Zákonem ze dne 7. února 1919, č. 76 Sb. z. a n. (novelou k obecnímu zřízení) zmocněna byla vláda (v § 23), aby v přechodné době do konce roku 1919 slučovala nebo rozlučovala obce a měnila hranice, aniž by bylo potřebí k těmto opatřením dobrých zdání, vyjádření neb souhlasu zúčastněných obcí neb jakýchkoli sborů správních, úřadů neb sborů zákonodárných. Uloženo bylo pouze tímto zákonem vládě, aby zamýšlené sloučení nebo změnu hranic uveřejnila po dobu osmí dnů vyhláškou v zúčastněných obcích; přiznáno bylo pak každému právo, aby v dalších osmí dnech podal u ministerstva vnitra připomínky.

Platnost tohoto § 23 novely k obecnímu zřízení prodloužena byla zákonem z 19. prosince 1919, č. 8. Sb. z. a n. z r. 1920 do konce roku 1920.

Před tím již zákonem z 27. května 1919, č. 295 Sb. z. a n. zmocněn byl ministr vnitra, aby v případech, kde se jedná o sloučení neb rozloučení obcí podle § 23 novely k obecnímu zřízení a kde podle výsledků šetření jeví se to býti (potřebným a účelným, jmenoval správní komise pro obce, které se sloučiti, nebo pro části obce, které se rozloučiti mají.

§ 23 novely k obecnímu zřízení byl zrušen resp. nahrazen zákonem z 14. dubna 1920, č. 285 Sb. z. a n. Do zákona toho převzata byla podstatná ustanovení dřívějšího zákona, zmocnění vlády však rozšířeno bylo potud, že vláda na příště měla býti zmocněna měniti k cíli slučování a rozlučování obcí i hranice žup a zemi. Aby pak v případech, kde změněny budou hranice zemí, rozhodnuto bylo, které zemské zákony mají v dotčeném území platiti, zmocněna byla vláda, aby v takových případech upravila nařízením místní platnost říšských a zemských zákonů dosud, v dotyčném území platných.

Platnost tohoto zákona skončila koncem roku 1920.

Teprve zákonem z 18. března 1921, č. 117 Sb. z. a n. obnoveno bylo zmocnění vládě dané k dalšímu slučování a rozlučování obcí, k změně hranic obcí, okresů, žup a zemí, jakož i k potřebným opatřením s tím souvisejícím. Zákon tento s příslušnými změnami opět uvádí v platnost zásady zákona z 14. dubna 1920, č. 285 Sb. z. a n., jednak zásady citovaného zákona 27. května 1919, č. 295 Sb. z. a n., který se tím zároveň zrušuje. Zákon tento měl platnost do konce roku 1922.

Zákonem z 21. prosince 1922, č. 406 Sb. z. a n. prodloužena byla platnost zákona z 18. března 1921, č. 117 Sb. z. a n., zároveň však změněna některá ustanovení § 1 a § 3 téhož zákona, takže obsah dnes platného zákona jest tento:

Zmocnění vládě dané má jinou konečnou platnost a jiný obsah pokud jde o území Čech, Moravy a Slezska a jinou časovou mez působností a odchylný obsah, pokud jde o území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Pro Čechy, Moravu a Slezsko jest vláda zmocněna, aby slučovala a rozlučovala obce, jakož i měna hraníce obcí, okresů politických, soudních a zastupitelských, a k kuru cíli i hraníce žup a zemí, pouze do konce r. 1923 a to jen tehdy, byl-li do konce r. 1920 politickým úřadům správním dán k tomu podnět, nebo bylo-li těmito úřady v téže lhůtě z moci úřední zahájeno řízení.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi může vláda podle dosavadního zmocnění slučovati a rozlučovati obce, měniti hranice obcí, okresů správních a soudních a k tomu cíli i hranice žup až do konce r. 1924, byl-li příslušným úřadům politickým do konce r. 1923 písemným podáním dán k tomu podnět nebo bylo-li těmito úřady v téže lhůtě z moci úřední zahájeno řízení.

Před každým opatřením vlády ve smyslu shora naznačeném, musí býti zúčastněným osadám, obcím, okresům, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zemským správním výborům, na Slovensku a v Podkarpatské Rusí župám poskytnuta příležitost, aby se k věci mohly vyjádřiti ve lhůtě 30denní. Jinak není třeba ke všem těmto opatřením dobrých zdání, vyjádření nebo souhlasu jakýchkoli sborů a úřadů správních nebo sborů zákonodárných ani podmínek zákonných v čl. XXI a XXII z roku 1886 předepsaných. Výjimečně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozloučení může býti povoleno jen tehdy, když zemský správní výbor (zemský výbor, zemská správní komise) neodepře k němu souhlasu ve lhůtě 4 měsíců; lhůta tato může býti prodloužena o další 2 měsíce.

Jako podle dřívějších zákonů dosud jest však vláda povinna zamýšlené sloučení, rozloučení neb změnu hranic uveřejnili po dobu 8 dnů vyhláškou ve zúčastněných obcích resp. osadách a každému jest vyhrazeno právo podati do dalších 8 dnů připomínky u ministerstva vnitra.

Při rozlučování má býti dbáno toho, aby obce nově vznikající byly hospodářsky tak zajištěny, aby mohly plniti úkoly veřejné správy.

Podle dosavadního zákona jest ministr vnitra zmocněn, aby ve všech případech, kde jde o sloučení obcí a podle výsledků šetření jeví se to potřebným nebo účelným, před provedením sloučení rozpustil obecní zastupitelstvo a jmenoval správní komisi pro celé území, které se má sloučiti, resp. pro části obce, které se mají rozloučiti. V takových případech mají se nové volby vypsati nejdéle do 6 měsíců, v obcích přes 10.000 obyvatelů do jednoho roku.

Ostatní ustanovení zákona z 18. března 1921, č. 117 Sb. z. a n., zůstala i v zákoně z 21, prosince 1922, č. 406 v platnosti.

Jmenovitě dosud platný zákon zmocňuje vládu, aby, měníc hranice zemské, upravila nařízením místní platnost říšských i zemských zákonů pro dotyčná území a určuje, že ministr vnitra v dohodě s ministrem financí případně rozhoduje v takových případech o majetkovém vyrovnáni mezi zeměmi a povoluje v případech slučování, rozlučování neb změny hraníc vybírání přirážek v jednotlivých částech nestejnou výši.

Pro historické země a území jim inkorporované končí platnost zákona z 18, března 1921, č. 117 Sb. z. s. n., ve znění novely z 21. prosince 1923, č. 406 Sb. z. a n., dnem 31. prosince 1923.

Vláda předložila poslanecké sněmovně osnovu zákona (tisk č. 4328 posl. sn.), v níž navrhovala, aby pro historické země prodloužena byla platnost dosavadního do konce dubna 1923 a v důvodové zprávě odůvodňuje nutnost tohoto žádoucího prodloužení tím, že z 900 případů počátkem r. 1923 ještě nevyřízených, nebude ministerstvu vnitra asi ve 200 případech možno do konce roku 1923 řízení skončiti a podati vládě návrhy; ve většině těchto neskončených případů byla však nejpodstatnější část řízení jíž provedena, a bylo by litovati, kdyby výsledky šetření a jednání, namnoze obtížného a nákladného, měly přijíti na zmar.

Poslanecká sněmovna vyslovila s prodloužením platnosti cit. zákona souhlas. Poněvadž však ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny považoval lhůtu vládou požadovanou za krátkou k bezvadnému vyřízení nedokončených 200 případů a poněvadž jest účelno, aby platnost zákona skončila v stejnou dobu v celé republice (podle dosavadního zákona na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dává se vládě zmocnění s platností do konce roku 1924, změnila poslanecká sněmovna svým usnesením vládní osnovu potud, že se lhůta i ohledně Čech, Moravy a Slezska prodlužuje do konce roku 1924.

Ústavně právní výbor senáte pojednal o usnesení poslanecké sněmovny. Uznává důvody vládní osnovy za správné, považuje však ze stejných důvodů jako sněmovna poslanecká za účelné, aby i pro historické země a území jim inkorporované platnost zákona končila až 31. prosince 1924. Ústavně-právní výbor senátu vyslovil očekávání, že ministerstvo vnitra řízení ohledně všech nedokončených případů do konce příštího roku skončí.

Ústavně-právní výbor senátu navrhuje, aby senát schválil osnovu zákona ve stejném zněni, jak byla schválena ve schůzi 243. dne 4. prosince 1923 sněmovnou poslaneckou a sice jak jest otištěna v tisku č. 1769.

V Praze dne 18. prosince 1923.