Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1450.

Podepsaní navrhují:

Slavný senáte račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

§ 1 zákona ze dne 22. března 1920 Sb. z. a n. čís. 197 mění se takto:

Právo kutati v přírodě na tekuté, pevné a plynovité živice a je těžiti zejména na naftu, zemní olej, zemní dehet, asfalt, ozokerit, naftové zemní plyny a jiné nerosty, upotřebitelné pro jich živičný obsah vyhražuje se státu.

2. Na živičné uhlí zákon tento se nevztahuje a výroba i prodej olejových derivátů z živičného uhlí nepodléhá ustanovení tohoto zákona.

§ 2.

§ 6 odst. 1. téhož zákona mění se takto: Jestliže byla kutací práva udělena nebo

dolová pole propůjčena třetím osobám po 31. prosinci 1922, nezahrnují ona oprávnění i právo, hledati a těžiti živice. Pole propůjčené státu po 31. prosinci 1922 nebo soukromým kutéřům dle § 7 tohoto zákona na základě nálezu živic mohou tudíž částečně neb zcela krýti tato právě zmíněná pole dolová, v těchto smí však býti těženy jen živice.

§ 3.

Ustanovení § 7 téhož zákona mění se takto:

V měrách dolových, propůjčených do 31. prosince 1922 jest vlastník dolu oprávněn, těžiti i živice i tehdy, byly-li dolové míry na jiné vyhražené nerosty propůjčeny.

§ 4.

Ustanovení § 8 téhož zákona doplňuje se takto:

1. U tekutých a plynných živic jest dovolena propůjčka i na nález docílený vrtbou.

§ 5.

Ustanovení § 10 se pozměňují takto:

1. Odejme-li se někomu dolové pole, ve kterém jest prokázáno uložení živic, anebo zřekne-li se takového pole dosavadní vlastník a dojde-li tudíž k dražbě podle §§ 253 a 264 obecného hor. zákona, příslušejí státu i vůči novému nabyvateli práva, vytčená v §§ 2 a 3 tohoto zákona.

2. Nepřihlásí-li se však žádný kupec, anebo nebylo-li o dražbu zažádáno a zanikne-li tedy horní oprávnění zcela, jest dosavadní majitel povinen, příslušenství dolu, zmíněné v § 254 obecného hor. zák, nabídnouti státu. Stát jest oprávněn převzíti do dvou měsíců ode dne knihovního výmazu příslušenství za soudně stanovenou odhadní cenu.

§ 6.

Ustanovení § 16 téhož zákona pozměňují se takto:

1. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí ustanovení tohoto zákona též o výhradních kutištích, ohlášených do 31. prosince 1922.

2. Ministr veřejných prací se zmocňuje, by v případě potřeby, s ohledem na mimořádné poměry válkou a poválečným stavem zaviněné, povolil majitelůrn těchto kutišť na jejich žádost výhodu propůjčky, v § 7 tohoto zákona stanovenou a to nejdéle do 31. prosince 1928.

§ 7.

Ustanovení § 17 téhož zákona mění se takto:

1. O výhradních kutištích, ohlášených v ostatním území státním před 1. lednem 1923 platí tento zákon s následující obměnou:

Ustanovení § 5 zák. ze dne 22. března 1920, čís. 197 Sb. z. a n. až na povinnost, oznámiti každý nález báňskému hejtmanství zde neplatí a propůjčka živic osobám třetím jest dovolena, avšak jen na nález docílený v takových kutištích do 31. prosince 1928.

2. Propůjčkám na živice, během této přechodní doby třetím osobám uděleným, přísluší veškerá práva v §§ 108 a 131 obec. hor. zák. uvedená.

Odstavec 3. § 17 odpadá.

§ 8.

Ustanovení § 18 téhož zákona mění se takto:

1. Ustanovení § 5 zák. ze dne 22. března 1920, čís. 197 Sb. z. a n. nevztahují se na výskyty živic v polích dolových, propůjčených před 1. lednem 1923.

2. Najdou-li se živice v takovém poli, je nálezce povinnen, oznámiti to ihned příslušnému báňskému hejtmanství, jež bez odkladu podá zprávu ústřední správě státních a hutních podniků.

Zákon tento měl splniti celou řadu úkolů a sice:

1. Zameziti nezdravé neproduktivní zabírání naftonosných oblastí společnostmi nebo jedinci za účely spekulativními ke škodě státu a domácího průmyslu,

2. zajistiti státu pokud možno největší podíl na naftových oblastech,

3. oživiti a na zdravý základ postaviti podnikání za živicemi v celé republice a přinésti tak nejen státu, nýbrž i domácím spotřebitelům hmotný prospěch,

4. stanoviti ohledně živic pro celou republiku jednotný zákon, zejména s ohledem na uherský zákon ze dne 17. ledna 1911.

Pokud se týče bodů 1., 2. a 4. osvědčil se zákon znamenitě, bohužel nemožno říci to o bodu 3. Zákon nejen že nevzpružil vrtební činnost, nýbrž tuto přímo ochromil. Ode dne účinnosti uvedeného zákona ani jediný nový podnik nezahájil na Moravě exploračních prací, jenom ústřední správa státních báňských podniků založila jeden výzkumný vrt na živice v kat. obci Hodonín, v terénu již poměrně známém. Stagnace tato nemůže býti považována za nedostatek československé podnikavosti, nýbrž jest prostě důsledkem některých rigorosních ustanovení uvedeného zákona, který u soukromých kutéřů vzbuzoval vážné a oprávněné obavy, že event. příznivé výsledky riskantních pionýrských vrteb budou státní správou na základě § 17 naftového zákona prostě zabrány, kdežto v případech nezdaru měl soukromý kutéř nésti celé risiko sám. Toto drakonické, tehdejšímu stavu přizpůsobené ustanovení o vyvlastňování positivních nálezů státem diktované snahou, zabezpečiti jemu určitý vliv na výrobu živic, neodpovídá již dnešním poměrům, které se mezitím úplně změnily ve prospěch státu.

Stát ohlásil totiž mezitím na Moravě přes 10.000 výhradních, právoplatných kutisk a stal se takto neobmezeným držitelem převážné většiny nadějných terénů naftových na Moravě a to ne snad v důsledku ustanovení zákona ze dne 22. března 1920, nýbrž na základě obvyklého horního oprávnění. Jen nepatrná část olejonosných, resp. nadějných oblastí jest obložena soukromými kutéři, takže soukromá explorační a exploitační činnost za žádných okolností nemůže ani ohroziti ani brzditi seriosní kutební a těžební program státu, uvážíme-li, že celé Slovensko a Podkarpatská Rus, vedle 85 procent všech moravských naftonosných terénů stojí státu k disposici. Není tudíž dnes důvodů, aby českoslovenští soukromí podnikatelé byli z tohoto nejmladšího našeho průmyslového odvětví definitivně a navždy vyřazeni a nelze toho připustiti prostě z té příčiny, že pro podobné drakonické opatření nestává žádných podstatných důvodů. Uchází-li se na jedné straně cizozemské koncerny s úspěchem dalekosáhlé koncese pro těžbu živic na našich územích, vyžaduje již prostá slušnost, aby pro domácí exponenty byla čekací lhůta pro exploraci nafty alespoň o 5 roků prodloužena.

Novelisace citovaného zákona jest však i z formálních důvodů veledůležita a nutna. Při bedlivějším studiu tohoto zákona konstatována řada nedostatků a mezer, jež bylo nutno odstraniti a upraviti, tak zejména pokud se týče §§ 1, 8 a 10, jež byly uvedeny v soulad s platným obecnými horním zákonem.

Takto upravený zákon bude vyhovovati jednak potřebám státu, domácího průmyslu a spotřebitelů, jednak umožní alespoň menší části domácích interessentů súčastniti se třeba v skromných rozměrech na dobu dalších 5 roků reelní soutěže explorační na Moravě a částečně i Slovensku, kdežto stát zůstane i nadále výhradným kutéřem a držitelem více než 95 procent plošné výměry naftových terénů Slovenska, Moravy a Podkarpatské Rusi.

Předmětná změna zákona má přinésti nejen domácímu průmyslu, nýbrž i spotřebitelům určité výhody:

Prodloužení čekací lhůty a zrušení možnosti záborů vydatnějších nálezů státem vyvolají zajisté čilou explorační činnost seriosních kutéřů v příštích 5 letech alespoň v těch terénech, které se ještě v soukromém držení nalézají a lze očekávati, že výslednicí této činnosti bude zvýšená produkce nafty, jež bude míti za následek hojnější nabídku suroviny a přivodí bezpečně snížení cen petroleje, benzinu, strojních olejů atd. Zvýšení kutební činnosti jest si přáti již i proto, že značné části nezaměstnaného dělnictva bude poskytnuta příležitost k uhájení existence a přispěje tak ku snížení břemen, jež státu vyplácením podpor v nezaměstnanosti vznikají.

Podepsaní navrhují, aby návrh zákona byl k podání zprávy přikázán výboru národohospodářskému.

V Praze, dne 13. července 1922.