Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1454.

§ 1.

(1) V těch případech, v kterých bylo podle zákona ze dne 9. července 1913, č. 135 ř. z., nebo podle něho a spolu podle císařského nařízení ze dne 6. září 1915, č. 265 ř. z., ministerstvem financí (§ 5 odst. 2. nařízení ministerstva financí ze dne 11. července 1913, č. 136 ř. z.) připuštěno zvýšení úrokové míry konversních hypotekárních pohledávek na sazbu, jež by podle zákonných ustanovení, uvedených v §§ 1 a 7 zákona ze dne 9. července 1913, č. 135 ř. z., měla za následek zánik poplatkových úlev, prodlužuje se účinnost této výhody i pro dobu po 31. prosinci 1918 následující (§ 1 uvedeného císařského nařízení) až do doby, kterou ustanoví vyhláškou ministr financí.

(2) Poplatkové úlevy nezanikají ani tenkráte, jestliže v těchto případech úroková míra byla po 31. prosinci 1918 nebo bude po účinnosti tohoto zákona zvýšena i nad sazbu ministerstvem financí připuštěnou, nejvýše však na 5 ¹/₂%. Úlevy nezanikají dále ani tenkráte, jestliže byla úroková míra po 31. prosinci 1918 zvýšena nad 5 ¹/₂%, avšak v den účinnosti tohoto zákona tuto sazbu nepřevyšuje nebo bude do 30ti dnů po dni účinnosti tohoto zákona snížena aspoň na tuto sazbu. V opačném případě jest překročení sazby ohlásiti v těchto 30 dnech k dodatečnému vyměření slevených poplatků. Nestane-li se tak v čas, bude požadován poplatek zvýšený podle posledního odstavce §u 7 zák. ze dne 22. února 1907, č. 49. ř. z.

(3) Ministr financí se zmocňuje, aby po účinnosti tohoto zákona nejvyšší úrokovou míru, v předcházejícím odstavci uvedenou, podle poměrů peněžního trhu vyhláškou změnil. Bude-li úroková míra touto vyhláškou snížena; bude platit obdobně ustanovení předcházejícího odstavce věta 2. a 3. o dodatečném snížení úrokové míry do 30ti dnů po dni, od kterého stanovení nižší úrokové míry nabude účinnosti.

(4) Ustanovení odstavce 2. věty 1. neplatí tenkráte, když při hypotekárních zápůjčkách takových konvertujících ústavů, které vkladních nebo spořitelních knížek nevydávají, zvýšení úrokové míry nad sazbu stanovenou původně při konversi přesahuje 1% (§ 2 odst. 4. č. 2. nařízení ministerstva financí ze dne 11. července 1913, č. 136 ř. z.), avšak v takových případech platí co do tohoto procenta obdobně ostatní ustanovení téhož odstavce jakož i odstavce 3.

§ 2.

(1) V těch případech, ve kterých poplatkové úlevy podle předcházejícího §u nezanikly nebo nezaniknou, pomíjejí následky spojené s tím, že byla úroková míra podle zákona přípustná překročena a že nebylo vyhověno ohlašovací povinnosti s tím souvislé.

(2) Jde-li o jiné případy konversí než uvedené v §u 1 odst. l., v nichž byla úroková míra podle zákona přípustná překročena, pominou následky spojené s tím, že nebylo vyhověno ohlašovací povinnosti zákonem stanovené, jež vznikla v době mezi 31. prosincem 1918 a účinností tohoto zákona, bude-li potřebné ohlášení vykonáno do 30ti dnů od účinnosti tohoto zákona. Tyto následky pomíjejí také tenkráte, jestliže bylo ohlášení vykonáno před účinností tohoto zákona, avšak po uplynutí zákonné lhůty.

§ 3.

Zaplacené nebo předepsané poplatky, jež se ustanovením předcházejících paragrafů příčí, budou vráceny nebo odepsány, bude-li za to zažádáno do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona.

§ 4.

Tento zákon se na Slovensko a Podkarpatskou Rus nevztahuje.

§ 5.

Pokud se v tomto zákoně neustanovuje jinak, platí o konversích, na něž se vztahuje, ustanovení zákona ze dne 9. července 1913, č. 136 ř. z., a nařízení ministerstva financí ze dne 11. července 1913, č. 136 ř. z.

§ 6.

Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr financí.

Při výpůjčkách na hypotéku u veřejných úvěrních ústavů, počítajíc k nim regulativní spořitelny, pojišťovny, zapsané úvěrní a záložní spolky a hromadné sirotčí pokladny, poskytují zákony ze dne 9. března 1889, č. 30 ř. z., 26. prosince 1893, č. 209 ř. z., 27. prosince 1899, č. 262 ř. z. a 22. února 190, č. 49 ř. z., poplatkové úlevy tenkráte, když se nových výpůjček použije k zaplacení hypotekárních dluhů dosavadních. Úlevy záležejí v tom, že se z listin dlužních, výmazných a postupních požaduje jen poplatek 1 K (od 1, prosince r. 1916 2 K) z archu a že se z knihovního vkladu nepožaduje poplatek žádný.

Podmínkou úlev, mimo jiné, jest, aby byla úroková míra pohledávky nové po celou dobu trvání dlužního poměru. snížena proti míře pohledávky dosavadní aspoň o 1/4%, anebo, konvertuje-li se pohledávka neumořitelná nebo věřitelem vypověditelná v pohledávku splátkami umořitelnou a věřitelem nevypověditelnou, aby úroková míra nebyla zvýšena.

Pozdější úmluvy, které se tomu příčí, mají za následek zánik poplatkových úlev. Úmluvy takové nutno v 8 dnech ohlásiti, a slevené poplatky zapraviti. Nedodrží-li se tato lhůta, má to za následek, že se předepíše trojnásobný poplatek z listin a dvojnásobný z knihovního vkladu.

Toto ustanovení o vlivu pozdějších úmluv má čelit tomu, aby se ustanovení zákona neobcházela. Nemělo jím však být zamezeno, aby nebyla úroková míra zvýšena nad mez podle zákona přípustnou tenkráte, když nastane vlivem mimořádných politických a hospodářských poměrů všeobecné stoupání úrokové míry, jemuž se nemohou peněžní ústavy vyhnouti.

Z těchto důvodů (přílohy č. 1859 a 1962 protokolů rakouské poslanecké sněmovny a č. 182 panské sněmovny XXI. zasedání) bylo ministerstvo financí zákonem ze dne 9. července 1913, č. 135 ř. z., zmocněno, aby vliv takového zvýšení úrokové míry na poplatkové úlevy dočasně zbavilo účinnosti.

Podle prováděcího nařízení ze dne 11. července 1913, č. 136 ř. z., byly jednotlivé peněžní ústavy, které se použití tohoto zákona domáhaly, povinny, podati žádost, prokázati,, že úrokovou míru všeobecně zvýšily, a uvésti jednotlivě všechny případy konversní, pro které se této výhody domáhaly.

Podmínkou výhody bylo také, aby rozpětí mezi úrokem hypotekárním a vkladovým nebylo větší než dříve, anebo, aby bylo jeho zvýšení zvláštními poměry odůvodněno. U ústavů, které vkladní a spořitelní knížky nevydávají, se místo toho požadovalo, aby zvýšení hypotekárního úroku nepřevyšovalo jistou mez, která měla být ustanovena nařízením, a která podle prováděcího nařízení činí 1%.

Účinnost tohoto zákona byla obmezena do konce roku 1915. Úroková míra měla býti nejdéle do této doby nebo do doby ještě dřívější, kterou by ustanovilo ministerstvo financí, zase-snížena na míru potřebnou podle zákonů dosavadních.

Účinnost zákona byla však císařským nařízením ze dne 6. září 1915, č. 265 ř. z. prodloužena do konce, roku 1918.

Pro další dobu prodloužena nebyla. Vlády nedošly k tomu do konce r. 1918 z kruhů, jichž se věc týká, žádné podněty.

Teprve později došly vlády takové podněty, jež se množily a zdůrazňovaly. Vláda vyhovuje těmto podnětům, uznávajíc jejich oprávněnost, osnovou zákona, kterou předkládá. Vláda se domnívá, že se k povšechnému odůvodnění osnovy může odvolati na to, že, jak jest všeobecně uznáváno, byly a jsou poměry na trhu úvěru vůbec, i hypotekárního, vlivem neobvyklých politických, a hospodářských poměrů, v stavu rovněž neobvyklém a že tím úroková míra hypotekárního úvěru stoupla po převratu způsobem takovým, že se peněžní ústavy tomuto zvýšení ani při zápůjčkách konversních vyhnouti nemohly. Příčinou toho jest dílem nedostatek peněz a dílem zvýšení správních nákladů.

§ 1 odst. 1. osnovy navazuje tedy na zákon č. 135/1913 a cís. nař. č. 265/1915 a výhodu, jež byla svým časem ministerstvem financí již povolena, prodlužuje, právě tak, jak to plynulo i ze zmíněného cís. nař. č. 265/1915 jen s tím rozdílem, že se toto císařské nařízení, ježto bylo vydáno před vypršením účinnosti zákona č. 135/1913, mohlo obmeziti na prosté prodloužení zákona, kdežto osnova jest nucena voliti jiné. znění, ježto zatím nastal zánik výhody; avšak ve věci samé v tomto směru rozdíl není. Prodloužení výhody působí zpět k 1. lednu 1919. I účinnost zákona č. 135/1913 byla (v § 7) vztažena zpět k 1. září 1912. Ježto jde o výhodu, není tato zpětná účinnost závadná.

Osnova se dále na rozdíl od cís. nař. obmezuje na prodloužení výhod již povolených. Nových žádostí, pro jiné případy konversní než pro ty, v kterých již byla výhoda povolena, nepřipouští. Za to však v § 1 odst. 2. věta 1. připouští ještě další zvýšení úrokové míry, a to tak, že pro ně stanoví určitou nejvyšší sazbu, kterou může ministr financí podle potřeby měnit (§ 1 odst. 3.). Sazba hypotekárního úvěru byla a jest po převratu tak vysoká, jako nebyla za celou dobu účinnosti zákona č. 135/1913 (od 1. září 1912 do 31. prosince 1918). Výhody za účinnosti zákona povolené by tedy nyní nestačily. Vláda měla volbu mezi dvěma způsoby, jak zjednat v tomto směru nápravu. Jedním z nich byl způsob, jehož použil zákon a prováděcí nařízení. Záležel v tom, že jednotlivé ústavy musily podávati žádosti pro určité případy konversí a prokázati podmínky pro zvýšení úrokové míry. Tento způsob vláda nepokládá za vhodný, ježto by tím pro veliké množství potřebných žádostí byla finanční správa zbytečně zatížena na újmu účelnějších prací. Proto byl zvolen způsob druhý, výhodnější a jednoduchý, to jest stanovení paušální úrokové míry platné všeobecně, pro všechny konverse. Sazba 5¹/₂% byla zvolena po úradě se zástupci peněžních ústavů. Osnova vyhrazuje vládě právo tuto sazbu podle potřeby měnit. Vláda se domnívá, že proti tomuto způsobu není námitek, ježto by při prvém z vylíčených způsobů úpravy leželo beztak v rukou vlády, aby posoudila, která úroková míra u toho kterého jednotlivého peněžního ústavu nesmí býti překročena: Do jisté míry tomu bylo ostatně i podle zákona č. 135/1913 (§,2 odst. poslední) při peněžních ústavech, které vkladních nebo spořitelních knížek nevydávají. Pří nich bylo zůstaveno ministerstvu financí, aby nejvyšší přípustné zvýšení úrokové míry stanovilo nařízením (§ 2 odst. 4. č. 2. prov. nař.).

§ 1 odst. 2. věta 2. umožňuje, aby byla výhoda zachována, i když byla nejvyšší přípustná sazba překročena, jestliže se peněžní ústav této sazbě v určité době přizpůsobí. Zde jest použito zásady §u 2 posl. odst. prováděcího nařízení k zákonu č. 135/1913. Věta 3. téhož odstavce obsahuje sankce pro opačné případy.

V §u 1 odst. 4. se dávají zvláštní sice, ale obdobná ustanovení pro peněžní ústavy, které vkladních nebo spořitelních knížek nevydávají.

§ 2 odst. 1. jest pouhým důsledkem §u 1. Ustanovení §u 2 odst. 2. pokládá vláda za potřebné proto, že peněžní ústavy, v důvěře, že bude účinnosti zákona č. 135 1913 prodloužena, zvyšovaly úrokovou míru přes sazbu podle zákona přípustnou, aniž to, jak měly, finančním úřadům ohlašovaly. V těch případech, na něž se § 1 nevztahuje, promíjí se tedy toto opominutí pod tou podmínkou, že bude do určité lhůty napraveno. Tyto případy jsou ojedinělé.

§ 3 obsahuje ustanovení pro ten případ, že peněžní ústavy ohlásily zvýšení úrokové míry nad mez podle zákona přípustnou, a slevené poplatky byly jim předepsány nebo od nich snad i zaplaceny.

§ 4 jest nutný vzhledem k znění §u 2 odst. 2., aby nevznikly pochybnosti v tom směru, zdali se zákon netýká snad také konversí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. V těchto územích platí uherský zákon čl. LXX/1881, jehož účinnost byla prodloužena naposledy zák.. článkem XXXV/1900, avšak obdobných zákonných ustanovení, na něž se tato osnova vztahuje, tam není.

Po stránce formální se doporučuje, aby osnova byla přikázána jak v senátě, tak po schválení touto sněmovnou v poslanecké sněmovně rozpočtovému výboru k podání zprávy.

V Praze, dne 7. srpna 1922.

Udržal v. r.,
náměstek předsedy vlády.

Aug. Novák v. r.,
ministr financí.