Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1946.

I. ústavně-právního výboru,

II. národohospodářského výboru

Ústav rodinných svěřenství jeví se v našem právním řádě posledním významným zbytkem privilegií šlechtického stavu. Sloužilať svěřenství fakticky - byť ne právně - jedině bývalým šlechtickým rodům k tomu, aby veliké komplexy majetkové trvale zůstaly zajištěny pro členy rodiny jako opora jejich vrchnostenského postavení. Svěřenství spočívá na myšlence, že nikoli jednotlivec, nýbrž celý rod má býti účasten výhod plynoucích z majetku nashromážděného zakladatelem fideikomisu a že zájmy jednotlivce musí ustoupiti proto vyšším zájmům rodové pospolitosti. Myšlenka tato není v plném rozsahu nesprávná, ani pochybená. I moderní doba nevyznává již bezpodmínečnou víru v individualismus, jenž vlastně odpovídal jen liberálním směrům minulého století. Moderní právní řád nerozpakoval se zasáhnouti často dosti důrazně do volné sféry jednotlivcovy a uložil mu mnohá omezení i v disposici majetkem, kterážto omezení leckdy také dána jsou v zájmu potomstva nebo rodiny (srv. na př. ústav rodinných nedílů podle zák. přídělového). Každý takový zásah diktován jest však v moderním právním řádě veřejným zájmem, jenž jedině může býti v demokracii podnětem a důvodem určitého zákonodárného opatření. V demokratické republice jistě však není veřejným zájmem udržovati pomocí rozsáhlého aparátu svěřenských soudů majetek značného rozsahu v rukou několika rodů, které zrušením šlechtictví pozbyly odlišného postavení, jemuž se těšily v monarchistickém státě. Ustanovení podobného rázu, jako na př. že majetku smí nabýti jen ten, kdo pochází z rovnorodého sňatku nebo kdo může se vykázati určitým počtem šlechtických předků, jeví se právnímu řádu, jenž odstranil výsady rodu a pohlaví (§ 106 úst. listiny), zastaralým přežitkem. A bylo-li již dříve poukazováno k tomu, že svěřenství i s čistě národohospodářského hlediska jsou zařízením nevhodným (udržovala latifundie, bránila pokrokovému hospodaření, neboť dočasný držitel nemohl si opatřiti kapitálu k nákladným investicím potřebného, ani neměl k takovým investicím chuti, věda, že prospěch z nich nepřipadne jemu nebo jeho potomstvu, nýbrž čekateli, jenž mu byl třeba zcela cizí): mluví národohospodářské důvody tím spíše proti udržování svěřenství ve státě, jenž nové uspořádání pozemkové držby učinil jedním ze svých nejvýznačnějších úkolů. Po právní stránce pak není důvodů, proč právě ve prospěch určitých kruhů měly by se ustanoviti výjimky ze všeobecných zásad občanského práva o posloupnosti dědické.

Z těchto důvodů i jiné státy musily se otázkou zrušení svěřenství zabývati a příklad sousedních států, Německa a Polska, (v Rakousku prozatím věc nevyšla ze stadia příprav), ukazuje jasně, že nevhodnost fideikomisů pociťuje se všeobecně.

Zrušení svěřenství v Československé republice bylo proto od převratu jen otázkou času. Dochází-li k němu teprve nyní, lze fakt ten vysvětliti jednak poukazem na ostatní naléhavější úkoly zákonodárné, jež nestrpěly odkladu, jednak poukazem na obtíže, jež spojeny jsou nutně s úpravou poměrů tak spletitých, jako jsou právě poměry svěřenské. Snaha nalézti řešení co nejspravedlivější vedla dokonce k tomu, že původní vládní návrh č. 2349 posl. sněm. z roku 1921 nebyl obnoven, ježto mu byla vytýkána přílišná příkrost, s jakou přiznával všecko právo dočasnému držiteli na úkor ostatních čekatelů, a že nový vládní návrh, poslaneckou sněmovnou s nepatrnými změnami přijatý, snaží se vlastní úpravu ponechati dohodě zúčastněných osob, dávaje pouze subsidiární předpisy pro případ, že by k dohodě nedošlo.

Hlavní zásady osnovy jsou stručně tyto:

Osnova vyslovuje především, že svěřenství se zrušují a nová nemohou býti zakládána. Dočasný držitel a čekatelé zřizovací listinou povolaní mohou dohodou upraviti poměry svěřenského majetku; nedojde-li k dohodě, nabývá svěřenství dočasný držitel, avšak s omezením fideikomisární substitucí ve prospěch nejbližšího čekatele. Nároky čekatelů, jimž se podle dohody nebo podle zákona ničeho nedostane, zanikají bez náhrady. Pokud však měly některé osoby podle zřizovacích listin právo na určitá plnění od držitele svěřenství, zachovávají se jim takové nároky, jedině že je možno je přiměřeně snížiti, sníží-li se bez viny držitelovy výnos bývalého svěřenského statku. Zvlášť upravuje osnova likvidaci svěřenské agendy u dosavadních svěřenských soudů a činí opatření, aby sbírky, předměty umělecké nebo dějinné ceny a pod. byly veřejnosti zachovány a zcizováním, nevhodným umístěním nebo jinak neutrpěly.

V podrobnostech bylo by k některým ustanovením osnovy podotknouti na vysvětlení příp. pochybností:

Ustanovení zřizovacích listin a jiných předpisů o nástupnictví ve svěřenství se zrušují, pokud se jich zákon sám nedovolává (§ 1, odst. 2.). Zákon sám pak přihlíží k zřizovacím listinám zvláště při řešení otázky, koho sluší pokládati za svěřenského čekatele. Při tom však nepovažují se za rozhodná ona ustanovení zřizovacích listin, která se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví. Toto ustanovení (§ 2, odst. 2., věta 2. osnovy) nelze ovšem podle názoru ústavně-právního výboru vykládati v ten smysl, že by se mělo přihlížeti na př. k potomkům osob, které kolik let nebo třeba i století před převratem byly, hledíc k předpisům zřizovacích listin, vyloučeny z nástupnictví z důvodů, jež nesrovnávají se s právním řádem platným po 28. říjnu 1918. Právě z toho, že osnova mluví o "prvním řádu nastalém po 28. říjnu 1918", lze souditi, že nechce postihnouti skutečnosti, které nastaly před datem převratu. Že výklad tento odpovídá duchu zákona, ukazuje i předpis § 9, který jest jen provedením zásady "Quieta non movere". Nemůže-li se podle výslovného předpisu § 9 domáhati nikdo proti držiteli svěřenství po dni účinnosti tohoto zákona uznání vlastnictví proto, že na př. pozbyl svého lepšího práva před účinností zákona podle zřizovací listiny, jest patrno, že osnova tu den účinnosti zákona bere za mezník, po němž k určitým okolnostem a předpisům nemá býti přihlíženo. Podobným mezníkem jest v § 2, odst. 2., věta 2., den 28. října 1918.

Osnova musila stanoviti, koho sluší pokládati za čekatele z toho důvodu, že povolává - vedle dočasného držitele - čekatele především k tomu, aby dohodou upravili poměry svěřenství. Pro obsah této dohody není předpisů, jedině jest stanoveno, že se nesmí příčiti účelu tohoto zákona, a má, pokud možno, přihlížeti také k nárokům, které osnova zachovává v § 6. Dotýká-li se dohoda zabraných statků, musí, aby zájmy pozemkové reformy byly chráněny, býti schválena Státním pozemkovým úřadem (§ 13). K dohodě mají býti přibráni všichni čekatelé, ovšem počítá osnova s tím, že v mnohých případech sotva bude možno, aby se dosáhlo dohody mezi všemi čekateli, jichž může býti, zvláště při majorátech a seniorátech, značný počet. Proto se stanoví, že k účinnosti dohody postačí, jestliže s dohodou souhlasí dočasný držitel svěřenství a nejbližší čekatelé, t. j. ti, u nichž lze počítati s tím, že by v dohledné době se dostali k držení svěřenství. Účelem tohoto předpisu jest, aby odpor osob, které jsou svěřenství tak vzdáleny, že s nabytím fideikomisu nemohou s určitostí ani dobře počítati, nemohl zmařiti úpravu dohodnutou mezi osobami, které jsou fideikomisu nejbližší. Za tyto osoby považuje osnova vedle dočasného držitele tři nejbližší čekatele, a v případě, že jest svěřenství právě uvolněno úmrtím, takže není nikdo dočasným držitelem, nástupce zřizovací listinou povolaného a dva nejbližší čekatele.

Volnost daná těmto osobám, aby upravily poměry svěřenství, není časově neomezena. Má-li býti ve svěřenských poměrech zjednáno jasno, musí býti dohoda uzavřena do určité doby, kterou 4. odst. § 2 stanoví na 6 měsíců. Uváží-li se, že tato lhůta se čítá až ode dne účinnosti zákona (§ 19), mají strany vlastně od vyhlášení zákona 9 měsíců, tedy dobu jistě dostatečnou. Svěřenskému soudu náleží pak jen přezkoumati, zda k dohodě přibrány všechny osoby, jichž zájmy chce zákon chrániti.

Pro případ, že k dohodě nedojde, upraví se poměry fideikomisní tak, jak předpisuje § 3 osnovy. Je tudíž § 3 jakýmsi důvodem k tomu, aby se strany dohodly, neboť jinak by právě nastala úprava zákonná. Úprava ta záleží v tom, že jmění svěřenské se dostane dočasnému držiteli do vlastnictví, ovšem s omezením fideikomisární substituce ve prospěch nejbližšího čekatele; v rukou tohoto stává se pak svěřenský majetek neomezeným vlastnictvím. Právní ústav fideikomisární substituce (§§ 608 a násl. ob. zák. obč.) volen proto, že je instituci svěřenství nejbližší. Vždyť v podstatě není svěřenství než fideikomisární substitucí rozšířenou přes meze §§ 611 a 612 ob. zák. obč. V těch případech, kdy v den účinnosti zák. svěřenství je uvolněno, odevzdá se svěřenství nejbližšímu nástupci hned do neomezeného vlastnictví. Že § 3 nepřihlíží ke všem osobám, které opravňuje § 2 k účasti na dohodě, stalo se z toho důvodu, aby poměry svěřenské byly pokud možno brzy zlikvidovány. Snaha respektovati vůli posledního držitele, pokud sama zřizovací listina vůli této připisuje právní relevanci, vedla k ustanovení, že nástupce jmenovaný - pokud to zřizovací listina připouští - posledním pořízením před účinností zákona pro případ, že svěřenství bude zrušeno, obdrží majetek svěřenský jako prostý svěřenského svazku.

Kdyby výjimečně nebylo vůbec čekatelů, nebo žádný z nich se nehlásil, připadne svěřenství uvolněné v den účinnosti zákona těm osobám, kterým připadá ostatní pozůstalost posledního držitele. Nedošlo by tudíž na předpisy, jimiž jest v některých zřizovacích listinách pro případ odpadnutí všech čekatelů jmění svěřenské přislíbeno určitým osobám nebo účelům.

V předpisech fideikomisních bývalo často ustanoveno, že držitel svěřenství je povinen jistým plněním ve prospěch určitých osob, na př. že musí ostatním členům rodiny vypláceti apanáže a pod. Tyto nároky osnova zachovává ustanovením § 6. K návrhům těm má se přihlížeti již v dohodě podle § 2; nestalo-li se tak, postará se o jejich přihlášení a zajištění příslušný soud. Případné spory odkáže na pořad práva.

Další ustanovení týkají se způsobu, jak mají soudy při provádění osnovy postupovati. Zvláště ještě vytýká osnova, pokud jde o náhradu za svěřenské statky podle zákona č. 318/1919 a č. 329/1920, zásadu "preticons succedit in locum rei".

Zajištění sbírek, archivů, registratur a pod., které jsou příslušenstvím svěřenství (§ 17), jest jen provisorním opatřením, jímž nemá býti prejudikováno budoucí úpravě otázky ochrany památek a používání těchto předmětů k účelům veřejným, pokud jsou odůvodněny kulturními, pokud se týče administrativními zájmy státu. Jde prozatím jen, aby získán byl přehled o těchto předmětech a čeleno jich ztrátě, nebo odstranění a poškození. Pokud jde ostatně o archivy a registratury statků zabraných, poukázati sluší k § 33 zák. náhradového.

Po právní stránce dlužno uznati, že osnova snaží se v duchu našeho právního řádu chrániti skutečně nabytá práva a že, podle možnosti vychází vstříc ovšem oprávněným nárokům a zájmům. Odstraňujíc právní instituci odporující duchu ústavy a celého našeho právního řádu, upravuje přechod ke všeobecným předpisům právním tak, aby snad náhlou změnou nebyly ohroženy zájmy ochrany zasluhující.

Význam osnovy tkví v tom, že odstraňuje materielní podklad šlechtictví, které by jako zvláštní hmotnými výsadami nadaná kasta trvalo dále, i když zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., zakázal používání šlechtických titulů, tedy označení čistě vnějšího. Osnova staví i v oboru hmotného života příslušníky bývalé šlechty na roveň ostatním vrstvám obyvatelstva, nutíc tuto bývalou šlechtu, aby se sama starala o svůj majetek a jeho udržení a vstupovala do života hospodářského, zejména k účelu zachování majetku a nabytí životních prostředků, v rovný zápas s ostatními obyvateli.

Proto považuje ústavně-právní výbor osnovu ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou za vhodný způsob řešení a navrhuje, aby senát usnesení poslanecké sněmovny tak, jak jest v obsaženo v tisku č. 1925, beze změny schválil.

V Praze, dne 2. července 1924.

Dr. Soukup v. r.,

předseda.

Dr. Witt v. r.,

zpravodaj.

Instituce svěřenských statků stala se neudržitelnou ihned při vzniku našeho státu. Demokratické zřízení státní nemůže ponechati v platnosti takové zákony, které mají vznik a podklad v moci a výsadách bývalé šlechty a které jsou v rozporu s novým právním stavem a i s národohospodářskými cíly.

Svěřenství ztěžovalo a s části i znemožňovalo řádné a rychlé provádění pozemkové reformy a bylo i škodlivé pro svěřenské statky samy, neboť dočasní jejich držitelé neměli na tom osobního zájmu, aby nemovitosti ku svěřenství náležející udržovali v dobrém stavu.

Národohospodářský výbor senátu projednal osnovu zákona ve schůzi dne 2. července 1924 a usnesl se navrhnouti sl. senátu, aby ji schválil beze změny ve znění sen. tisku č. 1925.

V Praze, dne 2. července 1924.

K. Sáblík v. r.,

předseda.

Josef Petřík v. r.,

zpravodaj.