkám druhé smluvní strany vyhověno, nahradí tato pachtýři (podpachtýři) neb jinému užívateli pozemku za práci dle předpisu předcházejícího odstavce vykonanou do měsíce po pravoplatném rozhodnutí o námitkách za pouhé zorání po 75 Kč, za zasetí a všeliké ostatní se zasetím související práce, včetně zorání po 150 Kč z jednoho katastr. jitra po 1600 čtver. sáhů a nahradí mu, jestliže dal vlastní osivo, (sadbu) do 14 dnů po skončení hlavní sklizně r. 1922 stejné množství osiva (sadby) téže jakosti.

(3) Jestliže druhá smluvní strana přede dnem, kdy jí bylo doručeno oznámení dle druhého odstavce zmíněného článku VII., na pozemku vykonala nebo vykoná práce způsobu v předcházejícím odstavci naznačeného nebo jej takto osije (zasází), jest pachtýř (podpachtýř) nebo jiný užívatel pozemku povinen, dáti jí náhradu peněžní nebo osivo (sadbu) obdobně dle předpisu předcházejícího odstavce, vznikne-li mezi ním a druhou smluvní stranou na základě onoho oznámení poměr pachtovní (podpachtovní).

Vzejde-li rozhodnutím soudním dle zmíněného článku VII. poměr pachtovní (podpachtovní) mezi druhou smluvní stranou a dosavadním pachtýřem (podpachtýřem) nebo jiným užívatelem pozemků, ruší se současně pro obě strany smlouva ujednaná mezi řečenou druhou smluvní stranou, a třetí osobou, které ona přede dnem, kdy jí bylo doručeno oznámení dle druhého odstavce téhož článku VII., dala pozemek do pachtu (podpachtu) nebo jinakého užívání. V případě tom má třetí osoba vůči pachtýři (podpachtýři) nárok na náhradu obdobně dle předpisu druhého odstavce tohoto článku, pokud ty které práce vykonala nebo osivo (sadbu) vynaložila přede dnem, kdy bylo zmíněné oznámení doručeno druhé smluvní straně. Za tím účelem jest druhá smluvní strana povinna vyrozuměti třetí osobu (nového pachtýře, podpachtýře nebo jiného užívatele), a to neprodleně o doručeném jí oznámení. Neučiní-li tak, ručí jí za škodu, jež jí z tohoto opomenutí vzejde.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, a jeho platnost jest obmezena na území Podkarpatské Rusi.

(2) Jeho provedením se pověřují ministři zemědělství, vnitra a spravedlnosti.

Vládní nařízení ze dne 21. července 1921, č. 240 Sb. z. a n., vyvolané zvláštními hospodářskými poměry v Podkarpatské Rusi, pokud se týče úpravy úplaty ze sklizně z roku 1921, většinou bylo již provedeno a jde nyní především o přeměnu dosavadních podílových pachtů a jiných poměrů užívacích dle článku VII. tohoto nařízení v normální pachty (podpachty) peněžní.

Vzhledem ke zvláštním poměrům v Podkarpatské Rusi bylo nutno lhůtu k oznámením dle článku VII. nařízení č. 240/21, končící 30. zářím 1921, prodloužiti do 30. listopadu tohoto roku (nař. č. 362/21). Poněvadž však ani tato lhůta dle spolehlivých zpráv z Podkarpatské Rusi nestačí, bylo nutno navrhnouti její prodloužení do konce prosince 1921. Dle docházejících zpráv i dle zkušeností se zákony z oboru pozemkové reformy jest však též takřka vyloučeno, že by soudy, pověřené rozhodováním o těchto případech, vzhledem k svému přetížení jinými svými úkoly skončily tuto rozsáhlou akci tak záhy, aby mohlo býti vzhledem k pokročilé době roční ještě včas zjištěno, zda dojde v tom kterém případě ke vzniku poměru pachtovního (podpachtovního) či nikoli a kdo má tudíž provésti potřebné hospodářské práce. O řešení této pro zemědělskou produkci důležité otázky trvají namnoze spory a není divu, že mnohdy nejsou jen z tohoto důvodu pozemky vůbec obdělány, ježto účastníci nejsou si jisti, zda budou soudy rozhodovati v tom smyslu, že pachtýř (podpachtýř) neb jiný užívatel podavší včas oznámení, již tím nabyl práva ke všem disposicím s pozemkem, o nějž jde, do doby, dokud soud nerozhodne, a zda a po případě jakou náhradu obdrží od druhé smluvní strany, bude-li jejím námitkám vyhověno. Mimo to vyskytují se i případy, kdy majitelé (pachtýři), nečekajíce, zda bude podáno oznámení, buď sami osejí půdu, kterou dosud dávali do podílového pachtu, nebo dají ji do pachtu jiným pachtýřům, jichž právní postavení jest účastníkům rovněž pro případ, že dojde k poměru pachtovnímu dle článku VII. nařízení číslo 240/21, nejisto.

Za těchto poměrů jeví se právě se zvláštním zřetelem k poměrům hospodářským v Podkarpatské Rusi i v zájmu zemědělské produkce vůbec nejen žádoucím, ale přímo nutným, aby byly naznačené otázky upraveny, a to co nejdříve, neboť jinak nehledě k pravděpodobnosti dalších sporů a třenic, jest obava, že mnohé pozemky zůstanou vůbec neobdělány.

Při této příležitosti jest nutno dotknouti se i další otázky, která dává v Podkarpatské Rusi podnět ke sporům a činila nesnáze již pastevním výborům a která patrně i nyní při rozhodování soudů by hrála důležitou úlohu.

Poměry tak zv. naturálních nebo podílových pachtů v Podkarpatské Rusi jsou totiž velmi rozmanité, s tolikerými místními odstíny a přechody, že jest namnoze velice obtížno stanoviti, kdy končí typický pacht a kdy začíná smlouva společenská nebo smlouva námezdní.

V tom směru zejména slova "jiní užívatelé" nařízení č. 240/21 dávala podnět k nejrůznějším výkladům.

Osnova zákona vysvětluje proto v článku I. pojem "jiného užívatele", aby v tom směru nebylo žádných pochybností, tak, že jím rozuměti sluší veškeré případy, kdy měla smluvní strana za práce na pozemku v roce 1921 vykonané nárok na část jeho naturálního výnosu. V témže článku osnovy vyjímají se drobní držitelé zemědělské půdy, pokud ji značnější měrou v posledních letech převážně sami obdělávali, z navrhované úpravy, která by je jinak mohla po případě nepříznivě postihnouti.

Další ustanovení osnovy upravují poměry mezi pachtýřem (podpachtýřem) a jiným užívatelem a druhou smluvní stranou, po případě i novým pachtýřem, aby tak bylo zjednáno mezi účastníky jasno o jich právech a povinnostech a aby bylo zabráněno zbytečným sporům. Obsah těchto ustanovení přizpůsoben byl se zřetelem na poměry v Podkarpatské Rusi jiným podobným úpravám, zejména úpravě dle zákona z 12. srpna 1921, číslo 313 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 5. října 1921, číslo 361 Sb. z. a. n.

Ve směru formálním se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena. Zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla v senátě výboru národohospodářskému a po schválení senátem v poslanecké sněmovně výboru zemědělskému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 19. listopadu 1921.

Fr. Staněk v. r.,
ministr zemědělství.