Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1923.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1562.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

Trestní řád z 23. května 1873, č. 119 ř. z. doplňuje se a zákon z 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, čl. I. č. 13, mění se takto:

§ 395 zní fakta:

>Výši nákladů, jež mají se nahrazovati podle § 393, odst. 3., určuje, nedojde-li mezi stranami k dohodě, k návrhu oprávněného soud, který byl povolán trestní věc v prvé instanci rozhodovati. Stížnost proti tomuto usnesení přísluší stranám podle § 392.<

Trestní soud podle článku I. příslušný rozhoduje k návrhu oprávněných o výši nákladů (§ 393, odst. 3.) i v trestních věcech před platností tohoto zákona projednaných, pokud o výši těchto nákladů spor před soudem civilním dosud zahájen nebyl.

Zákon tento provede ministr spravedlnosti.

Účinnost tohoto zákona počíná jeho prohlášením.

Zákon z 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 změnil některá ustanovení trestního řádu z 23. května 1873, č. 119 ř. z. a mimo jiné zrušil v plném znění § 395 tr. ř. Zrušením tohoto § tr. ř. bylo odňato trestním soudům rozhodování o výši odměny za zastupování ve věcech trestních, nedošlo-li k dohodě mezi stranou a jejím zástupcem. Odůvodnění vládního návrhu k zákonu z 18. prosince 1919 (t. č. 1990) praví, že se § 395 tr. ř. zrušuje >ve shodě se zákonem z 28. května 1919, č. 306 Sb. z. a n.< Tímto právě uvedeným zákonem zrušen byl totiž předpis dvorního dekretu ze dne 4. října 1833, č. 2633 sb. z., podle něhož ve věcech civilních bývaly platy advokáta za právní úkony pro jeho stranu vykonané nesporným řízením upravovány od onoho soudce před nímž úkony tyto byly předsevzaty. Právě tak, jako to učinil v civilních věcech zákon z 28. května 1919, č. 306 Sb. z. a n., chtěl zákonodárce zákonem z 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 vyhraditi rozřešení případné neshody mezi advokátem a jeho klientem pořadu řádného civilního řízení sporného.

V zrušeném § 395 tr. ř. vyslovena byla nejen zásada, že trestní soudce k žádosti zástupcově nebo jeho klienta oprávněn jest upraviti výši odměny, na jakou má zástupce nárok proti svému klientovi, ale zrušený § 395 tr. ř. určil též řízení, jakým se při této úpravě postupovati má, totiž: že trestní soudce předem slyšeti má druhou stranu, (odst. 1.), jakými směrnicemi má se říditi při posuzování přiměřenosti odměny (odst. 2.) a konečně upravil řízení o opravných prostředcích proti usnesení prvé instance (odst. 3.).

Zákonem z 18. prosince 1919 zrušen byl však též poslední odstavec § 395, který zněl: >Týmž způsobem má se postupovati, když se nedocílí dohodnutí o výši nákladů, jež se mají nahrazovati podle § 393, odst. 3.<

§ 393, odst. 3. ustanovuje, že >v těch případech, kde obviněný, soukromý žalobce, soukromý účastník (§ 48), nebo ten, kdo vědomě křivě oznámení učinil, vůbec jest povinen nahraditi náklady soudní, buďtež těmito osobami nahrazeny také všecky náklady za obhajování a zastoupení<. Jde zejména o náklady, které způsobeny byly obviněnému soukromým žalobcem, když po skončeném vyšetřování neb vyhledávání nepodal soukromý žalobce obžaloby, nebo když námitkám proti obžalobě byla dáno místo. Též o náklady za zastupování, na něž má nárok poškozený (soukromý účastník) proti odsouzenému obviněnému.

V praxi vyskytl se dvojí výklad jaký má význam zrušení posledního odstavce § 395 tr. ř. pro případy v § 393 tr. ř. naznačené.

Některé soudy vykládaly, že škrtnutím tohoto odstavce chtěl zákon z 18. prosince 1919 pro případy § 393 tr. ř. v poměru mezi stranami (mezi obviněným a soukromým žalobcem event. soukromým účastníkem, nebo mezi soukromým účastníkem a odsouzeným odstraniti zvláštní předpisy o řízení, t. j. že chtěl odstraniti předepsaný předchozí výslech druhé strany (odst. 1. § 395 tr. ř.), zvláštní směrnice pro posuzování přiměřenosti nákladů (odst. 2. téhož §), a že pokládal za zbytečný nový poukaz na opravné prostředky (odst. 3. téhož §), když vystačí se s ustanovením § 392 tr. ř., že však i na příště v případech § 393 tr. ř. soudy trestní jsou oprávněny mezi oněmi stranami navzájem (nikoli ovšem mezi stranami a jejich zástupci) rozhodovati usnesením (§ 390 tr. ř.) neshody o výši nákladů za obhajování a zastupování.

Jiná rozhodnutí trestních soudů přikládala škrtnutí posledního odstavce § 395 tr. ř. ten význam, že na příště ani v případech v § 393 tr. ř. naznačených nejsou trestní soudy oprávněny řešiti mezi stranami neshody o výši nákladů za obhajování, resp. za zastoupení a že soud trestní oprávněn jest pouze v usnesení vyslovíte zásadu, že ta či ona strana jest povinna náklady straně druhé zaplatiti, spor o výši těchto nákladů že však rozhodnouti má k zvláštní žalobě soud civilní.

K tomuto druhému náhledu přiklonil se nejvyšší soud jako soud zrušovací a zamítl rozhodnutím ze dne 17. května 1921, čj. Kr I. 360/21 stížnost generální prokuratury na záštitu zákona proti usnesením, jež výkladu prvému dala za pravdu.

Nesdílíme stanovisko nejvyššího soudu. Motivy (vládní osnova) k zákonu ze dne 18. prosince 1919, pokud poukazují na shodu se zákonem z 28. května 1919, a motivy (vládní osnova) k tomuto zákonu z 28. května 1919 svědčí spíše o správnosti prvého výkladu.

Považujeme za neúčelné, aby o neshodě mezi stranami o výši útrat za obhajování resp. zastupování rozhodovaly v samostatném, nákladném sporném řízení soudy civilní, když bez zvláštního řízení a bez nových útrat spornou otázku tu snadno, v krátké době a věcně bezpečněji rozhodnouti může přímo informovaný soudce trestní.

To jest důvodem, proč rozhodli jsme se podati tento návrh.

Přijetím tohoto zákona nevzniknou státu žádná vydání. Naopak řízení zatěžující zbytečně soudy civilní jest nákladnější, než navržené rozhodování soudů trestních.

V Praze, dne 25. ledna 1923.