Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1825.

Dle zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n. o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění může soud odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku, má-li z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí.

Osvědčí-li se vinník takto podmíněně odsouzený v době zkušebné, pokládá se za to, že nebyl odsouzen.

Podmíněné odsouzení jest však vyloučeno, jestliže byl vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné.

Toto obmezení však neplatí, uplynulo-li do dne, kdy vinník spáchal nový trestný čin, při přestupcích a přečinech pět let, při zločinech deset let.

Při podmíněném propuštění má býti ten, kdo byl odsouzen ku trestu na svobodě delšímu jednoho roku, podmíněně propuštěn na svobodu, jestliže se dá souditi, že řádně bude se chovati na svobodě a když také odpykal zákonem stanovenou část trestu.

Zákonem tím, pokud jedná o podmíněném odsouzení, za daných zákonných podmínek ochráněn jest tudíž vinník výkonu trestu a rehabilituje se v občanském životě tak, jakoby vůbec nebyl odsouzen.

Podmíněně odsouzenému poskytuje se dále zákonem ochrana i v tom směru, že odkladem trestu odkládají se také tresty vedlejší a opatření zabezpečovací (na př. o policejním dozoru, odevzdání do polepšovny neb do donucovací pracovny, nebo vypovězení) i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením.

Také podmíněně odsouzený ve lhůtě zkušebné povinen jest vyjeviti své odsouzení pouze na otázku soudu. Zákonná ochrana podmíněně odsouzeného jde však dále, totiž že zpráva o podmíněném odsouzení, pokud lhůta zkušebná neuplynula, smí býti podána pouze soudu, jiným úřadům však jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě (§ 9 odst. 2. prvé souvětí).

Podati zprávu po lhůtě zkušebné jest dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému (§ 9 odst. 2. druhé souvětí).

Podmíněné odsouzení i podmíněné propuštění jsou zajisté významná opatření právně-sociální, směřující ku polepšení a nápravě provinilého jednotlivce a ku záchraně jeho pro společnost lidskou.

Zákon o podmíněném odsouzení ponechává to volnému uvážení soudcovému, kdy odloží za daných zákonných podmínek výkon trestu.

Výrok soudní o podmíněném odkladu trestu jak co do povolení tak i co do nepovolení podmíněného odsouzení jest podroben týmž opravným prostředkům jako výrok o trestu.

Praxe soudní ustálila se proto během doby, takže soudy naše vynášejí své výroky o podmíněném odkladu trestu přesně dle zákonných ustanovení.

Avšak nutno, aby zákon při veškeré potřebné ochraně jednotlivcově měl také plně na zřeteli zájmy veřejnosti, aby takto zájmy veřejnosti neustupovaly zájmům soukromým.

V tomto směru jde platný zákon o podmíněném odsouzení tuze daleko tím, že v § 9 odst. 2 prvém souvětí stanoví, že zpráva o podmíněném odsouzení, pokud lhůta zkušebná neuplynula, smí býti podána pouze soudu, jiným úřadům však jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě.

Následkem tohoto zákonného ustanovení soudy odpíraly podati zprávu o podmíněně odsouzeném úřadům správním (mimo případy, šlo-li o udělení místa ve veřejné službě), kárným komisím státních zaměstnanců, důchodkovým soudům trestním, jak to vše uvedeno jest v odůvodnění vládního návrhu.

I v mezinárodním styku působí ustanovení zmíněné obtíže při vydávání zločinců nebo při převzetí trestního stíhání občanů dopustivších se trestného činu v cizině.

To vše se dělo, ačkoliv kromě veřejnosti hlavního přelíčení již podle zákona samého, - stanovícího případný ochranný dozor, obmezení co do místa pobytu, způsobu života, dále vzhledem na neodložitelnost výroku o náhradě trestního řízení a o nárocích soukromoprávních, - nemusí zůstati utajeno faktum odsouzení.

A přece jest nutno, aby podle daných okolností při veřejných dodávkách, postaveních, živnostech a povoláních, jež vyžadují veřejnou důvěru, správní úřady posouditi mohly nedostatek veřejné důvěry, kteréž podle okolností případu, by zde nebylo při pouhém odsouzení, byť i podmíněném.

Též při posuzování případů disciplinárních (kázeňských, kárných), pak v řízení trestním správním neb důchodkovém, nutna jest vědomost o podmíněném odsouzení a o materiálu obsaženém v soudních spisech, k čemuž přistupují ještě ohledy na úspornost správního řízení.

Vládní návrh na změnu zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., nedotýkaje se vůbec zákonných ustanovení o podmíněném propuštění, jedná proto hlavně o doplnění § 9 odst. 3 zákona ve směru rozšíření případů, o kterýchž za doby zkušebné může býti podána zpráva a mohou býti zaslány spisy o podmíněném odsouzení veřejným úřadům.

Případy ty jsou taxativně vyjmenovány.

Jinak ponechává se ministru spravedlnosti, a jde-li o rozsudek vojenského soudu, ministru národní obrany, aby podle okolností případu posoudili, smí-li býti z jiného důvodu, než shora uvedeného, ve veřejném zájmu podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení veřejnému úřadu.

Jedná se tu o výjimečné případy, při nichž veřejný zájem by vyžadoval, aby upuštěn byl ohled na osobu podmíněně odsouzenou.

Návrh zákona mění dřívější ustanovení § 9 odst. 3 ještě v tom směru, že místo názvu >lhůta zkušební< používá souhlasně s terminologií §§ 1, 3 atd. cit. zák. názvu >doba zkušebná<, dále že rozšiřuje podávání zprávy o podmíněném odsouzení i na zaslání spisů, což nutno jest pro správné posouzení případu, pak že přesně stanoví, že jen veřejným úřadům smí býti podána zpráva a zaslány spisy.

Veřejnými úřady ve smyslu navrhovaného zákona jsou nejen úřady pověřené záležitostmi vyjmenovanými v prvém souvětí navrženého § 9 odst. 3 cit. zák. (resp. v odstavci 1, druhé souvětí usnesení výborového), nýbrž i jiné veřejné úřady, zabývající se obstaráváním veřejných záležitostí, jak je má na mysli druhé souvětí cit. §u (nyní druhý odstavec usnesení výborového), a to nejen tuzemské, nýbrž i cizozemské veřejné úřady.

Pokud se týká stadia po zkušebné době, tu návrh vládní zůstává při dřívějším zákonném ustanovení (§ 9, odst. 3, třetí souvětí), že totiž podati zprávu po zkušebné době je dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému.

Návrh vládní doplňuje toto souvětí jen tím, že dovoleno jest též zaslání spisů, což zajisté nutno jest ku posouzení případu.

Ústavně-právní výbor projednav vládní návrh, souhlasí celkově s navrženými změnami a doplňky, avšak má za to, že navrhovaná nová ustanovení lze zúžiti jak následuje:

Podávání zprávy a zaslání spisů k účelům řízení disciplinárního (kázeňského, kárného), správního, trestního nebo důchodkového trestního nebude obligatorní, nýbrž zůstane obmezeno jen na případy potřeby (jest-li - je ... zapotřebí), o kteréžto potřebě rozhodnou soudy dle svého volného uvážení. Potřeba tato zajisté zde jest, když dle platných dosud zákonných ustanovení, výslovně jiným zákonem nezrušených, uložena jest trestním soudům povinnost, podávati oznámení o zavedení a o skončení trestního řízení (jako § 83 tr. ř., § 117 služ. pragm. z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.), jelikož přece nutno, aby nejen zahájení trestního řízení nýbrž i právoplatné ukončení jeho bylo sděleno.

Pokud se týká podávání zprávy a zasílání spisů v případech, jde-li o zadání veřejné dodávky, anebo - jde-li o oprávnění k výkonu živnosti neb k výkonu povolání vyžadujících veřejné důvěry, tu obmezeno toto podávání zprávy a zaslání spisů jen na případy, když jedná se o podmíněné odsouzení pro zločin vůbec anebo jinak (mimo zločin) pro trestný čin (přečin, přestupek) spáchaný ze ziskuchtivosti neb proti veřejné mravopočestnosti. Toto podávání zprávy a zaslání spisů není obligatorní, nýbrž jen dovolené (>smí býti<) k požádání dotyčného veřejného úřadu.

Podávání zprávy a zaslání spisů smí také býti uskutečněno jen tenkráte, když jde o oprávnění k výkonu živnosti neb k výkonu povolání, jestliže jedná se o živnost neb povolání, které vyžadují veřejné důvěry, a vztahuje se tudíž skutková náležitost veřejné důvěry jak na >živnost< tak i na >povolání<.

Všechny tyto případy podávání zprávy a zaslání spisů jsou dovoleny jen pokud doba zkušebná neuplynula.

Také výjimečné případy, za nichž smí býti z jiného důvodu než v odstavci prvém uvedeného, ve veřejném zájmu podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení veřejnému úřadu a to dle rozhodnutí ministra spravedlnosti neb ministra národní obrany, obmezeny jen na dobu zkušebnou.

Po zkušebné době podati zprávu a zaslati spisy je dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému.

Ústavně-právní výbor navrhuje senátu, aby takto doplněný a pozměněný vládní návrh přijal za své usnesení.

V Praze dne 18. března 1924.

Dr Frant. Soukup v. r.,

předseda.

Dr Adolf Procházka v. r.,

zpravodaj.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 9 odst. 3. zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 Sb. z. a n. o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění bude zníti:

(1) Pokud doba zkušebná neuplynula, smí býti podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení soudu. Jiným veřejným úřadům pak jedině:

1. jde-li o udělení místa ve veřejné službě,

2. jestli je zprávy a těchto spisů zapotřebí k účelům řízení disciplinárního (kázeňského, kárného), správního trestního nebo důchodkového trestního,

3. při odsouzení pro zločin vůbec nebo jinak pro trestný čin spáchaný ze ziskuchtivosti neb proti veřejné mravopočestnosti, jde-li o zadání veřejné dodávky, anebo jde-li o oprávnění k výkonu živnosti neb povolání vyžadujících veřejné důvěry.

(2) Smí-li býti z jiného důvodu ve veřejném zájmu podána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení za doby zkušebné veřejnému úřadu, posoudí ministr spravedlnosti, a jde-li o rozsudek vojenského soudu, ministr národní obrany podle okolností případu.

(3) Podati zprávu a zaslati spisy po zkušebně době je dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení.

Provésti jej přísluší ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra.