Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

1. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1463.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 Sb. z a n. o ochraně nájemníků mění a doplňuje se takto:

§ 1 odst. 2 doplňuje se takto:

12. byl-li nájemník, člen jeho domácnosti neb osoba, kterou nájemník přijal do bytu:

a) odsouzen pro zločin vůbec, nebo pro přečin lichvy, nebo pro přestupek spáchaný ze ziskuchtivosti neb proti mravopočestnosti;

b) z veškerých zemí republiky Československé pro zločin vypovězen, nebo pro přečin neb pro přestupek od soudu trestního neb z příčin policejních od úřadu bezpečnostního vyhostěn, anebo z místa pobytu neb ze zemi, neb župy místa pobytu od soudu trestního, nebo z jakýchkoliv příčin úřady státními nebo obecními na vždy neb na jistý čas vyhostěn;

13. má-li nájemník neb člen jeho domácnosti jiný samostatný a dostatečný byt v obvodu republiky Československé, pokud vypovězeného bytu nepotřebuje při vykonávání svého veřejného povolání.

§ 28 zní nyní takto:

§ 28.

Kdo učiní údaje, k nimž jest podle tohoto zákona povinen, nesprávně nebo neúplně, nebo vůbec jich neučiní, nebo jinak tento zákon obchází, nebo kdo činí veřejná oznámení odporující ustanovení §§ 26 a 27, buď potrestán politickou okresní správou a tam, kde jest státní policejní úřad, tímto úřadem, na Slovensku městským kapitánem nebo hlavním služným, peněžitou pokutou do 50.000 Kč ve prospěch státní pokladny nebo vězením do 6 měsíců. Tyto tresty mohou býti také zároveň uloženy.

Za § 28tý vsunuje se toto ustanovení:

§ 28 a.

(1) Kdo pronajme nebo postoupí byt s podmínkou, že nájemník koupí zařízení bytu;

kdo požaduje zaplacení nájemného neb podnájemného, vedlejší poplatky a jiné úplaty v penězích jiné měny než jest ustanoveno zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 Sb. z. a n.;

kdo dává sobě nebo někomu jinému něco poskytnouti nebo slibovati za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím;

kdo dává poskytovati nebo slibovati mimo nájemné sobě nebo někomu jinému něco za to, že pronajímá byt;

kdo dává poskytovati neb slibovati sobě nebo někomu jinému nepřiměřenou odměnu za prostředkování nájmu,

potrestá se soudem pro přestupek tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců.

(2) Vedle trestu vězení může býti uložen trest peněžitý od 100 Kč až do 50.000. Kč ve prospěch státní pokladny.

(3) Pachatel bude potrestán pro přečin tuhým vězením od šesti měsíců do tří let a na penězích od 1.000 Kč až do 500.000 Kč ve prospěch státní pokladny, byl-li již jednou pravoplatně odsouzen pro některý přestupek uvedený v odst. 1., §u 28a tohoto zákona, nebo převyšuje-li neoprávněný zisk, jehož bylo nebo mělo býti trestným činem dosaženo, 2.000 Kč.

(4) Pachatel bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho do pěti let, při opětném odsouzení pro zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let a na penězích od 10.000 Kč do 2,000.000 Kč ve prospěch státní pokladny, byl-li již jednou pravoplatně odsouzen pro přečin uvedený v odstavci 3., § 28a tohoto zákona.

Článek II.

Ministerstvo sociální péče nařídí dle potřeby všeobecně anebo pro jednotlivá místa pod výhrůžkou pokuty do výše 100.000 Kč, aby úřadu politickému prvé stolice oznamovány byly majitelem domu veškeré pronájmy a nájemné s veškerými vedlejšími povinnostmi, potvrzené nájemníkem.

Článek III.

(1) Zákon tento nabude působnosti dnem vyhlášení.

(2) Provésti jej náleží ministru sociální péče ve shodě s ministry spravedlnosti a financí.

Zákon o ochraně nájemníků chrání sice nájemníky a podnájemníky, kteří již mají najaty byty neb jiné místnosti - beati posidentes - a to jak před výpovědí tak i před nepřípustným zvýšení nájemného, avšak zákon ten na druhé straně ve skutečnosti zrovna znemožňuje, aby osoby bytu hledající bytu nabyly.

Kdo hledá bytu, tomu nutno podstoupiti zrovna boj o byt a vzdor zákazům zakonným jest nucen platiti lichvářské nájemné, odstupné, odměny atd. aby jen bytu obdržel.

Za byt třípokojový v Praze požaduje se od nových nájemníků 20-30.000 Kč, jež se platí vzdor ustanovení §§ 12 a 22 zák. ochraně nájemníků, jen když dosáhnuto bytu.

Nebývá používáno ustanovení podle § 8 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. a n. o trestání válečné lichvy s nájemným z nemovitostí a také čtyry roky po skončení války nemáme již vlastně žíti >v mimořádných poměrech vyvolaných válkou<.

Tresty pak ustanovené v §u 28 zákona ochraně nájemníků, pokud se týká jednání dle zákona toho zapovězených, jeví se býti nedostatečným.

Zákon o ochraně nájemníků působí také nepříznivě, že pro nehybnost v nájemních poměrech a pro nedostatek pohyblivosti v činžích, není zde soukromého podnikání staveb a tím nouze o byty se neodstraňuje.

Není zde svobody bytové a státní zasahování do privátních poměrů bytových má za následek stagnaci a nedostatek, jak to dříve bývalo se státním obhospodařováním předmětů životních.

Bude nutnou důkladná oprava zákona ochraně nájemníků, aby jednak oprávněné zájmy nájemníků byly chráněny, jednak osobám bytu nemajícím dostalo se možnosti bytů nabýti, na druhé straně však též dosáhly spravedlnosti majitelé domu a nebylo brzděno soukromé podnikání staveb.

Přechod ku svobodě bytové musí již býti proveden.

Účinnost zákona ze dne 27. dubna 1922, č. 130 Sb. z. a n. o ochraně nájemníků má trvati až do 30. dubna 1923.

Nutno však ještě před tímto termínem umožniti pronajímatelům bytů, aby mohli vypověděti osoby nebezpečné a důvěry nehodné, totiž odsouzené pro zločin vůbec neb pro přečin lichvy, neb pro přestupek spáchaný ze ziskuchtivosti neb proti mravopočestnosti.

Nemůže se totiž žádati na pronajímateli bytu, aby takové osoby v bytu ponechal.

Pořádného nájemníka nutno chrániti, ale zločince neb jiné osoby nebezpečné nemusí nikdo trpěti v bytu.

To se týká též osob vypovězených neb vyhostěných.

Též jest spravedlivo, aby osoby, které mají jinde samostatný byt, kromě osob veřejné povolání vykonávajících, nezabíraly v jiných místech, zejména v Praze, byty jiným osobám bytů potřebných.

Trestání činů v §§ 18, 19 a 20, odst. 2. zákona o ochraně nájemníků zapovězených, vyňato z pravomoci politických úřadů a odevzdáno soudům.

Neb v případě dalšího nutného uvolnění ochrany nájemníků bude nutno, aby shora zmíněná, zapovězená jednání byla přísněji trestána, což možno jen předáním trestání pravomoci soudů.

Judikovati mají řádné soudy trestní a nikterak lidové soudy lichevní (dle zákona ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n.), aby řízení trestní provedeno býti mohlo rychle a bez obtíží.

Navržené tresty jsou obdobny trestům dle § 8 zák. ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. o trestání válečné lichvy s nájemným.

Jelikož zapovězené činy, trestané soudy, mají se stíhati z úřední povinnosti; dále aby nájemníci měli kontrolu nad udáním pronajímatelů bytu co do výše činže a jiných povinností, stanoveno právo ministerstva sociální péče naříditi ohlašování nájmů a činží s příslušenstvím.

Pokud předáním trestání zapovězených činů soudům nastanou větší náklady, které vzhledem k tomu, že trestní agenda v celku ubývá, takže nebude potřebí rozmnožení personálu, týkají se jen případného zvýšení útrat svědků a výkonů trestu, činí rozpočet finančním dosahu osnovy při 34 sborových soudech I. instance a 364 okresních soudech v celé republice přibližně 150.000 Kč ročně, kterýžto náklad se uhradí, pokud náhrada svědečného a výkonu trestu bude nedobytnou, z pokut ve prospěch státní pokladny navržených.

V Praze, dne 24. října 1922.

dr Karas, dr Reyl, Horák, Jílek, Zavoral, Valoušek, Šachl, Šabata, dr Krupka, Kadlčák.