Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1923.

I. volební období.

7. zasedání.

Tisk 1636.

Ústavně-právní výbor jednal ve schůzích konaných dne 14. března a 8. května 1923 o shora uvedeném návrhu senátora dr Krouského a soudr. a usnesl se doporučiti senátu Národního shromáždění republiky Československé, aby přijal tuto osnovu zákona:

ze dne ............... 1923,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

K § 393 tr. ř. připojuje se jako odstavec čtvrtý:

Výši těchto nákladů určuje na návrh oprávněného soud.

Ustanovení čl. I. užíti jest i v trestních věcech před platností tohoto zákona projednaných, pokud o výši nákladů nebyl již v době, kdy tento zákon nabude účinnosti, zahájen spor před soudem civilním.

Zákon tento provede ministr spravedlnosti.

Podle zrušeného § 395 tr. ř. určoval soud I. instance, jenž rozhodoval o trestní při, výši odměny právního zástupce, nedošlo-li mezi ním a jeho klientem k dohodě. Odst. 1., 2. a 3. tohoto zrušeného paragrafu určoval způsob postupu a stížnosti při tomto vyměřování odměny právního zástupce. Odst. 4. obsahoval ustanovení, podle něhož mělo býti stejným způsobem postupováno, když běželo o výši nákladů za obhajování a zastupování, které měl nahraditi svému odpůrci obviněný, soukromý žalobník, soukromý účastník aneb ten, kdo vědomě křivé oznámení učinil.

Když byl § 395 tr. ř. zrušen zákonem ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, nastal spor o to, který soud a jakým způsobem má rozhodovati o výši těchto právě zmíněných nákladů.

Některé soudy zachovaly starý postup a prohlašovaly, že výši těchto útrat stanoví trestní soud, jenž vedl trestní věc v první instanci, poněvadž podle jejich názorů zrušením posledního odstavce § 395 tr. ř. bylo zrušeno toliko ustanovení, týkající se formálního postupu při tomto určování útrat, nikoli ale příslušnost trestního soudu. Jiné soudy prohlásily, že zrušením posledního odstavce § 395 tr. ř. byla jim také vzata kompetence pro ustanovování výše těchto nákladů a omezily se na to, že vynesly pouze zásadní rozhodnutí, jímž se odpůrce odsuzoval k náhradě útrat, jejíž výší pak měl ustanoviti soud civilní, jehož se oprávněný zvláštní žalobou při vymáhání těchto útrat měl dovolati. Generální prokuratura podala stížnost na záštitu zákona, aby vyvolala principielní rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího.

Generální prokuratura dovolávala se ve své zmateční stížnosti příslušnosti trestního soudu pro rozhodování o výši útrat v případech naznačených v § 393, odst. 3. tr. ř., avšak Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 17. května 1921, Kr. I. 360/21 zmateční stížnost zamítl a prohlásil za správný postup oněch soudů, které odkazovaly rozhodování o výši útrat v případech § 393, odst. 3., tr. ř. na pořad práva civilního.

Ústavně-právní výbor respektuje autoritu soudu nehodlal se rozebíráním jeho důvodů zabývati a omezil se toliko na otázku, která z obou cest, jaké byly sporným výkladem dány, je s hlediska všeobecného zájmu účelnější a výhodnější. Při této své úvaze dospěl k názoru, že je účelnějším, rozhodne-li o výši útrat trestní soud, jenž záležitost vede, a to jednak proto, že tento soud, znaje z vlastní zkušenosti a z vlastního názoru práci právního zástupce, dovede správněji výši požadované odměny posouditi, a jednak proto, že je i v zájmu povinného i v zájmu beztak přetíženého soudu prospěšnějším, předejde-li se novému civilnímu sporu.

Otázka úpravy útrat, jichž domáhá se právní zástupce na svém klientu, není touto novelou dotčena.

Ústavně-právní výbor provedl v navržené osnově některé změny textové a vynechal v navrženém čl. I. ustanovení, že výši nákladů určuje soud první instance, čímž má býti naznačeno, že určovati výši nákladů má soud jenž podle všeobecných ustanovení trestního řádu ukládá povinnost k jich náhradě.

Navržené ustanovení o stížnosti podle 392 tr. ř. bylo vynecháno jako zbytečné, poněvadž přijaté znění nedotýká se nijak všeobecných ustanovení o opravných prostředcích, jimž podléhá, jak se samo sebou rozumí, také i rozhodnutí o nákladech, které přijaté ustanovení má na zřeteli (§ 392 a 481 tr. ř.).

Ústavně-právní výbor považoval novelu za nutnou, i když Nejvyšší soud své stanovisko pozdějšími rozhodnutími změnil, poněvadž se nechtěl spokojiti s pouhým rozhodnutím soudních instancí, které v tak sporné záležitosti nemohou poskytnouti pevný a nezvratný základ pro rozhodování v budoucnosti. Zájem obyvatelstva vyžaduje, aby zákony byly jasné a pokud to je možno vylučovaly pochybnosti.

V Praze dne 8. května 1923.

Dr Soukup v. r.,
předseda.

Dr Witt v. r.,
zpravodaj.