I.

Až do platnosti nových procesních řádů z r. 1895 přikázány byly přestupky plavební, jakož i spory soukromoprávní, týkající se plavby na Labi, okresním hejtmanstvím, případně okresním soudům přilehlých obcí, jichž agenda však následkem platnosti nových procesních zákonů u nás stala se bezvýznamnou. Stejně bezvýznamnými staly se dosavadní předpisy i v Německu, kdež trvalo se na základě příslušností obecních soudů ve věcech těchto.

Z mezinárodnění labského toku mělo podle intencí ostatních států interessovaných odpovídati pravomoci soudu mezinárodního rázu, kteréž svěřeno býti má mezinárodní komisi Labské, od kteréhožto zařízení očekává se i příznivější právní a zejména i národohospodářský prospěch. V této příčině poukazováno na blahodárný vliv komise Rýnské, fungující od r. 1868, jakožto komise odvolací nad příslušnými plavebními soudy.

Zásady tyto došly pak ve svých základních rysech úpravy v hlavě V, Labské pravoplavební akty ze dne 22, února 1922, kteráž byla již všemi smluvními státy ratifikována a počala svou mezinárodní působnost již dnem 1, října 1923.

Přítomná úmluva označená jako dodatečná obsahuje podrobnější úpravu čl. 44 až 47 Labské plavební akty, na kteréžto se mezinárodní komise Labská, jíž za podklad sloužily návrhy francouzskou a československou delegací podané, po vyřízená některých sporných otázek nakonec usnesla, načež dotyčná úmluva podepsána dne 27, ledna 1923.

Řeší se v ní věcná i místní příslušnost plavebních soudů, jichž úprava a působnost odpovídá tuzemskému všeobecnému zákonodárství procesnímu jakož i příslušnost odvolací stolice, kterouž jest podle vůle stírán buďto nadřízený úřad tuzemský, buď mezinárodní komise, a to výhradné za podmínek tuzemského zákonodárství, při čemž vyžaduje se souhlasme vůle stran pro příslušnost odvolací komise ve sporech zaměstnavatelů se zaměstnanci vzhledem k tomu, že v některých státech pobřežních existují samostatné soudy pracovní.

Formální postup pak v odvolacím řízení odpovídá rovněž tuzemskému zákonodárství.

Před plavebními soudy požívají cizinci stejného právního postavení jako tuzemci a osvobození jsou prvnější zejména od žalobní kauce. V té příčině zejména důležitým jest ustanovení, že kapitálou, veliteli neb plavci nesmí býti bráněno v plavbě, nedá-li jistoty.

Co do vykonatelnosti rozsudků komise platí všeobecné předpisy § 80 m. n. ex ř.; podrobeny jsou tudíž rozsudky k přezkoumání tuzemským soudem.

Závěrečný protokol ze dne 27, ledna 1923 obsahuje bližší výklad některých ustanovení hlavní úmluvy.

Ježto tato plně vyhovuje ve směru právním, navrhuje ústavně-právní výbor senátu schválení její se závěrečným protokolem ve smyslu usnesení poslanecké sněmovny, obsaženého v senátním tisku č. 1763.

V Praze dne 18. prosince 1923.

II.

Zahraniční výbor pojednal ve své schůzi dne 17. prosince 1923 o výše zmíněném usnesení poslanecké sněmovny a usnesl se souhlasně s touto sněmovnou na návrhu i pro senát, že Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Dodatečnou úmluvou k Labské plavební aktě a

2. Závěrečným protokolem k této dodatečné úmluvě,

sjednanými v Praze, 27. ledna 1923.

Ve článku 44 Labské plavební akty, sjednané v Drážďanech 22. února 1922, tisk 4086, se kterou Národní shromáždění republiky Československé již projevilo souhlas, jest stanoveno, že pobřežní státy oznámí komisi sídlo a obvod soudů, povolaných souditi přestupky proti předpisům policejního řádu plavebního, jakož i jiné věci, týkající se plavby, které budou vyjmenovány v úmluvě pozdější. Rovněž ve čl. 47 cit. akty se činí zmínka o této úmluvě, že má tvořiti dodatek k Labské akte a býti vypracována a sjednána za týchž podmínek.

V těchto článcích 44 až 47, tvořících hlavu V. řečené akty, jsou obsaženy hlavní rysy úpravy soudů, kdežto podrobností této úpravy byly vyhrazeny úmluvě dodatečné.

Touto Dodatečnou úmluvou byla pověřena Mezinárodní labská komise, která svůj úkol splnila ve dvou zasedáních, konaných v červenci 1922 a v lednu 1923. Omluva upravuje v rámci čl. 44-47 Labské plavební akty věcnou a místní příslušnost plavebních soudů a odvolací řízení před Mezinárodní labskou komisí.

Zvlášť důležitou je myšlenka, že strany mají možnost za stejných podmínek podati odvolání buď ke komisi neb k soudu země, ve které rozsudek byl vydán vyjma jedná-li se o spor mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, příslušníky téhož státu, jenž byl soudem tohoto státu rozhodnut; zde se žádá zvláštní podmínka, aby všechny strany byly ochotny přijatí příslušnost komise (čl. 4).

Z podrobností uvádíme, že jednotlivé články, jichž je celkem 13, jednají o příslušností se zřetelem k předmětu sporu (ratione materiae), o příslušností se zřetelem k místu (ratione loci), o jistotě, o přípustnosti odvolání, o zásadě, že dříve podané odvolání rozhoduje o odvolací stolicí, o řízení odvolacím, o prozatímní exekuci, o opatřeních průvodních před komisí, o usnášení se komise, o vyhotovení rozsudků, o útratách, výdajích a nákladech před komisí, o doručení a výkonu rozsudku a konečně čl. 13 o ratifikaci a nabytí účinnosti.

Ostatně je obsah článků jasný a zbývá jen upozorniti, že ve čl. 3 termín ťsloženíŤ místo ťdepositumŤ neb francouzského slova ťdepôtŤ nezdá se býti vhodně voleným. Ovšem, v souvislostí s francouzským textem není pro výklad úmluvy pochybným.

V dalším poukazujeme na důvodovou zprávu poslanecké sněmovny a navrhujeme, aby senát Národního shromáždění učinil usnesení souhlasné s poslaneckou sněmovnou, jak výše uvedeno.

V Praze dne 17, prosince 1923.