Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1341.

Die Nationalversammlung der Čechoslowakischen Republik hat nachstehendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

1. Allen Lehrlingen und jugendlichen Hilfsarbeitern beiderlei Geschlechtes der im § 2 bezeichneten Betriebe und Unternehmungen ist in jedem jahre (Kalenderjahre) ein ununterbrochener Urlaub von vierzehn Tagen zu gewähren, sofern das Lehrverhältnis, bezw. das Arbeitsverhältnis ununterbrochen bereits sechs Monate gedauert hat.

2. Als Lehrling im Sinne dieses Gesetzes ist anzuseuhen, wer in einem Betriebe oder Unternehmen zur praktischen Erlernung eines Gewerbes, bezw. Berufes auf Grund eines ordnungsmässigen Lehrvertrages in Verwendung steht.

3. Unter jugendlichen Hilfsarbeitern im Sinne dieses Gesetzes werden alle Hilfsarbeiter bis zum vollendeten 17. Lebensjahre verstanden.

§ 2.

Der Anspruch auf Urlaub steht den Lehrlingen und jugendlichen Hilfsarbeitern zu:

a) in allen Betrieben, auf die die Vorschriften der Gewerbeordnung Anwendung finden;

b) in den Betrieben aller anderen im § 2 des Handlungsgehilfengesetzes angeführten Unternehmungen und Anstalten;

c) in den vom Staate, einem Lande, einer Gemeinde oder einer sonstigen Körperschaft betriebenen Unternehmungen, die nur, weil sie nicht gewerbsmässig betrieben werden, den Vorschriften der Gewerbeordnung nichtunterstehen;

d) in den Betrieben der staatlichen Monopolverwaltung;

e) in den Betrieben der Eisenbahn- und Dampfschiffahrts-Unternehmungen;

f) in den land- und forstwirtschaftlichen Betrieben;

g) beim Bergbau und den auf Grund der Bergwerksverleihung errichteten Werksanlagen;

h) bei Ärzten, Zahntechnikern, in Privatheil- und Pflegeanstalten;

i) bei Vereinen und Berufsverbänden aller Art;

j) in den Unternehmungen öffentlicher Belustigungen und Schaustellungen.

§ 3.

Durch Verordnung kann die Wirksamkeit dieses Gesetzes auch auf andere Betriebe erstreckt werden.

§ 4.

Während des Urlaubes hat der Beurlaubte Anspruch auf seine Geldbezüge. Ist die Verpflegung vereinbart und wird sie dem Beurlaubten nicht geleistet, so gebührt ihm an deren Stelle für jeden Urlaubstag der Betrag seines täglichen Krankengeldes. Dieser Betrag ist dem Beurlaubten bei Antritt des Urlaubes für die ganze Urlaubsdauer im Voraus auszuzahlen.

§ 5.

Der Antritt des Urlaubes ist unter Berücksichtigung der Betriebsverhältnisse im Einvernehmen rechtzeitig zu bestimmen.

§ 6.

Die Zeit, während deren der Lehrling oder der jugendliche Hilfsarbeiter durch Krankheit oder durch einen Unglücksfall an der Leistung seiner Dienste verhindert ist, darf in diesen Urlaub nicht eingerechnet werden.

§ 7.

Die dem Lehrling, bezw. dem jugendlichen Hilfsarbeiter durch dieses Gesetz gewährten Ansprüche können durch Vereinbarung weder aufgehoben noch eingeschränkt werden.

§ 8.

Der Dienstgeber ist zür Gewährung des Urlaubes nicht verpflichtet, wenn der jugendliche Hilfsarbeiter gekündigt hat.

§ 9.

Übertretungen dieses Gesetzes werden nach den einschlägigen Strafbestimmungen behandelt.

§ 10.

Das Gesetz tritt mit dem Tage seiner Verlautbarung in Wirksamkeit. Bereits bestehende Vereinbarungen über die Urlaubsgewährung, die günstiger lauten als die Bestimmungen des vorliegenden Gesetzes, bleiben unberührt.

Artikel IlI.

§ 11.

Mit dem Vollzuge dieses Gesetzes ist das Ministerium für soziale Fürsorge im Einvernehmen mit den beteiligten anderen Ministerien betraut.

Eine der klaffendsten Lücken der Sozialgesetzgebung dieses Staates ist der Mangel der gesetzlichen Regelung der Urlaubsgewährung an die Lehrlinge und jugendlichen Hilfsarbeiter. Über die unabweisliche Notwendigkeit und über den hohen Wert ausreichender Erholungsurlaube für die gesamte Arbeitnehmerschaft sind sich alle einsichtigen Wirtschaftskreise durchaus einig. Diese Tatsache erhellt im besonderen daraus, dass in allen abgeschlossenen Kolektivverträgen zwischen Arbeitnehmern und Arbeitgebern die Bestimmungen über die Urlaubsgewährung einen bevorzugten Platz einnehmen. Auch die Gesetzgebung selbst hat das Bedürfnis nach regelmässigen längeren Ruhezeiten anerkannt und deshalb u. a. auch den kaufmännischen und technischen Angestellten im Handlungsgehilfengesetz vom Jahre 1910 einen rechtlichen Anspruch auf Urlaub eingeräumt.

Alle die zahlreichen bekannten Gründe, die für die Urlaubserteilung an die gesamte Arbeitnehmerschaft sprechen, treffen im wesentlich vermehrten Masse für die in den Jahren der körperlichen und geistigen Entwicklung stehenden Lehrlinge und jugendlichen Hilfsarbeiter zu. Gerade sie aber mussten - wie auf anderen wichtigen Gebieten des sozialen Schutzes - jeder einschlägigen Fürsorgemassnahme bisher entbehren. Die Schaffung ausreichender Erholungsmöglichkeit für die arbeitende Jugend ist unbestritten als überaus wertvoller Bestandteil neuzeitlicher Sozial- und Wirtschaftspolitik anzusehen. Sie ist umso dringender, als sie im besonderen auch den zahlreichen Lehrlingen und jugendlichen Arbeitern in den kleineren und mittleren Betrieben die ersehnte Ruhezeit zur Sammlung neuer Kräfte bringen soll.

Der Schutz der Gesundheit und des Lebens der erwerbstätigen Jugend darf fürderhin nicht mehr der mehr oder minder grossen Einsicht, der Stimmung oder Willkür der einzelnen Arbeitgeber überantwortet bleiben. Im besonder en darf von diesen Faktoren nicht weiterhin die Gewährung der Erholungsurlaube abhängen. Es ist vielmehr Aufgabe einer fortschrittlichen Sozialgesetzgebung, durch ein Reichsgesetz allen Lehrlingen und jugendlichen Hilfsarbeitern das Recht auf Urlaub ausnahmslos und im notwendigen Ausmasse zu sichern.

Die körperliche und die geistige Kraft unserer arbeitenden Jugend ist das kostbarste Gut unserer Wirtschaft!

Prag, den 27. April 1922.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1341.

§ 1.

1. Všem učedníkům a mladistvým pomocným dělníkům obého pohlaví, kteří jsou zaměstnáni v závodech a podnicích uvedených v §u 2, poskytnuta budiž každého roku (kalendářního roku) nepřetržitá dovolená čtrnácti dnů, pokud poměr učební případně pracovní trval nepřetržitě již po šest měsíců.

2. Za učedníka ve smyslu tohoto zákona považovati jest toho, kdo v závodě nebo podniku na základě řádné učební smlouvy jest zaměstnán, aby se prakticky vyučil živnosti neb dotyčnému povolání.

3. Mladistvými pomocnými dělníky ve smyslu tohoto zákona rozumějí se všichni pomocní dělníci až do dosaženého 17. roku svého věku.

§ 2.

Nárok na dovolenou mají učedníci a mladiství pomocní dělníci:

a) ve všech závodech, na něž se vztahují předpisy živnostenského řádu;

b) v závodech všech ostatních podniků a ústavů, jež uvedeny jsou v §u 2 zákona o obchodních pomocnících;

c) v podnicích, jež provozuje stát, země, obec anebo jinaká korporace, a které jen proto, poněvadž nejsou provozovány, po živnostensku, nepodléhají předpisům živnostenského řádu;

d) v podnicích správy státních monopolů;

e) v podnicích železničních a paroplavebních;

f) v zemědělství a lesnictví;

g) v hornictví a v závodech, jež zřízeny jsou na základě propůjčení hor;

h) u lékařů, zubních techniků, v soukromých ústavech léčebných a ošetřovacích;

i) u spolků a odborových svazů všeho druhu;

j) v podnicích pro veřejná představení a obveselení.

§ 3.

Působnost tohoto zákona může býti nařízením rozšířena také na jiné podniky.

§ 4.

Po dobu dovolené má ten, kdo požívá dovolené, nárok na své peněžité požitky. Bylo-li smluveno zaopatření a není-li po dobu dovolené poskytováno, přísluší na jeho místě tomu, kdo má dovolenou, za každý den dovolené obnos jeho denního nemocenského. Tento obnos budiž tomu, kdo jde na dovolenou, před jejím nastoupením předem zaplacen za dobu celé dovolené.

§ 5.

Dobu nastoupení dovolené určiti jest včas vzájemnou dohodou, přihlížejíc k poměrům provozovacím.

§ 6.

Doba, po kterou učedník nebo mladistvý pomocný dělník pro nemoc anebo pro úraz nemohl službu konati, nesmí býti započtena do této dovolené.

§ 7.

Nároky, jež tento zákon poskytuje učedníkovi nebo mladistvému pomocnému dělníkovi, nelze úmluvou ani zrušiti ani omeziti.

§ 8.

Zaměstnavatel není povinen poskytnouti dovolenou, jestliže mladistvý pomocný dělník dal výpověď.

§ 9.

Přestupky tohoto zákona trestají se dle dotyčných ustanovení trestních.

§ 10.

Zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení. Ujednání o poskytnutí dovolené, která již byla učiněna a která znějí příznivěji než-li ustanovení tohoto zákona, zůstavají nedotčena.

§ 11.

Provedením tohoto zákona pověřeno jest ministerstvo sociální péče v dohodě se zúčastněnými jinými ministerstvy.

Jednou z největších mezer sociálního zákonodárství v tomto státě jest nedostatek zákonité úpravy poskytování dovolené učedníkům a mladistvým pomocným dělníkům. Všechny rozumné hospodářské vrstvy jsou zajedno o naprosté nutnosti a o veliké ceně vydatné dovolené na zotavenou pro veškeré zaměstnanectvo. Tato skutečnost vysvítá obzvláště z toho, že při všech kolektivních smlouvách mezi zaměstnavateli a zaměstnanci význačné místo zaujímají ustanovení o poskytování dovolené. Také zákonodárství samo uznalo potřebu pravidelného delšího odpočinku a přiznalo proto mezi jiným také obchodním a technickým zaměstnancům v zákoně o obchodních pomocnících z roku 1910 právní nárok na dovolenou.

Četné a známé důvody, jež mluví pro poskytnutí dovolené veškerému dělnictvu, platí vesměs v podstatně zvýšené míře pro učedníky a mladistvé pomocné dělníky, kteří jsou ve věku tělesného a duševního vývoje. Ale právě ti museli - podobně jako v jiných důležitých oborech sociální péče - postrádati dosud jakéhokoli opatření na svoji ochranu. Vytvořiti vydatnou možnost zotavení pro pracující mládež jest bezesporně považovati za nadmíru cennou součást novodobé sociální a hospodářské politiky. Jest toho tím naléhavěji třeba, ježto má se tím obzvláště také četným učedníkům a mladistvým pomocným dělníkům v menších a středních podnicích dostati kýženého odpočinku, aby mohli načerpati nových sil.

Ochrana zdraví a života mládeže, výdělečně činné, nesmí nadále býti ponechávána většímu neb menšímu uznání, náladě anebo libovůli jednotlivých zaměstnavatelů. Obzvláště nesmí od těchto činitelů nadále záviseti poskytování dovolené na zotavenou. Jest naopak úkolem pokrokového sociálního zákonodárství, aby říšským zákonem zabezpečilo všem učedníkům a mladistvým pomocným dělníkům právo na dovolenou bez výjimky a v potřebné míře.

Tělesná a duševní síla naší pracující mládeže jest nejcennějším statkem našeho hospodářství!

V Praze, dne 27. dubna 1922.