b) Co se týče obchodních cenných papírů, začne tříměsíční lhůta, o níž jest řeč v předešlém odstavci, běžeti ode dne, kdy definitivně pozbudou působnosti výjimečná opatření platící o obchodních cenných papírech v území súčastněné mocnosti.
Článek 14.
V poměru mezi odloučenými stranami bude se míti za to, že žádný obchodní cenný papír nepozbyl právní moci jen z toho důvodu, že nebyl předložen ke přijetí nebo k placení ve předepsaných lhůtách, ani že vydatelé nebo indosanti nebyli vyrozuměni o nepřijetí neb o nezaplacení, ani že schází protest, ani z toho důvodu, že za období odlukového nebylo vyhověno jakékoliv jiné formalitě.
Jestliže lhůta, ve které obchodní cenný papír měl býti předložen ke přijetí nebo k výplatě, nebo ve které měli vydatel nebo indosanti býti vyrozuměni o nepřijetí nebo o nezaplacení, nebo ve které měl býti papír protestován, vypršela v období odlukovém a jestliže strana, jež měla předložiti nebo protestovati papír nebo dáti zprávu o nepřijetí neb o nezaplacení, tak neučinila po řečenou dobu, bude jí povolena lhůta nejméně 3 měsíců po 31. červenci 1921, v níž bude moci předložiti papír, dáti zprávu o nepřijetí neb o nezaplacení neb opatřiti protest.
Článek 15.
Vysoké smluvní strany se shodují na tom, že budou pokládati rozsudky Smíšeného rozhodčího soudu vytčeného v oddíle VI (části X) mírové smlouvy s Německem a v obdobných oddílech ostatních mírových smluv za konečné a že je učiní závazným na svých územích.
Článek 16.
Československo ani příslušníci českoslovenští na straně jedné, ani Francie a její příslušníci na straně druhé, nebudou moci podati žalobu ani uplatňovati nějakého nároku z důvodu toho, že za války došlo k využití vlastnických práv průmyslových, literárních a uměleckých náležejících osobám, jež staly se stranami odloučenými, se strany vlády francouzské neb nějaké osoby, jež jednala jejím jménem neb dle jejích pokynů aneb se strany nějaké osoby, jež jednala jménem bývalých vlád německé, rakouské neb uherské neb podle jejich pokynů, aniž z důvodu prodeje, nabízení neb využitkování výrobků, zboží či přístrojů jakéhokoliv druhu, na něž tato práva se vztahovala.
Osoby sídlící neb vykonávající svou živnost na území Československa na straně jedné neb na území francouzském na straně druhé, ani příslušníci těchto mocností, ani osoby třetí, jimž tyto osoby postoupily svá práva za období odlukového nebudou moci podati žalobu ani uplatňovati nějakého nároku pro skutkové případy využitkování, jež se udály na území druhé strany za období toho a o nichž se mohlo míti za to, že jsou na újmu právům z vlastnictví průmyslového, literárního neb uměleckého, jež náležela osobám stavším se stranami odloučenými, existovala v kterýkoliv okamžik za období odluky, jejž budou obnovena hledíc k článkům 307 a 308 mírové smlouvy Versailleské neb k obdobným článkům ostatních smluv.
Článek 17.
Rozpory ve výkladu této úmluvy budou předloženy rozhodčímu, jenž bude ustanoven dohodou mezi Vysokými smluvními stranami.
Článek 18.
Vysoké smluvní strany učiní za účelem pokud možná nejúplnějšího provedení ustanovení této úmluvy opatření slučitelná s jejich vnitřním zákonodárstvím, jakmile tato bude podepsána, nevyčkávajíce její ratifikace, k níž dojde jak jen možno nejrychleji.
Tomu na víru zplnomocněnci obou stran podepsali tuto úmluvu.
Vyhotoveno ve dvou exemplářích v Paříži dne 18. ledna 1921.
PROTOKOL O PODPISU.
Přistupujíce k podpisu úmluvy týkající se majetku, práv a zájmových účastenství, rozhodli plnomocníci pojmouti v tento protokol výklad některých předpisů této úmluvy, o němž se francouzští i českoslovenští zástupci za jednání byli shodli.
I.
Pokud jde o článek 1 jsou zástupci za jedno v uznání, že děje se tak z praktického důvodu urychliti věc, stanoví-li článek 1 této úmluvy přímé navrácení majetku ze zabrané Francie odňatého, jenž by se v Československu nalézal v rukou poctivých držitelů, Francouzům majetku toho zbaveným. Příslušelo by vlastně přikročiti k provádění těchto restitucí bývalým státům nepřátelským. Vláda francouzská bude tudíž podporovati vládu československou při jednáních, která tato podnikne za tím účelem, aby jejím příslušníkům, nabyvším poctivě majetku, jenž bude navrácen ve smyslu uvedeného článku prvého, vrácena byla kupní cena za majetek ten, o níž shledáno bude, že byla bez právního podkladu zapravena k rukám úřadů nebo příslušníků bývalých států nepřátelských.
II.
Zástupci shodli se na tom, že se výrazem "osoby toho času pod pravomocí jedné z obou zemí", obsaženým v článku 12, rozumí takové osoby, jež v době, kdy tato úmluva nabude účinnosti, budou, ať z důvodu svého sídla, ať z důvodu své státní příslušnosti podrobeny zákonům těchto zemí.
III.
V odstavci d) článku 12 výraz "smlouva licenční o využití vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého" nemá toliko užšího a technického významu, jenž se přiznává v některých zemích slovům "smlouvy licenční", nýbrž týká se všech smluv majících za předmět oprávněnost osoby třetí, užívati cele nebo částečně práva vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého.
IV.
Příslušníci bývalých nepřátelských států, kteří nabudou příslušnosti československé jinak než způsobem stanoveným ve článku 4, odstavci 1 budou, pokud se týká jich majetku sekvestrovaného ve Francii, požívati výhod, jež byly, nebo budou poskytnuty příslušníkům těch bývalých nepřátelských zemí, k nimž před tím náleželi.
Čemuž na víru plnomocníci obou států podepsali tento protokol.
Vyhotoveno ve dvojím exempláři, v Paříži, dne 18. ledna 1921.
Důvodová zpráva.
Současně s komisí pověřenou jednáním o obchodně-politickou smlouvu s republikou Francouzskou byla jako část této komise vyslána do Paříže delegace vedená universitním prof. drem Karlem Hermannem Otavským, která měla za úkol v souvislosti s obchodní úmluvou mezi oběma státy vyjednati podmínky pro uvolnění československého majetku sekvestrovaného za války ve Francii.
Vláda československá vycházela z názoru, že úprava otázek těchto je nutnou podmínkou pro zavedení pravidelných a normálních hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi.
Předpokladem desekvestrace bylo ovšem získání státního občanství československého v důsledku ustanovení mírových smluv; a bylo tedy úkolem delegace jednak dosíci v úmluvě přesného vyznačení kruhu osob, které mohou činiti jako státní občané českoslovenští nárok na desekvestraci svého majetku, jednak co nejvíce ulehčiti, zjednodušiti a urychliti formality desekvestračního řízení - jinak ve Francii značně složitého. Na druhé straně bylo zájmem francouzským, aby desekvestrace nedomáhali se pod pláštíkem občanství československého jednotlivci, resp. firmy, jež jest i nadále pokládati dle smluv mírových za příslušníky mocností dříve nepřátelských.
Za jednání byly úkoly komise na přání francouzské rozšířeny na úpravu otázek restituce statků, práv a zájmů, zejména pak francouzských strojů, které byly za války odvezeny z Francie a nalézají se na území československém, jakož i na otázky smluv a lhůt ve smyslu oddílu V části X (klausule hospodářské) smluv mírových.
Výsledkem jednání komise za tím účelem sestavené, v níž se strany francouzské zasedali zplnomocněný ministr Herbette, šéf departementu ve francouzském ministerstvu věcí zahraničních, a p. Alphand, řiditel Office des tiens, droits, interêts privés, jest předložená úmluva, podepsána se strany francouzské ministerským předsedou Aristidem Briandem a se strany československé vyslancem v Paříži drem Štefanem Osuským.
Pokud jde o obsah smlouvy, připomíná vláda k jednotlivým ustanovením jejím toto:
Čl. 1.
obsahuje závazek republiky Československé učiniti potřebná opatření k zabezpečení restituce francouzských majetků, práv a zájmů, které se nalézají na území republiky Československé, a o jichž restituci mluví článek 297 lit. f, mírové smlouvy Versailleské a obdobné články ostatních smluv mírových.
Dle těchto článků postihuje povinnost provésti restituce ty vládu německou, resp. vlády států dříve nepřátelských pokud ovšem předměty dotyčné nebo práva taková jsou na území těchto států.
Ustanovením tohoto článku zavazuje se republika Československá v zájmu urychleni praktického provedení věci (vide čl. I. protokolu o podpisu) opatřiti, čeho bude zapotřebí ku přímé restituci ohledně takových statků francouzských, které jsou na zdejším území.
Čl. I podpisového protokolu přislibuje pak podporu vlády francouzské při jednání vlády československé s vládami států dříve nepřátelských ohledně vrácení kupních cen zaplacených poctivými držiteli majetku, který podle tohoto článku má býti navrácen, a které ovšem vláda československá má právo požadovati na vládách států dříve nepřátelských.
Nutno připomenouti, že závazek tohoto článku odpovídá závazku převzatému republikou Československou podle článku 2. smlouvy mezi státy cessionářskými, uzavřené v Sèvres dne 10. srpna 1920, a že se strany francouzské byla při vyjednávání kladena na pojetí ustanovení o této restituci do úmluvy váha rozhodná.
Ustanovení toto bude praktickým hlavně, pokud jde o restituci strojů odvezených za války z Francie do Německa a odtud prodaných za války do dnešního území republiky Československé. Vláda německá ostatně již uznala své náhradní povinnosti ve smyslu čl. I protokolu o podpisu.
Čl. 2.
dovozuje samozřejmé důsledky ze zrušení válečných opatření výjimečných, která byla vydána mocnostmi dříve nepřátelskými.
Čl. 3.
stanoví zrušení výjimečných likvidačních opatření učiněných ve Francii ohledně majetku našich státních občanů, nalézajícího se ve Francii, který byl za války tam pokládán za majetek nepřátelský, a obsahuje se strany francouzské závazek jeho navrácení oprávněným.
Dokončení likvidace dopouští se jen tehdy, když by přerušení nebo zastavení její bylo na úkor zájmům osob oprávněných, mezi které ovšem v popředí náležejí českoslovenští státní občané, jejichž majetek byl sekvestrován.
Zejména nelze se dovolávati tohoto ustanovení k odůvodnění prodloužení nebo dokončení sekvestrace ve prospěch pouhých zájemníků francouzských, pokud nenabyli ohledně majetku sekvestrovaného ještě práv.
Odstavec čtvrtý tohoto článku zabezpečuje československým občanům, jejichž majetek již se stal ve Francii předmětem sekvestračních opatření, přímý nárok na vydání výtěžku těchto opatření.
Ustanovení jsou zajisté vhodným doplněním negativních ustanovení čl. 297b), al. 2., resp. d) mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových, po té stránce kusých.
Čl. 4.
stanoví okruh osob, jež mají ve smyslu této úmluvy býti účastny desekvestrace československého majetku ve Francii. Vykazuje zejména oproti mírovým smlouvám rozšíření o osoby, které na základě své československé národnosti nabyly státního občanství čs. opcí.
Zkrácení lhůty stanovené v čl. 232b), al. 3. mírové smlouvy Trianonské má za účel urychliti desekvestrační řízení. Pro osoby příslušné na Slovensko a Podkarpatskou Rus jest rozhodnou zkrácená lhůta 3měsíční ode dne, kdy smlouva Trianonská nabude působnosti.
Ustanovením odstavce 4. získány pro společenské podniky československé všecky výhody, kterých francouzské zákonodárství i praxe propůjčují co do desekvestrace majetku společenským podnikům nejen států neutrálních nebo spojeneckých, nýbrž i podnikům kvalifikovaným jako francouzské, alsaské nebo lotrinské.
Do této souvislosti náležející čl. IV. protokolu o podpisu stanoví, že českoslovenští státní občané resp. československé podniky, které nespadají pod ustanovení článku 4. této úmluvy, mají jako minimum zaručena práva a výhody, jež budou anebo byly poskytnuty příslušníkům těch dříve nepřátelských mocností, k nimž před tím náleželi. V úvahu zde přijdou zejména ustanovení desekvestrační smlouvy francouzsko-rakouské podepsané v Paříži dne 3. srpna 1920.
Čl. 5.
upravuje formální postup řízení desekvestračního a znamená značné ulehčení, urychlení a zlevnění postupu, jehož by jinak dle platných předpisů francouzských bylo potřebí k dosažení desekvestrace.
Čl. 6.
zavazuje pod podmínkou reciprocity Československou republiku jednak klásti statky restituované dle čl. 1. této úmluvy na roveň majetku svých vlastních příslušníků, jednak - ovšem pod sanací slušné náhrady - nepodrobovati jich opatřením vlastnictví obmezujícím, jež by neplatila všeobecně pro všechny státní občany československé.
Čl. 7.
zaručuje francouzským státním občanům resp. společnostem, v nichž majorita akciového kapitálu je v rukou francouzských, ochranu co do zachování práv plynoucích z různých koncesí. Pokud by prodloužením takových práv v odstavci třetím tohoto článku smluveným byly dotčeny značnou měrou zájmy československé, zaručuje se se strany francouzské slušná náhrada. Prodloužení koncesí vázáno je přátelskou dohodou zájemníků, a v případě, že by k ní nedošlo, na rozhodnutí arbitrem. Rovněž do rukou arbitra vloženo jest určení výše odškodnění dle al. 5. tohoto článku.
Čl. 8.
Dle nynějšího právního stavu našeho není překážky, aby společnosti v odstavci prvém toho článku naznačené přenesly svůj majetek na jinou společnost podle zákonů československých zřízenou.
Odstavec druhý aplikuje zásadu čl. 19. obchodní dohody československo-francouzské na společnosti tam blíže kvalifikované, které byly zřízeny před válkou podle francouzského práva ku provozu podniků v nynějším našem území.
Při tom zavazuje se státní správa naše uděliti nutná k tomu povolení, s výhradou však průmyslových podniků, jež jsou povahy obecně prospěšné a jako takové podrobeny zákonem neb nařízením obmezením zvláštním.
Čl. 9.
odstraňuje právní nejistotu, která by mohla nastati v případech, kdy valné hromady společností na našem nynějším území sídlících, konaly se v cizozemsku, a to případně proti znění stanov dotyčné společnosti. Ovšem chrání se při tom práva a zájmy našich státních občanů výhradou jich eventuelního náhradního nároku.
Čl. 10.
Ježto naše zákonodárství nečiní po této stránce rozdílu mezi našimi a cizími státními příslušníky, bude ustanovení tohoto článku praktické pro naše státní příslušníky ve Francii.
Čl. 11.
Kdežto francouzské zákonodárství nakládá se zájmy francouzskými ve společnostech dříve nepřátelských, vznikly-li tyto zájmy teprve za války, jako se zájmy nepřátelskými, jsou zájmy státních občanů československých ve společnostech dříve nepřátelských hájeny, vznikly-li ve smyslu článku 3, 4 a 5 této úmluvy, případně i za války až do převratu.
Čl. 12.
Z týchž důvodů oportunity, které vedly k ustanovením čl. 299 a), b), e) mírové smlouvy Versailleské a obdobným ustanovením ostatních smluv mírových, byla pojata v tuto úmluvu ustanovení tohoto článku, jimiž mají býti nahrazeny v poměru mezi republikou Československou a Francií citované předpisy smluv mírových, kterých ovšem nelze použíti v poměru mezi Francií a republikou Československou.
Výklad obratu "osoby nyní podrobené pravomoci jedné z obou zemí", obsaženého v al. a), podán jest článkem II. protokolu o podpisu v ten smysl, že jde tu o osoby, které v době, kdy tato úmluva nabude působnosti, budou podrobeny zákonům toho kterého státu, a to ať důsledkem svého sídla v něm, ať z důvodů své státní příslušnosti.
Jako na rozdíl od příslušných ustanovení mírových smluv jest poukázati na to, že pod lit. b) tohoto článku reklamace ohledně zachování smluv v platnosti z důvodů veřejného zájmu se vyhrazuje dohodě obou smluvních států, v odstavci b) se určení eventuelní náhrady zůstavuje rozhodčímu soudu zvolenému dohodou obou států.
Ku al. d) jest upozorniti na výklad slova licence, obsažený v čl. III. protokolu o podpisu v ten rozum, že sem spadají vůbec všechny smlouvy, jimiž se třetí osobě uděluje právo užívati cele nebo částečně práva vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého. Pro určení obsahu licence náhradní připouští se obecná kompetence soudní, kdežto v mírových smlouvách (čl. 310 al. 1. smlouvy Versailleské in fine) je předvídán tribunál mezinárodní.
Konečně jest zmíniti se o tom, že v textu úmluvy na konci al. 1. tohoto článku vytištěna je mylně citace článku 5., místo správné citace čl. 7. Při výměně ratifikačních exemplářů bude. tato chyba opravena.
Příloha:
Č. 1. přílohy vymezuje pojem "strany odloučené" a pojem "období odluky", kterých je užito v článcích 12., 13. a 14. úmluvy.
Č. 2. precisuje kategorie smluv soukromoprávních, které vyňaty jsou z režimu článku 12. a zůstávají v platnosti obdobně s ustanoveními smluv mírových (paragraf 2. přílohy za článkem 300. mírové smlouvy s Německem).
K č. 2. lit. g) jest poznamenati, že zde rozumějí se smlouvy o úpravě majetkových poměrů a nikoli smlouva manželská, která pod předpisy této úmluvy nespadá.
O smlouvy uvedené pod lit. f)-i) rozšířena jsou ustanovení této úmluvy oproti smlouvám mírovým. Tím má se docíliti, aby další kategorie smluv soukromoprávních byly zachovány v platnosti.
Ustanovení č. 3. jest aplikací paragrafu 3. přílohy za čl. 300. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových.
Odstavec č. 4. oddílu II. přílohy týká se bursovních jednání o cenných papírech a zboží a vykazuje vůči obdobným ustanovením smluv mírových (srovnej přílohu po článku 300. mírové smlouvy Versailleské) změny jen stylistické, které plynou z toho, že pojem "stran nepřátelských" nahrazuje se pojmem "stran odloučených". Totéž platí i o odstavci č. 5, jednajícím o zástavě s rozdílem jen tím, že do přítomné úmluvy nebylo pojato ustanovení odstavce 2. dotyčného předpisu mírových smluv, ježto pro náš poměr ku Francii nemá praktického významu.
Rovněž přijato se změnami z povahy věci plynoucími pod č. 6. ustanovení par. 7. výše zmíněné přílohy smluv mírových, jímž zachovány při obchodních skripturách v platnosti závazky kausální, které byly mezi stranami později odloučenými podkladem pro závazek skripturní.
Ve čl. 13.
aplikují se na náš poměr ku Francii ustanovení čl. 300., odst. 1. Versailleské mírové smlouvy se značným odsunutím počátku lhůt nově běžících. Odsunutí toto zabezpečuje výkon práv ztrátou ohrožených, ježto lze očekávati, že té doby nebude zde již překážek vadících výkonu práv.
Při obchodních cenných papírech počne běh zmíněných lhůt tři měsíce po konečném zrušení výjimečných ustanovení pro obchodní cenné papíry stanovených.
V tomto čl. bude při výměně ratifikačních exemplářů opraviti poslední slovo druhé věty "préemption" na správné "péremption".
Ve čl. 14.
přijímá se zásada mírových smluv (čl. 301. smlouvy Versailleské) specielně co do obchodních papírů, zejména směnek a šeků, v příčině lhůt stanovených pro t. zv. úkony zachovací (t. j . presentační, protestační a notifikační), a to jednak v tom směru, že se neuznává ztráta práv, jež by byla obmeškáním těchto zákonů nastala, jednak, že přiznává se lhůta nejméně 3 měsíců od 21. července 1921 k dodatečnému provedení těchto úkonů.
Čl. 15.
přijímá předpis mírových smluv (čl. 304. lit. g) smlouvy Versailleské), dle kterého hleděti jest k rozhodnutím rozhodčího soudu smíšeného podle oddílu VI., části X. mírových smluv jakožto k definitivním a učiniti je závaznými na území obou smluvních států.
Čl. 16.
vylučuje v odstavci 1. po vzoru čl. 306. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových nároky obou států případně jejich příslušníků z důvodu použití práv vlastnictví literárního, uměleckého a průmyslového, bylo-li jich použito buď vládou francouzskou nebo zástupci jejími anebo osobou, která jednala jménem bývalé vlády německé, rakouské nebo uherské anebo podle jejích pokynů.
V odstavci 2. přijímají se celkem ustanovení čl. 309. mírové smlouvy Versailleské a obdobných ustanovení ostatních mírových smluv a vylučuje se v oboru vlastnictví literárního, uměleckého a průmyslového uplatnění jakýchkoli žalob pro skutečnosti sběhlé na území druhé strany smluvní za dobu odluky na úkor práv těch, resp. práv obnovených podle článků 307. a 309. Versailleské smlouvy a obdobných ustanovení ostatních smluv mírových.
Čl. 17.
upravuje řešení sporných otázek co do výkladu přítomné smlouvy.
Ve čl. 18.
slibují si smluvní strany, že budou aplikovati smlouvu již od podpisu jejího, pokud ovšem jest takováto aplikace možna podle přítomného stavu zákonodárství té neb oné ze smluvních stran.
K jednotlivým ustanovením protokolu o podpisu bylo přihlédnuto při jednotlivých článcích úmluvy, k nimž má vztah protokol o podpisu.
Úmluva sama předkládá se v příloze.
Po stránce formální navrhuje vláda, aby návrh tento byl Národním shromážděním schválen, a projevuje přání, aby přikázán byl nejprve ve sněmovně poslanecké výboru zahraničnímu a právnímu, a po schválení sněmovnou poslaneckou v senátu výboru zahraničnímu a ústavně právnímu s tím, aby dotčené výbory podaly o něm zprávu vždy během 10 dnů.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš, v. r.