Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1923.

I. volební období.

6. zasedání.

Tisk 1586.

aby usnesen byl zákon o stavební povinnosti.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Okresní politický úřad uloží peněžním ústavům a pojišťovnám, obchodním, průmyslovým, výdělečným a podobným podnikům a závodům, které mají ráz velkoobchodu, továrny nebo velkopodniku vůbec, ať patří společnostem nebo jednotlivcům, aby postavily v neprodlužitelné lhůtě dvou let vlastní domy takových rozměrů, aby stačily k umístění kanceláří, jakož i k ubytování zaměstnanců, pokud by tím nebyly ohroženy podstatně na své existenci.

Výrazem >podnik< rozumí se v následujících ustanoveních každý podle odstavce 1. tohoto paragrafu zavázaný subjekt.

Kde mluví se v tomto zákoně o okresním politickém úřadě, rozumí se na Slovensku okresní úřad a v Podkarpatské Rusi administrativní vrchnost I.stolice. Pokud mluví se o zemském politickém úřadě, rozumí se na Slovensku a v Podkarpatské Rusi župní úřad.

§ 2.

V pochybnosti, jde-li v daném případě o podnik podle §u 1., jest úřad, povinen vyžádati si dobré zdání od obchodní a živnostenské komory, v jejímž obvodu se podnik nalézá. Jestliže do 14 dnů vyžádané dobré zdání nedojde, jest úřad oprávněn rozhodnouti podle volného uvážení. Úřad není však bezpodmínečně vázán dobrým zdáním obchodní a živnostenské komory.

§ 3.

Předpisům tohoto zákona jsou podrobeny podniky domácí i cizí, rovněž pobočné závody cizích podniků, pokud se nacházejí na území Československé republiky.

§ 4.

Z povinnosti stavební jsou vyňaty podniky, které již vystavěly v době od 28. října 1918 vlastní domy v rozsahu určeném v §u 1.

§ 5.

Okresní politický úřad uloží všem nájemníkům, kteří nespadají pod ustanovení §u 1, mají jmění v hodnotě přes 2 mil. Kč nebo přes 200.000 Kč stálých příjmů ročně podle průměru posledních 3 let a neměli dne 1. ledna 1923 na území státním vlastních obytných domů, ať jako vlastníci, nebo jako spoluvlastníci, aby v neprodlužitelné lhůtě dvou let postavili si vlastní obytné domy.

Při majetku nejméně 5 mil. Kč postihuje stavební povinnost také vlastníky (spolu­ vlastníky) obytných domů, i když nejsou v poměru nájemném. Rozsah jejich stavební povinnosti určí příslušný politický úřad.

§ 6.

Stavební povinnosti nelze vyhověti přestavením starého domu.

§ 7.

Stavební povinnosti jest zásadně vyhověti v sídle podniku nebo tuzemského pobočného závodu podniku cizího, pokud se týče v místě stálého pobytu osoby zavázané dle §u 5., předpokládajíc, že v dotyčné obci jest v době vydání stavebního příkazu nouze o obytné budovy, o čemž rozhodne neodvolatelně úřad k vydání stavebního příkazu příslušný. Jinak určí místo, v němž jest splniti stavební povinnost, s konečnou platností zemský politický úřad.

Má-li osoba zavázaná, ať fysická nebo právnická, více podniků nebo osoba zavázaná podle §u 5, několik bydlišť na území státním, může vyhověti stavební povinnosti v kterémkoliv z nich, pokud jde o místa s bytovou nouzí. Jinak určí neodvolatelně místo zemský politický úřad, v jehož obvodu nalézají se dotyčné podniky nebo v jehož obvodu dotyčná osoba bydlela v době, kdy tento zákon nabyl účinnosti.

Má-li někdo podniky nebo bydliště v obvodu různých zemských politických úřadů, náleží rozhodnouti o místě pro splnění stavební povinnosti ministerstvu sociální péče.

Zemský politický úřad (ministerstvo sociální péče) rozhoduje o místě, v němž splniti jest stavební povinnost, vyrozumí o svém rozhodnutí okresní politický úřad, v jehož obvodu novostavba má býti provedena, aby vydal stavební příkaz.

§ 8.

O použití novovstaveb zřízených podle tohoto zákona, rozhodnou svobodně jich vlastníci.

§ 9.

Proti rozhodnutí okresního politického úřadu lze se odvolati do 14 dnů po doručení k zemskému politickému úřadu, a to u úřadu, který rozhodnutí vydal. Další opravný prostředek jest vyloučen.

§ 10.

Nebude-li bez závažných důvodů.započato se stavbou ve lhůtě 6 měsíců, počínajíc ode dne, kdy rozhodnutí stalo se právoplatným, oznámí to okresní politický úřad bezodkladně nadřízenému zemskému politickému úřadu, který uloží straně peněžitý trest od 20.000 Kč až do 10 mil. Kč.

§ 11.

Týž trest uloží zemský politický úřad, prodlévá-li strana úmyslně nebo z nedbalosti s pokračováním ve stavbě.

§ 12.

Proti výměře trestu lze se odvolati dle obdoby předpisu §u 9. tohoto zákona k ministerstvu sociální péče.

§ 13.

Obnosu plynoucího z peněžitých trestů, uložených podle tohoto zákona, bude použito ke stavbě obytných budov státem. Disposiční právo tímto obnosem náleží ministerstvu sociální péče v dohodě s ministerstvem veřejných prací.

§ 14.

V obvodu Velké Prahy, Brna, Opavy, Plzně, Bratislavy a Užhorodu buďtež stavební příkazy vydány nejdéle do 1 roku ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti. Nelze-li v těchto městech počíti stavbu z důvodů nezaviněných osobou ke stavbě zavázanou, může býti lhůta 6ti měsíční stanovená k zahájení stavby prodloužena o dalších 6 měsíců, ve zcela výjimečných případech o 1 rok, příslušným zemským politickým úřadem na žádost strany, která budiž podána u úřadu, jenž vydal stavební příkaz, a to nejdéle do 14 dnů před uplynutím první 6ti měsíční lhůty.

§ 15.

Nález zemského politického úřadu, ukládající trest podle §§ 10, a 11., jest exekučním titulem ve smyslu exekučního řádu.

§ 16.

Stavební povinnost zaniká:

1. smrtí osoby fysické; 2. zánikem podniku; 3. vyhlášením konkursu; 4. rozhodnutím vlády v případech velmi vážných objeví-li se splnění stavební povinnosti nemožným.

§ 17.

Při každém zemském politickém úřadě zřídí se stavební senát jako poradní orgán ku provádění tohoto zákona. Členství ve stavebním senátě jest čestným úřadem.

Stavební senát sestává z 5 členů:

1. ze zástupce zemského politického úřadu jako předsedy;

2. ze zástupce finanční správy;

3. ze zástupce obchodní a živnostenské komory;

4. ze zástupce města, v němž se příslušný zemský politický úřad nalézá;

5. ze zástupce nájemníků.

Zástupce ad 1. jmenuje ministerstvo vnitra; ad 2. ministerstvo financí; ad 3. ministerstvo obchodu dle návrhu příslušné obchodní a živnostenské komory; ad 4. vysílá obecní zastupitelstvo; ad 5. jmenuje ministerstvo sociální péče.

§ 18.

Zemský politický úřad rozhoduje podle tohoto zákona, jest povinen ve všech případech vyžádati si před rozhodnutím dobrozdání: stavebního senátu. Jde-li o uložení trestu, jest zemský politický úřad vázán názorem vysloveným většinou hlasů senátu.

§ 19.

Vládě se ukládá, aby o provedení zákona podala Národnímu shromáždění podrobnou zprávu nejdéle do 3 let ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti.

§ 20.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům sociální péče, veřejných prací, vnitra, obchodu a financí.

§ 21.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Účelem zákona jist podnítiti stavební povinnost zákonnou stavební povinností hospodářsky silných společností i jednotlivců, docíliti takto dalšího nutného zmírnění tísně bytové, která dosavadními zákony o stavebním, ruchu a jeho státní podpoře částečně sice byla omezená, přes to však zejména ve velkých městech a místech průmyslových v míře povážlivé ještě trvá.

Myšlenku zákonné stavební povinnosti obsahovaly již návrhy naše na řešení otázky bytové, podané v senátě dne 26. října 1920 (návrh sen. V. J. Klofáče, dr Ot. Krouského a soudr. - sen. tisk č. 169), rovněž resoluční návrh našich poslanců, podaný ve sněmovně poslanecké dne 5. listopadu 1920 dožadoval se vydání zákona o stavební povinnosti bank a peněžních společností v republice Československé, (návrh posl. Landové-Štychové, R. Laube a soudr. tisk posl. sněm. č. 692) a na zásadě stavební povinnosti majitelů výdělečných podniků a zámožných nájemníků založen byl vládní návrh zákona o stavební povinnosti ze dne 19. ledna 1921, předložený tehdejším ministrem sociální péče, drem. Gruberem senátu (sen. tisk č. 402).

Žádný z těchto návrhů nebyl uzákoněn, i obnovujeme návrhem svým myšlenku zavedení stavební povinnosti peněžních ústavů, pojišťoven, velkých podniků i zámožných jednotlivců, jsouce přesvědčeni, že uzákonění této stavební povinnosti jest stejně naléhavým a nutným, jako v prvních létech popřevratových.

Podobná povinnost stavební byla uzákoněna také v království S. H. S. a to se značným výsledkem.

Povinnost tato vzniká podle návrhu přímo ze zákona. Politický úřad I. stolice neurčuje podle volného uvážení, zda ta či ona společnost (jednotlivec) podléhá stavební povinnosti podle tohoto zákona. Úřad jest povinen uložiti vystavění domů všem společnostem a jednotlivcům, spadajícím pod ustanovení zákonná. Činnost úřadů omezuje se tudíž toliko na zjištění, zda v konkrétním případě splněny jsou zákonné předpokladu stavební povinnosti. Témuž omezení podléhá rozhodovací činnost instance odvolací.

Prováděcí nařízení stanoví zásady, podle nichž budou zjišťovány majetkové poměry zakládající stavební povinnost.

Zákon zavádí jako sankci k vynutitelnosti stavební povinnosti trest peněžitý na rozdíl zákonodárství jugoslávského, jež trestá neuposlechnutí stavebního příkazu zabráním místností (bytu). Trest peněžitý považuje se za účinnější vzhledem ke své snažší realisaci, než trest spočívající v zabrání místností. Účinnost trestu peněžitého zvyšuje se dále tím, že podle zákona jest trestní nález exekučním titulem ve smyslu exekučního řádu.

Aby účinky zákona nebyly mařeny zdlouhavým řízením, pověřují se příslušnou agendou úřady politické, stanoví se přesné lhůty a omezuje se instanční postup.

K jednotlivým paragrafům se připomíná:

K §u 1. Ve stavební povinnost nejsou v důsledku pozemkové reformy pojaty velkostatky, pokud nemají podniků, spadajících pod ustanovení § 1, nebo pokud jich majitelé nespadají pod ustanovení § 5.

K §u 2. Výraz >bezpodmínečně< má zdůrazniti, že pravidelně má se úřad říditi dobrým zdáním obchodní a živnostenské komory. Má-li však vážné pochybnosti nebo důvody pro opačné stanovisko, může rozhodnouti proti dobrozdání.

K §u 4. Navrhuje se lhůta 28. října 1918, aby nebyly příliš zatíženy stavební povinností ty podniky, které dobrovolně v době bytové nouze samy obytné domy vystavěly.

K §u 5. Bylo nutno říci, že jde o osoby nespadající pod ustanovení §u 1 zákona, poněvadž by jinak pouhé vlastnictví, případně vystavění nepatrného domu osvobodilo od další povinnosti i ty nejbohatší jednotlivce. Má tím býti zdůrazněno, že platnost §u 5 nastupuje subsidiárně její tehdy, není-li podmínek pro aplikaci §u I. Podstatný rozdíl mezi § 1 a § 5 pro účinnost zákona záleží v tom, že jednak majitelé domů podle §u 5 jsou za jistých okolností osvobozeni od stavební povinnosti, jednak že osoby zavázané podle §u 5 mohou vyhověti své povinnosti vystavěním toliko obytného domu, kdežto majitelé velkopodniků podle §u 1 musí stavěti nejen obytné domy, nýbrž i domy k umístění kanceláří v míře, pokud by tím nebyly ohroženy podstatně na své existenci. Stavební povinnost podle §u 1 jest tudíž daleko intensivnější.

K §u 6. Ustanovení toto doporučuje se proto, že by v případě přestaveb následkem komplikovaného řízení nebylo možno dodržeti lhůt zákonem stanovených a dále že by se v takovém případě rozmnožil sice event. počet bytů, avšak nikterak počet domů. Tato otázka, kdy jde o přestavbu, vedla by v praxi k četným sporům.

K §u 7. Bylo by nespravedlivo uložiti finančně silným jednotlivcům a podnikům stavební povinnost jen v místech, kde je nouze o byty. Veřejnost by jistě právem proti takové nerovnosti reagovala. Myšlenka, která jest základem zákona a která je sociálně spravedlivá, stanoví princip, aby všechny finančně silné podniky a osobnosti v republice bez rozdílu, kde se nalézají, přispěly k odstranění bytové nouze tím způsobem, že by části svého velkého majetku použily k vystavění nového obytného domu. Takovým způsobem se jejich majetek nezmenšuje, nejde tedy o těžkou oběť ve prospěch celku, a přece je tím možno účinně odpomoci panující bytové tísni. Prospěch z toho měly by všechny vrstvy, zejména kruhy sociálně slabší.

K §u 10. Doporučuje se trest až do 10 mil. Kč, ježto je známo, že existují ve státě mnohomiliardové majetkové komplexy. Ježto pak jde o vysoké obnosy, které odpovídají povaze věci, nedoporučovalo by se, aby rozhodnutí tak závažné ponecháno bylo nejnižším instancím administrativním. Proto volí se politický úřad II. instance.

K §u 14. Lhůta 1 roku zavádí se v těchto městech, poněvadž je v nich bytová nouze největší a nelze ponechati příslušným úřadům, aby podle volného uvážení rozhodovaly o tom, kdy zákon a jak rychle má býti prováděn. Při tom je samozřejmo, že nelze ve velkých městech provésti nařízení stavby najednou již z důvodů technických. Proto jest nezbytnou možnost prodloužení stanovených lhůt.

K §u 15. Ustanovení toto má za účel umožniti soudní exekuci pro neplnění uložené povinnosti. Politická exekuce byla by zde naprosto nedostatečnou. Také je nutno zjednati možnost státní správě, aby mohla donutiti ke konání povinnosti pobočné závody cizích podniků.

K §u 16 (ad 4.). Možnost, aby prohlášen byl zánik stavení povinnosti v případech zcela výjimečných musí býti dána, protože v praktickém životě mohou nastati případy, kde při nejlepší vůli jest nemožno vyhověti stavební povinnosti (na př. následkem duševní choroby, hospodářských katastrof). Jelikož se mají tyto výjimky povolovati jen v zcela výjimečných a věcně plně odůvodněných případech, navrhuje se příslušnost nejvyššího administrativního orgánu, t. j. vlády.

K §u 18. Nelze popírati, že při provádění zákona budou se příslušné úřady nacházeti před těžkými úkoly, má-li býti zachována harmonie mezi prováděním zákona a potřebami hospodářského života. To platí v prvé řadě o politických úřadech II. Instance, jimž zákon svěřuje nejdůležitější meritorní rozhodnutí. Doporučuje se proto, aby úřadu tomuto dán byl k ruce poradný kolektivní orgán, v němž by došly zastoupení různé zájmy, tak aby rozhodnutí dotyčného úřadu bylo vždy řádně rozváženo, a co možná nejspravedlivější. Nelze popírati, že největší ostří zákona jest obsaženo v §§ 10 a 11, jež mluví o trestní sankci. V tomto bodu doporučuje se zajisté, aby plnou odpovědnost nebral na sebe jednotlivý referent příslušného úřadu, a navrhuje se proto, aby úřad byl vázán názorem kollegia.

Ve směru formálním navrhujeme, aby návrh tento přikázán byl výboru sociálně-politickému.

Provedením zákona nevzejdou státu zvláštní náklady, následkem čehož nejeví se nutným, podávati návrh na úhradu ve smyslu §u 41 ústavní listiny.

V Praze dne 26. února 1923.

Dr Klouda, dr Krouský, dr Veselý,

Klofáč, Konečný, Pánek, Klečák, Šťastný, Lisý, Svěcený, dr Krejčí, dr Soukup.