Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1922.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1511.

Usnesení poslanecké sněmovny

o vládním návrhu (tisk 3804),

kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1922 (tisk 3875).

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé učinila ve 177. schůzi dne 7. prosince 1922 toto usnesení:

1. Československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1923 se schvalují.

2. Vládě se ukládá, aby tuto úmluvu spolu se závěrečným protokolem uveřejnila ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

3. Ministru zahraničních věcí a ministru sociální péče se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinili další opatření, kterých je potřebí ku provedení této úmluvy.

Tomášek, v. r.,

předseda.

Dr. Říha, v. r.,

sněmovní tajemník.

B. Bradáč, v. r.,

zapisovatel.

Důvodová zpráva.

Mírová smlouva Versailleská přiřkla v článku 83. československé republice část území Pruského Slezska (Hlučínsko), která byla inkorporována zákonem ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n.; nařízením vlády republiky Československé ze dne 24. ledna 1920, č. 65 Sb. z. a n., byl pro toto území ustanoven splnomocněný komisař. Nařízením vlády republiky Československé ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n., byla na Hlučínsku upravena veřejná správa mimo soudní správu a rozšířena na toto území působnost československých zákonů a nařízení z oboru této zprávy. §em 4 tohoto nařízení byla upravena péče o válečné poškozence na Hlučínsku. Ježto nebylo možno uvésti československé zákony v oboru péče o válečné poškozence na Hlučínsku v platnost ihned, ustanovilo zmíněné nařízení v §u 4, č. 2, že prozatím budou na Hlučínsku vypláceny válečným poškozencům požitky podle německých předpisů do té doby, dokud nebudou splněny všechny předpoklady zákona o požitcích válečných poškozenců. Poněvadž pak naše úřady nemohly ihned po převzetí Hlučínska Československou republikou zahájiti činnost v plném rozsahu a poněvadž tady péči o válečné poškozence po určitou dobu prováděly německé úřady, vznikla řada otázek, které jest nutno řešiti mezistátní úmluvou.

Jednání vedlo se již od dubna roku 1920 a vstoupilo do rozhodujícího stadia, když na poradě konané dne 10. ledna 1922 v Ratiboři zástupcové republiky Československé a říše Německé se dohodli na konečném textu úmluvy. V této formě byla pak úmluva podepsána dne 12. dubna 1922 s nepatrnými ještě změnami, na které němečtí zástupci přistoupili. Podstatnou součást úmluvy tvoří závěrečný protokol spolu se smlouvou podepsaný, který podává bližší vysvětlení k některým bodům úmluvy.

Obsahem předložené úmluvy jest:

1. Stanovení okruhu osob, jejichž zaopatření přechází na Československou republiku (§ 1) a stanovení dne tohoto přechodu (§ 2).

2. Technická stránka převodu zaopatřování (§ 3).

3. Oboustranná pomoc v některých případech výplaty požitků (§ 4 odst. 1.) a při provádění péče léčebné (§ 6).

4. Dohoda o tom, které náklady budou hrazeny (§ 4, ostatní odstavce a § 5) a jakým způsobem bude provedena refundace těchto nákladů (§ 7).

5. Formální náležitosti smlouvy (§ 8 a 9).

Při řešení všech těchto otázek byla uplatněna tato zásada: Úmluva nesmí obsahovati ničeho, co by omezovalo státní výsost Československé republiky; z toho důvodu nemohla Československá republika převzíti v mezistátní úmluvě povinnost zaopatřovati své občany podle německých zákonů, jak žádali původně němečtí zástupcové. Pokud platily i po převzetí na Hlučínsku německé zákony, dálo se to jedině a výhradně na základě československého nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n. To jest výslovně řečeno v závěrečném protokolu v odstavci II. poznámky k §u 2 úmluvy; československá vláda projevila však z vlastní vůle ochotu odstraniti příkrosti vzniklé z přísného použití této zásady (odstavec I. poznámky k §u 2 úmluvy).

V důsledku uvedené zásady jest v oboru zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku rozeznávati trojí období vzhledem k tomu, že za přejímací den pro zaopatřování stanoven 1. únor 1920:

1. Do 31. ledna 1920 incl. bylo Hlučínsko součástí Německé říše a proto péče o válečné poškozence se řídila výlučně dle německých zákonů. V úmluvě týká se této doby, § 4, odst. 1.

2. Od 1. února do 30. dubna 1920 platily na dále německé zákony, avšak pouze z moci československého vládního nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n.

3. Od 1. května 1920 nadále platí pouze československé zákony, pokud ovšem bylo lze uskutečniti jejich provádění.

Toto hledisko bylo rozhodujícím v celé úmluvě a jeho důsledkem jsou ustanovení §u 4, odst. 2., jakož i jiná ustanovení o náhradě.

Ohledně okruhu osob, jichž se úmluva týká, prosazeno rovněž uvedené základní hledisko (viz na př. § 2, odst. 1., věta druhá). Úmluva se týká pouze státních občanů Československé republiky (§ 1, odst. 1. úmluvy ve spojení s článkem 83 a 84 mírové smlouvy Versailleské) anebo osob, které se jimi stanou (§ 2, odst. 2., úmluvy).

§ 1, odst. 2., (viz též vysvětlující poznámku v závěrečném protokolu) jest nutným důsledkem mírové smlouvy, neboť jest míti za to, že osoby od níž pozůstalí (vdovy, sirotci, předkové, sourozenci) odvozují svůj nárok, by se bývaly staly československými státními občany ipso jure, kdyby se byly bývaly dožily platnosti této smlouvy. Opačný výklad by zbavil vůbec všechny pozůstalé nároku na zaopatření.

Úmluva tato týká se pouze válečných poškozenců světové války a to jak těch, kteří spadají v kompetenci československého ministerstva sociální péče, tak těch, kteří spadají v kompetenci československého ministerstva národní obrany. Zaopatření ostatních osob vojenských (gážistů, kteří nejsou válečnými poškozenci, poddůstojníků z povolání a tak zv. předválečných invalidů, jakož i příslušníků i pozůstalých obou těchto skupin osob) fakticky bylo již Československou republikou převzato a proto o tom učiněno prohlášení do závěrečného protokolu v §u 1, odst. 1.

Ohledně technického provedení se připomíná, že ustanovení odstavců 1. a 2. v §u 3 jsou většinou již provedena. Ustanovení ta ponechána proto, že stanoví závazek Německa, jednak proto, aby zde byla úprava pro budoucnost, kdyby ještě všechny případy vyřízeny nebyly, jednak proto, aby bylo možno dřívější případy dosud nevyřízené urgovati.

Ustanovení o pomoci při vyplácení požitků a provádění péče léčebné jsou jasná a nepotřebují bližších vysvětlivek.

Ohledně náhrady vzájemných nákladů se uplatnilo zmíněné principielní stanovisko. Poněvadž v době od 1. února do 30. dubna 1920 byly požitky podle německých předpisů vypláceny pouze na základě ustanovení §u 4, bod. 5., lit. a) (nařízení ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n., hradí Československo Německu jen to, co bylo vyplaceno válečným poškozencům v rozsahu obvyklém v celé Německé říši a nikoliv případné jiné podpory. Od 1. května 1920 hradí se pak částky vydané německou vládou jen do výše stanovené československými zákony; plná náhrada se poskytuje jen tehdy, jednala-li německá vláda bona fide, t. j. domnívajíc se, že jde o jejího příslušníka, což jest jí dokázati (§ 4, odst. 2., a další). Totéž platí o náhradách podle §u 5 a 6.

Při způsobu refundace vzato do minulosti za základ kurs 100 marek rovná se 100 Kč (§ 7, odst. 1.), ježto jde o výlohy učiněné německou vládou z velké části v době, kdy německá marka stála výše než československá koruna, takže toto ustanovení není nám nikterak nepříznivé.

Ježto tato úmluva přispěje k vyřízení velké části otázek spojených s přechodem Hlučínska, a odstranění některých sporných bodů mezi Československem a Německem, doporučuje se jako naléhavá k brzkému schválení.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh ratifikačního usnesení byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výborům zahraničnímu, sociálně-politickému a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě 6 týdnů.

V Praze dne 21. září 1922.

Předseda vlády a spolu ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš, v. r.

 

 

Československo-německá úmluva

o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku.

Vláda Československé republiky

a

vláda říše Německé,

přejíce si vhodné úpravy poměrů válečných poškozenců na Hlučínsku, rozhodly se, že uzavrou o tom úmluvu a jmenovaly k tomu cíli svými zmocněnci:

československá vláda

pana

JOSEFA ŠRÁMKA,

presidenta zemské správy politické v Opavě,

vláda říše Německé

pana

zemského radu, tajného vládního radu

AUGUSTA WELLENKAMPA

v Ratiboři.

 

Zmocněnci, vyměnivše své plné moci, jež shledány ve správné a náležité formě, dohodli se o těchto ustanoveních:

§ 1.

K zaopatření oprávněnými ve smyslu této dohody jsou všechny osoby jakož i jejich příslušníci a pozůstalí, jichž nárok na zaopatření zakládá se na poškození utrpěném ve službě vojenské po 31. červenci 1914 a které v době počátku účinnosti mírové smlouvy Versailleské (10. ledna 1920) měly trvalé bydliště na Hlučínsku (čl. 83. a 84. mírové smlouvy).

K zaopatření oprávněnými jsou pozůstalí nabyvší státního občanství československého podle čl. 83. a 84. mírové smlouvy Versailleské i tehdy, jestliže osoba, od které se nárok jejich odvozuje, neměla československé státní příslušnosti.

§ 2.

Povinnost zaopatřiti osoby jmenované v §u 1 přešla na Československou republiku počátkem měsíce následujícího po vstoupení mírové smlouvy v platnost, tedy od 1. února 1920. Zaopatřování se provádí podle zákonů Československé republiky.

Užijí-li osoby k zaopatření oprávněné práva opce patřícího jim podle čl. 85. mírové smlouvy, přechází závazek k jich zaopatření dnem opčního prohlášení s Československé republiky na Německou říši.

§ 3.

Československá vláda dá, pokud se to ještě nestalo, co nejdříve vyhotoviti seznam osob oprávněných k zaopatření, jichž zaopatření přešlo na ni podle §u 2, s udáním jména a čísla kmenové listiny jednotlivých osoba doručí jej příslušnému úřadu pro úpravu pensí prostřednictvím zaopatřovacího úřadu v Ratiboři.

Německá vláda vydá na to, pokud se to ještě nestalo, československé vládě všechny u ní se nacházející spisy o těchto osobách. Návrhy na zaopatření německými zaopatřovacími úřady ještě nevyřízené, které došly před 1. únorem 1920, budou s německé strany ukončeny a po uzavření zaslány okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně. Zjištění provedená s německé strany nejsou konečným nálezem. Rozhodnutí zůstává ponecháno československému úřadu. Návrhy na zaopatření podané po 1. únoru 1920 budou nevyřízeny předány okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně. Totéž stane se také s takovými návrhy zpracovanými u německých úřadů, při jichž vyřizování nastanou potíže (nutnost osobního dostavení se k německému úřadu, prohlídka v německé nemocnici a pod.).

§ 4.

Československá vláda prohlašuje ochotu na požádání německých úřadů vyplatiti podle německých zákonných ustanovení požitky osobám k zaopatření oprávněným za dobu před 1. únorem 1920 přiznané, avšak ještě nevyplacené. Výplata bude provedena v těchto případech na účet Německé říše. Německá vláda se zavazuje, že nahradí československé vládě částky takto vydané.

Československá vláda se zavazuje, že nahradí Německé říši všechny požitky jakož i případné zálohy, požitky dovolenců a pod., jež německou vládou byly zaplaceny v době od 1. února 1920 včetně takovým osobám, majícím nárok na zaopatření, jichž zaopatřování tímto okamžikem přešlo na Československou republiku, v tom rozsahu, jak tyto požitky byly německým říšským příslušníkům poskytovány. Náhrada takových požitků za dobu od 1. května 1920 provede se však pouze ve výši zaopatření poskytovaného v takových případech československými pensijními zákony, v plné výši pouze tenkráte, jestliže německá vláda je vyplatila v předpokladu, že se jedná o německé říšské příslušníky.

Ryze správní náklady se nehradí.

Příslušné německé úřady oznámí, pokud se to ještě nestalo, československé vládě (okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně) s největším možným urychlením částky placené předem, zálohy a pod., jež byly jimi vyplaceny osobám k zaopatření oprávněným, jichž zaopatření přešlo na Československou republiku.

§ 5.

Všechny případy, ve kterých osobám oprávněným k zaopatření bylo vyplaceno kapitálové odbytné místo příplatků válečných, za zmrzačení, za službu v tropech a požitků pozůstalých, jakož i místo průkazu o civilním zaopatření a místo běžného odškodného za občanské zaopatření, budou oznámeny s urychlením německou vládou vládě československé (okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně) s udáním výše částky a přesných podkladů pro súčtování.

Československá vláda se zavazuje, že Německé říši nahradí tato kapitálová odbytná. Má však právo odečísti si od těch kterých částek měsíční částky vzaté za podklad k těmto kapitálovým odbytným od doby vyplacení až do 1. února 1920 výlučně. Za peněžitá odbytná, která byla vyplacena namísto průkazu o občanském zaopatření a namísto běžného odškodného za občanské zaopatření odečte se za stejnou dobu měsíčně 20 Mk.

Německá vláda se zavazuje, že odstoupí vždy, jakmile kapitálové částky budou nahrazeny, jistoty, jež za tato kapitálová odbytná byly vloženy do knih nebo jiným způsobem dány, československé vládě nebo úřadu jí označenému.

§ 6.

Nacházejí-li se osoby, jež podle čl. 83. a 84. mírové smlouvy staly se československými státními příslušníky, v německých zaopatřovacích lazaretech, zaopatřovacích léčebných ústavech pro choromyslné nebo ústavech pro orthopedické zaopatření a podobně, budiž řízení způsobem okolnostem přiměřeným a se vším možným urychlením skončeno. Náklady řízení má nahraditi československá vláda Německé říši za dobu od 1. února 1920.

Německé úřady oznámí urychleně všechny takové případy československé vládě (okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně) s přesným udáním jména, místa pobytu, doby přijetí do ústavu, účelu ošetřování, pravděpodobného trvání a nákladů. Na nové žádosti o přijetí do svrchu jmenovaných ústavů nesmí se se strany německých úřadů bráti zřetel, nýbrž mají býti odevzdány okresní úřadovně pro péči o válečné poškozence v Hlučíně.

Nacházejí-li se němečtí říšští příslušníci v československých ústavech stejného druhu na Hlučínsku, budiž řízení skončeno stejným způsobem na útraty německé vlády.

§ 7.

Pokud v této úmluvě bylo pamatováno na náhradu výdajů, jež před uzavřením této dohody byly učiněny jedním ze smluvních států, má se hned po uzavření této úmluvy s největším urychlením provésti súčtování. Vyúčtování provede se v kursu 100 Mk - 100 Kč. Vykáže-li súčtování nějaké zbytkové pohledávání, budiž toto ihned zaplaceno v měně toho státu, kterému má býti placeno.

Pokud v této úmluvě bylo pamatováno na nahrazování budoucích výdajů, má se prováděti súčtování těchto výdajů měsíčně. Súčtování provádí se v kursu, který je stanoven pro německou marku a československou korunu úředně 15. dne měsíce súčtování na Curyšské burse. Vykáže-li súčtování zbytkové pohledávání pro jeden z obou smluvních států, budiž tato zbytková pohledávka zaplacena třetí den všední druhého měsíce následujícího po měsíci súčtování v měně toho státu, kterému se má platiti.

§ 8.

Oba texty této úmluvy jsou autentické.

§ 9.

Tato úmluva sepsaná v československém a německém prvopisu bude ratifikována a ratifikační listiny budou co nejdříve v Praze vyměněny. Úmluva vstoupí v platnost dnem výměny ratifikačních listin.

Tomu na doklad podepsali tuto smlouvu shora jmenovaní zmocněnci obou stran.

Dáno v Ratiboři dne 12. dubna 1922.

Za Československou republiku:

JOSEF ŠRÁMEK, v. r.

 

 

Závěrečný protokol.

Zmocněnci obou států prohlásili při podpisu smlouvy toto:

K §u 1 odst. 1.

Zmocněnci obou stran jsou za jedno v tom, že zaopatření oněch osob, majících nárok na zaopatření, které nespadají pod § 1 této dohody, bylo již Československou republikou převzato a je jí dále prováděno.

K těmto osobám majícím nárok na zaopatření patří zvláště:

a) gážisté, kteří nejsou válečnými poškozenci a poddůstojníci z povolání,

b) osoby, mající nárok na zaopatření, jichž nárok povstal před 31. červencem 1914, jakož i jich příslušníci a pozůstalí po nich.

K §u 1 odst. 2.

Výjimečně ustanovení odst. 2 § 1 týká se, jak vyplývá ze spojení tohoto odstavce s odstavcem 1 § 1 a s odstavcem 1 věta 2. § 2 pouze těch pozůstalých, kteří se stali státními občany československými způsobem vylíčeným v odst. 1 § 1 úmluvy a kteří mají dle československých zákonů nárok na zaopatření, jimž však vadí v jejich nároku jedině ta okolnost, že osoba, od níž odvozují svůj nárok, byla státním občanem německým a státní občanství československé podle mírové smlouvy Versailleské nezískala jen proto, ze v době vstupu mírové smlouvy Versailleské v platnost nebyla na živu.

K §u 2.

Vyskytnou-li se z použití československých zákonů ve srovnání se zákony německými mimo příkrosti odstraněné v §u 1 odst. 2 nějaké další příkrosti, bude hleděti československá vláda, aby je dle možnosti odstranila.

Zástupce československé vlády zdůrazňuje, že v době od 1. února 1920 do 1. května 1920 bylo zaopatření válečných poškozenců v odstoupeném území hlučínském prováděno výlučně podle německých zaopatřovacích zákonů a ustanovení, ovšem pouze na základě nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n., kterým se upravuje správa veřejná mimo soudní správu a rozšiřuje působnost československých zákonů a nařízení v obvodu oné správy na Hlučínsku. Dne 1. května 1920 vstoupil pak také na Hlučínsku v platnost československý zákon ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. o požitcích válečných poškozenců.

Tento závěrečný protokol jest podstatnou součástí úmluvy.

V Ratiboři dne 12. dubna 1922.

Za Československou republiku:

JOSEF ŠRÁMEK, v. r.

 

Deutsch-tschechoslovakisches Ueberleitungsabkommen

über die Versorgung der Kriegsbeschädigten im Hultschiner Gebiet.

Die Regierung des Deutschen Reiches

und

die Regierung der tschechoslovakischen Republik

haben, um eine geeignete Regelung der Verhältnisse der Kriegsbeschädigten im Hultschiner Gebiet herbeizuführen, beschlossen, ein Uebereinkornmen darüber zu treffen und haben zu dem Zwecke:

die deutsche Regierung

den Herrn Landrat geheimen Regierungsrat

AUGUST WELLENKAMP

in Ratibor,

die tschechoslovakische Regierung

den Herrn Landespräsidenten

JOSEF ŠRÁMEK

in Troppau

zu ihren Bevollmächtigten ernannt.

Die Bevollmächtigten haben nach Austausch ihrer für gut und richtig befundenen Vollmachten, über folgende Bestimmungen übereingekommen:

§ 1.

Versorgungsberechtigte im Sinne dieses Abkommens sind alle Personen sowie ihre Angehörigen und Hinterbliebenen, deren Versorgungsänspruch sich auf eine nach dem 31. Juli 1914 erlittene Militärdienstbeschädigung gründet und die zur Zeit des Inkrafttretens des Friedensvertrages von Versailles (10. Jänner 1920) ihren dauernden Wohnsitz im Hultschiner Gebiet (Artikel 83 und 84 des Friedensvertrages) hatten.

Versorgungsberechtigte sind Hinterbliebene, die kraft Artikel 83 und 84 des Friedensvertrages von Versailles die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft erlangt haben, auch dann, wenn die Person, von welcher ihr Anspruch abgeleitet wird, die tschechoslovakische Staatsangehörigkeit nicht besass.

§ 2.

Die Verpflichtung zur Versorgung der im § 1 genannten Personen ist mit dem Beginn des auf das Inkrafttreten des Friedensvertrages folgenden Monats, also mit dem 1. Februar 1920, auf die Tschechoslovalclsche Republik übergegangen. Die Versorgung erfolgt nach den Gesetzen der Tschechoslovakischen Republik.

Machen Versorgungsberechtigte von dem ihnen nach Artikel 85 des Friedensvertrages zustehenden Rechte der Option Gebrauch, so geht die Verpflichtung zu ihrer Versorgung mit dem Tage der Optionserklärung von der Tschechoslovakischen Republik auf das Deutsche Reich über.

§ 3.

Die tschechoslowakische Regierung wird, soweit es noch nicht geschehen, ein Verzeichnis der Versorgungsberechtigten, deren Versorgung auf sie gemäss § 2 übergegangen ist, unter Angabe des Namens und der Nummer der Stammkarte der einzelnen Personen alsbald anfertigen lassen und der zuständigen Pensionsregelungsbehörde durch das Versorgungsamt Ratibor zustellen.

Die deutsche Regierung wird alsdann soweit es noch nicht geschehen, sämtliche bei ihr vorhandenen Akten über diese Personen der tschechoslovakischen Regierung aushändigen.

Bei deutschen Versorgungsbehörden noch schwebende Versorgungsanträge, die vor dem 1. Februar 1920 eingegangen sind, werden deutscherseits zu Ende geführt und nach Abschluss dem Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin übersandt. Die deutscherseits getroffenen Feststellungen stellen keinen endgültigen Bescheid dar. Die Entscheidung bleibt der tschechoslovakischen Behörde überlassen. Die nach dem 1. Februar 1920 gestellten Versorgungsanträge werden unerledigt dem Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin übergeben. Dies geschieht auch mit solchen bei deutschen Behörden bearbeiteten Anträgen, bei deren Erledigung Schwierigkeiten entstehen (Notwendigkeit persönlichen Erscheinens vor einer deutschen Behörde, Untersuchung in einem deutschen Krankenhaus und dergl.).

§ 4.

Die tschechoslovakische Regierung erklärt sich bereit, die den Versorgungsberechtigten für einen vor dem 1. Februar 1920 liegenden Zeitraum von der deutschen Regierung zuerkannten, aber noch nicht gezahlten Bezüge auf Ersuchen der deutschen Stellen nach den deutschen gesetzlichen Bestimmungen auszuzahlen. Die Auszahlung erfolgt in diesen Fällen für Rechnung des Deutschen Reiches. Die deutsche Regierung verpflichtet sich, die ausgelegten Beträge der tschechoslovakischen Regierung zurückzuerstatten.

Die tschechoslovakische Regierung verpflichtet sich, alle Bezüge sowie etwaige Vorschüsse, Urlaubsgebührnisse und dergleichen, die von der deutschen Regierung für die Zeit seit dem 1. Februar 1920 einschliesslich für solche Versorgungsberechtigte geleistet worden sind, deren Versorgung mit diesem Zeitpunkt auf die Tschechoslovakische Republik übergegangen ist, in dem Masse an das Deutsche Reich zurückzuerstatten, wie diese Bezüge den deutschen Reichsangehörigen gewährt worden sind. Eine Rückerstattung solcher Bezüge für die Zeit vom 1. Mai 1920 ab erfolgt jedoch nur in Höhe der durch die tschechoslovakischen Pensionsgesetze in solchen Fällen gewährten Versorgung, in voller Höhe nur dann, wenn die deutsche Regierung in der Annahme, dass es sich um deutsche Reichsangehörige gehandelt habe, die Zahlung geleistet hat.

Nicht zu erstatten sind die reinen Verwaltungskosten.

Die zuständigen deutschen Stellen werden, soweit dies noch nicht geschehen, die Vorauszahlungen, Vorschüsse und dergleichen, die von ihnen an Versorgungsberechtigte geleistet worden sind, deren Versorgung auf die Tschechoslovakische Republik übergegangen ist, mit tunlichster Beschleunigung der tschechoslovakischen Regierung (Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin) mitteilen.

§ 5.

Alle Fälle, in denen den Versorgungsberechtigten Kapitalabfindungen an Stelle von Kriegs-, Verstümmelungs-, Tropen-, zulagen und Hinterbliebenenbezügen, sowie an Stelle des Zivilversorgungsscheines und der laufenden Zivilversorgungsentschädigung ansgezahlt worden sind, werden von der deutschen Regierung der tschechoslovakischen Regierung (Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin) unter Angabe der Höhe des Betrages und der genauen Unterlagen für die Verrechnung beschleunigt bekannt gegeben werden.

Die tschechoslovakische Regierung verpflichtet sich, diese Kapitalabfindungen dem Deutschen Reiche zurückzuerstatten. Sie ist jedoch befugt, die diesen Kapitalabfindungen zugrundegelegten Monatbeträge vom Zeitpunkte der Auszahlung bis zum 1. Februar 1920 ausschliesslich von den jeweiligen Beträgen in Abzug zu bringen. Für Geldabfindungen, die an Stelle des Zivilversorgungsscheines und der laufenden Zivilversorgungsentschädigung gewährt worden sind, sind für den gleichen Zeitraum monatlich 20 M. in Abzug zu bringen.

Die deutsche Regierung verpflichtet sich, die Sicherungen, welche für die Kapitalabfindungen grundbücherlich eingetragen oder in sonstiger Weise gegeben worden sind. Zug um Zug gegen die Erstattung der Kapitalbeträge an die, tschechoslovakische Regierung oder die von ihr bezeichnete Stelle abzutreten.

§ 6.

Befinden sich Personen, die gemäss Artikel 83 und 84 des Friedensvertrages tschechoslovakische Staatsangehörige geworden sind, in deutschen Versorgungslazaretten,Versorgungskuranstalten, Irrenanstalten sowie Anstalten für orthopädische Versorgung und dergleichen, so ist das Verfahren in sachgemässer Weise und mit tunlichster Beschleunigung zu Ende zu führen. Die Kosten für das Verfahren hat die tschechoslovakische Regierung für die Zelt vom 1. Februar 1920 ab an das Deutsche Reich zu erstatten.

Die deutschen Behörden werden alle solchen Fälle der tschechoslovakischen Regierung (Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin) unter genauer Angabe des Namens, des Aufenthaltsortes, des Zeitpunktes der Aufnahme in die Anstalt, des Zweckes der Behandlung, ihrer voraussichtlichen Dauer und der Kosten beschleunigt bekannt geben.

Neue Gesuche um Aufnahme in vorgenannte Anstalten dürfen von den deutschen Behörden nicht mehr berücksichtigt Nverden, sondern sind an das Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Hultschin abzugeben.

Befinden sich deutsche Reichsangehörige in gleichartigen tschechoslovakischen Anstalten im Hultschiner Gebiet, so ist das Verfahren in gleicher Weise auf Kosten der deutschen Regierung zu Ende zu führen.

§ 7.

Soweit eine Erstattung von Ausgaben, die vor Abschluss dieses Abkommens von einem der vertragsschliessenden Staaten gemacht worden sind, in diesem Abkommen vorgesehen worden ist, hat die Verrechnung alsbald nach Abschluss dieses Abkommens mit tunlichster Beschleuni-

gung zu erfolgen. Die Verrechnung erfolgt zu dem Kurse von 100 Mk - 100 tschechoslovakische Kronen. Falls die Verrechnung eine Restforderung ergibt, ist diese alsbald in der Währung des Staates an welchen die Zahlung zu erfolgen hat, zu zahlen.

Soweit eine Erstattung von zukünftigen Ausgaben in diesem Abkommen vorgesehen ist, hat die Verrechnung dieser Ausgaben monatlich zu erfolgen. Die Verrechnung erfolgt zu dem Kurse, welcher für die deutsche Mark und die tschechoslovaklsche Krone am 15. des Verrechnungsmonats an der Züricher Börse amtlich festgestellt ist. Falls die Verrechnung eine Restforderung für einen der beiden vertragsschliessenden Staaten ergibt, ist diese Restforderung am 3. Wochentage des auf den Verrechnungsmonat folgenden zweiten Monats in der Währung des Staates, an welchen die Zahlung zu erfolgen hat, zu zahlen.

§ 8.

Beide Texte dieses Abkommens sind authentisch.

§ 9.

Das gegenwärtige, in deutscher und tschechoslovakischer Urschrift ausgefertigte Abkommen wird ratifiziert und die Ratifikationsurkunden werden ehebaldigst in Prag ausgetauscht werden. Das Ueberelnkommen tritt mit dem Tage des Austausches der Ratifikationstirkunden in Kraft.

Zu Urkund dessen haben die oben genannten beiderseitigen Bevollmächtigten diesen Vertrag unterzeichnet.

Geschehen zu Ratibor, am 12. April 1922.

Für das Deutsche Reich:

AUGUST WELLENKAMP, m. p.

 

Schlussprotokoll.

Die Bevollmächtigten beider Staaten haben bei der Unterschreibung des Abkommens folgende Erklärung abgegeben.

Zum § 1 Abs. 1.

Die beiderseitigen Bevollmächtigten sind darüber einig, dass die Versorgung derjenigen Versorgungsberechtigten, die nicht unter § 1 des Abkommens fallen, von der Tschechoslovakischen Republik bereits übernommen ist und von ihr weiter fortgeführt wird.

Zu diesen Versorgungsberechtigten gehören insbesondere:

a) die nichtkriegsbeschädigten Gagisten und Berufsunteroffiziere,

b) die Versorgungsberechtigten, deren Anspruch vor dem 31. Juli 1914 entstanden ist, sowie deren Angehörige und Hinterbliebene.

Zum § 1 Abs. 2.

Die Ausnahmsbestimmung des Abs. 2 § 1 bezieht sich, wie aus der Verbindung dieses Absatzes mit Abs. 1 § 1 und Abs. 1 Satz 2 § 2 hervorgeht, nur auf jene Hinterbliebene,welche auf die in Abs. 1 § 1 Abkommens bezeichnete Weise tschechoslovakische Staatsangehörige geworden sind und welche gemäss der tschechoslovakischen Pensionsgesetze versorgungsberechtigt wären, welche aber an der Geltendmachung ihres Anspruches einzig und allein durch den Umstand gehindert werden, dass die Person, von welcher sie ihren Anspruch ableiten, ein deutscher Staatsangehöriger war und die tschechoslovakische Staatsbürgerschaft gemäss des Friedensvertrages von Versailles nu. deswegen nicht erlangt hatte, weil sie zur Zeit des Inkrafttretens des Friedensvertrages von Versailles nicht am Leben war.

Zum § 2.

Die tschechoslovakische Regierung wird Bedacht nehmen, falls sich ausser den in § 1 Abs. 2 abgestellten Härten aus der Anwendung der tschechoslovakischen Gesetze gegenüber den deutschen Gesetzen irgendwelche weitere Härten ergeben, diese nach Möglichkeit abzustellen.

Der Vertreter der tschechoslovakischen Regierung hebt hervor, dass in der Zeit vom 1. Februar 1920 bis 1. Mai 1920 die Versorgung der Kriegsbeschädigten im abgetretenen Hultschiner Gebiet ausschliesslich nach den deutschen Versorgungsgesetzen und Bestimmungen erfolgt ist, selbstverständlich nur Kraft der Verordnung der Regierung der Tschechoslovakischen Republik vom 4. Mai 1920, Nr. 321 S. d. 0. u. V., betreffend die Regelung der öffentlichen Verwaltung mit Ausnahme der Gerichtsverwaltung und die Ausdehnung der Geltung der tschechoslovakischen Gesetze und Verordnungen aus dem Bereiche jener Verwaltung auf das Hultschiner Gebiet. Am 1. Mai 1920 ist alsdann auch in dem Hultschiner Gebiet das tschechoslovakische Gesetz vom 20. Feber 1920, Nr. 142 S. d. G. u. V., über die Bezüge der Kriegsbeschädigten in Kraft getreten.

Dieses Schlussprotokoll ist ein integrierender Bestandteit des Abkommens.

Ratibor, am 12. April 1922.

Für das Deutsche Reich:

AUGUST WALLENKAMP, m. p.

Dodatečné opravy:

Na str. 5., pravý sloupec, 8. řádka shora má státi místo >tschechoslovakischen republik< správně: Tschechoslovakischen Republik.

Na str. 5., pravý sloupec, 8. řádka zdola má státi místo >haben< správně: sind.

Na str. 8., pravý sloupec, 5, řádka zdola má státi místo >20 M.< správně: 20 Mk.

Na str. 9., pravý sloupec, 2. řádka shora za slovem >sind.< místo tečky má správně býti čárka. Na str. 9., levý sloupec, 1. řádka zdola a na str. 10., pravý sloupec, 2. řádka shora má státi místo >100 Mk-100 Kč< správně: 100 Mk = 100 Kč.

Na str. 12., pravý sloupec, 16. řádka shora má státi místo >Kraft< správně: kraft.