Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.
I. volební období.
8. zasedání.
Tisk 1817.
Zpráva
I. zahraničního výboru,
II. technicko-dopravního výboru
o vládním návrhu,
kterým předkládá se Národnímu shromáždění republiky Československé:
1. Úmluva a statut o režimu splavných cest, mezinárodního významu;
2. Dodatečný protokol k této úmluvě;
3. Prohlášení, kterým se uznává právo států, jež nemají mořského pobřeží, na vlajku (tisk 1785).
Schvalovací usnesení.
>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s
1. Úmluvou a statutem o režimu splavných cest mezinárodního významu,
2. Dodatečným protokolem k této úmluvě,
3. Prohlášením, kterým se uznává právo států, jež nemají mořského pobřeží, na vlajku,
sjednanými v Barceloně 20. dubna 1921.<
I.
Přítomná úmluva o vodních cestách (I. část) i s dodatečným protokolem (II. část) a prohlášením o uznání práva států nemajících mořského pobřeží na vlajku (III. část) jeví se býti součástí úmluv ujednaných na všeobecné konferenci pro komunikace a transit, jež svolána byvši Radou Společností národů konala se od 10. března do 20. dubna 1921 v Barceloně.
Z těchto úmluv ratifikována úmluva a statut o svobodě transitu státem Československým a uveřejněna ve Sbírce zákonů a nařízení vydané dne 29. ledna 1924 pod čís. 22., kdežto smlouva nahoře zmíněná s oběma dodatky uvedenými schválena byvši poslaneckou sněmovnou předkládá se nyní též senátu. Mimo to obsažena jest část příslušných předpisů v mírové smlouvě Versailleské.
Podklad pro předloženou úmluvu tvořily návrhy Studijní komise, v níž zejména kladen důraz na svobodu plavby zvláště vyloučením poplatků plavebních.
Pokud se týče úmluvy o vodních cestách jeví se tato dalším uskutečněním zásady Francouzského revolučního výboru z r. 1792, dle kteréž řeky jsou společným a nescizitelným vlastnictvím všech krajů, jimiž protékají a kteráž již dříve uskutečnění došla v konvenci Pařížské z r. 1814, kterouž zmezinárodněn Rýn.
Vídeňský kongres rozšířil pak zmíněnou zásadu ve Vídeňské aktě nejen na hlavní řeky mezinárodního rázu, ale též na splavné její přítoky, načež pak jednotlivé státy uzavřely podobné úmluvy ohledně Labe, Pádu, Dunaje, Kongu atd.
V době jednání mírových smluv, zejména smlouvy Versailleské, nebylo ještě úplně propracovaného podkladu pro úpravu zmezinárodnění řek splavných a s tím souvisejících dalších otázek, a proto vsunuty do mírové smlouvy pouze zásady všeobecnější, kdežto podrobnější předpisy měly nalézti místa ve zvláštní úmluvě všeobecné mezi mocnostmi spojenými a sdruženými, jež sjednána byla v Barceloně a jež měla býti schválena Společností národů, což se též již stalo.
Úmluva tato vztahuje se na vodní cesty významu mezinárodního, rozšířena jest v ní svoboda plavby též na vodní cesty tak zvané národní, kteréž nejsou mezinárodní ani ve smyslu Vídeňské akty anebo mírových smluv, jako na př. na tak zvanou malou kabotáži, to jest na komunikaci mezi přístavy jednoho a téhož státu, jejíž úprava však pro různost hospodářského rázu v jednotlivých státech vyhrazena byla celkem státu pobřežnímu a to v dodatečném protokolu, k níž přistoupiti jest zůstaveno na vůli příslušným státům.
Zásady v úmluvě obsažené vyhovují celkem požadavku moderní doby a též našemu státu i obsahují minimum záruk svobodné plavby, při čemž zůstaveno jest státům zúčastněným, poskytnouti v této příčině zvláštními smlouvami podmínky ještě výhodnější.
Při tom dlužno podotknouti, že Labe s Vltavou a Dunaj s Tisou zmezinárodněny jsou již mírovými smlouvami a že režim na Labi upraven již jest Labskou plavební aktou nedávno v senátě přijatou. Dunajská akta pak podepsána dne 22. února 1922.
Týkaje se jednotlivých ustanovení zmíniti se dlužno o tom, že ve smyslu čl. XVIII. úmluvy o Společnosti národů stává se smlouva platnou zápisem u Sekretariátu Společnosti národů, jenž vede a uveřejňuje seznam států přistouplých, že též nečlenům Společnosti národů jest přístup volný a že lze ji do roka vypověděti nejdříve po 5 letech.
Statut tvořící integrující část této úmluvy a čítající 25 článků obsahuje podrobná ustanovení, z nichž nejdůležitější jsou: definice vodních cest mezinárodního významu v tom směru, že se vyžaduje splavnosti k moři i od moře vhodné pro plavbu obchodní, výklad jednotlivých pojmů i obratů - tak na př. považuje se pro pojem >přirozené splavnosti< jednak provoz, jednak možnost provozu obvyklé obchodní plavby, přiznává se dále smluvním státům svoboda plavby mimo malou kabotáž a mimo válečné, policejní. kontrolní lodě a pod. jakož i rovné nakládání, nebrání se svobodě plavby při velké kabotáži, to jest dopravě mezi přístavy téže vodní cesty, avšak různých států, s obmezením na řeku Amur, kde plavba vyhrazena na základě dávného obyčeje Rusku a Číně jako sousedním státům, ustanovení o dávkách plavebních, kteréž mohou býti dokonce úplně odstraněny a pod.
Pro náš stát, jenž nemá přístupu k moři, ani vodní cesty probíhající celým územím, nemalý význam má článek 8. jednající o tak zvaném transitu, jímž rozumíme jen průvoz, jakož i o celních formalitách, a jenž má platnost i v případě války, pokud je to slučitelné s právy a povinnostmi válčících a neutrálních států, v kterémžto směru uzavřeny budou ještě další úmluvy. Dávek transitních nelze totiž vybírati leč jen za dozor a správu, kdežto i případ tak zv. přímého transitu (transit bez překládání) vyžaduje přec byť i jen zběžnou prohlídku nákladu, kteréžto ustanovení obmezuje čl. 334., odst. 2. mírové smlouvy, vzhledem k čemuž náš stát spolu i s belgickým a švýcarským vyslovil se sice proti tomuto obmezení, kteréž však přes odpor tento bylo přijato majoritou 1 hlasu.
Ostatně má však pro naše celní formality praktičtější význam statut Dunaje ohledně Dunaje a Labská plavební akta ohledně Labe, kteréž oba v té příčině obsahují zcela účelné předpisy.
Ostatní články jednají o používání přístavů, při čemž platí zásada rovného nakládání, o stavbách udržujících neb zabezpečujících splavnost, odstraňování překážek plavby, v kterémžto směru působí zvláštní mezinárodní komise, jež však obmezena jest ve své činnosti potud, pokud zvláštní statuty, jako u nás Dunajský neb Labský neobsahují ustanovení jiného, dále o správě vodních cest, ohledně nichž vzhledem k obtížím jak technickým, tak mezinárodně právním vysloveno přání jednotné úpravy mezinárodní právě tak, jak ohledně podmínek pracovních.
Důležitým jest též ustanovení, že v případě rozporu ustanovení mírových smluv a této úmluvy rozhoduje ustanovení prvnější a neméně významným jest, že 4 mezinárodní říční komise, mírovými smlouvami utvořené, budou se říditi výhradně zájmy plavby.
Statut víže nejen smluvní státy, ale též ostatní, kteréž k němu později přistoupí, a připouští, uchýliti se dočasně od jeho ustanovení, ohrozena-li nezbytně bezpečnost nebo životní zájem státu (vnější nebezpečí, ale i vnitřní, jako hlad, nedostatek potravin, stávky a pod,), v případě zneužití rozhoduje mezinárodní soudní dvůr, jenž vůbec jako strany připouští jen státy nebo členy Společnosti národů. Vedle toho funguje jako odborný orgán >Po- radní a technická komise při Společnosti národů.<
Ježto zásadně byla uznána suverenita států, bylo z důvodu pokročilé techniky plavební usilováno o rozšíření ustanovení o vodních cestách mezinárodního významu na tak zvané cesty národní (ležíc výhradně na území jednoho a téhož státu) i pojato do zvláštního dodatečného protokolu, obsahujícího prohlášení států, že přiznávají úplnou rovnost vlajkám všech jiných států na jich vodách na základě vzájemnosti.
K žádostí delegace Švýcarské pojat byl do úmluvy čl. 225. mírové smlouvy St. Germainské, dle kteréž přiznává se právo na vlajku námořní též státům nemajícím pobřeží mořského ve formě zvláštního prohlášení, kterýmž právo to rozšířeno na státy později k úmluvě přistoupivší.
Úmluva tato i s dodatky má nejen význam mezinárodní ale též eminentně národohospodářský a navrhuje proto zahraniční výbor schválení její i s dodatečným protokolem a prohlášením.
V Praze, dne 6. února 1924.
Antonín Svěcený v. r.,
předseda.
Dr Luděk Krupka v. r.,
zpravodaj.
II.
Článek 23 e) úmluvy o Společnosti národů vyslovuje myšlenku svobody komunikací vůbec.
Podle toho by měla býti plavba svobodná na veškerých vodních cestách, které jsou jí dosažitelny od moře do vnitrozemí, až k místům, kde splavnost přestává. Byla by tedy obmezena jen stupněm splavnosti.
Na toto široké pojetí svobody plavby nepřistoupily některé státy, vidouce v tom zásah do své svrchovanosti státní a ohrožení svých vlastních zájmů hospodářských. Tak se stalo, že byla učiněna úmluva o režimu vodních cest mezinárodního významu, sestávající z vlastní úmluvy, datované 20. dubna 1921 a ze statutu o režimu, schváleného 19. dubna 1921, a ze zvláštního dodatečného protokolu k úmluvě, který obsahuje prohlášení států, že přiznávají úplnou rovnost nakládání s vlajkami všech jiných států na vodních cestách národních na zásadě vzájemnosti.
Vlastní úmluva je obdobná a namnoze totožná s úmluvou o svobodě transitů, která již dříve byla Národním shromážděním schválena, a obsahuje v úvodě prohlášení i odůvodnění zásady svobody plavby. V dalších 9 článcích jsou ustanovení rázu formálního.
Ustanovení materialní jsou shrnuta ve statutu.
Pokud se týče podrobného výkladu vlastní úmluvy, statutu a dodatečného protokolu, poukazuje se na důvodovou zprávu vládního návrhu, jak byla dodána senátu v tisku 1785.
Zbývá jen zvláště připomenouti, že podepsané státy ve formě mezinárodního prohlášení uznávají vlajku lodí kteréhokoliv státu, který nemá mořského pobřeží, jsou-li zapsány v jediném určitém místě, jež leží na jeho území. Toto místo jest zároveň zápisným přístavem pro tyto lodi.
Touto formou má býti způsobem trvalým zabezpečena vyšší právní hodnota tohoto uznání práva na námořní vlajku.
Výbor technicko-dopravní činí návrh, aby senát Národního shromáždění republiky Československé vyslovil souhlas s :
1. úmluvou a statutem o režimu splavných cest mezinárodního významu,
2. dodatečným protokolem k této úmluvě,
3. prohlášením, kterým se uznává právo států, jež nemají mořského pobřeží, na vlajku, sjednanými v Barceloně 20. dubna 1921.
V Praze, dne 21. února 1924.
Fr. Šťastný v. r.,
místopředseda.
Dr Jar. Brabec v. r.,
zpravodaj.