Senát Národního shromáždění R. Čs. r.1924.

I. volební období.

8. zasedání.

Tisk 1792.

ze dne . . . . . . . . . . .

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 9 odst. 3. zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 Sb. z. a n. o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění bude zníti:

Pokud doba zkušebná neuplynula, smí býti podána zpráva a zaslány spisy o pod míněném odsouzení soudu; jiným veřejným úřadům pak jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě, zadání veřejné dodávky, oprávnění k výkonu živnosti nebo povolání vyžadujících veřejné důvěry, dále k účelům řízení disciplinárního (kázeňského, kárného), správního trestního nebo důchodkového trestního. Smí-li býti z jiného důvodu ve veřejném zájmu podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení veřejnému úřadu, posoudí ministr spravedlnosti, a jde-li o rozsudek vojenského soudu, ministr národní obrany podle okolností případu. Podati zprávu a zaslati spisy po zkušebné době je dovoleno jediné soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení.

Provésti jej přísluší ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra.

Zákon o podmíněném odsouzení poskytl podmíněně odsouzenému vinníkovi dalekosáhlou ochranu. Pokud neuplynula zkušebná doba, smí býti podána zpráva o podmíněném odsouzení pouze soudu, jiným úřadům však jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě. Podati zprávu po lhůtě zkušebné je dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému.

V této ochraně šel zákon poněkud daleko na úkor veřejného zájmu a ekonomie řízení.

Účelem podmíněného odsouzení je ochrániti vinníka před výkonem trestu, lze-li se nadíti jeho polepšení i bez tohoto výkonu.

Zákon jde však v § 9 dále, neboť hledí utajiti i faktum odsouzení před úřady správními, s jedinou výjimkou, že jde o udělení místa ve veřejné službě. Tato výjimka však nestačí. Ve veřejném životě jsou postavení a povolání, jež vyžadují na občanu poněkud více nežli pouhou formální bezúhonnost totiž i veřejnou důvěru. O nedostatku veřejné důvěry může, však podle okolností případu svědčiti i pouhé faktum odsouzení, třebas i výkon trestu byl odložen. Posouditi nedostatek veřejné důvěry je věcí úřadů správních. V zájmu čistoty veřejného života nelze přeceňovati soukromý osobní zájem podmíněně odsouzeného na úkor veřejného zájmu, a nutno proto umožniti správnímu úřadu svědomité posouzení, zda občan požívá, hledíc k jeho předchozímu životu, takové veřejné důvěry, jíž je potřebí k jeho veřejnému postavení nebo povolání. Cenný podklad pro takové posouzení poskytují však správnímu úřadu zprávy a zejména spisy soudní, jež, nehledíc k faktu podmíněného odsouzení, obsahují bohatý materiál pro posouzení důvěryhodnosti toho kterého občana.

Dosavadní ustanovení § 9 zákona o podmíněném odsouzení jsou však též velmi neekonomická. Od skončení nebo výsledku soudního trestního řízení závisí často řízení správní, jež pro nemožnost použíti soudních spisů v případech podmíněného odsouzení bývá nutno, často i opozděně, v celém rozsahu opětovati.

Nedostatky dosavadního zákona doloženy jsou i zkušenostmi z praxe.

§ 83 tr. ř. ukládá trestním soudům povinná oznámení o zavedení a skončení trestního řízení proti osobám vojenským, osobám ve veřejné službě, členům různých veřejných sborů zastupitelských atd. Ještě bližší předpisy obsahuje ohledně státních zaměstnanců služební pragmatika z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. v §§ 115-117. Má-li přednosta úřadu za to, že porušení úřední povinnosti je trestno i soudem, je povinen učiniti o tom trestní oznámení a kárné řízení v takovém případě zůstane v klidu až do skončení trestního řízení. Trestní soud je povinen oznámiti přednostovi úřadu zavedení trestního řízení proti úředníku a po právoplatném skončení trestního řízení zaslati kárné komisi trestní spisy.

Soudy považují toto zákonná ustanovení v případech, v nichž došlo k podmíněnému odsouzení, za zrušená §em 9 zákona o podmíněném odsouzení. Tím se ovšem stěžuje provedení kárného řízení, neboť kárná kose nedoví se o tom, že trestní řízení jest skončeno, a i když se o tom doví, nemůže použíti materiálu v soudních spisech obsaženého, nýbrž musí prováděti celé řízení znova. Opětovaly se případy, že soudy nejen nečinily povinných oznámení, nýbrž odepřely i kárné komisi, jež o to žádala, vydati spisy soudního trestního řízení.

To bylo podnětem k tomu, že zatímní návrh obecné části trestního zákona v § 86 rozšířil podávání zpráv o podmíněném odsouzení i na případy řízení kárného.

Než ani toto ustanovení nemohlo by odstraniti všech obtíží.

Určitý okresní soud odepřel vydati důchodkovému soudu soudní spisy v případě skončivším podmíněným odsouzením, ačkoliv podle § 805 důch. tr. z. má býti s rozhodnutím důchodkového trestního soudu sečkáno až do rozhodnutí soudního a ačkoliv výsledek trestního řízení soudního mohl by míti vliv na rozhodnutí soudu důchodkového. Tak na př. při přestupku § 452 důch. tr. z. má býti vinník potrestán toliko tehdy, nebyl-li již potrestán pro týž čin soudně.

Zemský trestní soud v Praze odmítl sděliti zemské politické správě podmíněná odsouzení porodních babiček, ačkoliv zemská politická správa majíc rozhodnouti o ponechání neb odnětí babického diplomu spisů nutně potřebovala.

Obtíže vyskytují se i jinde. Tak na př. při projednávání zákona o vojenském kázeňskému právu a prováděcího nařízení k němu. I v mezinárodním styku působí § 9 zákona o podmíněném odsouzení obtíže. Při vydávání zločinců nebo při převzetí trestního stíhání občanů dopustivších se trestného činu v cizině, vyžadují si cizí úřady zprávy o výsledku trestního řízení. Došlo-li však k podmíněnému odsouzení, brání opět dosavadní zákon podání takové zprávy.

Ba vyskytl se i případ, kde §em 9 cit. zákona by bylo znemožněno zodpovědění interpelace.

Je tedy patrno, že dosavadní stav nevyhovuje. Návrh hledí nedostatky odstraniti po vzoru francouzského práva, které i jinak sloužilo zákonu o podmíněném odsouzení za vzor.

Podle francouzských zákonů z 26. března 1891 a z 5. srpna 1899 zapisují se totiž do záznamů o trestu i odsouzení podmíněná. Úplné výpisy z rejstříků o trestech - tedy výpisy obsahující i podmíněná odsouzení - podávají se nejen státním zastupitelstvům, vyšetřujícím soudcům a policejním úřadům, nýbrž i těmto úřadům: úřadům, vojenským a námořním pro zápisy do seznamů nováčků a lodního rejstříku, sdružením pro péči o mládež, mírovým soudcům pro zápisy do volebních listin, státním správním úřadům při žádostech o udělení místa ve veřejné službě neb o veřejnou dodávku, při žádostech o povalení k otevření soukromé školy, k řízení kárnému.

Návrh přizpůsobuje se platnému francouzskému právu přihlížeje při tom na poměry zdejší: Důvodem pro sdělení podmíněného odsouzení ve zkušebné době má býti buď nutnost přezkoumati, zda občan požívá nutné veřejné důvěry, aneb ohledy na úspornost správního řízení. Poněvadž mohou se však vyskytnouti i jiné důvody, kdy ve veřejném zájmu by bylo podati o podmíněném odsouzení zprávu, ovšem toliko veřejnému úřadu, zmocňuje návrh příslušného ministra, aby podle okolností případu ocenil, zda veřejný zájem jest silnější nežli ohled na osobu podmíněně odsouzeného, a podle výsledku tohoto ocenění rozhodl, zda výjimečně má býti zpráva podána.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh byl v obou sněmovnách přikázán výboru ústavně-právnímu.

V Praze, dne 25. ledna 1924.

Předseda vlády:
Švehla v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Dolanský v. r.