Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1922.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1482.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

1. Vklad do pozemkových knih lze povoliti jen podle veřejných listin anebo podle takových soukromých listin, na nichž jsou ověřeny podpisy nebo znamení ruky osob, jejichž právo má býti převedeno, omezeno, zatíženo nebo zrušeno, nebo které jsou schváleny prohlášením některého státního, zemského, župního neb okresního úřadu, který jest podle předpisů povolán bdíti nad zájmy těchto osob.

2. Podle listin vydaných zmocněncem může býti vklad proti zmocniteli povolen kromě toho jen tehdy, zní-li ověřená, jím vydaná plná moc na určité právní jednání aneb není-li starší roku před vydáním návrhu.

§ 2.

1. Podpisy (znamení ruky) na soukromých listinách buďtež ověřeny zpravidla veřejným notářem anebo soudem.

2. V cizině vydané listiny, ať veřejné či soukromé, musí nad to býti pověřeny diplomatickým. zástupcem anebo konsulem Československé republiky ustanoveným pro obvod, v němž byla listina vydána; pokud není o tom jiného zákonného ustanovení nebo smluv o vzájemnosti sjednaných s jednotlivými státy.

3. Má-li se vykonati vklad podle listiny, ve které jest určena pohledávka nebo hodnota nemovitostí nebo práva, jichž se vklad týká, penězi a nepřevyšuje-li tato hodnota bez úroků a příslušenství 200 Kč, v obvodu sborového soudu první stolice, v němž byla listina vydána, může býti ověřen, podpis dvěma svědky. Jimi mohou býti hodnověrné osoby ve věku alespoň 18 let. Tu potvrdí svědci prohlášením psaným vlastní rukou, že znají osobně toho, jehož podpis ověřují jako pravý, a připojí svůj podpis jménem a příjmením, udávajíce své stáří, živnost nebo povolání a bydliště. Tato úleva neplatí však, pro plné moci a listiny, ve kterých není hodnota nemovitostí nebo práva číselně určena.

§ 3.

1. Je-li právo, jež nemá za předmět opětující se plnění, výslovně zapsáno nebo podle obsahu listiny nebo podle práva omezeno jen na čas života některé osoby, může býti povoleno, aby se vložil jeho výmaz také podle úmrtního listu této osoby nebo podle usnesení, kterým byla za mrtvou prohlášena.

2. Je-li však předmětem takového práva opětující se plnění, může býti podle těchto listin o sobě povolen vklad jeho výmazu po třech letech ode dne úmrtí, nevymohl-li si dědic oprávněného poznámky, že byla podána žaloba na zaplacení zadržených dávek.

3. Váznou-li na takových právech nadzástavní práva, může s jejich výmazem zároveň vložen býti výmaz těchto nadzástavních práv.

§ 4.

Soudy jsou povinny k tomu působiti, aby pozemkové knihy byly očištěny od starých bez důvodu váznoucích závad. Mafii o tom vhodně strany poučovati a zejména je upozorňovati na úlevy dále uvedené.

§ 5.

1. Není-li peněžitá pohledávka v knihách před 1. lednem 1919 zapsaná bez příslušenství větší 200 K, jsou od kolků a poplatků osvobozeny nejen žádosti za její výmaz anebo za zahájení umořovacího řízení (§§ 7 a násl.), nýbrž i výmazná prohlášení, třebas obsahovala potvrzení o zaplacení nebo jiném zániku závazku, ověření podpisů na nich a soudní zápisy a jednání směřující k výmazu.

2. To platí o právních rozepřích zahájených k výmazu takových, pohledávek a o spisech stran a soudních nálezech jeho se týkajících.

3. Prosté a ověřené opisy pro tyto výmazy a přílohy takových žádostí, soudních zápisů a spisů stran jsou osvobozeny od kolků a poplatků, pokud jsou určeny jedině k tomu, aby se provedlo řízení o výmaz; na listině buď na místě kolku uvedeno, kdo jest odpůrce, oč se žádá a který soud jest příslušný pohledávku vymazati.

4. Strany nejsou však sproštěny, zaplatiti poplatky za uveřejnění vyhlášek.

§ 6.

Totéž platí, jde-li o výmaz práva do knih zapsaného, z něhož lze žádati, aby bylo něco jednou plněno (vydání dobytka nebo nářadí, vystrojení svatby, pohřbu apod.), nepřevyšuje-li jeho hodnota 200 K. Neplatí to však o výmazu práva na opakující se naturální dávky a služebnosti.

§ 7.

Uplynulo-li ode dne, kdy bylo do knih vloženo zástavní právo, a vztahují-li se na ně další zápisy, také od doby, kdy byl poslední z nich vykonán, alespoň padesát let, anebo je-li pouze zaznamenáno, od posledního zápisu alespoň třicet let, a osvědčí-li se, že oprávnění z těchto zápisů, jejich dědicové nebo právní nástupci jsou neznámého pobytu a ani po tuto dobu nevybrali splátek na jistinu neb úroků ani jinak se nedomáhali svého práva, může zástavní dlužník žádati u knihovního soudu, aby bylo umořovací řízení zahájeno.

§ 8.

Žadatel uveď v návrhu, z kterých příčin se domáhá umoření. Může-li soud vyhověti návrhu, vyzve vyhláškou ty, kdož se domáhají, že mají právo na tuto pohledávku, aby své požadavky ohlásili.

§ 9.

1. Ve vyhlášce buď zevrubně označena vložená nebo zaznamenaná pohledávka s dalšími zápisy a k ohlášení nároků určena šestiměsíční lhůta od uveřejnění vyhlášky udáním posledního kalendářního dne.

2. Jediným návrhem může byti navrženo a jedinou vyhláškou vyhlášeno umořovací řízení o všech pohledávkách v § 7 uvedených, které jsou zapsány na nemovitostech téhož dlužníka ve složkách nebo v pozemkových knihách (protokolech) téhož knihovního soudu.

3. Vyhláška buď vyvěšena na soudní desce a jednou uveřejněna v listu určeném pro úřední vyhlášky tohoto soudu. Soud může však podle svého uvážení na návrh anebo z úřední moci naříditi, aby byla uveřejněna vícekráte nebo i v jiných listech. Tomuto nařízení nelze odporovati opravným prostředkem.

4. Jde-li o pohledávky, z nichž každá o sobě není větší 400 K, může vyhláška býti ve známost uvedena jiným způsobem v místě obvyklým, než uveřejněním v novinách, zejména vývěskem v obci, kde oprávněný přebýval anebo pro kterou se vede kniha, v níž jest pohledávka zapsána.

§ 10.

1. Opoví-li někdo své požadavky ve lhůtě určené ve vyhlášce, zpraví soud o tom navrhovatele a ponechá účastníkům, aby si vymohli rozhodnutí o nich sporem.

2. Prošla-li však marně lhůta vysloví soud bez dalšího návrhu usnesením, že se prohlašují knihovní pohledávka a zápisy na ni se vztahující za umořené a mohou býti návrh vymazány.

§ 11.

1. Byla-li nemovitost vícekrát mimo knihy převedena a zapíše-li se vlastnické právo poslednímu skutečnému držiteli v řízení upraveném zák. články XXIX. z r. 1886, XXXVIII. z r. 1889, XVI. z r. 1891 nebo XXIX. z r. 1892, neplatí se kolky a poplatky z těch právních jednání, která mezi tím až do 19. června 1900 byla smluvena, nebyla však ohlášena do účinnosti tohoto zákona k vyměření poplatků neb byla-li i ohlášena, nebyl-li platební rozkaz na tento poplatek straně doručen do jednoho roku, po účinnosti tohoto zákona.

2. Poslední převod nemovitostí, a to i dědictvím, jakož i mezitímní převody nemovitostí, a to i dědictvím, vzniklé 19. červnem 1900 počínajíc, podléhají zákonnému poplatku. Bylo-li by zmírniti podle dřívějších předpisů poplatek proto, že nastala změna vlastnictví po kratší či delší době, může při vyměření poplatku z těchto převodů majetku hleděno, býti jen k takovému předcházejícímu převodu, z kterého byl poplatek vyměřen.

3. Bylo-li zapsáno vlastnické právo skutečnému držiteli, nebuď předepsán zvýšený poplatek nebo peněžitá pokuta z převodů majetku uvedených v odstavci 2., nebo není-li mezitímních převodů, z bezprostředního převodu majetku z toho důvodu, že nebylo právní jednání anebo dědictví včas přihlášeno k vyměření poplatku, bylo-li právní jednání smluveno nebo dědictví napadlo před účinností tohoto zákona.

§ 12.

1. Kolku a poplatků prosty jsou zápisnice sepsané podle zák. čl. XXIX. z r. 1886, XXXVIII. z r. 1889, XVI. z r. 1891 nebo XXIX. z r. 1892, jakož i podání a rozhodnutí, kromě žádostí udaných stranami podle § 59 zák. čl. XXXIX. z r. 1886 a § 17 zák. čl. XVI. z r. 1891, dále kromě reklamací a žalob o výmaz podle § 58 zák. čl. XXIX. z r. 1886, § 27 zák. čl. XXXVIII. z r. 1889, a § 8 zák. čl. XXIX. z r. 1892, jakož i spisů o jejích projednávání a soudních rozhodnutí o nich vydaných.

2. Kolku prosty jsou dále nákresy, vysvědčení místních úřadů, matriční výpisy, rodinné výkazy, vysvědčení duchovních správ a soudní nálezy v řízení k sestavení knihovních vložek předložené nebo k sepsaným zápisnicím připojené, jakož i předložená nebo v zápisnících obsažená prohlášení a doplňující prohlášení.

3. Kolku prosta jsou i vysvědčení ze státních matrik vydaná podle zák. čl. XXXIII. z r. 1894 o státních matrikách, podávají-li se místo vysvědčení duchovního správce žádaného v § 5 a 6 zák. čl. XXXVIII. z r. 1889.

4. Vymazávají-li se při sdělání knihovních vložek knihovní práva nebo nepřenesou-li se do nových knihovních vložek, jsou kolku prosty stvrzenky a jiné jakékoliv listiny o zániku zapsaných práv jen tehdy, zaniklo-li právo, za jehož výmaz se žádá, do konce roku 1922.

§ 13.

Ustanovení § 82 nařízení ministra spravedlnosti z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z. pod b) až e) a §§ 13 a 14 zák. čl. XV. z roku 1900 pozbývají platnosti.

§ 14.

Podle listin vydaných před účinnosti tohoto zákona může býti povolen vklad ještě do šesti měsíců od jeho účinnosti, vyhovují-li jinak předpisu § 82 b) anebo c) uvedeného nařízení. Po této době může podle listiny nevyhovující ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona povolen býti jen záznam, pokud splněny jsou podmínky §§ 87 nařízení z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z.

§ 15.

Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. ledna 1923 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Jej provésti náleží ministru spravedlnosti a financí.

Podle § 82, platného pro Slovensko a Podkarpatskou Rus knihovního řádu, vyhlášeného nařízením ministra spravedlnosti z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z. na základě zmocnění ze 16. března 1851 a 29. listopadu 1852 - tedy majícího povahu zákona podle předpisů tehdy platných - vyžaduje se ke vkladu knihovnímu, aby listina byla vlastní rukou vydavatelovou podepsána nebo znamením ruky opatřena a buď ověřena neb od dvou mužů jako svědků spolu podepsána (odst. b) a c); pouze při listinách vydaných mimo korunní zemi, předepsáno jest ověření podpisu vydavatelova soudem nebo oprávněným veřejným notářem (odst. d). Při listinách vydaných v cizině třeba jest ověření rakouským vyslanectvím nebo konsulárním úřadem (odst. e).

V poslední době upozorněno bylo ministerstvo z několika stran, že zneužívá se při nabývání nemovitostí méně přísného ustanovení knihovního řádu, že stačí listina podepsaná jen dvěma svědky, zejména oznámilo státní zastupitelství v Košicích případ, v němž bylo zhotovení takové listiny předmětem trestního vyhledávání.

Právní bezpečnost vyžaduje toho, aby právě též na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde jsou méně příznivé poměry co do znalosti písma a právních předpisů, byly přísnější podmínky stanoveny pro vklad jako bezpodmínečné nabytí, omezení nebo pozbytí práv. Doporučuje se tudíž, aby předepsáno bylo jako požadavek ověření podpisu s úlevami tak, jak platí pro ostatní území podle § 31 knihovního zákona z 25. července 1871, č. 95 ř. z. a zákona ze 4. června 1882, č. 67 ř. z. event. z 5. června 1890, č. 109 ř. z. a zemských zákonů k tomuto vydaných, zvláště, když se hromadí stížnosti, že zneužívá se často u lidí méně uvědomělých neb neznalých čísti ustanovení § 82 citovaného nařízení, že stačí spolupodpis dvou svědků. Ale i ve směru navrženého § 3 reprodukujícího § 34 knih. zák. třeba doplniti tam platný knihovní řád.

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi pokračuje se nyní v zakládání knih pozemkových (t. zv. sestavování pozemkoknižních vložek) a ministerstvo hledí je uspíšiti, aby udržovalo stejný postup s novým zaměřováním katastrálním. Předsednictva soudní tabule v Košících upozornilo však, že znemožňuje různé zatížení nemovitostí zapsaných v četných pozemkových protokolech (>hárcích<) závadami patrně bezdůvodně váznoucími sloučení částek témuž vlastníku patřících v jediné vložce a stěžuje vložkářské práce, ježto podle § 21 zák. čl. XXIX. z r. 1886 mají býti do nových vložek přeneseny dosud zapsané závady. Při zakládání pozemkových knih v ostatním území byla snaha usnadniti výmaz indebitních starších závad poplatkovými úlevami, jak stanovil je zákon z 31. března 1875, č. 52 ř. z. pro zápisy vykonané do 1. července 1875. K tomu směřuje návrh zákona v §§ 4 až 10, neboť v uvedeném knihovním řádě není ani předpisu o umoření pohledávek ve smyslu § 118 a násl. knih. zák. Budou-li aspoň částečně vymazány staré závady, bude to i úleva pro soudy při dalších knihovních pracech na př. při pozdějším odepsání částí knihovního tělesa, když odpadne potřeba přenášeti staré indebitní závady, po případě i rozvrzích nejvyššího podání a pod. Získá však tím i reální úvěr. Předpisy §§ 4 až 10 mají tudíž umožniti výmaz zapsaných závad v pozůstávajících knihách.

Pro sdělávání vložek (sostavovanie pozemkoknižních vložek) podle zák. čl. XXIX. z r. 1886 a dalších byly povoleny poplatkové a kolkové slevy původně §§ 70 a 71 zák. čl. XXIX. z r. 1886, pak postupně §§ 29 a 30 zák. čl. XXXVIII. z r. 1889, §§ 11-14 zák. čl. XXIX. z r. 1892 a konečně §§ 13 a 14 zák. čl. XV. z r. 1900. Tento zákon nabyl účinnosti vyhlášením dne 19. června 1900. Úlevy podle § 13 byly poskytnuty právním jednáním, jež se stala do účinnosti zákona, tedy do 19. června 1900. Kdežto ustanovení o zproštění zápisnic, podání a rozhodnutí v řízení k sestavování vložek a v něm předložených nákresů, vysvědčení atd. není podle § 14 cit. zákona odstavců 1 až 3 časově omezeno, byla poskytnuta úleva stvrzenkám a jiným listinám pro výmaz práv podle posledního odstavce § 14 jen, zaniklo-li toto právo do konce roku 1899. Aby však účinněji mohlo býti pracováno na nových pozemkových knihách na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde současně se provádí katastrální zaměřování a nebyly jim na překážku jednak zápisy knihovních práv mezi tím již snad zaniklých, jednak často se vyskytující převod majetku mimo knihy, tím pak docíleno bylo rychlejším provedením prací větší právní bezpečnosti a pořádku ve veřejných knihách, doporučuje se, aby znova poskytnuty byly poplatkové úlevy až do účinnosti zákona sjednaným právním jednáním a listinám o zániku, práv do té doby zaniklých. Byla proto převzata ustanovení §§ 13 a 14 zák. čl. XV. z r. 1900 v nové úpravě. Vyžádané posudky soudních tabulí vyzněly v ten smysl, že nelze stanoviti menší výhody, než byly stanoveny posledními zákony a že se doporučuje jen prodloužiti, nebo spíše obnoviti působnost těchto ustanovení do konce roku 1922.

K § 14 se podotýká, že sice platívá zásada, že nový předpis nedotýká se právních jednání před jeho účinností předsevzatých, že tedy by měli míti platnosti i listiny vydané před účinností tohoto zákona, a to tehdy, mají-li jen náležitosti stanovené v § 82 nařízení z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z. To mohlo by býti nařízeno, kdyby bylo lze bezpečně z něčeho usouditi, že listina byla skutečně vyhotovena před platností zákona. Podle § 82 však stačí i pouhý podpis dvou svědků a jest tedy možno - není-li ověřena, - aby byla listina antedatována a tím, aby se obcházel zákon. Záruky tu není, že listina byla vydána skutečně před účinností zákona. Byla proto platnost listin, jež nevyhovují předpisům zákona, omezena způsobem v § 14 navrženým. Poněvadž byla určena lhůta šesti měsíců, do které bude možno použíti ještě starších listin, pohnou se tím i z takových listin nabývající výhod, aby listiny nezakládali, nýbrž provedli co nejdříve knihovní pořádek v zájmu svém i v zájmu veřejném, právní bezpečnosti a reálního úvěru.

Ministerstvo spravedlnosti má sice připravenou osnovu jednotného knihovního zákona, musí však vyčkati, až budou skončeny práce s revisí obecného zákona občanského práva. Také projednání v zákonodárných sborech vyžádá si asi delší doby, kdežto navržené změny a doplňky práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi jeví se velmi nutnými, pročež se navrhuje prozatím tato částečná úprava.

Vláda projevuje přání, aby tento návrh byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán ústavně-právnímu a rozpočtovému výboru ku projednání do čtyř neděl.

V Praze dne 3. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Dolanský v. r.