Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

4. zasedání.

Tisk 1207.

Návrh

senátora dra Frant. Krejčího a druhů

ve příčině úpravy vyučování němčině na středních školách.

V rozpočtové debatě bylo poukázáno k tomu, že němčině se vyučuje na středních školách způsobem, který neodpovídá ani významu tohoto předmětu v celkové osnově vyučovací ani praktické potřebě. Způsob ten je dědictvím po starém Rakousku a nehodí se naprosto pro dnešní poměry. V Rakousku byla němčina integrující součástkou vyučovací osnovy jakožto předmět povinný a vyučování jejímu přidána byla úloha, která z největší části vykonává se a právem náleží vyučování jazyku mateřskému. Neběželo jen o to, naučiti se mluvit po německu, ale prostřednictvím vyučování němčině doplniti vzdělání všeobecné, poněvadž se učení češtině nepokládalo k tomu za způsobilé. Mělo to smysl za předpokladů, které teď v republice odpadají, a jen pro ten případ, když němčina byla předmětem povinným. Když z důvodů jiných než pedagogických němčina stala se předmětem nepovinným, měla v důsledku toho metoda vyučovací a cíl učení němčině přiměřeně býti pozměněn. To se nestalo a následek byl a jest přirozeně ten, že cíle určeného se vyučováním němčině nedosahuje, čas vynaložený se promarňuje a oba činitelé: učitelé i žactvo si učení znechucují. Výsledky ani v nejideálnějších případech neodpovídají času a energii (trpné i činné) předmětu tomu věnované.

Jest dvojí možnost, aby se tomu pomohlo. Buď se prohlásí němčina za předmět povinný, aby mohlo býti využito všech pedagogicky přípustných prostředků didakticky donucovacích za účelem dosažení předepsaného cíle a nebo musí se němčině učiti jako předmětu nepovinnému jen za účelem naučit se mluvit německy, vyřadit němčinu z osnovy vyučovací, neučit jí od školy ke škole nýbrž v odděleních, třech - čtyřech, utvořených dle pokročilosti žáků v mluvení po německu, tedy bez ohledu do které třídy chodí. Tak asi jako se vyučuje češtině na gymnasiích německých a jako se učí jiným předmětům nepovinným (frančině, kreslení, těsnopisu atd.) na ústavech našich.

Tím se zmenší potřeba učitelských sil a bude možný výběr, který se omezí na takové učitele, kteří němčinu úplně ovládají, což za nynějších poměrů jeví se nemožným na ujmu vyučování. Při dnešní nouzi o středoškolské učitele byl by efekt takovéto úpravy značný. Počítáme-li, že na gymnasií učí se v nižších třídách 4, ve vyšších 3 hodiny němčině, na reálkách po 3 hodinách, tedy vyžaduje němčina na jednom ústavě normálním (bez paralelek) 24-30 hodin, což representuje 2 učitelské síly, na všech českých gymnasiích v Čechách, na Moravě a Slezsku - přes100 sil. Úpravou ušetřilo by se nejméně 50 sil na gymnasiích a tolikéž na reálkách. To by znamenalo pro dnešní nouzi mnoho zvláště když výpočet tuto podaný je pouze přibližný.

Poněvadž z důvodů politických a národnostních není možno a radno němčinu učiniti předmětem řádným a povinným, odpadá možnost první a nastává nalehavá potřeba uskutečniti možnost druhou.

Proto činí podepsaní tento návrh:

Vládě budiž uloženo, aby v nejblíže příštím školním roce provedla úpravu vyučování němčině na veškerých školách středních s českým jazykem vyučovacím jakožto předmětu nepovinnému v ten smysl, aby němčina vyřazena byla z osnovy vyučovací a vyučování její dálo se ve skupinách podle pokročilosti žáků utvořených.

Návrh, jenž neznamená zatížení státních financí, nýbrž naopak značné ulehčení budiž přikázán kulturnímu výboru k brzkému projednání.

V Praze, dne 24. ledna 1922.

Dr Frant. Krejčí,

Josef V. Klečák, R. Pánek, dr Jar. Vlček, dr Jan Herben, dr Ant. Klouda, Č. J. Lisý, dr Veselý, Jur. Babka, A. Konečný, Frant. Zimák, dr Krouský, V. Klofáč.