Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1922.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1509.

Štátné úrady a súdy na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi získaly si tú smutnú zkúsenosť, že obecenstvo príčasto bere na ľahkú váhu vystavovanie dôležitých súkromných listín. Stránky často podpisujú nevystavené, nevyplnené ešte tlačivá, svedkovia overujú listiny, pri ktorých podpisovaniu neboli prítomní, listiny sa antedatujú alebo postdatujú pre dosaženie protipravidelných účeľov a to hlavne cieľom obchádzania nepohodlných zákonných ustanovení a cieľom nedovolenej úspory kolkov a poplatkov. Z toho často pochodia spory, mnohé nesrovnalosti a ukrátenia verejných dôchodkov.

Z týchto príčin - dľa návrhu zákona - všetky listiny, jednajúcie o hodnote vyše 200 Kč istiny a určené k zápisu do pozemkových kníh, - majú byť overené verejným notárom alebo súdom.

Pri listinách o hodnote niže 200 Kč dovolené je overenie podpisov dvoma svedkami, ale s klauzulou vlastnoručne písanou a s udaním mena, veku, zamestnania a bydliska svedka.

Pri výmazu osobných práv podržujú sa zväčša dosiaľné predpisy.

Návrh poskytuje úľevy na kolkoch a poplatkoch pri výmazu pohľadávok niže 200 Kč,- taktiež aj obľahčenie výmazu zastaralých pohľadávok, poneváč je žiadúcné očistiť pozemkové knihy od bezúčeľných zápisov.

Prostosť od kolkov a poplatkov, - ale v zväčšenej miere - prevzatá je z bývalých uhorských zákonov o sostavovaní knihovných vložiek a zápisu na základe skutočnej držby.

Dosiaľné náležitosti súkromných listin k povoleniu pozemno-knižného vkladu postačujú na prechodnú dobu polroka.

Zákon má účinnost len pre Slovensko a Podkarpatskú Rus a je prechodného rázu s platnosťou do toho času, kým bude shotovený jednotný pozemno-knihovný zákon pre celú republiku.

Ústavno-právny výbor - po urobení potrebných premien a opráv - odporúčia slavnému senátu schváliť návrh zákona dľa nížuvedeného textu.

Praha dňa 1. decembra 1922.

Dr Soukup v. r.,

předseda.

Dr Daxner v. r.,

zpravodaj.

Na Slovensku a Podkarpatské Rusi pokračuje se nyní v zakládání knih pozemkových (t. r. sestavování pozemko-knižních vložek).

Pro sdělávání vložek byly dřívějšími zákony povoleny poplatkové a kolkové úlevy, z nichž některé byly poskytnuty právním jednáním časově omezeným, kdežto jiná ustanovení ohledně zproštění kolků a poplatků nejsou časově omezena.

Aby nyní účinněji mohlo býti pracováno na nových pozemkových knihách na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nutno poplatkové a kolkové výhody dříve povolené, ale časově omezené obnoviti, resp. převzatá ustanovení nové upraviti.

Za účelem rychlejšího provedení prací spojených se zakládáním nových pozemkových knih na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, pak se zřetelem na větší správní bezpečnost a pořádek v knihách pozemkových jest nutno, aby na překážku zde nebyly jednak zápisy knihovních práv mezi tím již snad zaniklých, jednak často se vyskytující převody majetku mimo knihy pozemkové.

Nutno proto, aby ulehčen byl poplatkově a kolkově výmaz malých i t. zv. starých knihovních pohledávek, resp. aby neplatily se kolky a poplatky z mezimístních, mimoknihovních převodů vlastnického práva - pokud dle dřívějších zákonů právní jednání osvobozena byla od kolků a poplatků do 19. června 1900 - za určitých předpokladů až do účinnosti navrženého zákona, případně, aby z převodů majetku nebyly předepsány zvýšené poplatky neb peněžité pokuty.

Navrhovaný zákon má ustanovení o úlevách poplatkových a kolkových co do malých, resp. starých pohledávek v §§ 4-6 (sčetováním §§ 7 a násl.), pak co do sdělávání knihovních vložek v §§ 11 a 12.

Výbor rozpočtový navrhuje senátu, aby usnesl se na zákoně ve směru shora uvedených vývodů.

V Praze dne 23. listopadu 1922.

Fr. Zimák v. r.,

předseda.

Dr Adolf Procházka v. r.,

zpravodaj.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Vklad do pozemkových knih lze povoliti jen podle veřejných listin anebo podle takových soukromých listin, na nichž jsou ověřeny podpisy nebo znamení ruky osob, jejichž právo má býti převedeno, omezeno, zatíženo nebo zrušeno, nebo které jsou schváleny prohlášením některého státního, zemského, župního neb okresního úřadu, který jest podle předpisů povolán bdíti nad zájmy těchto osob.

(2) Podle listin vydaných zmocněncem může býti vklad proti zmocniteli povolen kromě toho jen tehdy, zní-li ověřená, jím vydaná plná moc na určité právní jednání aneb není-li starší roku před podáním návrhu.

(1) Podpisy (znamení ruky) na soukromých listinách buďtež ověřeny zpravidla veřejným notářem anebo soudem.

(2) V cizině vydané listiny, ať veřejné či soukromé, musí nad to býti pověřeny diplomatickým zástupcem anebo konsulem Československé republiky ustanoveným pro obvod, v němž byla listina vydána, pokud není o tom jiného zákonného ustanovení nebo smluv o vzájemnosti sjednaných s jednotlivými státy.

(3) Má-li se vykonati vklad podle listiny, ve které jest určena pohledávka nebo hodnota nemovitostí nebo práva, jichž se vklad týká, penězi a nepřevyšuje-li tato hodnota bez úroků a příslušenství 200 Kč, v obvodu sborového soudu první stolice, v němž byla listina vydána, může býti ověřen podpis dvěma svědky. Jimi mohou býti hodnověrné osoby ve věku alespoň 20 let. Tu potvrdí každý svědek prohlášením psaným vlastní rukou, že zná osobně toho, jehož podpis ověřuje jako pravý, a připojí svůj podpis jménem a příjmením, udávaje své stáří, živnost nebo povolání a bydliště. Tato úleva neplatí však pro plné moci a listiny, ve kterých není hodnota nemovitosti nebo práva číselně určena.

(1) Je-li právo, jež nemá za předmět opětující se plnění, výslovně zapsáno nebo podle obsahu listiny nebo podle práva omezeno jen na čas života některé osoby, může býti povoleno, aby se vložil jeho výmaz také podle úmrtního listu této osoby nebo podle usnesení, kterým byla za mrtvou prohlášena.

(2) Je-li však předmětem takového práva opětující se plnění, může býti podle těchto listin o sobě povolen vklad jeho výmazu po třech letech ode dne úmrtí, nevymohl-li si dědic oprávněného poznámky, že byla podána žaloba na zaplacení zadržených dávek.

(3) Váznou-li na takových právech nadzástavní práva, může s jejich výmazem zároveň vložen býti výmaz těchto nadzástavních práv.

Soudy jsou povinny k tomu působiti, aby pozemkové knihy byly očištěny od starých bez důvodu váznoucích závad. Mají o tom vhodně strany poučovati a zejména je upozorňovati na úlevy dále uvedené.

(1) Není-li peněžitá pohledávka v knihách před 1. lednem 1919 zapsána bez příslušenství větší 200 K, jsou od kolků a poplatků osvobozeny nejen žádosti za její výmaz anebo za zahájení umořovacího řízení (§§ 7 a násl.), nýbrž i výmazná prohlášení, třebas obsahovala potvrzení o zaplacení nebo jiném zániku závazku, ověření podpisů na nich a soudní zápisy a jednání směřující k výmazu.

(2) To platí o právních rozepřích zahájených k výmazu takových pohledávek a o spisech stran a soudních nálezech jeho se týkajících.

(3) Prosté a ověřené opisy pro tyto výmazy a přílohy takových žádostí, soudních zápisů a spisů stran jsou osvobozeny od kolků a poplatků, pokud jsou určeny jedině k tomu, aby se provedlo řízení o výmaz; na listině buď uvedeno, kdo jest odpůrce, oč se žádá a který soud jest příslušný pohledávku vymazati.

(4) Strany nejsou však sproštěny, zaplatiti poplatky za uveřejnění vyhlášek.

Totéž platí, jde-li o výmaz práva zapsaného do knih před 1. lednem 1919, z něhož lze žádati, aby bylo něco jednou plněno (vydání dobytka nebo nářadí, vystrojení svatby, pohřbu a pod.), nepřevyšuje-li jeho hodnota 200 Kč. Neplatí to však o výmazu služebností a práv na opakující se naturální dávky.

Uplynulo-li ode dne, kdy bylo do knih vloženo zástavní právo, (vztahují-li se však na ně další zápisy od doby, kdy byl poslední z nich vykonán) alespoň padesát let, anebo je-li pouze zaznamenáno, od posledního zápisu alespoň třicet let, a osvědčí-li se, že oprávnění z těchto zápisů, jejich dědicové nebo právní nástupci jsou neznámého pobytu a ani po tuto dobu nevybrali splátek na jistinu neb úroků ani jinak se nedomáhali svého práva, může zástavní dlužník žádati u knihovního soudu, aby bylo umořovací řízení provedeno.

Žadatel uveď v návrhu, z kterých příčin se domáhá umoření. Může-li soud vyhověti návrhu, vyzve vyhláškou ty, kdož se domáhají, že mají právo na tuto pohledávku, aby své požadavky ohlásili.

(1) Ve vyhlášce buď zevrubně označena vložená nebo zaznamenaná pohledávka s dalšími zápisy a k ohlášení nároků určena šestiměsíční lhůta od uveřejnění vyhlášky udáním posledního kalendářního dne.

(2) Jediným návrhem může býti navrženo a jedinou vyhláškou vyhlášeno umořovací řízení o všech pohledávkách v § 7 uvedených, které jsou zapsány na nemovitostech téhož dlužníka ve vložkách nebo v pozemkových knihách (protokolech) téhož knihovního soudu.

(3) Vyhláška buď vyvěšena na soudní desce a jednou uveřejněna v novinách určených pro úřední vyhlášky tohoto soudu. Soud může však podle svého uvážení na návrh anebo z úřední moci naříditi, aby byla uveřejněna vícekráte nebo i v jiných listech. Tomuto nařízení nelze odporovati právním prostředkem.

(4) Jde-li o pohledávky, z nichž každá o sobě není větší 400 K, může vyhláška býti ve známost uvedena jiným způsobem v místě obvyklým, než uveřejněním v novinách, zejména vývěskem v obci, kde oprávněný přebýval anebo pro kterou se vede kniha, v níž jest pohledávka zapsána.

(1) Opoví-li někdo své požadavky ve lhůtě určené ve vyhlášce, uvědomí soud o tom navrhovatele a ponechá účastníkům, aby si vymohli rozhodnutí o nich sporem.

(2) Prošla-li však marně lhůta, vysloví soud bez dalšího návrhu usnesením, že se prohlašují knihovní pohledávka a zápisy na ní se vztahující za umořené a nařídí výmaz.

(1) Byla-li nemovitost vícekráte mimo knihy převedena a zapíše-li se vlastnické právo poslednímu skutečnému držiteli v řízení upraveném zák. články XXIX. z r. 1886, XXXVIII. z r. 1889, XVI. z r. 1891 nebo XXIX. z r. 1892, neplatí se kolky a poplatky z těch právních jednání, která mezi tím do 19. června 1900 byla smluvena, nebyla však ohlášena do účinnosti tohoto zákona k vyměření poplatků neb byla-li i ohlášena, nebyl-li platební rozkaz na tento poplatek straně doručen do jednoho roku po účinnosti tohoto zákona.

(2) Poslední převod nemovitosti, a to i dědictvím, jakož i mezitímní převody nemovitostí, a to i dědictvím, vzniklé 19. červnem 1900 počínajíc, podléhají zákonnému poplatku. Bylo-li by zmírniti podle dřívějších předpisů poplatek proto, že nastala změna vlastnictví po kratší či delší době, může při vyměření poplatku z těchto převodů majetku hleděno býti jen k takovému předcházejícímu převodu, z kterého byl poplatek vyměřen.

(3) Bylo-li zapsáno vlastnické právo skutečnému držiteli, nebuď předepsán zvýšený poplatek nebo peněžitá pokuta z převodů majetku uvedených v odstavci 2., nebo není-li mezitímních převodů, z bezprostředního převodu majetku z toho důvodu, že nebylo právní jednání anebo dědictví včas přihlášeno k vyměření poplatku, bylo-li právní jednání smluveno nebo dědictví napadlo před účinností tohoto zákona.

(1) Kolku a poplatků prosty jsou zápisnice sepsané podle zák. čl. XXIX. z r. 1886, XXXVIII. z r. 1889, XVI. z r. 1891 nebo XXIX. z r. 1892, jakož i podání a rozhodnutí, kromě žádostí podaných stranami podle § 59 zák. čl. XXXIX. z r. 1886 a § 17 zák. čl. XVI. z r. 1891, dále kromě reklamací a žalob o výmaz podle § 58 zák. čl. XXIX. z r. 1886, § 27 zák. čl. XXXVIII. z r. 1889, a § 8 zák. čl. XXIX. z r. 1892, jakož i spisů o jejich projednávání a soudních rozhodnutí o nich vydaných.

(2) Kolku prosty jsou dále nákresy, vysvědčení místních úřadů, matriční výpisy, rodinné výkazy, vysvědčení duchovních správ a soudní nálezy v řízení k sestavení knihovních vložek předložené anebo k sepsaným zápisnicím připojené, jakož i předložená nebo v zápisnicích obsažená prohlášení a doplňující prohlášení.

(3) Kolku prosty jsou i vysvědčení ze státních matrik vydaná podle zák. čl. XXXIII. z r. 1894 o státních matrikách, podávají-li se místo vysvědčení duchovního správce žádaného v § 5 a 6 zák. čl. XXXVIII. z r. 1889.

(4) Vymazávají-li se při sestavování knihovních vložek knihovní práva nebo nepřenesou-li se do nových knihovních vložek, jsou kolku prosty stvrzenky a jiné jakékoliv listiny o zániku zapsaných práv jen tehdy, zaniklo-li právo, za jehož výmaz se žádá, do konce roku 1922.

Ustanovení § 82 nařízení ministra spravedlnosti z 15. prosince 1855, č. 222 ř. z. pod b) až e) a §§ 13 a 14 zák. čl. XV. z roku 1900 pozbývají platnosti.

Podle listin vydaných před účinností tohoto zákona může býti povolen vklad ještě do šesti měsíců od jeho účinnosti, vyhovují-li jinak předpisu § 82 b) anebo c) uvedeného nařízení. Po této době může podle listiny nevyhovující ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona povolen býti jen záznam, pokud splněny jsou podmínky § 87 téhož nařízení.

Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. ledna 1923 pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Jej provésti náleží ministrům spravedlnosti a financí.