Již dlouhou dobu a z nejrůznějších stran ozývaly se hlasy po novelisaci zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n. o dávce z majetku a přírůstku na majetku. Hlasy oprávněné i neoprávněné. Neoprávněné potud, pokud by chtěly dávku tuto vůbec odstraniti aneb aspoň další vybírání její úplně zastaviti, aneb pokud by zásadně požadovaly změnu účelu, k němuž výnosu dávky této má byti použito. Jest pravda, že proti každé dani majetkové lze zásadně namítati, že jest v odporu s národohospodářským požadavkem, aby daně nevyčerpávaly svého pramene. Avšak naše dávka majetková mění pravidelně se opakující daní, nýbrž jest dávkou jednou pro vždy myšlenou a tím ona námitka se seslabuje. Mimo to však dávka majetková má plniti zvláštní účel. Souvisí s původním plánem měnovým, jenž (beze vší pochybnosti měl na zřeteli pozvednouti znehodnocenou kupní sílu naší koruny. Hlavní příčina poklesu kupní síly koruny spatřována byla právem v převýdaji papírových peněz během války, toto nadbytečné množství oběživa, nekryté ničím jiným, než úvěrem státu, mělo býti výnosem dávky majetkové postupně zmenšováno. Tak měla kupní síla koruny zvolna stoupati, ale tím zároveň dostati se jakési náhrady těm, kdo poklesnutím na peněžním majetku svém utrpěli ztrát a při tom ještě povinni byli dávku z majetku ač zlevněného platiti. Dávka z přírůstku na majetku pak měla postihnouti ty, jichž majetek nemovitý neb věcný poklesem měny stoupl, v hodnotě peněžité, třeba reálné ovšem zachoval jen svou hodnotu dřívější. Sociálně-politický pak měla dávka z majetku přispěti k jakémusi vyrovnání velikých rozdílů majetkových ve válce i po válce vzniklých a postihnouti tak nepřímo i zisky válečné.

Byl-li tento účel naší dávky majetkové správný čili nic, o tom mohou býti různé názory. Ale uzákoněním této dávky bývalé Národní shromáždění projevilo své přesvědčení, že dávka majetková jest v nerozlučném spojení s měnovou politikou zesnulého ministra financí dra Al. Rašína a také všechny dosavadní vlády naší republiky na této politice důsledně trvaly. Kdyby tedy dnes dávka majetková prostě byla zrušena, aneb kdyby výnosu jejího použito býti mělo k jinému účelu, než jak § 1 zákona o dávce z majetku přesně předpisuje, znamenalo by to úplnou změnu naší dosavadní politiky měnové a nebezpečí nového chaosu měnového s nedozírnými následky, před čímž nám sousední země dávají velmi důtklivou výstrahu. Namítá se ovšem, že měna naše prý jest již stabilisována, že nějaké další zvyšování kursu koruny nemá žádoucí, poněvadž by stoupání to způsobilo opět krisi průmyslovou a nezaměstnanost a že dalšího výnosu dávky z majetku by mělo užito býti k zapravení státních dluhů neb investicím. Avšak zapomíná se, že obíhá dosud kolem 9 miliard státovek, z nichž více než polovina jest nekrytá a že dokud tyto nekryté státovky nebudou buď složeny aneb podloženy drahým kovem, že o nějaké skutečné nápravě měny aneb zavedení měny zlaté nemůže býti řeči a nemůže také v život vstoupiti naše národní banka cedulová, uzákoněná dosud jen na papíře. Proto každou novelisaci zákona o dávce z majetku, jež by dávku tu chtěla vůbec odstraniti, aneb změniti účel, ku kterému výnosu jejího má býti použito, nutno odmítnouti.

Jinak však tomu jest co do požadavků, které usilují pouze o to, aby sazby dávky z majetku a obzvláště dávky z přírůstku na majetku, jež zejména tíživě se pociťuje, byly sníženy a aby především uleveno bylo majetku menšímu. Nutno totiž přiznati, že celý zákon o dávce z majetku měl jednu velikou vadu, která ovšem nebyla předvídána. Ukázalo se, že byly přeceňovány síly a výkonnost orgánů, které s ukládáním dávky z majetku byly pověřeny a tak dávka z majetku, která by byla dobře splnila svůj účel, kdyby byla bývala rychle vyměřena a vybrána, v mnohých případech selhala jen proto, že od doby, jež položena byla za základ zdanění, totiž 1. březen 1919, do doby, kdy dávka byla předepsána (nestalo se to v mnohých případech až do dnešního dne) a kdy má býti splacena, jest lhůta tak dlouhá, že výsledek celé akce povážlivě jest ohrožen. Od 1. března 1919 do dneška změnily se totiž namnoze poměry hospodářské a majetkové tak, že velmi často dávku z majetku dle tehdejšího stavu vyměřenou nebude lze buď vůbec vydobýti aneb že jejím zaplacením bude vážně ohrožena hospodářská existence platitelů.

To jest hlavní důvod, proč musilo býti vážně uvažováno o novelisaci dávky z majetku a proč vláda předložila tuto osnovu o změně zákona o dávce z majetku, kterou břímě této dávky z menšího majetku podstatně se snižuje. Při tom ovšem bylo třeba přihlédnouti k tomu, aby snížení se stalo způsobem co možno schematickým, ježto přílišné individualisování by předpokládalo zase nové ukládací tížení a tím zase nové zatížení berních orgánů, jímž beztoho celá naše finanční správa trpí a jež by mělo za následek opět nové průtahy v ukládání a vybírání této dávky.

Předložená novela, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, snad ještě nevyhovuje všem přáním a steskům co do tvrdosti a tíživosti dávky z majetku a zejména dávky z přírůstku majetku kladeným. Ale podstatnou úlevou jest přece a bude tudíž obyvatelstvu do jista vítána. Ovšem celkový výnos dávky té se tím značně sníží, totiž nejméně o 1 1/2% miliardy.

Podrobnosti novelisace vyplývají z textu předlohy. Jedná se zde především o snížení dávky z majetku i z přírůstku o polovicí při jmění až do 50.000 Kč (§ 1), pak o sestupném snížení dávky z přírůstku od 50% až do 5% dle toho, jaká byla výše počátečního jmění (§ 2), ovšem jen do přírůstku 200% počátečního jmění (§ 3). Vydané jíž platební rozkazy opraví se z úřední povinnosti (§ 4). Důležité jest další ustanovení, že z výjimečných vážných důvodů může vůbec dávka částečně býti slevena (§ 5), Pak jest odstraněna konkurence této dávky s dávkou z přírůstku hodnoty (§ 6), vyloučeno zdanění darování po 1, lednu 1914 (§ 7), sproštěny zdanění kapitalisované požitky výměnkové (§ 8). K platbám takovým, jež požívají známé výhody 10% zúročení, zařaděny také platby na vrub účtů u bankovního úřadu za zadržené bankovky a pokladními poukázkami, jakož i platby zadrženými vklady u peněžních ústavů (§ 9), dluhopisům vydaným za účelem úvěru k zaplacení dávky přiznána sleva poplatků (§ 10), poskytnuta úleva co do splátek dávky a úroků z prodení (§ 11), určena přesně kompetence finančních orgánů co do rozhodování o způsobech placení dávky (§ 12) a konečně úroky z prodlení sníženy na normální výši 7% (§ 13). Rozpočtový výbor po provedené podrobné debatě shledal všechny tyto úlevy dávky z majetku účelnými a usnesl se jednohlasně na tom, aby návrh novely ve znění poslaneckou sněmovnou přijatém a otištěném v sen, tisku č. 1767 odporučen byl senátu ku schválení.

V Praze dne 18. prosince 1923.