Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1325.

Návrh

senátora dra Witta, Antonína Smetany a soudruhů o nové úpravě uhelné dávky.

Senát Národního shromáždění republiky Československé račiž se usnésti na tomto návrhu:

Vláda republiky Československé se vyzývá, aby neprodleně předložila Národnímu shromáždění republiky Československé k zákonodárnému projednání osnovu zákona, kterou se mění zákon o uhelném hospodářství ze dne 9. dubna 1920, č. 260 Sb. z. a n. a novela k němu ze dne 12. srpna 1921, č. 296 Sb. z. a n. a to tak, že uhlí potřebné k výrobě koksu se zprošťuje uhelné dávky a uhelná dávka z ostatního uhlí se snižuje postupně podle potřeby jednotlivých revírů do té míry, aby uhlí v revírech těch vyrobené bylo schopné odbytu.

Ustanovením § 32 zákona o úpravě uhelného hospodářství ze dne 9. dubna 1920, č. 260 Sb. z. a n. byla zavedena 30%ní uhelná dávka z úředně stanovených cen uhlí a koksu. Touto sazbou nebylo však uhlí zdaněno jen dávkou 30%ní, nýbrž skutečné daňové zatížení činilo 42.8% uhelné ceny, poněvadž se praktikoval nemožný způsob vybírání daně z daně. Obtíže odbytové, které se brzy dostavily, a které z valné části způsobila právě tato uhelná dávka, přiměly konečně vládu k tomu, že zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 296 Sb. z. a n. (novela k zákonu o uhelném hospodářství) byla tato dávka snížena na čistých 30% ceny uhlí loco závod. Brzy však se ukázalo, že toto snížení nestačilo k nápravě vzrůstajících obtíží uhelného odbytu. Výsledek byl ten, že odbytová krise, která zasáhla v první polovici r. 1921 hlavně revír Ostravsko-karvinský, nabyla záhy takového rozsahu, že v celé republice ohrozila jak uhelný průmysl, tak i existenci dělnictva, zaměstnaného v uhelných dolech.

Když se uhelná dávka zaváděla (v první polovici roku 1920), byla značná poptávka po našem uhlí i v zahraničí; poptávka byla do konce tak vysoká, že naše uhelná výroba nestačila k úhradě poptávek tuzemských i zahraničních. Cena uhlí za hranicemi byla daleko vyšší nežli u nás hlavně proto, že ministerstvo veřejných prací plným právem se snažilo, aby domácí ceny uhlí se určovaly přesně podle výrobních nákladů a bránilo se tomu, aby uhelné podniky neoprávněně využívaly dobré odbytové konjunktury ve svůj vlastní prospěch. Z toho důvodu byla také úplně správně zavedena uhelná dávka, která sice uhlí zdražila, ale nezvýšila ceny jeho tak, aby náš průmysl nemohl konkurovati s výrobou cizozemskou. Tento podíl, který si stát zaručil ze zisku uhelných dolů byl pro státní finance jistě velmi významný. Situace byla tehdy dokonce taková, že bylo možno, aby stát zatěžoval uhlí pro vývoz ještě dalšími poplatky vývozními (t. zv. exportními premiemi), poněvadž i po zavedení uhelné dávky byla cena uhlí stále ještě nižší, než cena uhlí zahraničního, se kterými naše uhlí v cizině soutěžilo.

Dnes možno říci, že konjunktura, která vyplývala z různosti světových cen uhelných a našich cen uhelných, obrátila se již v náš neprospěch, ježto cena našeho uhlí, počítáme-li k ní dávku, dopravu a také jistě už zbytečně vybíranou exportní premii, je na svých přirozených odbytištích za hranicemi daleko vyšší, než za jakou tam prodává cizina. Důsledkem toho jest, že uhelný průmysl ztrácí bez náhrady své zahraniční odbytiště, na které je do valné míry odkázán. Je přivozeno, že hornictvo na dolech zaměstnané bude velmi těžce ohroženo, nebude-li náš uhelný průmysl moci udržeti svoji výrobu v dosavadním rozsahu.

Úkolem státu je, udržeti uhelný průmysl v nynějším jeho rozsahu stůj co stůj. Nutno uvážiti, že na existence uhelného průmyslu nezávisí pouze hospodářská existence statisíců horníků a jejich rodin - ač i tato věc sama o sobě by byla velmi vážným důvodem pro snahu o nápravu - nýbrž závisí na ní také rozkvět všeho ostatního průmyslu, který není možný, nebudeme-li míti vlastní uhelnou výrobu, která tomuto průmyslu poskytne uhlí za přiměřené ceny. Ztráta odbytu v cizině musí vésti ke zvýšení režie a tím i ke zvýšení cen uhlí, prodávaného v tuzemsku, čímž ovšem se zvyšují ceny důležité suroviny resp. pomocné látky pro všechen průmysl. Ještě daleko tíživěji než na výrobu uhlí působí uhelná daň na výrobu koksu. Dnes je stav takový, že výroba koksu je téměř úplně zastavena, kdežto výroba uhlí v Ostravskokarvinském revíru je omezena pouze na 4 dny a jsou vážné obavy, že bude omezena pouze na 3 dny, poněvadž tento revír je polovinou své výroby odkázán na vývoz do oněch území, které jsou dnes cizinou, hlavně do Rakouska, Maďarska a Polska. Ostravský revír zaměstnává dnes 44.149 dělníků, koksovny 4.401 dělníků; počítáme-li k těmto dělníkům také příslušníky jejich rodin, můžeme říci, že tísní výroby uhelné a koksové je těžce dotčeno přes 200.000 lidí.

O dnešním stavu výroby koksu poučují nejlépe data o výrobě v roce 1913 a data o výrobě dnešní. Roku 1913 vyrobilo se měsíčně průměrně více než 2,000.000 q, roku 1921 1,500.000 q, ve druhém čtvrtletí roku 1921 však již jen 1,400.000 q; od července loňského roku klesala výroba koksu tak silně, že činila v prosinci roku 1921 již jen 646.116. Vyjádříme-li měsíční výrobu koksu v roce 1913 v procentech jako 100%, poklesla výroba v červenci 1921 na 59%, v srpnu na 49%, v září na 38%, v říjnu na 34%, v listopadu a prosinci na 31%, v roce 1922 v lednu na 34%, v únoru na 24% průměrné měsíční výroby r. 1913.

Avšak ani toto omezené množství koksu nebylo možno prodati a zásoba ostravského koksu na haldách vzrůstala každým měsícem; v březnu loňského roku bylo 140.000 tun na zásobě, avšak v říjnu již 1,500.000 q koksu, takže zásoba stoupla více než desetkráte. Možnost odbytu koksu se neustále zhoršuje, takže se výroba koksu nejen omezuje, nýbrž dochází již k hromadnému zastavování koksoven.

Těžba uhlí poklesla ovšem také, třeba nikoli tak rychle, jako je tomu u koksu, poněvadž vnitřní potřeba uhlí je daleko větší. Roku 1913 vytěžilo se v ostravském revíru 7,700.000 q, avšak v druhé polovici roku 1921 poklesl tento měsíční průměr na 6,000.000 q, v únoru letošního roku dokonce jen na 3,700.000 q. Za těchto okolností nebyla udržena úplná výroba ani v jednom uhelném podniku, takže došlo k omezení práce na 4 dny v týdnu.

Stagnace v průmyslu uhelném a koksovém má jistě mnohé příčiny, avšak nelze pochybovati, že hlavní příčinou je ta, že vývoz téměř úplně uvázl. Krise průmyslu železářského ovšem situaci jen zhoršuje, poněvadž železárny nepotřebují koksu a také ostatní průmysl vnitrozemský naříká v poslední době na vysokou cenu uhlí, která mu překáží v zahraniční konkurenci.

Ve Vídni stál v poslední době 1 q ostravského uhlí 6.836 rakouských korun, kdežto 1 q hornoslezského uhlí stál tamtéž 4.947 rakouských korun, takže rozdíl mezi cenou našeho uhlí a hornoslezského je na 1 q 28%. Ostravské těžné uhlí stojí na maďarské hranici 7.000 maďarských korun za 1 tunu; totéž množství uhlí saarského, které je zatíženo také dopravními náklady za trať několikráte delší, než je trať z Ostravy, stojí na maďarské hranici 4.964 maďarských korun, takže rozdíl je opět 28%. V Terstu stála by 1 tuna ostravského uhlí 728 Kč, kdežto uhlí anglické po přepočtení na naše koruny stojí tam pouze 540 Kč. 1 q ostravského koksu stojí v Kladně 81.26 Kč, kdežto ruhrský koks loco Kladno stojí pouze asi 60 Kč a dokonce i anglický koks loco Kladno pouze 70 Kč.

Z těchto dat je zřejmo, že naše uhlí a koks jsou tak předraženy, že jakákoli konkurence za hranicemi je vůbec vyloučena. Uvažujme o příčinách toho. Cena uhlí se skládá z těchto položek:

1. z režijních výdajů závodu, t. j. mzda a jiná těžební vydání;

2. z příplatku na zlevnění potravin;

3. z uhelné dávky;

4. z různých dopravních vydání;

5. ze zisku podnikatelů a obchodníků uhlím.

Dnes je rozšířené mínění, že příčinou drahoty uhlí je nedostatečný výkon horníků a jejich vysoká mzda; k vyvrácení tohoto názoru stačí uvésti, že podle výpočtu Ing. Hanuše Höfra, báňského ředitele ve Sl. Ostravě činily před válkou mzdy 65% cen na závodě, kdežto dnes činí průměrně pouze 32%. Zdražení cen uhlí na závodě bylo způsobeno zvýšením cen materialií (dříví, železa atd.) a to tou měrou, že dnes připadá na ně plných 30% ceny, kdežto dříve připadalo na ně úhrnem 18%.

Snížení hornických mezd je dnes vyloučeno, poněvadž za dnešní kupní síly koruny nestačí ani k výživě hornické rodiny. Sebe větší snížení mezd hornických nemohlo by dnešní krisi uhelného průmyslu napraviti, jelikož položka mezd je v ceně poměrně málo významná. Dělnictvo samo snaží se přispěti k nápravě odbytové tísně tím, že zvýšilo svůj výkon; dnes již dosáhlo zvýšení téměř 13% a stále se ještě stupňuje. Jak veliká je položka podnikatelských zisků v ceně uhlí není nám známo, a nechceme projevovati pouhé nedoložené domněnky. Ministerstvo veřejných prací dalo při poslední hornické stávce také tyto zisky vyšetřiti odbornými revisory, takže bude možno učiniti opatření, aby tyto zisky se udržely nejvýše v takové míře, jaká je přiměřena dnešním poměrům.

Jednou z nejtížívějších položek v ceně uhlí a koksu je však beze sporu státní uhelná dávka, jakož i nákladní tarify a při vývozu také exportní premie. Jestliže situace je tak katastrofálního rázu, jak jsme vylíčili, pak je povinností státu, aby přispěl ke zmírnění krise; u koksu bude nutno zříci se uhelné dávky vůbec, kdežto u uhlí musí stát dávku snížiti podle individuálních potřeb revírů do té míry, aby tyto revíry mohly konkurovati.

Zrušení resp. snížení uhelné dávky, která se dnes vybírá vůbec neoprávněně, zvýší konkurenční schopnost veškerého průmyslu a sníží také náklady domácností, které jsou dnes stejně již zatíženy různými jinými daněmi, zvláště daní z obratu. V době vzestupu československé koruny, kdy se ukázalo, že tento vzestup sám nestačí k rychlému obecnému zlevnění, bylo by na státu, aby toto vydatné zlevňování zahájil, a to by se mohlo státi právě zrušením uhelné dávky. Každá rodina ušetřila by denně aspoň jednu korunu na palivu. Bylo již nesčíslněkráte uváděno, že uhelná daň je daní nejnesociálnější a nejnespravedlivější; tato daň zatěžuje každou výrobu hned v počátečním stadiu a zdražuje výrobní náklady, zvyšuje ceny a snižuje tím životní úroveň hlavně tříd hospodářsky slabších.

Jak již řečeno, prospělo by snížení daně resp. její zrušení uhelnému průmyslu potud, že by mohl udržeti výrobu v rozsahu, jehož se v dosavadním vývoji domohl. Vláda má jistě povinnost uhelnému průmyslu v tom pomoci. Vedle toho dlužno uvážiti, že na snížení cen uhlí a hlavně koksu závisí také konkurenční schopnost našeho železářského průmyslu, který bez vývozu je nemožný. Při dnešní drahotě koksu nemůže domácí železářský průmysl v cizině konkurovati a proto i z tohoto důvodu je nutno přikročiti ke zrušení, resp. snížení uhelné daně.

Zrušení uhelné dávky z koksu by mělo za následek, že by náš koks stál loco Kladno 62.80 Kč a mohl by konkurovati s veškerými zahraničními výrobky, které nyní stojí loco Kladno daleko méně, než koks loco závod Mor. Ostrava. Koks by pak mohl býti vyvážen také do Rakouska a stál by v Donavicích asi Kč 65.-, takže by byl levnější než koks německý, který nyní bude zdražen, poněvadž v Německu bude nynější 20%ní daň zvýšena na 40%. Tím je prokázáno, že zrušení uhelné dávky z koksu by umožnilo vývoz a výrobu v celém rozsahu. V jaké míře by byla opětně usnadněna výroba železa plyne z toho, že k výrobě jedné tuny litiny je potřebí 1¹/₃ tuny koksu. Cena železa by tím značně klesla a pokles by taktéž umocnil konkurenci s Německem.

Vedle toho bylo by nutno v zájmu umožnění zahraničního odbytu našeho uhlí a koksu, aby zbytečné exportní dávky, ze kterých stát stejně ničeho nemá, ježto se nemůže vyvážeti, byly již konečně zrušeny a aby pro dopravu uhlí a koksu byly poskytnuty zvláštní výjimečné tarify. Zájem státu nemůže přece býti v tom, aby existence všech hospodářských oborů byla trvale ohrožována.

Pokud jde o finanční efekt uhelné dávky, musí si vláda uvědomiti, že při omezené výrobě a nemožnosti odbytu nemůže očekávati preliminovaného výnosu této daně, poněvadž nebude-li se vyráběti, nemůže se také zdaňovati. Spíše možno očekávati, že výnos daně snížené by byl vyšší, než daně dosavadní za odbytové tísně.

Podle novinářských zpráv uvažuje vláda o snížení dopravních tarifů. Poněvadž patrně vláda sama nahlédla, jak neblaze působí nynější vysoké sazby netoliko na výrobu uhlí a koksu, nýbrž i na finanční výnos drah, nepokládají navrhovatelé za nutno, snížení těchto dopravních tarifů zvláště navrhnouti a odůvodniti, očekávají však, že vláda svůj úmysl co nejdříve uskuteční.

V Praze, dne 27. dubna 1922.

V. Švec, F. Jirásek, Štelcl J., J. Procházka, J. Šáda, Folber, F. Časný, Filipínský, M. Krepenhofer, J. Ackermann, K. Dědic, Babka, Lorenz, Cholek, Kada, Hnátek, Jaroš, dr Soukup, Blaho, Havlena, Zimák, Měchura, Svěcený, Poliak, Cífka, Špera, Mudroch, Jakubka, Zavadil, Lažo, Endlicher, Ecksteinová, Kouša, Petřik.