Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1923.

I. volební období.

7. zasedání.

Tisk 1602.

Zahraniční výbor jednal dne 11. dubna 1923 o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1576) o vládním návrhu, kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a říší Německou z 8. května 1922 o vydávání zločinců a jiné právní pomoci ve věcech trestních a usnesl se na základě důvodové zprávy zpravodajovy doporučiti senátu toto usnesení:

Senát Národního shromáždění republiky Československé se usnáší:

Smlouva mezi republikou Československou a říší Německou, uzavřená v Praze dne 8. května 1922 o vydávání zločinců a jiné právní pomoci ve věcech trestních, jakož i dodatkový protokol k ní se schvalují.

2. Ministru zahraničních věci a ministru spravedlnosti se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinili další opatření, kterých je potřebí k provedení této smlouvy.

Dosavadní úprava právních styků s Německem obmezovala se na právní ochranu a právní pomoc ve věcech občanských a obchodních. Nyní k ní přistupuje neméně důležitá smlouva extradiční, kterou se upravuje vzájemné vydávání a průvoz zločinců, jakož i právní pomoc ve věcech trestních.

Úprava těchto otázek stala se nutnou následkem neustálého přebíhání stíhaných osob přes hranice obou států, které v poslední době vzrostlo měrou nemalou, jak o tom svědčí statistika uvedená v důvodové zprávě vládního návrhu. Význam uzavřené smlouvy nelze proto podceňovati, neboť lze očekávati, že řízení vydávací na jejím základě bude značně urychleno a že tak zkrácena bude nejen vazba vydávaných osob, nýbrž i že oběma státům uspořeny budou značné výdaje.

Smlouva sama vybočuje poněkud z obvyklého typu extradičních smluv, neboť neomezuje se pouze na otázky vlastního trestního řízení, nýbrž upravuje i vzájemnou právní pomoc v trestních věcech administrativních, hlavně policejních. Na finanční trestní řízení se ustanovení smlouvy nevztahují. Právní pomoc v těchto věcech a zejména vydávání pro zločiny a přečiny důchodkové mají býti upraveny zvláštní dohodou.

Stěžejní úprava smlouvy odpovídá všeobecně uznaným a ustáleným zásadám moderního mezinárodního práva trestního.

Jest to především zásada vzájemnosti, která jest ve smlouvě do důsledku provedena. Oba státy se zavazují, že si vydají navzájem osoby, které jsou stíhány nebo odsouzeny jednou z nich pro čin, který podle práva obou států jest buď zločinem nebo přečinem. Není tedy povinnosti ku vydání, jestliže čin, který jest, podnětem ku vydání, jest trestný jen na území jednoho státu. Ze zásady této, má smlouva jedinou výjimku v dodatkovém protokolu, kde jedná se o vydání pro trestné činy návrhové, resp. ku zmocnění stíhané. V tomto případě nebude požadovati dožádaný stát průkazu o tom, že byl skutečně učiněn návrh oprávněnou osobou. Úleva tato plyne ze vzájemné důvěry mezi oběma státy a dotýká se stejnou měrou jak práva platného v Německu, tak předpisů platných u nás na bývalém území uherském. Tyto předpisy znají totiž celou řadu skutkových podstat i velmi těžkých trestných činů, jichž stíhání nelze zahájiti než po předchozím návrhu osoby poškozené, kdežto odpovídající jim skutkové podstaty na ostatním území Československé republiky této náležitosti nevyžadují a příslušejí mezi delikty stíhané z povinnosti úřední.

Ze všeobecné povinnosti vydávací stanoví smlouva striktní výjimky. Tak povinnosti ku vydání podle smlouvy není;

1. Je-li stíhaná osoba příslušníkem dožádaného státu;

2. jde-li o trestný čin, který spáchán byl na území dožádaného státu, nebo k jehož stíhání jsou soudy dožádaného státu podle zvláštních ustanovení, příslušny na př. pro padělání peněz a pod.;

3. jde-li o trestný čin, na nějž nemůže býti uložen trest na svobodě a to ani jako trest náhradní;

4. jde-li o trestný čin politický;

5. jde-li o čin, který jest trestný jen podle vojenských trestních zákonů;

6. je-li trestný čin nebo i uložený trest již promlčen podle práva dožádané strany. Pokud jde o trestné činy politické, nepodává smlouva bližší definice takového činu. Jest to zcela přirozeno, neboť ani v teorii nepodařilo se dosud dojíti k všeobecně uspokojující definicí politického trestného činu a není zejména shody ani v tom, zda pro posouzení otázky, jde-li o trestný čin politický, rozhodují motivy trestní činnosti či má-li pojem politického trestného činu býti omezen jen na ony trestné činy, které směřují výhradně a přímo proti chráněným politickým statkům (t. zv. absolutní politické delikty). Vzhledem k této nejasnosti a rozporům v teorii vyhnula se smlouva definici politického trestného činu a ponechává rozřešení této otázky souhlasně s mravním a právním přesvědčením doby vládě dožádaného státu. Výslovně se však obě strany dohodly že t. zv. konnexní delikty,t. j. ty trestné činy, které s politickým trestným činem jsou v nerozdílné souvislosti a jsou jím jaksi kryty, budou stejně posuzovány jako trestné činy politické.

Jak z uvedeného plyne, jest tedy patrno že smlouva ponechává nedotčeným t. zv. právo asylu pro politické provinilce, kteří pro svoji politickou činnost jsou v jiných státech stíháni.

Ustanovení, že není povinnosti ku vydání, jde-li o trestný čin, který může býti stíhán výhradně jen podle vojenského trestního zákona, že by vyloučena byla příslušnost našich soudů vojenských ku stíhání osoby vojenské. Vyloučeno bude totiž vydání jen pro ryzí vojenské delikty na př. pro deserci, svémocné vzdálení se nebo pro porušení subordinace a pod. Dopustí-li se však voják na př. krádeže nebo jiného trestného činu, který tvoří skutkovou podstatu i podle obecného trestního zákona, bude vydán naším vojenským soudům a jimi stihán.

Formální postup při žádosti za vydání upravují články 10. a 11. Žádost za vydání jest podati v cestě diplomatické a doložiti zatýkačem nebo pravoplatným rozsudkem, z nichž musí býti náležitě zřejmou totožnost osoby a trestného činu.

Článek 11. obsahuje ustanovení o obligatorním zatčení osoby požadované, od něhož lze upustiti jen tehdy, je-li předem jisto, že vydání jest nepřípustným. I bez podání formální žádosti může býti stihaná osoba zatčena za podmínek uvedených v čl. 9., zejména na bezprostřední případně telegrafickou žádost příslušného úřadu. Zajišťovací vazba v tomto případě může trvati nejdéle 6 neděl ode dne zatčení, což však nikterak nedává zatčenému zločinci právní nárok, aby po uplynutí této doby byl propuštěn na svobodu. Naopak podle okolností případu bude proti němu provedeno řízení dle §u 40 tr. z., případně §u 9 zákonného čl. V. 1878, o čemž rozhodne úvaha státu, na jehož území byl zločinec dopaden.

Ustanovení čl. 7. o odkladu provedení vydání a čl. 8. o konkurenci několika žádostí za vydání téže osoby, odpovídají ustáleným zásadám mezinárodního trestního práva. K čl. 8. jest pouze dodati, že smluvní strany rozhodly se dáti přednost stanovení určitého pořadu při vyřizování konkurujících žádostí za vydání proti principu volby dožádané strany, který jest v jiných extradičních smlouvách obvyklým. Zejména jest zdůrazniti, že požadovaná osoba bude vydána v prvé řadě svému domovskému státu, kterému se vyhrazuje při konkurenci několika žádostí za vydání právo přednostní.

Důsledkem tohoto postupu jest, že v dodatkovém protokolu musilo býti stanoveno, že závazky již ujednané s jinými státy a odchylující se od této úpravy, nebudou s touto smlouvou dotčeny.

Důležitým jest ustanovení čl. 12., které obsahuje zásadu speciality. Osobu vydanou jest totiž možno souditi anebo potrestati jen pro ten trestný čin, pro který byla vydána. Má-li býti stíhána nebo potrestána ještě pro jiný trestný čin, kterého se dopustila před svým vydáním, závisí její stíhání od dodatečného svolení vlády, která ji již jednou vydala, nebo musí býti této sobě poskytnuta příležitost, aby během 1.měsíce. opustila území.dožadující strany. Teprve když tak neučiní, ač ji byla k tomu příležitost a možnost poskytnuta, anebo když se znovu vrátí na území tohoto státu, bude ji lze stíhati bez ohledu na dřívější vydání i pro jiné trestné činy dříve spáchané.

Průvoz zločinců řídí se stejnými zásadami jako jejich vydání.

Článek 14.-19. obsahují ustanovení o předání věcí doličných, o doručení a obsílkách, úkonech vyšetřovacích a formálním postupu při doručení a vyřízení dožádání a nepotřebují bližšího objasnění.

Zdůrazniti jest jen, že svědek nebo znalec, který se dobrovolně dostaví na zdejší území, nemůže býti stíhán ani pro pachatelství nebo jinou formu spoluviny na trestném činu, který jest předmětem trestního řízení a že nemůže býti také vzat do vazby z jiného důvodu, který dříve vznikl. Rozumí se, že tato imunita se poskytuje těmto osobám jen na tu dobu, po kterou jest jejich přítomnosti u zdejších soudů zapotřebí a během níž mohly opustiti zase zdejší území.

Zvláště jsou upraveny otázky vzájemné ho vyrozumění obou smluvních stran o odsouzení jich státních příslušníků a o informacích z trestního rejstříku.

Náklady vydání a právního styku podle této smlouvy jdou k tíži té strany, na jejímž území vznikly. Nahrazovány budou vzájemně jen výlohy spojené s průvozem zločinců a pak ty výdaje, které vznikly následkem dobrozdání znalců nebo fakult k dožádání druhé strany.

O jazykové úpravě dožádání ustanovuje čl. 23., že dožádání má býti sepsáno v řeči státní dožadující strany a že má býti opatřeno překladem v státní řeči strany dožádané.

Jde-li, o listiny, které mají býti doručeny příslušníkům dožadující strany na území strany dožádané, není překladu potřebí.

Článek 25. Obsahuje obvyklou klausuli ratifikační a ustanovení o výpovědi smlouvy.

V Praze, dne 11. dubna 1923.

Antonín Svěcený v. r.,

předseda.

Dr. Witt v. r.,

zpravodaj.

II.

Ústavně-právní výbor ve své schůzi 12. dubna 1923 rovněž schválil uvedenou smlouvu a připojuje se ke zprávě výboru zahraničního.

V Praze, dne 12. dubna 1923.

Dr. Frant. Soukup v. r,

předseda.

Dr. Witt v. r.,

zpravodaj.