Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.
I. volební období.
5. zasedání.
Tisk 1423.
Zpráva
I. výboru zahraničního a
II. výboru ústavně-právního
o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1372)
k vládnímu návrhu,
kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a říší Německou o ochraně právní a právní pomoci ve věcech občanských podepsaná v Praze dne 20. ledna 1922.
I.
Výbor zahraniční pojednal o svrchu zmíněném usnesení poslanecké sněmovny ve schůzi dne 10. t. m. a navrhuje, aby senát je schválil ve stejném znění, jak je obsaženo v tisku č. 1372.
Z důvodů pro tento návrh dlužno zejména uvésti, že mezinárodní smlouva, která jest právě předmětem usnesení, jest jednak naléhavou nutností, poněvadž právní styky s Německem, jistě a přirozeně velmi časté, postrádaly od znovuzaložení našeho samostatného státu smluvního podkladu a byly urovnány jen vzájemností fakticky poskytovanou, jednak svým obsahem uznává a provádí princip parity obou států, takže republika Československá nezadává v žádném směru svým právům a vyhovuje potřebě svých státních občanů.
Mimo to však projevuje náš stát v odst. 3. dodatkového protokolu porozumění pro jazykové potíže u sousední říše, vznikající z neznalosti našeho jazyka, a slibuje pokud možno býti nápomocen svými úřady dožadujícímu úřadu německé říše, když by opatření překladu působilo z důvodů zřetele hodných zvláštní potíže tomuto úřadu.
Otázka jazyková jest zejména řešena čl. 6. v tom samozřejmém smyslu, že dožádání jest sepsati v jazyku oficielním dožadujícího státu, tedy pokud. bude dožadujícím úřadem úřad naší republiky, ve státním jazyku československém, ať se jedná o kterékoliv území a místo našeho státu bez rozdílu národnosti obyvatelstva obvodu dožadujícího úřadu. To je samozřejmý důsledek státní svrchovanosti československého národa.
V Praze, dne 11. července 1922.
Svěcený v.r.,
předseda
Dr. Jar. Brabec v.r.,
zpravodaj.
II.
Přítomná smlouva uzavřena byla dne 20. ledna 1922, nabude účinnosti měsíc po výměně ratifikačních listin a zruší se po šestiměsíční výpovědi. Spočívá na zásadách Haagské konvence ze dne 17, července 1905 a staví co do postavení stran příslušníky smluvních států na roveň tuzemcům.
Článek 2. o ochraně živnostenského vlastnictví, jenž v poměru smluvních stran má nabýti platnosti již ode dne 28. října 1918, zdá se odporovati vyhlášce ministra zahraničních věcí ze dne 6. října 1921, čís. 364 Sb. z. a n., vedle kteréhož přístup československé republiky nabyl mezinárodní působnosti teprve dnem 5. října 1919. Uvážíme-li však, že státy mezi sebou uzavírati mohou úmluvy takové, pokud mají vázati jen smluvní strany, bezvýminečně, že smlouva pokud objímá dobu od 28. října 1918 až do 5. října 1919, fakticky je téhož
obsahu, že pohybuje se v rámci Pařížské svazové dohody resp. její revise, a že občané obou smluvních stran této dohodě již podléhali od 2. června 1911, kdy Rakousko-Uhersko, Německo jakož i Čtyřdohoda k úmluvě přistoupily, bude zajisté smlouva uzavřená respektována též státy veškerými ke svazové dohodě přistoupivšími, a to tím více, ježto dle článku 4. úpravy týkající se zachování neb obnovy práv ze živnostenského vlastnictví poškozených světovou válkou dto. v Bernu 30. června 1920, čís. 340 Sb. z. a n., podepsané oběma smluvními státy ponechávají se v trvání úmluvy příznivější a úpravě se nepříčící, které by strany ve formě zvláštních smluv mezi sebou uzavřely.
Ústavně-právní výbor navrhuje proto schválení této smlouvy ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny č. t. 1372.
V Praze, dne 4. července 1922.
Dr. Soukup v.r.,
předseda.
Dr. Luděk Krupka v.r.,
zpravodaj.