Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1922.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1494.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Jiné osoby může smlouvou za vlastní přijmouti, kdo nemá vlastních dětí manželských anebo jim na roveň postavených, leda že muž osvojuje své nemanželské dítě, které nemůže legitimovati.

(2) Osvojitel (osvojitelka) musí býti starší čtyřiceti let a osvojenec alespoň o osmnáct let mladší, než osvojitel. Tento věk a rozdíl věku se nevyžaduje, osvojuje-li muž své nemanželské dítě; že jest jeho dítě nemanželské, musí býti prokázáno prohlášením otcovým zapsaným v matrice nebo soudně.

(3) Manžel může toliko se svolením druhého manžela někoho jiného osvojiti nebo za vlastního přijat býti. Svolení buď dáno písemně v téže formě, jaká jest předepsána pro osvojovací smlouvu. Svolení není třeba, byl-li manžel dán pod opatrovnictví pro choromyslnost anebo slabomyslnost, není-li jeho pobyt znám anebo bylo-li manželství rozvedeno.

(4) Osvojenec nemůže býti již osvojen jinou osobou, než osvojitelovým manželem. Navzájem nemohou sebe osvojiti manželé, sourozenci a příbuzní v přímém pokolení; smlouva nemůže také býti ujednána, je-li mezi osobami, které mají býti osvojeny, poměr; jenž se nesrovnává s přirozeným poměrem sourozenců.

§ 2.

(1) K osvojení jest třeba svolení rodičů osvojencových, jsou-li ještě na živu; není-li manželského otce nebo není-li již na živu, jest třeba svolení matčina, žije-li. Není-li osvojenec svéprávným, jest kromě toho třeba svolení zákonného zástupce a schválení poručenského (opatrovnického) úřadu.

(2) Zdráhají-li se rodiče nebo jeden z nich svoliti, nemajíce důležité příčiny, může dáti souhlas vyšetřiv věc místo nich poručenský (opatrovnický) úřad anebo soud označený v §§ 9 a 10.

§ 3.

Nutným právním účinkem osvojeni jest, že osvojenec obdrží jméno osvojitelovo nebo rodové (dívčí) jméno osvojitelčino, není-li provdána, je-li vdovou nebo není-li manželova svolení podle § 1 odstavce 3. třetí věty. Může však býti také ujednáno, že osvojenec připojí k tomuto jménu své dosavadní rodové jméno.

§ 4.

(1) Mezi osvojiteli a osvojenci a jejich potomky nastává po právu týž poměr jako mezi rodiči a vlastními dětmi, pokud zákon anebo smlouva jinak neustanovují. Není-li osvojenec svéprávným, přijde pod otcovskou moc osvojujícího muže.

(2) Ale poměr založený osvojením mezi osvojitelem a osvojencem nedotýká se nikterak ostatních osvojitelových příbuzných. Ve své vlastní rodině nepozbývá osvojenec práv.

§ 5.

Osvojenec má totéž zákonné dědické právo po svém osvojiteli jako manželské děti a zejména i nárok na povinný díl; osvojitel nemá však těchto práv k pozůstalosti, svého osvojence. Osvojenec nedědí rovněž po příbuzných svého osvojitele. Ke jmění svých přirozených rodičů a příbuzných podrží dědické právo.

§ 6.

Práva mezi osvojitelem a osvojencem mohou býti smlouvou i jinak upravena, pokud se tím nemění podstatné zákonné účinky v §§ 3 a 5 vytčené ani se neubližuje někomu jinému v jeho právech.

§ 7.

(1) Právní poměr mezi osvojitelem a osvojencem, po případě jeho potomky, může býti opět smlouvou zrušen, není-li osvojenec svéprávný, jest k tomu třeba svolení ustanoveného zákonného zástupce a poručenského (opatrovnického) úřadu. Ze závažných důvodů, jako z důvodů, pro něž stává se někdo nehodným děditi nebo může býti vyděděn, může tento poměr i o žalobě té neb oné strany býti zrušen.

(2) Po jeho zániku přichází osvojenec, který není svéprávným, opět pod otcovu nebo poručenskou moc.

§ 8.

(1) K účinnosti smlouvy (§§ 1 a 7) vyžaduje se veřejné listiny nebo soukromé listiny, na níž jsou podpisy stran soudně nebo notářem (veřejným notářem) ověřeny. Je-li třeba schválení poručenským (opatrovnickým) úřadem, může býti sepsána osvojovací smlouva a vyžadovaná svolení (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 1.) také zápisem u tohoto úřadu.

(2) Smlouva musí míti ustanovení a podstatných účincích osvojení vytčených V §§ 3 a 5, může míti dále ustanovení odchylná od zákona, pokud jsou přípustna, ale nesmí býti podmíněná ani časem doložená.

(3) Osvojovací smlouva stává se právně účinnou teprve, byla-li schválena poručenským (opatrovnickým) úřadem anebo soudem (§§ 9 a 10). Jen odstoupí-li obě strany, zemře-li jedna z nich anebo pozbude-li osvojitel zcela nebo částečně svéprávnosti před schválením, pozbude smlouva platnosti.

§ 9.

Je-li osvojenec svéprávným, jest příslušným osvojovací smlouvu schváliti okresní soud, u něhož má osvojitel své obecné sudiště ve sporných věcech.

§ 10.

(1) Není-li osvojenec svéprávným, přísluší schváliti smlouvu poručenskému (opatrovnickému) úřadu první stolice, u něhož jest poručenstvo (opatrovnictví) zahájeno nebo který jest jinak podle zákona pro nesvéprávného příslušný. Tento úřad vyšetří poměry pro schválení rozhodné z úřední povinnosti a rozhodne o žádosti. Usnesení, kterým o žádosti za osvojení konečně rozhodne, předloží dříve, než je vydá, i se spisy v obvodu, pro nějž platí jurisdikční norma z 1. srpna 1895, č. 111 ř. z. svému nadřízenému sborovému soudu, na Slovensku a Podkarpatské Rusi poručenskému úřadu druhé stolice ke konečnému potvrzení.

(2) Rozklad proti konečnému vyřízení jest předložiti sborovému soudu první stolice, pokud se týče poručenskému úřadu druhé stolice. Stížnost (odvolání), kterou podati jest do čtrnácti dnů u první stolice, jde zde k poručenskému úřadu třetí stolice, tam ke sborovému soudu druhé stolice, nevyhoví-li jí již jako rozkladu sborový soud první stolice nebo poručenský úřad druhé stolice.

§ 11.

Smlouva buď předložena ve třech vyhotoveních s příslušnými doklady (křestními nebo rodnými listy, domovskými listy apod.). Byla-li smlouva schválena, založí soud anebo poručenský úřad první stolice jedno vyhotovení do sbírky listin zapsav ji do příslušných seznamů, dodá po jednom vyhotovení se schvalovací doložkou stranám, opatří, aby osvojení bylo poznamenáno v matrice o narození osvojencově, a je-li důsledkem toho změna jména i jiných osob (manžela, dětí), i při příslušných zápisech (v rodné neb oddací matrice) a vyrozumí příslušnou domovskou obec osvojencovu.

§ 12.

Je-li při osvojení účasten cizinec, řídí se osvojení právním řádem státu, jehož příslušníkem jest osvojitel. Je-li nutno přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců nebo jiného úřadu, jest rozhodnouti podle právního řádu státu, jehož příslušníkem jest osvojenec.

§ 13.

(1) Účinností tohoto zákona mění a doplňují se ustanovení §§ 179 až 185 a 755 ob. zák. obč., §§ 257 až 262 nespor. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. ž. a §§ 109 a 113 jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z. a pozbudou platnosti ustanovení dosavadního zvykového práva, zák. čl. XX. z r. 1877 a nařízení na osvojení se vztahující, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platná.

(2) Zákon nedotýká se právních poměrů založených osvojovacími smlouvami, které byly do dne jeho účinnosti schváleny okresním soudem aneb alespoň sirotčí vrchností nebo poručenským (opatrovnickým) úřadem první stolice.

(3) Smlouvy ujednané na Slovensku, Podkarpatské Rusi, a pokud jest třeba schválené sirotčí vrchností (poručenským úřadem) do dne účinnosti zákona, není-li však třeba tohoto schválení, do toho dne došlé ministerstva spravedlnosti, přísluší potvrditi tomuto ministerstvu.

(4) Jiné osvojovací smlouvy, třeba před účinností tohoto zákona ujednané, posuzovati a vyříditi jest podle jeho ustanovení.

§ 14.

Zákon provésti náleží ministru spravedlnosti.

Kdežto v území Československé republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus jest osvojení (adopce) případem velmi řídkým, jest zde naopak zjevem velmi rozšířeným, o čemž nejlépe svědčí, že došlo ročně přes 300 žádostí za potvrzení smluv ministerstva spravedlnosti. Tento druh agendy zaměstnává téměř jednoho referenta v ministerstvu. Nařízením z 30. ledna 1872, č. 3091 J. M. (odst. X.) bylo totiž ustanoveno, že osvojení a legitimace dětí zůstane v působnosti ministerstva spravedlnosti a nařízením ze 14. dubna 1878, čís. 5652 J. M. a z 22. ledna 1884, č. 3546 J. M., že jest předložiti smlouvu osvojovací u nezletilých po rozhodnutí sirotské vrchnosti, u zletilých osvojenců přímo ministerstvu spravedlnosti ku potvrzení.

Přes to nejsou dosud předpisy na tomto území kodifikovány, nýbrž jsou upraveny jen zvykovým právem, několika nařízeními a po většině tolika praxí ministerstva spravedlnosti. Naproti tomu jsou v ostatní části republiky přesné předpisy v §§ 179 až 185 a 755 ob. zák. obč. §§ 257 až 262 nespor. pat. a §§ 109 a 113 jur. normy. Proto liší se velmi značně praxe v obojích územích co do materielních podmínek osvojení i co do příslušnosti úřadů ke schválení a dochází tak k velkým nesrovnalostem nejen při tom, posuzuje-li se smlouva podle práva platného v historických zemích či podle zvykového práva a praxe na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nýbrž hlavně, je-li zúčastněna buď jako osvojitel anebo jako osvojenec osoba, která má domovské právo v některé obci historických zemí a tu má třeba i své bydliště, nebo se dočasně zdržuje na Slovensku (Podkarpatské Rusi). Podle zvykového práva, jak potvrdilo kdysi uherské ministerstvo spravedlnosti (svr. věstník ministerstva spravedlnosti 1895, str. 203) není právo osvojiti jiného omezeno na osoby, které nemají vlastních manželských dětí (opačně §§ 179 ob. zák. obč.); není také třeba, aby osvojitel byl starší 50ti let (§ 180 ob. z. obč. v dřívějším znění, nyní 40 let ve znění § 18 I. nov. z 12. října 1914, č. 276 ř. z.); bez podmínky se však vyžaduje, aby osvojenec byl aspoň o 16 let mladší než osvojitel (podle § 180 ob. zák. obč. 18 let). Nemanželské děti mohou býti od otce osvojeny (dv. dekr. z 28. ledna 1816, č. 1206 Sb. z. s., který to nedovoloval, byl zrušen § 20 nov. I. k ob. zák. obč.). Jméno může býti změněno tak, že osvojenec obdrží jen jméno rodové svého osvojitele, může však také býti ujednáno, že obdrží toto jméno a podrží své vlastní (podobně § 182 ob. zák. obč., kde však jest podstatným právním účinkem; že osvojenec přijme osvojitelovo jméno, kdežto podle zvykového práva v ostatní části se ponechává stranám na vůli, aby změnu jména ujednaly, připouští však praxe také, aby osvojenec podržel své dosavadní jméno beze změny.) Dědické právo přiznává i zvykové právo jako vlastním dětem. Zcela odlišný jest však formelní postup při schválení. V území, v němž platí obecný zákon občanský rozeznávají §§ 109 a 113 jur. n. mezi osvojenci, pro něž byl již ustanoven poručník neb opatrovník, a těmi, kteří jich nemají. Smlouvy, jimiž se osvojují osoby pod poručenstvím aneb opatrovnictvím, náleží schváliti poručenskému (opatrovnickému) soudu, který však dříve než vydá své rozhodnutí, je předloží k potvrzení sborovému soudu I. stolice (zemskému nebo krajskému). Smlouvy, jimiž se osvojují osoby, které nemají dosud poručníka neb opatrovníka, potvrdí okresní soud, u něhož má osvojitel svůj obecný soud,

V území zvykového práva schvaluje smlouvy osob, které nejsou svéprávné, siní ministerstvu spravedlnosti; smlouvy se svéprávnými osobami předkládají se přímo ministerstvu spravedlnosti ku potvrzení. Byly-li potvrzeny, náleží tam sirotské vrchnosti další opatření, zde zasílají se sborovému soudu I. stolice (sedrii), aby opatřila, čeho třeba (opatřila smlouvu doložkou jménem ministerstva, založila jedno vyhotovení, dala zapsati změny v matrice atd.). Různé otázky méně podstatné rozhoduje praxe podle svého uvážení. V praxi vyskytly se zejména případy, kde chtěl někdo osvojiti svého švagra a sestru, své vnuky a to buď manželské děti synovy nebo dceřino nemanželské dítě (tam s odůvodněním, že chce svým vnukům jako státní zaměstnanec zajistiti výchovné jako by byli jeho děti), a zvláště často případy, že muž pojme za manželku vdovu s dětmi a třeba nehledě k tomu, že jsou vdovcem má vlastní děti, osvojuje všechny děti z dřívějšího manželství své ženy. Tím ovšem zkracují se vlastní děti o dědictví, neboť po většině mívá muž majetek; poněvadž pak nevyžaduje se určitého stáří osvojitelova, byly předloženy sirotskou vrchností schválené smlouvy, kterými 22letý muž osvojuje děti z prvního manželství, u kterých rozdíl věku byl i toliko 9 až 13 roků. Praxe uherského ministerstva spravedlnosti připouštěla i, aby děd a bába osvojili své vnuky (č. 26877/1891), aby slabomyslná osoba se souhlasem opatrovníkovým adoptovala (č. 13741/1910), nevyžadovala však svolení druhého manžela (30. srpna 1905, č. 5327) ani svolení otcova při zletilých osvojencích; pozoruhodna jest i praxe, že někdo může osvojiti současně otce a jeho již žijící nezletilé děti, nikoliv však děti, které se později narodí (č. 21395/1891). A přece i při této praxi bylo se dovoláváno zásady >adoptio naturam imitatur<; zásada, že osvojení nahrazovati má přirozený poměr mezi rodiči a dětmi, provedena jest v přísnějších podmínkách obecného zákona občanského.

Poněvadž pak v území platnosti tohoto zákona a jurisdikční normy rozhodným jest pro posouzení smlouvy a příslušnost soudů obecné sudiště buď osvojencovo při nesvéprávných, nebo jinak osvojitelovo tedy zpravidla poslední bydliště, kdežto v území zvykového práva jest rozhodující domovská příslušnost, nastanou vážné rozpory, podle kterého práva dlužno smlouvu posouditi, je-li jednou ze stran osoba příslušná domovským právem do obce historických zemí a bydlící nebo zdržující se zde anebo naopak na Slovensku a opačně. Byla např. předložena smlouva schválená sirotskou vrchností, kterou učinili manželé, kteří měli řádné bydliště a domovskou příslušnost v obci na Kolínsku, v Bratislavě s matkou nezletilého dítěte tam příslušného, ač nebyly tu podmínky §§ 179, 180 ob. zák. obč. Tato duplicita práva pociťuje se čím dále, tím tíže zvláště proto, že vzájemné styky a usazování se v územích různého práva se valně šíří. V tomto oboru způsobuje značnou právní nejistotu. Komise pro sjednocení a reformu občanského práva sice skončily většinou své práce a bude možno přikročiti k superrevisi as počátkem příštího roku, ale přece přes všechnu píli a úsilí nelze očekávati, že celková osnova bude předložena zákonodárným sborům a projednána v nejbližší době. Proto předkládá ministerstvo spravedlnosti osnovu jednotného zákona, upravující zvláště tento právní obor. Původní osnova přidržela se, zejména v části o materielních podmínkách, znění obecného zákona občanského, jak bylo vypracováno komisí pro rodinné právo, u ostatních předpisů nesporného patentu a jurisdikční normy přihlížejíc pokud možno i k zvykovému právu a odlišné kompetenci. Ale i tu bylo již shledáno, že bude nutno navrhnouti odchylující se znění, ježto komise pro revisi rodinného práva zachovávala jako stěžejní zásadu, že mají býti provedeny jen retuše, nikoliv dalekosáhlejší změny v ustanoveních obecného zákona občanského. Došlé připomínky, hlavně nejvyššího soudu a ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska, ukázaly pak, že bude i zde třeba upraviti zákon, aby vyhovoval novějším hlediskům a tedy navrhnouti některé další změny. V podstatě bylo se přidrženo ustanovení obecného zákona občanského, která jako přísnější a po léta kodifikovaná zachovávají zásadu, že poměr založený osvojením nahrazuje a nahrazovati má přirozený poměr mezi dítětem a rodiči (>adoptio naturam imitatur<) a že tedy tento poměr musí býti rozhodným pro zákonné předpisy; co se příčí přirozenosti, nemůže ani zákon dovoliti nebo schváliti. Zvláště lze uvésti:

K § 1. Ustanovení § 179, že osoby, které vykonaly slavné sliby, nemohou nikoho osvojiti, nesouhlasí již s § 25 zák. z 22./V. 1919, č. 320 Sb. z. a n., kterým byl zrušen § 63 ob. z. obč. a § 25 zák. čl. XXXI. z roku 1894 vyslovující překážku manželství pro vyšší svěcení nebo slavné sliby; hledíc k němu upravila již zmíněná komise odchylně znění § 179 takto: >Ti, kdož nespojí vlastních dětí v manželství zrozených, mohou jiné za vlastní přijmouti.< Správně poukázalo ministerstvo pro sjednocení, že tímto zněním vylučují se děti, které se sice v manželství nezrodily<, ale byly legitimovány a s druhé strany mohou se vyskytnouti sporné případy, kde sice dítě se narodilo v manželství, nebylo však uznáno za manželské. Rovněž navrhl nejvyšší soud, aby ani žena, která zná vlastní, třeba mimo manželství zrozené, nesměla jiné osvojiti, a aby bylo uváženo, nemá-li býti učiněna výjimka ve prospěch dětí narozených mimo manželství, aby nebylo zcela znemožněno otci je aspoň osvojiti. Oboje bude jen k ochraně a v zájmu dětí narozených mimo manželství. Dosavadní zákonodárství připouští již, jak bylo uvedeno, aby otec adoptoval vlastní nemanželské dítě. Bude-li lze dítě legitimovati ať pozdějším sňatkem či rozhodnutím vlády a takto zajistiti jemu všechna práva v širším rozsahu než osvojením, nebylo by účelným, aby umožněno byla osvojení, aniž otec by byl ochoten je legitimovati. Při tom dlužno k tomu poukázati, že praxe v obvodu zvykového práva dovoluje jen ze zvláštních, zřetele hodných důvodů, aby povolena byla legitimace dítěte, které splodil otec za svého manželství s jinou osobou, třeba by později matku pojal za manželku. Naproti tomu novější zákonodárství snaží se, příznivěji pro děti mimo manželství zrozené upraviti poměr k otci např. ustanovením § 168 ob. zák. obč. ve znění § 11 nov. I, že může býti otci uloženo již před narozením dítěte, aby složil výživné na první tři měsíce a zvláště ustanovením § 171 (srov. I. § 13) o dalším zaopatření dětí, jichž otcovství bylo uznáno nebo soudem zjištěno a které byly v době úmrtí v otcově domácnosti. Poněkud podobné jest i ustanovení § 165 odst. 2 (srov. I. § 8), že může manžel matčin dáti dítěti své jméno, což se přibližuje adopci, arciť bez ostatních právních účinků (dědictví apod.). S druhé strany jest spravedlivým podnět, aby zabráněno bylo matce osvojiti jiné dítě na újmu vlastního, třeba mimo manželství zrozeného. Z úvah těch vyplynulo nové znění § 1 odst. 1. osnovy. Slovy >jim na roveň postavených< zahrnuty jsou děti legitimované, ať pozdějším sňatkem či vládou, i již osvojené, jakož i v poměru k matce děti nemanželské. Nebude moci již adoptovati, kdo má osvojence, ač bude lze osvojiti současně několik osob (§ 1 odst. 4); rovněž nebude moci adoptovati žena, která má nemanželské dítě.

Rozdíl věku a stáří osvojitelova byly převzaty z platného § 180 ob. zák. obč. Proti tomu se sice vyslovily připomínky úřadu ministra s plnou mocí pro Slovensko, ježto podle živého (tamějšího zvykového) práva může osvojovat každá svéprávná osoba a ta v souhlase s právní zásadou, že osvojitel si chce zajistiti zákonného dědice a že není odůvodněno ustáliti takový mnohoročný rozdíl. Naproti tomu dlužno uvésti případy, kde sotva zletilý muž (např. 22letý) osvojuje děti z manželství své ženy nehledě k tomu, bude-li snad míti vlastní děti anebo má-li snad jako vdovec vlastní děti. Věk 40 roků jest pak často rozhraním, kdy muž se rozhoduje uzavříti sňatek, věkem, ve kterém zrale uvážiti může právní účinky osvojení a možnosti míti přirozené zákonné dědice. Rozdíl věku ustálilo i zvykové právo na 16 let jako bezpodmínečný. Jest sice také pravda, že § 7 zák. čl. XXXI. z r. 1894 ustanovuje stáří, ve kterém může býti sňatek uzavřen pro muže dokonaným 18. rokem a pro ženu dokonaným 16. rokem a že lze dispens uděliti, ale rozdíl věku menší 18 roků mezi rodiči a dítětem bývá přece jen mimořádným a proto doporučuje se zachovati rozdíl ten stanovený v § 180 ob. zák. obč. jako přirozenější. Výjimka byla stanovena v zájmu dětí zrozených mimo manželství v obojím směru (odst. 2 § 1).

Ustanovení odst. 3. jest shodné s § 180 ob. zák. obč. (§ 18 nov. I.) a doplněno jen k podnětu nejvyššího soudu předpisem o formě svolení.

Ustanovení odst. 4. první věty jest přijato jako nové z návrhu komise pro rodinné právo a liší se jen stylisací, jež se zdá takto jasnější. Stejná jest praxe v území zvykového práva (výnos č. 37.963/1889). Doplnění bylo navržena nejvyšším soudem větou: >Nikto nemóže sa svojho prijať svojho manžela (manželku) alebo jeho predkov.< Pro obvod platnosti obecného zákona občanského zdálo by se takové ustanovení zbytečným; v obvodu zvykového práva praxe se vyslovila, že nemohou se navzájem osvojiti sourozenci, poněvadž osvojiti možno jest jen takové osoby, mezi nimiž jest podle přirozené povahy možným poměr mezi rodiči a dětmi (výnos č. 26.877/1891). Přes to však připouštěla praxe a dovolává se toho občas žádost jako zvykového práva, aby staří rodiče (děd a bába) adoptovali vnuky, aby oba manželé zároveň touž osobou byli osvojeni, nebo někdo osvojil svého švagra a zároveň sestru aneb otce a zároveň jeho dítě. I tyto případy odporují oné zásadě, neboť nemůže např. děd po právu - trestní zákony - býti otcem dítěte vlastní dcery, nebo osvojením stali by se manželé osvojenci téhož otce a tedy jaksi sourozenci. Proto žádá cit právní i mravní, aby tyto případy zvykovým právem trpěné byly znemožněny, což osnova zamýšlí předpisem druhé věty § 1, odst. 4.

K § 2. Proti ustanovení § 181 ob. zák. obč. nevyžaduje zvykové právo otcova svolení pro zletilého osvojence. Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska se také proti tomu vyslovilo, poněvadž se to nesrovnává s právním systémem a nemá žádného >právneho rezonu<. Naproti tomu navrhl nejvyšší soud rozšířené znění: >Aj zletilý a svojprávný potrebuje svolenie rodičov, sú-li ješte na žive,< a následkem toho příslušné změny v dalších ustanoveních. Dlužno uvážiti, že osvojením se zadávají přece jen práva vlastních rodičů, otce i matky, že se uvolňuje vzájemný poměr a že musí záležeti především na tom, kým jest jejich dítě, třeba zletilé osvojeno, a že osvojené dítě pozbývá svého - a jejich - rodového jména. S druhé strany se všude v nových zákonech stavějí na roveň ženy s muži a také manželům dlužno pokud možno naproti dětem přiznati stejné postavení. Osnova vypracovaná komisí pro rodinné právo přijala ustanovení: >K osvojení zletilého stačí jeho přivolení. Za nezletilého dává přivolení manželský otec, a není-li tu otce, matka, poručník a poručenský soud (úřad).<

Proti § 3, rovnajícímu se s doplňkem návrhu komise; jež znění § 182 ob. zák. obč. (§ 19 nov. I.) upravila hledíc k tomu, že šlechtictví a znaky byly odstraněny (zákon z 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n.), vyslovuje se ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, poněvadž není v souhlase na Slovensku s živým právem a právním systémem a že nutno ponechati ujednání svobodné vůli. Poněvadž však jde o změnu jména, která jinak vyžaduje svolení správních úřadů a vyžaduje se jednotné směrnice, jest na místě přesné, závazné ustanovení. Není však důvodu pro další podnět téhož ministerstva, aby mohli osvojenci podržeti otcovo jména, kdyby manželka osvojila mužovy děti z dřívějšího manželství. Lhostejno bude hledíc k ustanovení tohoto paragrafu, že osvojenec obdrží dívčí jméno osvojitelčino, není-li provdána nebo je-li vdovou. Je-li provdána osvojitelka, potřebuje samo sebou svolení mužova a tím také dostane se jí svolení, aby přenesla své nynější jméno na osvojence. Není-li tu svolení (§ 1,odst. 3), není také vhodným, aby manželka přenášela mužovo jméno na jinou, mu snad cizí osobu. Je-li svobodnou nebo vdovou, bude to odpovídati ustanovení o jménu dětí zrozených jí mimo manželství.

V § 4 měl býti připojen odstavec 3. k návrhu nejvyššího soudu ve znění poněkud odchylném. Tento návrh zní: >Dotyčne potomkov osvojenca už žijúcich v dobe uzavretia osvojovacej smluvy, je táto len v tom prípade účinná, jestli osvojitel (osvojitelka) smluvu aj s nimi uzavrel.< Ministerstvo bylo totiž toho mínění, že podle zásady § 1, odst. 4, nemůže býti ujednána smlouva zároveň s otcem a jeho dětmi (potomky) a že tedy na potomky lze jen přenésti práva ze smlouvy, aniž by byli sami osvojeni, že však se musí ponechati stranám, chtějí-li vyloučiti z těchto práv potomky, kteří tu již jsou. Po dohodě s ministerstvem pro sjednocení byl však tento odstavec vynechán.

V § 5 převzato bylo ustanovení § 755 ob. zák. obč. podle návrhu komise pro dědické právo s nepatrnou stylistickou změnou a doplňkem >osvojitel nemá však těchto práv k pozůstalosti svého osvojence<. Opakuje se totiž ve smlouvách docházejících ze Slovenska také ustanovení toho smyslu, že osvojiteli přísluší právo, jaké podle zákona (občan. práva) náleží rodičům co do dědictví. Tím by se zdálo, že se takové právo uznává a proto v osnově se výslovně vylučuje. Osvojenec nabude dědického práva jen po osvojiteli; jakkoli vyžaduje § 180 ob. zák. obč. v novém znění - kromě několika případů tam uvedených - svolení druhého manžela, tímto svolením však manžel sám neadoptuje a má-li tedy osvojenec nabýti dědického práva po obou manželích, musí oběma býti za vlastního přijat. Dosavadní znění § 755 >nebo manžela, bez jehož svolení osvojení se stalo, > nebylo patrně přehlédnutím novelou opraveno, a lze je nyní opraviti tím, že se zmínka o něm vůbec vynechá. Ustanovení poslední věty plyne sice již z § 4, odst. 2, >ve své vlastní rodině nepozbývá osvojenec práv,< bylo však pro jasnost i zde převzato, aby nevzniklo mínění, že úmyslným vynecháním se zamýšlela změna původního ustanovení § 755. Ministerstvo pro sjednocení přálo si, aby v souhlase s platným na Slovensku právem bylo vyznačeno, že osvojenec nenastupuje po osvojiteli v dědictví zděděného (>vetevneho<) majetku. Podle potvrzení slovenských právníků není takové výhrady při osvojení na Slovensku, pročež nebylo hleděno k této připomínce. Osvojenec nabývá všeho práva jako vlastní dítě a nedotýká se rozdíl činěný tam při dědictví mezi zděděným (>vetevným<) a nabytým (nadobudnutým) majetkem.

Ustanovení § 8 odst. 1, první věty bylo přijato z návrhu komise pro revisi obecného zákona občanského. V druhé větě byla připuštěna výjimka, která platí i nyní na Slovensku. Obsah druhého odstavce odpovídá § 6 osnovy a § 184 ob. zák. obč., kteréž doplněny byly na návrh nejvyššího soudu ustanovením, že smlouva >nesmí býti podmíněná ani časem doložená<. Odpovídá to praxi na Slovensku.

Kdežto dvorní dekret z 28. června 1837, č. 209 Sb. z. s. vyslovil, že není platným osvojení, nebylo-li potvrzeno před smrtí osvojitelovou, že však za jeho života potvrzené ujednání může i po smrti býti předloženo soudu k zápisu, v praxi podle zvykového práva se vyvinul opačný náhled, že podpisem smlouvy stává se závaznou pro strany bezpodmínečně a že nevadí jejímu potvrzení, zemře-li osvojitel dříve, pokud není jiné závady. Nejvyšší soud navrhl doplněk obsažený v upraveném znění v odst. 3., § 8: >Osvojovacia smluva účinnou sa stane schválením so strany poručenského úradu respektive súdu (§§ 9, 10): strany zaväzuje ona už spisaním a podpísaním až dotial, pokial poručenský úrad respektive súd (§§ 9, 10) schvalenie konečno neodeprie.< Vzhledem k různému názoru v obou částech republiky jest záhodno vzíti do osnovy přesné ustanovení. Vyžaduje-li zákon potvrzení smlouvy, uznává sám, že jest správně účinnou teprve od toho času, kdy byla potvrzena, byť jinak vyhovovala všem podmínkám a tedy byla platná. Obdobný názor platí u nás o schválení smluv nebo smírů učiněných s nezletilými a často se i v nich výslovně vyhrazuje platnost teprve schválením.

Co do příslušnosti ke schválení bylo třeba, pokud možno sjednotiti ustanovení v obou částech. Je-li osvojenec svéprávným, nenáleží věc před poručenský úřad (soud), a proto nezdá se vhodným podnět ministerstva pro sjednocení, aby vyhrazeno bylo schválení místo okresnímu soudu poručenskému jako opatrovnickému úřadu. V tomto případě jde o přezkoumání, zda byly splněny zákonné podmínky a potvrzení jest výrokem o tom; při tom dlužno uvážiti, že působí zajisté přezkoumání nepatrné potíže že není důvodu tuto agendu přikázati sborovému soudu, jak navrhuje ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska z té příčiny, že podle zák. čl. I. z r. 1911 (civilního řádu soudního) projednává sedrie v statusových věcech. Tu jde ovšem o řízení sporné, kdežto při schválení osvojení není sporu. Příslušnost okresního soudu jest ustálena již v území mimoslovenském a proto doporučuje se ji podržeti. U nesvéprávných osob bylo ustanoveno obdobně § 109 jur. n., že potvrdí poručenský úřad druhé stolice usnesení první stolice, ježto se nezdá vhodným, aby věc přešla s poručenského úřadu na soud, zejména jak navrhuje totéž ministerstvo na sedrii, poněvadž tato kompetence není odůvodněna dosavadním zákonodárstvím ani není sedrie nadřízenou stolicí neb úřadem, jemuž náleží vyřizovati poručenské věci. Také lhůtu ke stížnosti bylo třeba upraviti jednotně a má-li dojíti konečně k sjednocení předpisů, nelze to při různosti dosavadních předpisů provésti jinak, že se převezme ustanovení již kodifikované a osvědčené.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 23. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla v. r.,

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský v. r.,