Závěrečný protokol.

Ve chvíli, kdy přikročují podepsaní plnomocníci k podepsání dodatečné úmluvy k Labské plavební aktě usnesli se; aby přesně určili její smysl, takto:

Rozumí se, že soudy, uvedené pod č. 2. čl. 1. a v příslušném ustanovení čl. 2. zahrnují v sobě rovněž správní úřady, jimž přísluší rozhodovati spory, týkající se; poplatků.

Rozumí se, že řády uvedené v čl. 37. plavební akty mohou stanoviti tresty, jimiž budou stíhány přestupky policejních předpisů ve věcech plavebních.

Rozumí se, že, pokud jde o provádění druhého odstavce čl. 4. a posledního odstavce čl. 6., náleží komisi, aby rozhodla, zda odvolání jest přípustno.

Rozumí se, že komise může vstoupiti přímo ve styk se stranami, jmenovitě pokud jde o podání a doručení přípravných spisů v rozsahu, v jakém to bude považovati za nutné k vyšetření věci, a to doporučenými poštovními zásilkami s potvrzením o přijetí.

Čemuž na svědomí sepsali. podepsaní tento protokol, který bude míti tutéž účinnost a totéž trvání, jako dodatečná úmluva; k níž se vztahuje.

Dáno v Praze, dne 27. ledna 1923.

Labská plavební akta ze dne.22. února 1922 obsahuje v hlavě V. základní zásady pro úpravu soudnictví ve věcech týkajících se labské plavby. Tato akta byla již všemi smluvními státy ratifikována (v republice Československé listinou z 9. června 1923) a nabývá dnem 1. října 1923 mezinárodní působnosti.

Již podle staré labské akty. z 23. června 1821 a additionální akty z 13. dubna 1844 měly zvláštní stolice pod jménem labských celních soudů rozhodovati o určitých věcech, týkajících se labské plavby, především o sporech o plavební poplatky, zvané tehdy vodním clem. Když v roku 1870 byly labské poplatky zrušeny, zůstalo labským celním soudům rozhodování o přestupcích plavebních policejních řádů a o sporech ze soukromoprávních poměrů plavbou založených.

Předpisy obou akt byly provedeny presidiálním dekretem dvorní komory ze dne 2. prosince 1845, č. 912 Sb. zák. soud. a při nové organisaci úřadů správních a soudů v roce 1868 byla část agendy přikázána okresním hejtmanstvím v Mělníku, Litoměřicích, Roudnici, Ústí n. Labem a Děčíně (vyhláška místodržitelství ze dne 17. srpna 1868, č. 21 čes. z. z.), druhá část okresním soudům v Mělníku, Lovosicích, Roudnici, Ústí n. Labem, Děčíně a Litoměřicích (vyhláška vrchního zemského

soudu v Čechách ze dne 31. srpna 1868, čís. 24 čes. z. z.). Tato ustanoveni zachována byla v platnosti čl. VI. uv. zák. k jurisdikční normě.

Za platnosti nových procesních zákonů byla však agenda labských celních soudů u nás zcela bezvýznamná.

Stejně poklesl význam labských celních soudů v Německu a delegace pobřežních států nepokládaly z toho důvodu při jednání o novou Labskou aktu za nutno, aby akta obsahovala též zvláštní předpisy o soudnictví ve věcech plavebních, poukazujíce k tomu, že celá tato agenda uspokojivě bude moci býti obstarána úřady nebo soudy příslušnými podle obecných předpisů tuzemských.

Delegace ostatních států považovaly však za vhodno, aby zmezinárodnění labského toku projevilo svoje důsledky i v otázce rozhodování o věcech plavby se týkajících. Poukazovaly jmenovitě na obdobnou situaci na Rýně, kde od roku 1868 stala se rýnská komise odvolací stolicí nad plavebními soudy a svou jurisdikcí docílila výsledků velmi uspokojivých. Zdůrazňovaly, že dnešní stav na Labi nelze pokládati za rozhodující pro zodpovědění otázky, zda je vhodno Mezinárodní komisi labské svěřiti též pravomoc souditi aspoň o odvoláních z rozsudků plavebních soudů, neboť jsou přesvědčeny, že právě zřízením mezinárodní komise a novou labskou plavební aktou provoz na Labi podstatně se rozvine a nabude spíše, než bylo dosud, mezinárodní povahy. Jurisdikční činnost komise, jakožto mezinárodní autority nevázané pouze předpisy určitého právního řádu, vhodně bude moci přispěti k urovnání sporů, jež by snad z plavby na Labi vznikly.

Při závěrečném jednání o Labské plavební aktě v únoru roku 1922 v Drážďanech převládlo nakonec toto stanovisko, jež bylo vtěleno v předpisy čl. 44. 47. akty. Podrobnosti úpravy vyhrazeny byly dodatečné úmluvě, neboť se ukázalo, že povahou svou nehodily by se ani do rámce všeobecné akty, a nebylo pro krátkost času ani možno všecky obtížné otázky uspokojivě vyřešiti.

Úkolem sjednati dodatečnou úmluvu, provádějící čl. 44. 47. Labské plavební akty, zabývala se Mezinárodní labská komise ve svém V a VI. zasedání. V zasedání V. konaném v Praze v červenci 1922 vypracovala komise na podkladě návrhů předložených delegací československou a francouzskou text dodatečné úmluvy, jenž s některými reservami přijat byl v prvém čtení. Druhému čtení tohoto elaborátu věnováno bylo VI. zasedání Mezinárodní labské komise, jež se konalo v lednu 1923 v Praze. Protože o všech dříve sporných otázkách bylo na konec docíleno dohody, byla úmluva dne 27. ledna 1923 podepsána. Za republiku československou podepsali úmluvu čsl. zástupci v Mezinárodní labské komisi, zplnomocněný ministr Ing. Bohuslav Müller a profesor Ing. Dr. Antonín Klír.

Obsah úmluvy byl vytýčen směrnicemi obsaženými v čl. 44. 47. Labské plavební akty. Dodatečná úmluva pouze v rámci těchto předpisů upravuje věcnou i místní příslušnost plavebních soudů a odvolací řízení před Mezinárodní labskou komisí. Vůdčí myšlenkou bylo, aby odvolání ke komisi bylo pro strany rovnoceno s odvoláním k tuzemské stolici, nadřízené soudu. jenž rozhodoval v prvé instanci, pokud zvláštní postavení komise jakožto mezinárodního orgánu nevyžádalo si poněkud odchylné úpravy.

Úprava neobsahuje předpisů o ustrojení plavebních soudů prvé stolice, přenechávajíc tuto úpravu, stejně jako čl. 45. Labské plavební akty, tuzemskému zákonodárství. Nežádá zřízení zvláštních úřadů nebo soudů, jež by se výlučně obíraly otázkami, týkajícími se labské plavby, nýbrž mlčky svoluje, aby příslušná agenda svěřena byla úřadům nebo soudům již existujícím, při čemž ustanovením závěrečného protokolu k čl. 44. 47. Labské plavební akty (navrženým delegací československou) a k čl. 1. a 2. dodatečné úmluvy (přijatým k podnětu delegace německé) uznává se pro plavební soudy závaznost všeobecných kompetenčních předpisů tuzemských právních řádů. Zákonodárství pobřežních států provádějících dodatečnou úmluvu je tak umožněno, aby jednotlivé agendy přikázány byly třeba různým úřadům, jimž by náležely podle obecných předpisů.

K jednotlivým ustanovením dodatečné úmluvy sluší podotknouti.

Věcná příslušnost plavebních soudů zahrnuje některé otázky z trestního práva správního (č. 1.) a některé otázky soukromoresp. finančně-právní (č. 2.). Obsahově neliší se tyto předpisy podstatně od dosavadních ustanovení staré Labské akty z roku 1821 a additionální akty z roku 1844.

Ve směru trestně právním přísluší plavebním soudům rozhodovati o přestupcích policejních předpisů ve věcech plavebních, tedy aplikovati policejní řády, vydané podle čl. 37. Labské plavební akty. Přestupky předpisů vydaných pobřežními státy pro udržování pořádku a provoz ve přístavech (čl. 37., odst. 2. Labské plavební akty) nenáležejí do příslušnosti plavebních soudů.

Policejní předpisy plavební stanoví komise podle návrhů předložených pobřežními státy. Tyto státy jsou pak povinny uvésti plavební řády na svém území zákonodárným nebo správním opatřením v účinnost.

Závěrečný protokol k čl. 1. a 2. dodatečné úmluvy výslovně uvádí, že tyto policejní řády mohou obsahovati také tresty, jimiž se policejní přestupky stíhají. Toto ustanovení závěrečného protokolu vyvoláno bylo některými zástupci států nepobřežních, kteří uvedli, že by třeba policejní řády vydané podle čl. 37., odst. 1. Labské plavební akty mohly se omeziti na stanovení skutkových podstat jednotlivých přestupků, přenechávajíce ustanovení o trestech všeobecným předpisům tuzemských právních řádů. Pak nebyla by vyloučena různost trestů na tytéž přestupky v jednotlivých

pobřežních státech, kdežto komise si přeje, aby stejné přestupky stíhány byly na celém mezinárodním povodí Labe pokud. možno stejnými tresty.

Ve směru soukromoprávním náleží plavebním soudům rozhodovati především, spory z plavby vznikající, vypočtené taxativně pod písm. a) až. c). Jsou to jednak spory o nároky ze závazků na náhradu škody vzniklé plavbou nebo přistáním, jednak spory o náhradu škody vzniklé ztroskotáním lodi, konečně spory ze smluv a závazků mezi osobami na plavbě súčastněnými.

Sluší zdůrazniti, že podle souhlasného názoru komise slova "pokud jde o plavbu nad Hamburkem a Harburkem" položená v úvodu čl. 1. sluší vztahovati i na všechny případy pod č. 2. v tomto článku vypočtené a omeziti jimi.výklad těchto předpisů. Nenáležejí tedy na př. spory ze smluv mezi osobami jmenovanými pod písm. c) do příslušnosti plavebních soudů, netýkají-li se přímo provozování plavby.

Pod písm. d) rozhodují plavební soudy o sporech vznikajících z placení poplatků zavedených podle čl. 42. Labské plavební akty. Toto ustanovení připouští, že komise může výjimečně zavésti poplatky, jimiž by se kryly výlohy za zřízení velkých prací zlepšovacích. Nepřísluší však plavebním soudům rozhodovati spory o poplatcích zmíněných ve čl. 26. Labské plavební akty, t. j. o poplatcích a dávkách za používání staveb a zařízení přístavů a veřejných nákladišť a výkladišť stanovených pobřežními státy. Požadavek hájený některými delegacemi při prvém čtení dodatečné úmluvy, aby totiž plavební soudy rozhodovaly též o applikaci čl. 26. Labské plavební akty, byl při definitivním stanovení textu dodatečné úmluvy opuštěn.

Místní příslušnost plavebních soudů stanovena jest samostatně pro jednotlivé případy, uvedené v čl. 1.

Pokud jde o stíhání přestupků policejních řádů, platí podle všeobecných zásad trestního řízení forum delicti commissi.

Pokud jde o případy uvedené v čl. 1. pod č. 2. písm. a) a b), jest příslušný soud, v jehož obvodu nastaly skutečnosti, o něž se spor opírá.

Při sporech ze smluv (písm. c) příslušný je soud, v jehož obvodu smlouva má býti splněna. Komise ovšem vyslovila při jednání o tomto ustanovení přání, aby předpis ten nevykládal se příliš úzce, nýbrž, aby za splniště smlouvy považoval se celý tok řeky, jímž osoby, o které jde, projíždějí.

Spory o placení poplatků rozhoduje soud, v jehož obvodu podle příslušných předpisů strana je povinována poplatek zapraviti.

Čl. 3. odst. 1. vyslovuje zásadu, že v řízení před plavebními soudy mají cizí státní příslušníci totéž právní postavení, jako příslušníci státu, jemuž náleží soud. Důsledkem toho nelze je přidržeti ke složení jistoty, kterou by tuzemský příslušník nemusil skládati. Textově opírá se toto ustanovení, podobně jako obdobné ustanovení čl. XXXI. Dunajského statutu (č. 356/1922 Sb. z. a n.), o čl. 17. haagské procesní úmluvy ze dne 17. července 1905.

Druhý odstavec čl. 3. shoduje se s druhým odstavcem čl. XXXI. Dunajského statutu a zabraňuje, aby kapitánu, veliteli nebo plavci nebyly proti další cestě kladeny překážky proto, že vede se proti němu spor (třeba o náhradu škody), dá-li jistotu, již pro předmět sporu soudce žádá.

Ustanovení závěrečného protokolu k článku XXXI. Dunajského statutu, že cizinci nemohou dostati se do postavení příznivějšího nežli vlastní příslušníci, pokládala komise za samozřejmé a nepovažovala za nutno výslovně je pojímati do dodatečné úmluvy.

Již čl. 46. labská plavební akty, stanovící, že odvolání z rozsudků plavebních soudů lze dle vůle stran podati buď k soudu země, ve které rozsudek byl vydán, nebo ke komisi, stojí zřejmě na stanovisku, že odvolání k tuzemskému soudu a ke komisi jsou rovnocena. Dodatečná úmluva přímo vyslovuje tuto zásadu, stanovíc, že strana může se odvolati ke komisi jedině ve případech a za podmínek, určených pro odvolání obecným zákonodárstvím země, ve které byl vydán rozsudek prvé stolice. Stanoví-li tedy tuzemské zákonodárství, že v určitých případech odvolání je nepřípustno, nebo že lze jím uplatňovati pouze určité důvody odvolací (srv. na př. par. 501. našeho civilního soudního řádu), platí pro přípustnost odvolání ke komisi tytéž předpisy.

Rozhodnutí o tom, zda o odvolání má souditi komise anebo příslušná stolice tuzemská; ponechal v již čl. 46. Labské plavební akty straně, která odvolání podává. Druhý odst. čl.4. dodatečné úmluvy zavádí z této zásady důležitou výjimku. Volba odvolatele nestačí, jde-li o spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kteří jsou příslušníky státu, jehož soud rozhodoval v prvé stolici. Má-li býti založena příslušnost komise, je třeba, aby obě strany o tom se dohodly. Důvodem tohoto výjimečného.ustanovení bylo, že některé spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli jsou vyhraženy (nebo v blízké budoucnosti mají býti vyhraženy) v pobřežních státech zvláštním soudům pracovním, obsazeným i ve druhé stolici též přísedícími ze řad zaměstnanců a zaměstnavatelů. Proti vůli strany, proti níž odvolání směřuje, nemá ji druhá strana připraviti o možnost, aby o sporu rozhodoval soud, v němž zasedá příslušník jejího stavu.

Odvolají-li se, proti rozsudku prvé stolice obě strany, mohlo by se státi, že některá z nich obrátí se na tuzemskou odvolací instanci;druhá na komisi. Jednotnost judikatury vyžaduje ovšem, aby rozhodnutí vyhraženo bylo jedné.stolici, a to té, na kterou řízeno je odvolání, jež došlo nejdříve soudu prvé stolice.

Formální i obsahové náležitosti odvolání stanoveny jsou po vzoru předpisů o odvolání tuzemským soudům.

Odvolání podává se - podle všeobecných zásad procesních - u soudu prvé stolice v preklusivní lhůtě, jež stanovena (jako v našem řízení sporném) na čtrnáct dní.

Druhá strana může v téže lhůtě ode dne, kdy odvolání bylo doručeno, podati proti němu odpověď.

Jakmile skončí řízení před prvou stolicí, tj. když odpověď odvolací dojde anebo když marně projde lhůta, předloží soud všechny spisy procesní komisi k rozhodnutí.

Jak zdůrazňuje závěrečný protokol, nesmí soud prvé stolice sám odvolání odmítnouti z toho důvodu,. že nevyhovuje předpisům čl. 4. a 6. Musí naopak.v každém případě předložiti spisy komisi, která sama rozhodne, zda odvolání je přípustno, či zda sluší je odmítnouti a limine.

I když odvolání řízeno jest ke komisi a třeba spisy již komisi byly předloženy, zůstávají tuzemské soudy příslušny,.aby rozhodovaly o prozatímních exekučních opatřeních, provedených podle rozsudku prvé stolice. V tomto směru nepřísluší komisi žádná jurisdikce.

Otázka, jakým způsobem má si komise zjednati podklad pro svoje rozhodování, byla předmětem dlouhých úvah.

Původní návrh francouzské delegace žádal, aby komisi dána byla možnost provésti všeliká opatření, jež by považovala za nutna k vyšetření věci. Nevázal komisi žádnými procesními předpisy a připouštěl jmenovitě, aby provedla ústní jednání se stranami a slyšela případně sama svědky a znalce.

Nelze popírati, že v poslední době v zákonodárství všech států nabývá stále více půdy zásada ústnosti jednání v řízení sporném, trestním i správním. Výhody plynoucí z této zásady, aspoň při řízení v prvé stolici, jsou nepopíratelné. Součinnost stran a rozhodujícího úřadu náležitě utřídí látku, o kterou v řízení jde, a bezprostřední styk úřadu se svědky a znalci jedině umožní spolehlivé posouzení průvodních prostředků. Tyto důvody však neplatí, aspoň ne v plném rozsahu pro řízeni před vyšší stolicí, která, má po ruce materiál již sebraný a zpracovaný a která, případné nedostatky, může dáti úřadem prvé stolice doplniti.

Při komisi, jakožto mezinárodní instanci příslušné pro celý tok mezinárodního Labe a Vltavy, zvláště padalo na váhu, že ústní jednání, při němž strany nebo jejich zástupci museli by býti přítomni a k němuž musili by se dostaviti svědkové a znalci, bylo by velmi nákladné. Dále, nehledíc k obtížím jazykovým, jež by ústní jednání před komisí vyvolávalo, bylo by třeba vypracovati pro ně podrobný jednací řád, v němž zvláště bylo by třeba dáti přesné předpisy o řízení průvodním.

Z těchto důvodů navrhovala delegace československá, aby komise zásadně rozhodovala pouze na podkladě materiálu obsaženého ve spisech prvé stolice, který by mohla doplniti výsledky průvodního řízení provedeného k jejímu dožádání příslušnými soudy.

Konečný text čl. 8. je kompromisem mezi oběma návrhy. Zásadně má komise rozhodovati podle spisů. Je-li však třeba doplniti skutková zjištění, učiněná soudem prvé stolice, místním ohledáním, může je komise sama provésti nebo dáti je provésti některým ze svých členů. Ohledání provede se za spolupůsobení soudu, v jehož obvodu k úkonu dojde; soud vyrozumí o tom strany a opatří, čeho třeba. Výslech svědků nebo znalců provede vždy příslušný soud sám podle předpisů svého právního řádu k dožádání komise, jež bude o době a místu výslechu zpravena, aby se ho mohla súčastniti anebo se dáti při něm zastupovati některým ze svých členů.

Výlohy spojové s provedením dožádání, tj. svědečné a znalečné, jež podle platných předpisů svědkům nebo znalcům sluší vyplatiti, jakož i útraty vzniklé účastí soudu při místním ohledání, může soud, který úkon provedl, požadovati - podle zásady čl. 16. haagské procesní úmluvy - přímo od komise. Komise ve svém rozsudku uloží náhradu těchto výloh stranám (srv. čl. 11.).

Ustanovení závěrečného protokolu k čl. 6. a 8.dává komisi kromě toho právo, aby přijímala od stran k vysvětlení jejich podání (jmenovitě odvolání a odvolací odpovědi) nebo si od nich vyžadovala memoiry, které doručí druhé straně, aby mohla k nim zaujmouti stanovisko.

O odvoláních rozhoduje komise jako celek a nemůže svěřiti rozhodnutí, jak žádal původně francouzský návrh, zvláštní sekci. Podle čl. 6. Labské plavební akty je k platnému usnášení komise třeba, aby byly přítomny aspoň čtyři delegace, zastupující nejméně šest hlasů, a každá delegace má tolik hlasů, kolik zástupců jí přísluší. Hlas předsedův nemá moci rozhodující.

Toto ustanovení nezdálo se praktickým pro rozhodování komise jakožto odvolací stolice a dáno bylo pro quorum ustanovení zvláštní. Aby komise mohla platně rozhodovati o odvoláních, je třeba, aby byli přítomni aspoň tři delegáti náležející třem rozličným delegacím. Ježto členové komise v tomto případě hlasují jako soudci, má každý z nich pouze jeden hlas.

Rozhoduje prostá většina, při čemž však, aby i při rovnosti hlasů k nějakému; rozhodnutí mohlo dojíti, předsedovi komise přiznán hlas rozhodující.

Vyhotovení rozsudku má obvyklý obsah. Rozsudek vyhotoví se francouzsky a vedle toho, z ohledu ke stranám a soudu, také v jazyku, v němž vynesl rozsudek soud prvé stolice. V pochybnostech byl by, hledíc k čl. 9. Labské plavební akty, rozhodujícím text francouzský.

Kromě o meritu věci rozhoduje komise též o útratách procesních. žádá-li strana, aby se jí přiřkla též náhrada jejích výdajů a útrat jejího zmocněnce, musí předložiti komise buď současně s odvoláním nebo odvolací odpovědí nebo později (memoirem podle závěrečného protokolu k čl. 6. a 8.), seznam těchto výdajů a útrat. Komise sama určí výši těchto útrat, rozhodujíc zároveň, která ze stran má je nésti. Týmž způsobem rozvrhne na strany útraty, stanovené již soudem prvé stolice, jakož i útraty, jež sama hradila příslušnému soudu podle čl. 8., odst. 4. Jestliže strana, jíž byla náhrada nákladů podle čl. 8., odst. 4, uložena, dobrovolně jich komisi nezaplatí, musí komise dobývati jich exekucí.

Rozsudky své doručí komise přímo stranám a kromě toho soudu prvé stolice, jemuž vrátí procesní spisy.

Rozsudky jsou konečné a ihned vykonatelné ve všech smluvních státech.

Podle textu přijatého v prvém čtení, měly býti rozsudky komise vykonatelny ve smluvních státech tak, jakoby šlo o tuzemské tituly exekuční.

Pro odpor anglické delegace byla v druhém čtení tato zásada opuštěna. Rozsudky komise nemají míti v tuzemsku větší moci, než rozsudky jiného cizozemského soudu a musí býti podrobeny přezkoumání podle příslušných tuzemských předpisů (u nás na př. podle par. 80. a násl. ex. ř.). Přirozeně nelze při rozsudcích komise mluviti o požadavku vzájemnosti, jenž jinak je podmínkou vykonatelnosti cizozemských exekučních titulů (par. 79. ex. ř.). Rozsudky komise budou se tedy u nás vykonávati jako rozsudky soudů cizího státu, s nímž vzájemnost je zaručena.

Také forma doručování řídí se předpisy platnými pro doručování cizozemských rozsudků.

Čl. 13. obsahuje obvyklá ustanovení závěrečná.

Podotýká. se, že pan president republiky souhlasí s tím; aby dodatečná úmluva se závěrečným protokolem byla Národnímu shromáždění předložena.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh přikázán nejprve v poslanecké sněmovně výboru ústavně-právnímu a zahraničnímu a po projednání sněmovnou poslaneckou v senátě rovněž výboru ústavně-právnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory o něm podaly zprávu vždy co nejdříve.

V Praze, dne 18. října 1923.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.,

též za ministra zahraničních věcí.

Dra Beneše: