Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

1. volební období.

5. zasedání.

Tisk 1462.

Číslo 158 časopisu >Der Sozialdemokrat<, ústředního orgánu německé sociálně-demokratické strany dělnické, zabaveno bylo pražským státním návladním pro článek nadepsaný: >Duch militarismu<. Jest to během týdne již po druhé, co jmenovaný časopis propadl konfiskaci. Ponejprv byla to kritika rozsudku okresního soudu ve Dvoře Králové proti dělníkům, kteří byli obžalováni pro přestupek t. zv. zákona o terroru. Kritika, která obsahovala tři řádky a jejíž obsah vzhledem k rozsudku lze nazvati spíše příliš mírným nežli příliš ostrým. Zabavení těchto řádků odporuje, dokonce co nejostřeji praxi starorakouských státních návladních, kteří zajisté nebyli prodchnuti duchem příliš svobodomyslným. Ještě mnohem hůře jest tomu se zabavením článku >Duch militarismu<. Abychom panu ministrovi ukázali, jak pražský státní návladní šetří svobody tiskové a svobody projevu ve věcech militarismu, jenž těžce na lid doléhá, budiž zde uveden obsah článku, při čemž se připomíná, že pauze první odstavec ušetřen byl červené tužky pana státního návladního. Článek zní: Duch militarismu.

>Militarismus dlužno označiti jako nemoc, která hromadnou suggescí jest obrovsky rozšířena.< - Stavíme tuto větu v čelo následujících vývodů nikoli proto, že bychom se domnívali, že tato definice militarismu jest výstižnou, nýbrž proto, poněvadž touto větou začínal článek, jenž zajisté pouze nějakou náhodou se dostal 28. srpna loňského roku do "Prager Presse<. V tomto článku dle všech pravidel umění odsouzena byla >válečná vina militarismu< rozumějmež: německého - a jakožto >infekční látky< nákazy militarismu byly jmenovány: řeči a shromáždění, hudba, povely, prapory a pestré barvy, rachot pušek a hřmění děl, obrazy a fulminantní novinářské články<. Citujeme všechny tyto >infekční látky< doslova dle >Prager Presse< proto, poněvadž tento list sám jich stále více nosí při sobě a poněvadž právě článek v >Prager Presse< jest jedním z nejjasnějších symptomů nemoci, která zachvátila Československý stát. Kam Československo dospělo za 3 l/2 léta svého trvání, jasněji a příznačněji než kdy jindy na jevo vychází ze Zborovských oslav. A kdo neměl příležitosti tyto >památné dny< zažíti v Praze, nechť si právě přečte >Prager Presse<.

Obraz, jejž v posledních dnech skýtala Praha a všechny steré dojmy, jež se pozorovateli vtiskly do duše, ukázaly s jasností před tím nebývalou,. že duch militarismu v Československu roste do nezměrna. Od prvého dne republiky ukazovali jsme při každé příležitosti na >nový militarismus<, a vždy znovu jsme dovozovali, že militarismus československé toniny neliší se v nejmenším od starorakouského, bojovali jsme - bohužel marně - proti tomu; aby vzkříšený moloch pohlcoval milion za milionem, jež pracujícímu lidu jsou odnímány a z něho vyssávány, ukazovali jsme dělníkům vždy znovu, že militarismus i v době neválečné vyžaduje krvavých obětí.. Vzpomínáme pouze obětí vojenských cvičení ve střelbě, množících se případů sebevražd vojínů, krvavé tragedie, která se před krátkou dobou odehrála v chebských kasárnách pro pěší, týrání vojínů, mnohých žalobných dopisů vojínů. Nemine skoro dne, aby nějaká událost, nějaká novinářská zpráva obyvatelstvu nepřipomínala skutečnost, že zde máme militarismus, jenž ve starém Rakousku měl dobrou školu a který nyní >moderní školu< si přináší z vřele milované Francie. Jsme tedy již zvyklí lecčemus, přece však byla památka Zborova překvapením, ukázala, jak hluboce vězíme v tomto Prusku nové Evropy.

Jak vypadala Praha v den památky Zborova, bylo již vylíčeno, a znázorněno, jak velice již republika jest "infikována< - abychom užili slova, jež kdysi nevědomky uklouzlo >Prager Presse". Praha měla poslední soboty a neděle vzhled vojenského tábora. Desetitisíce lidí, ve stejnokroji československé armády a legií, v krojích nacionalistických sdružení a v občanském oděvu byli.na nohou,. aby spolupůsobili při divadle války v míru anebo aby se na ně dívali. To jest vlastně to, čeho nejvíce jest litovati při tomto zjevu, co se každému v těchto dnech muselo vštípiti v mysl, že se českým militaristům, imperialistům a nacionalistům podařilo, ducha širokých mass českého lidu tak hluboce prostoupiti tímto jedem, jehož strašlivé účinky jsme sotva pět let dříve s hrůzou prožívali. Pamětní den Zborova byl také zcela dle toho přizpůsoben a zajisté také pořádán neméně za tím účelem, aby tento neblahý duch znova a ještě hlouběji vnesen byl do lidu. Kouzlo uniformy, lesk zbraní, parádní krok batalionů, velkolepý trysk kavalerie, imposantní příjezd artilerie, povzbuzující proslovy, zvučné povely, prapory a pestré barvy, bičující rachot pušek a duněni děl - vše to muselo zase pomáhati; aby zastřeny byly mysle lidí, kteří v obrovských zástupech přišli se na to dívati.

Jest možno, aby všichni ti, kdož chtěli býti svědky >velké události<, již zapomněli nouze a nezměrné bídy, kterou světová válka přinesla lidstvu? Avšak čeští imperialisté dovedou výborně svůj militarismus odíti v roucho nacionalismu, líčiti jej jako věc národa a. zastříti jeho pravou příčinu velikášství. A tak tedy spatřujeme, jak duch jenž jako pruský duch uvrhl Německo do neštěstí a jenž jako lesk císařské - královské armády rozbil staré Rakousko v trosky, v Československu slaví vzkříšení, jež dokonce převyšuje vítěznou Francii. Následnickým státům zůstalo vyhrazeno, aby kráčely v čele mocností, jež znovu dávají oživnouti kletému militarismu; v čele těchto vasalských států imperialistické Francie jako praporečník kráčí Československo. V žádné evropské zemi není větší procento obyvatelstva ve zbrani jako zde, vojenský rozpočet hrozí pozříti stát. A Československo pyšní se ještě tímto duchem, odívá jej do lesklého roucha nacionalismu a vychází s ním vyzývavě na ulici, zajisté aby se celému světu ukázalo, jak se zde u nás odzbrojuje.

Dělnictvo nesmí se již spokojiti tím, že si uvědomí, kam spějeme, musí také podniknouti vše, co jest schopno utlumiti ducha militarismu. Pokud jen nějak možno, musí obyvatelstvo býti upozorněno, aby si uvědomilo následky stále vzrůstající militarisace tohoto státu a aby se ozbrojilo pro věci příští. Nemůžeme hroznou tuto hlízu zdolati jinak, nežli když bojujeme proti ní zdola a když neustále do srdcí a do mozku mass kapeme protijed, aby tato srdce stále více zachvácena byla našim duchem, jenž na konec zvítězí nad duchem násilí, krve a vraždění.

Zabavení tohoto článku nelze označiti jinak, nežli jako neslýchaný útok proti svobodě tisku. Podepsaní táží se tudíž:

1. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten, pro tyto přehmaty volati státního návladního k zodpovědnosti?

2. Jest odhodlán naříditi státnímu návladnímu, aby napříště takovéto svévolné konfiskace přestaly?

V Praze, dne 10. července 1922.

Die Nummer 158 des >Sozialdemokrat<, des Zentralorganes der deutschen sozialdemokratischen Arbeiterpartei, wurde vom Prager Staatsanwalt wegen eines Artikels konfisziert. der den Titel trug: >Der Geist des Militarismus<. Es ist dies innerhalb einer Woche bereits das zweitemal, daß das genannte Blatt der Beschlagnahme verfiel. Das erstemal war es eine Kritik eines Urteils des Königinhofer Bezirksgerichtes gegen Arbeiter, welche der Übertretung gegen das sogenannte Terrorgesetz angeklagt waren. Eine Kritik, die drei Zeilen umfaßte und deren Inhalt angesichts des Urteils eher zu milde als zu scharf genannt werden kann. Die Beschlagnahme dieser Zeilen widerspricht aufs schärfste sogar der Praxis der wirklich nicht von einem sehr freiheitlichen Geiste erfüllten altöstterreichischen Staatsanwälte. Noch viel ärger steht es mit der Konfiskation des Artikels >Der Geist des Militarismus<. Um dem Herrn Minister zu zeigen, wie der Prager Staatsanwalt die Press und Meinungsfreiheit in Sachen des das Volk schwer bedrückenden Militarismus wahrt, sei der Inhalt des Artikels hier angeführt, wobei bemerkt wird, daß nur der erste Absatz vom Rotstift des Herrn Staatsanwaltes verschont blieb. Der Artikel lautet:

Der Geist des Militarismus.

>Der Militarismus muß als eine Krankheit bezeichnet werden, welche durch Massensuggestionen eine riesenhafte Verbreitung hat.< - Wir stellen diesen Satz an die Spitze der nachfolgenden Ausführungen, nicht weil wir glauben, daß diese Definition des Militarismus erschöpfend ist, sondern, weil mit diesem Satze ein Leitartikel begann, der wohl nur durch irgend einen Zufall in die >Prager Presse< vom 28. August vorigen Jahres geriet. In diesem Aufsatz wurde die >Kriegsschuld dem Militarismus< - versteht sich: des deutschen - nach allen Regeln der Kunst verurteilt und als >Infektionsstoffe< der Seuche Militarismus wurden genannt: >Reden und Massenversamlungen, Musik, Kommandorufe, Fahnen und bunte Farben, Gewehrknall und Kanonendonner, Bilder und fulminante Zeitungsartikel<. Wir zitieren alle diese >Infektionsstoffe<,deshalb wörtlich nach der >Prager Presse<, weil dieses Blatt selber ihrer immer mehr mit sich trägt und weil gerade die Artikel der >Prager Presse< eines, der deutlichsten Symptome jener Krankheit sind, die den tschechoslowakischen Staat ergriffen hat. Wohin die Tschechoslowakei in den.dreieinhalb Jahren ihres Bestandes geraten ist, geht klarer, sinnfälliger als je aus der Zborov - Feier hervor. Und wer nicht Gelegenheit hatte, diese >denkwürdigen Tage< in Prag zu erleben, - der lese eben die >Prager Presse<.

Das Bild, das Prag in den letzten Tagen bot, und alle die hundert Eindrücke, die sich dem Beobachter einprägten, zeigten mit vorher nie dagewesener Deutlichkeit, daß der Geist des Militarismus in der Tschechoslowakei ins Ungeheure wächst. Wir haben vom ersten Tag der Republik an bei jedem Anlaß auf den >neuen Militarismus< hingewiesen, haben immer und immer wieder dargelegt, daß sich der Militarismus tschechoslowakischer Spielart vom altösterreichischen nicht um eine Jota unterscheidet, wir halben - leider vergebens - dagegen angekämpft, daß der wiedererstandenen. Moloch Millionen und aber Millionen verschlingt, die dem arbeitenden Volke ausgepreßt und entzogen werden, wir haben immer wieder den Arbeitern gezeigt, daß der Militarismus auch in unkriegerischer Zeit Blutopfer fordert. Wir erinnern nur an die Opfer der militärischen Schießübungen, an die sich häufenden Fälle von Soldatenselbstmorden an die blutige Tragödie, die sich vor kurzem in der Egerer Infanteriekaserne abspielte, an die Mißhandlung von Soldaten, an die vielen anklagenden Soldatenbriefe. Es vergeht fast kein Tag, an dem nicht irgend ein Ereignis, irgend eine Zeitungsmeldung der Bevölkerung die Tatsache in die Köpfe hämmerte, daß hier ein Militarismus besteht, der in Altösterreich eine gute Schule genoß und sich nun die >Moderne< aus dem vielgeliebten Frankreich holt. Man ist also schon an manches gewöhnt, dennoch war der Gedenktag an Zborov eine Überraschung, er zeigte, wie tief drinnen wir im Preußen des neuen Europa leben.

Wie Prag am Tage des Gedenktages an Zborov aussah, wurde bereits geschildert und veranschaulicht, wie sehr die Republik bereits >infiziert< ist, - um ein Wort zu gebrauchen, das der >Prager Presse< einstmals unbedacht entschlüpfte. Prag glich am letzten Samstag und Sonntag einem Heerlager, Zehntausende Menschen, in den Uniformen der čechoslovakischen Armee und der Legionen, in den Trachten nationalistischer Vereinigungen und in bürgerlicher Kleidung, waren auf den Beinen, um an dem Schauspiel des Kriegs im Frieden mitzuwirken oder es mit anzusehen. Das ist eigentlich das zutiefst Bedauerliche an der Erscheinung, dass sich jedem in diesen Tagen einprägen mußte: daß es den čechischen Militaristen, Imperialisten und Nationalisten gelungen ist, den Geist so breiter Massen des čechischen Volkes so tief mit Gift zu durchseuchen, dessen furchtbare Wirkung wir kaum ein Jahrfünft früher schaudernd miterlebten. Der Gedenktag von Zborov war auch ganz danach angetan und nicht zum geringsten ja auch zu dem Zwecke veranstaltet, um diesen unseligen Geist von neuem und noch tiefer in die Massen zu tragen. Der Zauber der Montur, das Funkeln der Waffen, der Paradeschritt der Bataillone, das großartige Einhersprengen der Kavallerie, das Imposante Auffahren der Artillerie, aufmunternde Ansprachen, tönende Kommandorufe, Fahnen und bunte Farben, aufpeitschendes Gewehrknatter und Kanonenrollen - all das mußte wieder mithelfen, um die Sinne der Menschen, die zu dem Schauspiel in riesigen Scharen gekommen waren, zu umnebeln.

Ist es möglich, daß alle diese, die Zeugen des >großen Erlebens< sein wollten, die Leiden, die Not und das grenzenlose Elend schon vergessen haben, das der Weltkrieg über die Menschheit gebracht? Aber die čechischen Imperialisten verstehen es trefflich, ihren Militarismus in den Mantel des Nationalismus zu kleiden, ihn als Volkssache hinzustellen und seine wahre Ursache: die Großmannssucht, zu verschleiern. So sehen wir denn, daß der Geist, der als preußischer Geist, Deutschland ins Unglück stürzte, und als Glanz der kaiserlich-königlichen Armee das alte Österreich in Trümmer schlug, in der Čechoslovakei eine Urständ feiert, die sogar das siegreiche Frankreich übertrifft. Den Nachfolgestaaten blieb es vorbehalten, an der Spitze jener Mächte zu marschieren, die den fluchwürdigen Militarismus wieder aufleben lassen; als Bannerträger marschiert diesen Vasallenstaaten des imperialistischen Frankreich die Čechoslovakei voran. In keinem Land Europas ist ein größerer Teil vom Hundert der Bevölkerung unter den Fahnen als hier, das Militärbudget droht, den Staat kahl zu fressen. Und die Čechoslovakei prunkt noch mit diesem Geist, hüllt ihn in prunkende nationalistische Gewänder und geht mit ihm herausfordernd auf die Straße, wohl, um aller Welt zu zeigen, wie hierzulande abgerüstet wird.

Die Arbeiterschaft darf es nicht mehr dabei bewenden lassen, sich klar zu machen, wohin die Fahrt geht, sie muß auch alles tun, was den Geist des Militarismus einzudämmen geeignet ist. Soweit nur irgend möglich, muß die Bevölkerung aufmerksam gemacht werden, sich der Folgen der immer mehr wachsenden Militarisierung dieses Staates bewußt zu werden und sich für die kommende Dinge zu rüsten. Wir können der entsetzlichen Seuche nicht anders Heer werden, als indem wir von unten herauf gegen sie ankämpfen und unablässig das Gegengift in die Herzen und Hirne der Massen träufeln, damit sie immer mehr unseren Geist erfaßt, der am Ende über den Geist der Gewalt, des Blutes und des Mordens Herr bleiben wird.<

Die Beschlagnahme dieses Artikels kann nicht anders als ein unerhörter Anschlag auf die Preßfreiheit bezeichnet werden. Die Gefertigten stellen daher die Frage:

1. Ist der Herr Justizminister geneigt in Anbetracht der Übergriffe des Staatsanwaltes diesen zur Verantwortung zu ziehen?

2. Ist er entschlossen, den Staatsanwalt anzuweisen, daß in Hinkunft derartige mutwillige Konfiskationen unterbleiben?

Prag, den 10. Juli 1922.