Senát Národního shromáždění R. Čs. r.1923.

I. volební období.

7. zasedání.

Tisk 1641.

Na řadu členů Ústředního výkonného výboru československé strany socialistické, mezi nimiž jsou také senátoři Klofáč, dr Klouda a Šťastný, podána byla dne 13. dubna 1923 u okresního soudu pro přestupky v Praze následující žaloba:

I. Ve schůzi Ústředního výkonného výboru československé strany socialistické, která konala se dne 8. března 1923 v místnostech poslaneckého klubu této strany ve sněmovně poslanecké v Praze, obvinil nás všecky čtyři soukromé žalobce prvžalovaný pan poslanec Jan Slavíček ve své tam pronesené řeči několikráte z nečestného jednání a navrhl posléze jmenovanému výboru, aby se usnesl na tomto projevu:

>Ústřední výkonný výbor československé strany socialistické po referátu předsedy poslaneckého klubu br. Slavíčka odsoudil jednání poslanců dr Bartoška, Draxla, Štychové a dr Vrbenského, kteří tím, že neuposlechli většiny klubu o závazném hlasování o zákonu na ochranu republiky a tím, že podali protinávrhy, spolupodepsané poslanci strany čs. straně socialistické nepřátelské, hrubým způsobem porušili disciplinu klubu, uznané závazky mezi koalovanými stranami, a tím dle přesvědčení ústředního výkonného výboru strany československých socialistů dopustili se v ohledu stranickopolitickém činu nečestného a vylučuje je ze strany.<

Z ostatních obžalovaných v téže schůzi výslovně obvinil nás z jednání nízkého a nečestného pan JUDr Antonín Klouda. Všichni ostatní páni žalování až na dva poslední (JUDra Jaroslava Koška a Antonína Šolce) projevili souhlas s obviněním, jež vůči nám pan poslanec Jan Slavíček, pokud se týče pan JUDr Ant. Klouda, pronesli, hlasovali pro uvedený návrh p. poslance Slavíčka a na důkaz svého plného souhlasu s urážlivým obsahem tohoto projevu vlastnoručně projev ten všichni, až na poslední dva pany žalované, podepsali.

Prohlašujeme, že cítíme se uraženi a žalujeme ve shora citovaném projevu obsažená obvinění, že jsme hrubým způsobem porušili disciplinu klubu a uznané závazky a že jsme se dopustili činu nečestného.

II. Ze žalovaných rozeslali pan senátor Václav Klofáč a pan sekretář Antonín Šolc dne 16. března 1923 na stroji psané a jimi vlastnoručně podepsané dopisy různým osobám, ve kterých o nás soukromých žalobcích se tvrdí, že >Ústřední výkonný výbor byl nucen nás vyloučiti z příčin se stanoviska stranicko-politického nízkých a nečestných<, aniž by však žalovaní tito uvedli určité okolnosti, o které toto urážlivé tvrzení svoje opírají.

Ježto stejně znějících dopisů těchto vypraveno bylo jmenovaného dne větší počet, jest tím splněn pojem >rozšiřovaného hanopisu< ve smyslu § 491 tr. zák.

III. Dále tvrdí se v témže podání těchto pánů žalovaných, že jeden, každý z nás soukromých žalobců: >Rozvratnou svojí činností vyvrcholil svým jednáním a postupem při projednávání zákona o ochraně republiky v poslanecké sněmovně Národního shromáždění tím, že jako příslušník československé strany socialistické a jako člen klubu poslanců téže strany podal a spolupodepsal protinávrhy podepsané příslušníky strany vlastní straně nepřátelských bez vědomí a souhlasu, za zády klubu a vlastní strany, pro tyto pozměňovací návrhy hlasoval a nehlasoval pro návrh ústavně-právního výboru přes to, že klub usnesl se na závazném hlasování a na závazné praesenci a že na základě těchto zjištěných prý okolností vzal Ústřední výkonný výbor československé strany socialistické za prokázáno, že se všichni soukromí žalobcové >systematicky a vědomě prohřešovali proti povinnostem disciplinovaného stranníka, že hrubě porušili povinnou kázeň a program strany, že se prohřešili proti převzatým povinnostem člena klubu, jakož i proti povinnostem převzatým reversem po svém zvolení< a praví se dále, že >ve vylíčeném jednání se stanoviska stranicko-politického nutno spatřovati jednání nízké a nečestné<.

Toto posléz uvedené tvrzení jest nejen urážlivé, ale i věcně nepravdivé, neboť nikdo z nás při hlasování o jmenovaném zákoně ve sněmovně nevyvrcholoval žádnou rozvratnou činnost, nejednal za zády klubu a vlastní strany a není také pravda, že jsme my soukromí žalobcové nehlasovali vůbec pro návrh ústavně-právního výboru.

Vzhledem k tomu, že veškeří páni žalovaní svými v žalobě této vylíčenými činy nás těžce na cti urazili, při čemž jako zvláště přitěžující okolnost padá na váhu to, že svoje z největší části úplně smýšlená urážlivá tvrzení pronesli za tím účelem a pokud se týče uvedli je v podání adresovaném přímo volebnímu soudu k tomu cíli, aby znemožnili nám politickou práci ve sněmovně, jsme nuceni hájiti se žalobou, kterou proto pro shora vylíčené přestupky urážky na cti ve smyslu § 488 a 491 tr. zák. na všecky pány obžalované vznášíme a navrhujeme, aby je soud těmito přestupky uznal vinnými a odsoudil k zákonitému trestu k náhradě útrat soudních.

JUDr. Theodor Bartošek,

Václav Draxl,

Louisa Landová-Štychová,

MUDr Bohuslav Vrbenský.

K této žalobě žádá okresní soud pro přestupky v Praze za vydání senátorů Klofáče, Kloudy a Šťastného k trestnímu stíhání pro přestupek proti bezpečnosti cti.

Imunitní výbor se usnesl žádosti této nevyhověti a to z následujících důvodů:

Když mezi vládou a stranami koalice došlo k dohodě a parlamentnímu projednání zákona na ochranu republiky, zavázali se předsedové klubů poslanců a senátorů mezi sebou k solidárnímu postupu v této vysoce politické otázce, jmenovitě k obligatorní praesenci svého členstva v obou sněmovnách, jakož i k nezměnitelnosti a k přijetí dohodnutého znění zákona.

Jednotlivé kluby v koalici zastoupené tuto dohodu schválily.

Tím přešel dohodnutý závazek na každého člena toho kterého v koalici zastoupeného klubu. Každý ten člen převzal v důsledku této dohody na sebe povinnost hlasovati pro řečený zákon a proti každé jeho změně.

Nehledě k tomu jest již všeobecně každé členství parlamentních klubů podmíněno uznáním povinnosti, říditi se ve sněmovním jednání usnesením klubu a podříditi se mu jak v projevech, tak i při hlasování.

Kromě toho podepsali žalující poslanci své straně reversy, v nichž slíbili, že jako poslanci říditi se budou zásadami, programem a organisačními řády své strany, že budou postupovati jen v intencích ústředního výkonného výboru a poslaneckého klubu a že v případě porušení této povinnosti k výzvě širšího výkonného výboru své mandáty složí.

Přes to, že 6. března 1923 v klubu jejich usneseno bylo závazné hlasování pro zákon k ochraně republiky a proti všem pozměňujícím, nebo jiným návrhům, nepodrobili se žalobcové tomuto usnesení, porušili stanovy klubu, porušili své slovo, dané straně ve svých reversech a postupovali způsobem ohrožujícím nejen prestýž svého klubu, nýbrž i politickou moc celé koalice. Toto porušení klubovní discipliny, porušení převzatých povinností a porušení daného slova prohlásili obvinění členové většiny vším právem za věc nečestnou, neboť přesné plnění těchto převzatých povinností není snad důsledkem nějakého neoprávněného příkazu, nebo nějakého donucení, nýbrž ono plyne ze svobodné vůle státi se a zůstati členem toho kterého klubu. Tato svobodná vůle činí tedy z povinnosti, dané v první řadě zevními pohnutkami, povinnost mravní a každé porušení mravní povinnosti platí v umravněné společnosti za nečestné a nízké jednání.

Jako jest anebo aspoň má býti cesta do každé politické organisace každému volná, tak jest také volná cesta z ní ven a má-li tudíž poslanec v daném případě za to, že jiná mravní povinnost mu káže jinak, než usnesení klubu, pak nerozřeší tento casus constientiae, tento konflikt svého svědomí tím, že poruší jednu povinnost ve prospěch druhé, nýbrž, že vyhne se porušení obému zase volnou a svobodnou cestou z klubu ven, totiž vystoupením v pravý čas z klubu a ze strany a složením mandátu.

Podržeti však mandát, jejž poslanec obdržel od strany a současně jednati proti usnesení jejího orgánu, totiž klubu, tím tedy zájmy klubu a jehož prestýž jako činitele schopného k uzavírání smluv a dohod poškozovati jest jednání záludné, jež volalo po odvetě se strany takto poškozeného klubu. Dobrovolná, z vlastní svobodné vůle plynoucí příslušnost ku straně a klubu vyžaduje nutně podrobení se kázni, jež není jen zárukou pořádku uvnitř klubů, nýbrž ona jest páteří parlamentního mechanismu celého politického života v konstitučních státech. Bez této přísné kázně nebylo by lze tvořiti spolky a dohody stran, bez ní nebylo by lze určovati a uskutečňovati směrnice; ona jest měřítkem pro spolehlivost a nosnost toho kterého klubu. Parlamenty s mnoha stranami a kluby propadly by úplné stagnaci, kdyby na místě kázně zavládla libovůle. Každé politické dění bylo by udušeno. Poukaz na konflikt ve svědomí jest výronem měkkého sentimentu, tak průhledného, že nestačí ani na zastření svého demagogického pozadí.

Ostatně zde o vnitřním konfliktu nemůže býti řeči. Neboť jak volební řád tak i zákon o volebním soudu nasvědčují tomu, že v republice naší jsou poslanci (senátoři) jen držiteli mandátů, jichž vlastníky jsou politické strany. Poslanec (senátor) jedná a hlasuje za stranu a jejím jménem a nikoliv jménem vlastním. Volby do výborů vykonává za něho předseda klubu. Strana sestavuje kandidátní listinu, z níž je poslanec (senátor) volen, v případě uprázdnění nastupuje jen její příslušník; ona jest mandantem poslance (senátora). To snad není poměr ideální, ale je to tak.

Jestliže tedy většina klubu se usnese na jistém postupu, s kterýmž ten který poslanec nesouhlasí, může nicméně poslanec (senátor) hlasovat v intencích klubu a nečiní tím svému svědomí žádného násilí, poněvadž nehlasuje ze své vůle a dle svého vědomí a svědomí, nýbrž z vůle, z usnesení a ze svědomí svého klubu, své strany.

Tento poměr nestojí nijak v odporu s předpisem § 22 ústav. listiny, dle něhož členové Národního shromáždění nesmějí od nikoho přijímati příkazů, neboť vzhledem k tomu, co shora uvedeno, nelze tento předpis jinak vykládati než tak, že vyloučen jest z vlivu na poslance každý příkaz, jenž vychází z venčí sněmovny, se strany osob třetích a mimo klub se nalézajících, aneb se strany vlády.

Avšak imunitní výbor dospěl ještě k druhému důvodu, který mu brání doporučiti vydání dožadovaných senátorů.

Obvinění senátoři nejednali pří posuzování menšinové frondy ani svévolně ani libovolně, nýbrž u hájení oprávněných zájmů klubu a strany. Tím jsou sproštěni osobní zodpovědnosti. Otáčejí-li se členové vyloučení z klubu poukazem na své svědomí, jehož jim nebylo lze umlčeti, musí dovoliti většině klubu, aby také ona jejich jednání kvalifikovati směla dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Že by většina ústředního výboru nebyla bývala nijakž nucena zaujmouti určité a jasné stanovisko k tak důležité akci frondující menšiny, nebudou jistě ani žalobcové sami souditi.

Konečně bylo imunitnímu výboru směrodatným také ustanovení § 13 zák. ze dne 29. února 1920 o volebním soudě, kterýž rozhoduje o tom, zdali člen Národního shromáždění přestal býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen. Toto ustanovení upozorňuje nejživěji žalobce, že otázku vyloučení ze strany z důvodů nízkých a nečestných nelze u nás řešiti před soudem trestním, nýbrž jen ve stranách samých a pak má-li nastat důsledek nečestného jednání, pouze před volebním soudem. Tam jedině musí žalobcové hledat satisfakci, mají-li na ni oprávněný nárok, a tam také bude právoplatně rozhodnuto o tom, zdali inkriminovaná kvalifikace jejich postupu při projednávání zákona na ochranu republiky byla správná. O zpronevěření se vůči politické straně nemůže rozhodovati trestní soud, ale také ne o obraně strany proti případné zpronevěře.

Ze všech těchto důvodů činí imunitní výbor návrh, aby žádosti okr. soudu pro přestupky v Praze ze dne 16. dubna 1923 za vydání senátorů Václava Klofáče, dr Ant. Kloudy a Ferd. Štastného pro přestupek proti bezpečnosti cti vyhověno nebylo a aby jmenovaní senátoři k trestnímu stíhání pro naznačený přestupek vydáni nebyli.

V Praze dne 9. května 1923.

Kouša v. r.,
místopředseda.

Dr Stránský v. r.,
zpravodaj.