Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1923.

I. volební období.

7. zasedání.

Tisk 1672.

Likvidace ústředen, komisí, ústavů a podobných jiných hromadných útvarů, které v republice spolupůsobily při státním hospodaření předměty spotřeby, a jež stát buď sám zakládal potřebnými peněžními prostředky, nebo jinak činnost jejich podporoval za tím účelem, aby v době nedostatku a drahoty předmětů spotřeby zajistil obyvatelstvu svému nutnou výživu, byla buď již formálně skončena, nebo blíží se svému formálnímu ukončení (Státní obilní ústav, Státní ústav pro tuky, oleje a mléko, Čsl. oděvní úřad a pod.).

Až provedou výbory likvidační (komise likvidační) vůbec orgány pověřené likvidací úkol svůj v rámci daných jim příkazů a zmocnění, ukončí se formálně likvidace ústředen těch, rozpustí se zbytek kmenového úřednictva při likvidaci spolupracujícího, a likvidační výbory (komise) se rozejdou. Zbytek agendy převezme pak u většiny těchto ústředen některý z centrálních úřadů, do jehož působnosti likvidace té které ústředny spadá a dovede pendentní spory spolu s finanční prokuraturou ku konci. Tím nebude však vždy ještě zcela skončena materielně likvidace nároků, jež třetí osoby za těmito ústavy buď skutečně mají, nebo míti tvrdí, jež však dosud vůči ústředně neuplatňovaly. O většině ústředen platí totiž předpisy soukromého (obchodního) práva jako pro protokolované obchodní společnosti a obchodníky jednotlivce, a není zákonem stanovena zvláštní lhůta, ve které dlužno soukromoprávní nároky vůči dotyčné ústředně uplatniti. Nároky takové lze pravidelně věřiteli ústředny vymáhati žalobou až do uplynutí všeobecné lhůty promlčecí.

Z tohoto právního stavu nynějšího vychází, že jest nutno vydati na úpravu těchto mimořádných poměrů poválečných specielní normu, která by ještě před projitím všeobecné lhůty promlčecí umožňovala na jisto postaviti všecky pravoplatné nároky, jež mohly by míti třetí osoby za těmito ústřednami, aniž by ohroženy byly tímto opatřením oprávněné nároky třetích osob. Na tomto vyjasnění rozsahu závazků ústředen vůči třetím osobám interesován jest stát zvláště tam, kde ručí za případné schodky některé ústředny.

Jest nesporno, že formálním ukončením likvidace a rozchodem personálu ústředen a likvidačních výborů jejich stíženo a prodlouženo by bylo zvláště po uplynutí delší řady let, vedení sporu o nárocích třetích osob za ústřednami činěných, neboť po létech s obtížemi bylo by spojeno vyhledávati ve spisovnách různých úřadů průvodní listinný materiál proti nárokům třetích osob a také nebylo by již po ruce těch, kdož z vlastního názoru, obeznámení byvše s právními vztahy ústředny, mohli by výpovědí svou tento průvodní materiál doplniti resp. nahraditi.

Osnova zákona má tudíž za účel urychliti likvidaci ústředen v úvahu přicházejících tím, že stanoví pro třetí osoby, které si činí za nimi nároky, povinnost je přihlásiti u likvidujícího, orgánu ústředny, a kdyby jich tento neuznal v určité lhůtě, přidržeti dotyčného věřitele, aby nárok svůj zažaloval ještě v době, kdy celý aparát likvidační jest pohromadě. Nepodá-li věřitel v dané lhůtě žalobu neb promešká-li v předepsané lhůtě přihlášku vůbec, má nárok dle osnovy zaniknouti i s příslušenstvím. Účelem toho ustanovení jest, aby zjednán byl přehled existujících a buď posud neuznaných, nebo dosud neuplatňovaných nároků za ústřednou dotyčnou. Tímto ustanovením osnova nikterak nepoškozuje věřitele, neboť přihláška právně existujícího nároku za ústavem nepůsobí mu žádného zvláštního nákladu a potíží, a mlčení jeho - přes to, že byl k přihlášce vyzván - nechává vzniknouti domněnku, že chtěl by s nárokem svým vyčkati uplynutí několika let, až procesní obrana proti němu byla by obtížna. Touto praeklusí mají býti tudíž věřitelé donuceni, aby přihláškou svých právních nároků umožnili rychlé a přesné skončení likvidace ústředen.

Zákon nemá se vztahovati na nároky veřejnoprávní, na závazky likvidujících ústředen, jež vzniknou po vydání vyhlášky o řízení přihlašovacím dle § 1 osnovy, poněvadž tu jde zpravidla jen o závazky likvidační a takové, jež u likvidujícího orgánu jsou vedeny v přesné patrnosti, dále nevztahuje se na nároky těch, kdož v době jejich vzniku měli sídlo své v zahraničí, ježto nároky takové odvozují se pravidelně ze smluv žalovatelných v cizině, kde zahraniční soud nebyl by ustanovením tohoto zákona vázán. Také jsou všechny tyto zpravidla nečetné závazky ústředen vedeny v přesné evidenci.

K jednotlivým ustanovením osnovy se podotýká:

K § 1.: Výčet ústředen, na něž zákon se má vztahovati, není uveden z toho důvodu, že jednak některé ústředny v nejbližší době a před jeho vydáním likvidaci skončí jednak nebude u některých, zvlášť menších útvarů takových zapotřebí, aby přihláškové řízení bylo zavedeno. Vládě má býti umožněno, aby uvážila, pro které ústředny již likvidující, nebo do likvidace vstupující má býti stanoveno toto řízení přihláškové a to tím, že jen u těch ústředen, u kterých považovati to bude k cíli urychlení likvidace za potřebné, uloží se vyhláškou věřitelům povinnost přihlásiti své nároky s praeklusivními účinky § 2, promeškají-li včasnou přihlášku. U těch ústředen, jež likvidaci svou již skončily, nebo ještě likvidují, po případě v likvidaci vstoupí, ohledně kterých vláda takového opatření neučiní, nebudou platiti výjimečné normy tohoto zákona, nýbrž posavadní předpisy všeobecné.

Znění § 1. v této formě jest tedy nutno z toho důvodu, aby účelnost řízení tímto zákonem předepsaného byla v každém jednotlivém případě a ohledně každé jednotlivé ústředny zvlášť uvážena. Také široký rámec prvního odstavce § 1, pokud jde o definici těch ústředen, na něž má se vztahovati, ponechává uvážení vlády, které z institucí spolupůsobících při zásobování obyvatelstva chce pod zákon tento subsumovati.

Povinnost přihlášky nevztahuje se přirozeně na nároky, jež byly vůči věřiteli dotyčnými ústavy výslovně již uznány neb jež byly již rozhodnuty pravoplatným rozsudkem, po případě v době vydání vyhlášky dotyčné již byly zažalovány.

Šestinedělní lhůtu přihlašovací lze považovati za dostatečnou, poněvadž netřeba věřitelům v tomto směru žádných zvláštních příprav a forma přihlášky jest co nejjednodušší. V osnově samé není počátek lhůty uveden z toho důvodu, aby byla dána možnost vydati vyhlášku dotyčnou a tím zahájiti přihlašovací řízení v době pro uspíšení likvidace nejvhodnější.

Vyhláška má se státi v Úředním listě republiky Československé dle analogie jiných vyhlášení úředních, a aby docíleno bylo co největšího rozšíření vědomosti o zahájeném řízení i těm věřitelům, kteří by opomenuli nahlédnouti do Sbírky zákonů a nařízení. Kromě toho bude k tomu hleděno, aby mezi publikací vyhlášky té a počátkem lhůty uplynula dle možnosti as 14denní doba, ve které by zpráva o zahájeném řízení přihlašovacím co nejvíce byla rozšířena také v úředních novinách territoriálních a v denním tisku.

Ustanovení o písemné přihlášce u orgánů provádějících likvidaci ústředny má za účel docíliti přesné evidence a rychlé informace likvidujícího orgánu.

K § 2.: Likvidující ústředně poskytnuta v osnově 8nedělní lhůta ku prozkoumání přihlášky jest dosti dlouhá, aby umožnila ji přesně se informovati o tom, zda a pokud uplatňovaný nárok právní skutečně existuje, zaujmouti včasně k přihlášenému požadavku své stanovisko vůči věřiteli a tím eventuelně předejíti nákladnému sporu. Stanoviti kratší lhůtu znamenalo by toto přezkoumání nároků uplatňovaných ohroziti, stanovením delší lhůty zdržovala by se opět likvidace. Ostatně jest likvidujícímu orgánu k dobru po případě i veliká část šestinedělní lhůty přihlašovací ohledně nároků přihlášených na počátku jejím.

V těch vyjímečných případech, kde by likvidující orgán přes to ve lhůtě stanovené nemohl určité stanovisko zaujmouti, aniž by se vydal v nebezpečí splniti nárok zcela nebo z části po právu neexistující, jest mu dána možnost mlčením po dobu 8nedělní lhůty § 2. přenésti na věřitele povinnost důkazu žalobou do 6nedělní lhůty, jež jako vůbec všecky lhůty, jest lhůtou praeklusivní. Také tuto 6nedělní lhůtu lze považovati za přiměřenou, neboť opatrný věřitel, čině svoji přihlášku ve lhůtě přihlašovací, musí počítati také s tou eventualitou, že nárok nebude uznán, a že bude nucen žalobou jej uplatňovati, a připraví si tedy, ač-li tak již dříve neučinil, během 14 neděl potřebný materiál procesní.

Praekluse vznikající tím, že věřitel včasně svůj nárok nepřihlásí, nebo neuznaný včasně nezažaluje, jest účelem zákona plně odůvodněna a postihne zajisté jen ty, kteří netroufají si svůj nárok žalobou prokázati, pokud protidůkaz jest snadný.

Při nedospělých nárocích má býti oprávněnému poskytnuta možnost podati žalobu určovací dle § 228 civ. řádu soudního - na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dle § 130 zák. čl. I z r. 1911 - a tím uchrániti nárok nedospělý před zánikem.

Tímto ustanovením má býti zbaven soud povinnosti zkoumati, zda v civilních soudních řádech předepsané podmínky žalob určovacích jsou splněny.

K § 3.: Důvody, pro které z působnosti zákona mají býti vyňaty nároky zahraničních věřitelů, uvedeny jsou všeobecně již shora. Rozhodným momentem pro to, zda nárok spadá pod tento zákon či nikoliv jest, měl-li oprávněný věřitel v době vzniku nároku sídlo své v cizině či nikoliv. Účelem tohoto ustanovení jest, aby cessí nebyly převáděny pohledávky již pro nepřihlášení dle tohoto zákona zaniklé na osoby, jež mají sídlo v zahraničí a tím nebylo umožňováno, aby zákon byl obcházen.

Ústavně-právní výbor doporučuje, aby senát schválil osnovu zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou a otištěném v senátním tisku č. 1644, a aby přijal dole uvedené resoluce.

V Praze, dne 6. června 1923.

Dr. Soukup v. r.,
předseda.

J. Hucl v. r.,
zpravodaj.

1. Vládě se ukládá, aby další působnost filiálek, v zákoně uvedených ústředen, ústavů a komisí ukončila přenesením jich zbývající činnosti na ústředny, jež nejpozději do konce tohoto roku musí likvidaci provésti.

2. Vláda se vyzývá pečovati o to, aby vyhlášky podle § 1 a 2 tohoto zákona byly včas uveřejněny též v denním tisku.