Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1922.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1480.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Místní příslušnost poručenských (sirotčích) úřadů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, zřízených podle zákona ze dne 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n. určuje se bydlištěm poručencovým nebo opatrovancovým.

(2) Nelze-li bydliště zjistiti, řídí se místní příslušnost poručenského (sirotčího) úřadu podle místa pobytu poručencova (opatrovancova), a není-li pobyt jeho znám anebo zdržuje-li se poručenec (opatrovanec) v cizině, podle místa jeho posledního bydliště v tuzemsku.

§ 2.

(1) Shledá-li poručenský (sirotčí) úřad (§ 1), že jest v poručenské nebo opatrovnické věci příslušným jiný poručenský úřad na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi anebo některý soud jmenovaný v § 109 a násl. zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., postoupí věc z úřední moci anebo na návrh úřadu nebo soudu podle zákona příslušnému. Do té doby, nežli se stane rozhodnutí takové právoplatným, jest povinen učiniti všechna opatření, jichž jest zapotřebí k ochraně zájmů veřejných nebo práv poručenců a opatrovanců.

(2) Totéž platí, sezná-li tuzemský poručenský (opatrovnický) soud mimo oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi, že v poručenské (opatrovnické) věci jest příslušným některý poručenský (sirotčí) úřad této oblasti.

§ 3.

Je-li jisto, že poručenskou (opatrovnickou) věc dlužno vyříditi nebo obstarávati ve zdejším státním území, podmínky místní příslušnosti však nejsou dány anebo nelze je zjistiti, určí Nejvyšší soud, který soud anebo poručenský (sirotčí) úřad jest místně příslušným.

§ 4.

Spory o příslušnost mezi poručenskými úřady na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a soudy na ostatním území státním rozhoduje Nejvyšší soud na návrh jednoho ze súčastněných úřadů nebo soudů anebo na návrh účastníků.

§ 5.

(1) Je-li to v zájmu poručence (opatrovance), může příslušný poručenský (sirotčí) úřad první stolice buď sám od sebe anebo na návrh některého účastníka přenésti na jiný poručenský úřad první stolice nebo soud prvé stolice na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus buď celou poručenskou (opatrovnickou) věc nebo jen péči o osobu nebo majetek poručence (opatrovance) a to buď zcela anebo částečně. Za stejných podmínek může soud první stolice na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus přenésti poručenskou (opatrovnickou) věc anebo péči o osobu nebo majetek poručence (opatrovance) na poručenský (sirotčí) úřad první stolice (§ 1).

(2) Je-li poručenský (sirotčí) úřad nebo soud, na který poručenská nebo opatrovnická věc zcela nebo zčásti má býti převedena, srozuměn s opatřením příslušného poručenského (sirotčího) úřadu nebo soudu, stane se opatření toto bez dalšího schválení účinným. Nedocílí-li se dohody, jest k účinnosti opatření potřebí na Slovensku a Podkarpatské Rusi schválení poručenského (sirotčího) úřadu třetí stolice, pokud pak jde o přenesení poručenské (opatrovnické) věci nebo péče o osobu nebo majetek poručence (opatrovance) na ostatní území státní nebo naopak, schválení Nejvyššího soudu (§ 6).

§ 6.

(1) Z důvodů vhodnosti může poručenský (sirotčí) úřad třetí stolice, v jehož obvodu jest poručenský (sirotčí) úřad první stolice podle zákona příslušný, jemu poručenskou nebo opatrovnickou věc odejmouti a přikázati ji jinému poručenskému (sirotčímu) úřadu první stolice svého obvodu.

(2) Přikázati poručenskou (opatrovnickou) věc z obvodu jednoho do obvodu jiného poručenského (sirotčího) úřadu třetí stolice náleží ministru spravedlnosti; přikázati ji na místo příslušného poručenského (sirotčího) úřadu první stolice okresnímu soudu na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus anebo naopak náleží Nejvyššímu soudu.

(3) Přikázati poručenskou nebo opatrovnickou věc podle předchozích odstavců jinému úřadu nebo soudu lze jen na návrh zákonného zástupce. Návrh nutno podati u úřadu (soudu), jenž po zákonu jest příslušným poručenským (sirotčím) úřadem nebo soudem. Tento úřad (soud) předloží návrh i se spisy úřadu (soudu), jemuž náleží o návrhu rozhodnouti vyjádře se zároveň o návrhu. Rozhodnutí, jimž bylo návrhu vyhověno, dodáno budiž i se spisy přímo úřadu (soudu), jemuž byla věc přikázána; tento pak vyrozumí o něm účastníky a úřad (soud), jemuž byla věc odejmuta.

§ 7.

Právoplatná rozhodnutí poručenských (sirotčích) úřadů (§ 1) jsou vykonatelna soudní exekuci podle ustanoveni exekučních řádů v celém státním území.

§ 8.

(1) Funkce vedoucích a rozhodujících orgánů při poručenských (sirotčích) úřadech (§ 1) mohou býti dle potřeby svěřeny soudcům z povolání.

(2) Úkony, které podle zák., čl. XX. z r. 1877 a zákonů pozdějších náležejí fiškálu sirotčí stolice, přecházejí na státního zástupce v sídle poručenského (sirotčího) úřadu druhé stolice.

§ 9.

(I) Hromadně ukládati jmění poručenců a opatrovanců v sirotčích pokladnách na Slovensku a Podkarpatské Rusi není ode dne, který bude určen nařízením, dovoleno.

(2) Ministr spravedlnosti se zmocňuje, aby provedl likvidaci sirotčích pokladen pří sirotčích stolicích podle zák. čl. XX. z r. 1877 zřízených. Podrobná ustanovení o likvidací budou vydána nařízením.

(3) Likvidací sirotčích pokladen zůstává nedotčeno ručení těch, kdož podle §§ 291 a 299 zák. čl. XX. z r. 1877 jsou zodpovědni za hotovosti, které ze sirotčích pokladen byly uloženy u peněžních ústavů anebo zapůjčeny.

Ustanovení zák. čl. XX. z r. 1877 se mění takto:

1. Ustanovení §§ 151 až 168 o rodinných radách se zrušují.

2. Ustanovení § 295 ve znění upraveném podle § 13 zák. čl. VI. z r. 1885 zní:

Jmění poručenců a opatrovanců lze ukládati:

a) na vkladní knížky spořitelen nebo jiných peněžních ústavů, které budou určeny nařízením;

b) v československých státních papírech anebo jiných zúročitelných cenných papírech, kterých podle zákona lze používati k ukládání sirotčího jmění;

c) na hypotéky proti zajištění zástavním právem v knihách pozemkových, pokud nemovitost připočítávajíc předcházející břemena, není tím zavazena při domech více než do polovice, při pozemcích do dvou třetin obecné ceny.

Zaniklo-li poručenství nebo opatrovnictví, buďtež cenné papíry a dluhopisy (odst. a) až c), oprávněným ihned vydány.

V případech, kde jmění poručenců a opatrovanců v důsledku válečných událostí dostalo se do ciziny, může potřebným československým státním příslušníkům, kteří mají v tuzemsku řádné bydliště, nestačí-li k uspokojení jich prostředky sirotčí pokladny, povolena býti za souhlasu ministerstva financí súčtovatelná záloha z pokladničních hotovostí státních.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti současně se zákonem ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, po případě pozdějším dnem svého vyhlášení.

(2) Provésti jej náleží ministru spravedlnosti, vnitra a financí v dohodě se súčastněnými ministry.

Příslušnost poručenských úřadů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi upravena jest podle jiných zásad, nežli příslušnost poručenských soudů v ostatním území státním. Kdežto tam rozhoduje o příslušnosti poručenských úřadů domovské právo poručencovo (§ 198 zák. čl. XX. z r. 1877), jest rozhodno na území práva dříve rakouského pro posouzení místní příslušnosti poručenských soudů obecné sudiště účastníků, které řídí se podle místa jejich bydliště anebo pobytu. Vzhledem k různosti předpisů o příslušnosti naskytují se případy, že žádný ze soudů ani poručenských úřadů není podle zákona k zakročení příslušným. Aby tomuto nedostatku bylo odpomoženo, jest nezbytno předpisy o místní příslušnosti poručenských úřadů a soudů sjednotiti aspoň potud, aby kriterium pro posouzení příslušnosti rozhodné bylo stejné v obou územích. Posuzovati otázku místní příslušností podle domovského práva, není účelným; v četných případech místo pobytu anebo bydliště jest od domovské obce účastníků příliš vzdáleno, čímž řízení se velice ztěžuje. Voleno proto v návrhu zákona kriterium stejné, jako jest v ostatním území, praktické potřebě lépe vyhovující.

V §§ 2 a 5 osnovy navrhují se pro Slovensko a Podkarpatskou Rus obdobná ustanovení, jako obsahují pro ostatní území §§ 44 a 111 jurisdikční normy; ustanovení tato vyhovují dobře praktické potřebě a mění se podle návrhu resp. rozšiřují potud, že se připouští postoupení resp. přenesení poručenské agendy od soudu na poručenský úřad.

Současně jest nutno upraviti otázku, který orgán povolán jest povolovati delegaci z důvodů vhodnosti a ustanoviti příslušný poručenský úřad, není-li zde podmínek, dle nichž se příslušnost posuzuje. Ustanovení ve směru tomto v osnově navržená odpovídají obdobným ustanovením práva dříve rakouského, která se v praxi dobře osvědčila.

V § 6 osnovy přenáší se rozhodování o delegaci na Slovensku a Podkarpatské Rusi na úřady administrativní (poručenský úřad třetí stolice, ministerstvo spravedlnosti), pokud však jde o delegaci mezi soudy na území mimoslovenském a poručenskými úřady na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na Nejvyšší soud. Proti pověření Nejvyššího soudu úkolem tímto vysloveny byly pochybnosti toho obsahu, že nedoporučuje se soudu svěřiti řešení kompetenčních otázek týkajících se úřadů administrativních; stejné ano důvodnější pochybnosti však lze vysloviti i proti návrhu z téže strany učiněnému, aby rozhodování bylo svěřeno ministerstvu spravedlností, neboť jde o určení kompetence soudů, kdežto ministerstvo jest úřadem správním. Rozporu tomuto nelze se vyhnouti, pokud na obou územích nebude kompetence ve věcech poručenských upravena podle úplně stejných zásad. Navrhuje se proto řešení toho obsahu, aby povolovati delegaci mezi soudy a poručenskými úřady náleželo Nejvyššímu soudu, neboť jest daleko méně povážlivým svěřiti určení kompetence úřadů správního soudu, nežli připustíte, aby správní úřad zasahoval do rozhodování soudního.

Stejná úvaha vedla i k tomu, že určení příslušnosti ve smyslu § 3 osnovy svěřeno jest Nejvyššímu soudu; řešení toho způsobu, aby ten na území mimoslovenském rozhodoval Nejvyšší soud, kdežto o určení příslušnosti úřadů poručenských na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ministr spravedlnosti, vedlo by k tomu, že v četných případech - ano z pravidla - nebylo by lze rozhodnouti otázku, zda rozhodnutí náleží ministerstvu anebo Nejvyššímu soudu jinak, nežli pomocí kompetenčního senátu podle zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n., čímž by řízení značně bylo stěžováno a protahováno. Závadám těmto v osnově navrženým způsobem, lze odpomoci nejsnadněji.

Kompetenční konflikty mezi poručenskými úřady na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a soudy poručenskými na ostatním území náleželo by řešiti podle ustanovení zmíněného již zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n. zvláštnímu senátu zákonem tímto zřízenému. Ježto však jde tu o otázku příslušnosti soudů a úřadů, jimž náleží rozhodovati o jedněch a týchž záležitostech (na obou stranách o věcech poručenských) a které nyní náležejí do téhož resortu, jest anomalií, aby rozhodování o ní náleželo orgánu, který jest mimo tento resort. Účelnějším proto bude a povede ku značnému zjednodušení řízení, když pro tento případ bude ustanovena výminka od předpisů zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n. a rozhodování i o kompetenčních konfliktech mezi soudy a poručenskými úřady náležeti bude Nejvyššímu soudu. Soud tento požádán bylo posouzení návrhu a nečinil proti ustanovení § 4, stejně jako proti §§ 2, 3, 5 a 6 námitek; ustanovení tato pojata jsou do osnovy z větší části přímo ve znění od Nejvyššího soudu navrženém.

Aby odstraněny byly jakékoliv pochybností, pokud jde o vykonatelnost rozhodnutí poručenských úřadů zákonem ze dne 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n. zřízených, navrženo v § 7 výslovné ustanovení, že rozhodnutí tato - stejně jako jest tomu při rozhodnutích poručenských soudů na území mimoslovenském, - jsou vykonatelna soudní exekucí na celém státním území.

Při provádění právě zmíněného zákona z 13. července 1922 objevila se nutnost, pověřiti správou větší části úřadů poručenských a svěřiti rozhodování u nich soudcům z povolání; za tuto mimořádnou činnost - jak již o tom stala se zmínka v důvodové zprávě vládního návrhu jmenovaného zákona, - bude nutno soudcům z povolání dáti zvláštní odměnu z prostředků státních. Aby opatření toto neocitlo se v rozporu s ustanovením § 100 ústavní listiny, jest potřebí k němu zmocnění zákonného; navrženo jest v 1. odstavci § 8 osnovy.

Druhým odstavcem z téhož § 8 osnovy zjednána býti má náhrada za předpisy zák. čl. XX. z r. 1877 a zákonů pozdějších (např. §§ 703 a 729 c. ř. s. z r. 1911) o fiškálu sirotčích vrchností na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Funkce jeho nutno po vydání zákona č. 246 z r. 1922 svěřiti orgánu jinému, a nejvhodnějšími k tomu jest právě státní zástupce, který podle uherského práva v řízení soudním civilním vystupuje i v jiných případech (např. §§ 644, 693 c. ř. s., a v řízení o prohlášení za mrtva).

Zřízením nových úřadů poručenských pro obvody okresních soudů nastala nutnost, aby vydána byla nová ustanovení o ukládání sirotčích peněz. Sirotčí pokladny zřízeny jsou nyní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi při sirotčích vrchnostech, které mají od soudních okresů obvody zcela odlišné; v některých okresech jsou nyní i dvě sirotčí pokladny (městská a župní), v jiných zase není sirotčí pokladny žádné. Aby zřizovány byly tam, kde sirotčích pokladen není, nové takovéto instituce, není účelno. Dnes, kdy peněžní ústavy nalézají se ve vysokém stepní rozvoje, jsou instituce sirotčích pokladen již přežitkem. Pokladní službu pro sirotčí pokladny župní obstarávají státní berní úřady, které v dohledné době mají býti pokladní funkce zbaveny. Již z tohoto důvodu nutno jest sirotčí pokladny odstraniti a zavésti na místo hromadného ukládání sirotčího jmění v sirotčích pokladnách ukládání individuelní, ustanovení o individuelním ukládání sirotčího jmění jsou již obsažena v zák. čl. XX. z r. 1877; vzhledem na změněné hospodářské a státoprávní poměry nutno jest nová jejich úprava. Příslušný návrh obsažen jest v § 10 č. 2. Vedle způsobu tam naznačeného zamýšlí se k ukládání sirotčího jmění použíti také Poštovního úřadu šekového; jakmile bude úřad tento technicky s to agendu tuto převzíti, budou příslušné návrhy k ústavnímu projednání předloženy.

V § 10 č. 1, navrhuje se odstranění ustanovení zák. čl. XX. z r. 1877 o rodinných radách. Rodinné rady podle předpisů těchto súčastní se správy majetku poručencova, dosahuje-li týž částky 200.000 K. Vzhledem ku změněným poměrům hospodářským jest to částka značně nízká, tak že bylo by ji nutno v každém případě přiměřeně zvýšiti. Instituce rodinných rad ve smyslu §§ 151 až 168 zák. čl. XX. z r. 1877 jest však tak těžkopádná a do nových poměrů se již nehodí, že praktické potřebě lépe bude vyhovovati, když bude úplně odstraněna; bylo to u ministerstva spravedlnosti navrženo zejména Nejvyšším soudem a ve smyslu jeho podnětu pojat příslušný návrh do této osnovy.

V rámci tohoto zákona, který jest doplňkem zákona ze dne 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n., upraviti nutno konečně palčivou otázku odbavování sirotků a opatrovanců tam, kde jmění jejich nebo jmění sirotčí pokladny jest toho času v cizině. U některých sirotčích úřadů není totiž možno sirotky, kteří stali se zletilými, odbavovati z toho důvodu, že veškeré jmění sirotčí pokladny nalézá se v Maďarsku. Z toho vzchází zejména nemajetným sirotkům a opatrovancům značná újma a stává se, že osoby postižené opětovně docházejí k úřadu a více méně důrazným způsobem domáhají se vydání svého jmění. Aby se případům takovým v budoucnosti předešlo, jest nutno, aby ze státních pokladničních hotovostí poskytovány byly potřebným stranám přiměřené zálohy.

Náklad z toho pro státní pokladnu nevzejde žádný, poněvadž právě jde jen o zálohy, které budou státní pokladně opět nahraženy. Aby se ustanovení tohoto nezneužívalo, navrženo současně, že i za podmínek v § 11 ustanovených, záloha poskytnuta býti může vždy jen za souhlasu ministerstva financí.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě dle možností co nejkratší.

V Praze, dne 9. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský v. r.