Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1924.

I. volební období.

9. zasedaní.

Tisk 1960.

ze dne..........................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ l.

Zákony o vojenské taxe ze dne 13. června 1880, čís. 70 ř. z., a ze dne 10. února 1907, čís. 30 ř. z., uherské zákonné články XXVII: 1880 a IX : 1883 se všemi dodatky a příslušnými nařízeními zrušují se dnem 1. ledna 1921.

§ 2.

Za roky 1920 a dřívější budiž vojenská taxa vyměřena a předepsána podle ustanovení zákonů, jež platily pro dotčená léta s tím doplňkem, že vojenskou taxou jsou povinni též bývalí domobranci, kteří nebyli buď vůbec u odvodu nebo o nichž nebylo při odvodu učiněno konečné rozhodnutí, a to počínajíc rokem, kdy dokončí 24. rok věku.

§ 3.

Od povinnosti platiti vojenskou taxu se osvobozují kromě osob osvobozených podle zákonů uvedených v §u l ještě:

a) osoby, které v letech 1920 neb dřívějších konaly válečné úkony podle §u 4 nebo 6 zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. z., a zák. či. LXVIII: 1912, za léta, v nichž třeba jen po část roku úkony tyto konaly,

b) příslušníci čs. zahraničních vojsk (legionáři) počínajíc rokem, kdy vstoupili do těchto vojsk,

c) bývalí domobranci, kteří byli propuštěni z vojenské služby pro nezpůsobilost k vojenské službě následkem vady způsobené činnou službou za války, počínajíc rokem, kdy byli propuštěni,

d) osoby, které prokážou, že utrpěly při konání válečných úkonů podle zákonů o těchto úkonech zranění nebo nemoc, pro které pozbyly zcela nebo z části způsobilosti k výdělku, počínajíc rokem, kdy způsobilosti této pozbyly,

e) bývalí domobranci, kteří byli na základě branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., a prováděcích nařízení k němu převedeni do zálohy, na rok 1920,

f) příslušníci Hlučínska na všechna léta.

Osvobození od povinnosti platiti vojenskou taxu podle předcházejícího odstavce vztahuje se i na rodičskou vojenskou taxu.

§ 4.

Osoby uvedené v §u 2 jsou povinny podati - pokud tak již neučinily - přihlášku k vyměření vojenské taxy za příslušná léta podle zákonů uvedených v §u l ve lhůtě, kterou určí nařízení. Tatáž povinnost ukládá se osobám uvedeným v §u 3, písm. a), c) až e) s tím dodatkem, že osoby tyto mají v přihlášce uvésti a vhodným způsobem osvědčiti též důvod, pro který činí nárok na osvobození od vojenské taxy.

§ 5.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provésti jej ukládá se ministrům vnitra, národní obrany a financí.

Poslanecká sněmovna se zabývala v důvodové zprávě t. 4375 posl. sněm. zásadní otázkou ústavněprávní, zda může, když byl senát její usnesení zamítl, změniti usnesení senátu s účinkem, že senát se nově o tomto usnesení radí jako o zcela novém usnesení, nebo má-li toliko dvojí možnost a to: buď přijmouti usnesení senátu, nebo setrvati na svém původním usnesení. Poslanecká sněmovna došla pak k názoru, že dokud osnova zákona nestala se zákonem souhlasným usnesením obou sněmoven nebo dvojím stejným usnesením sněmovny poslanecké, do té doby že je pouhou osnovou zákona a že může na ní provésti sněmovna nebo senát jakoukoliv změnu, a takto změněná osnova může jíti zpět do sněmovny druhé.

Ale tu jest otázka, zda osnova může býti bez obmezení posílána z jedné sněmovny do druhé, neboť v tom stadiu nesmí vláda vzíti svůj návrh zpět. U přítomné předlohy to již trvá od r. 1922 a jedná se o věc malého rozsahu.

Názor poslanecké sněmovny jednak lze těžko srovnati s odst. 4 § 44 Ú. L., kde se praví: "Změní-li některá sněmovna usnesení sněmovny druhé, rovná se to zamítnutí", jednak je povážlivý se zřetelem ku možnému aspoň theoreticky důsledku, že by některá osnova mohla býti posílána z jedné sněmovny do druhé takřka do nekonečna.

Ovšem s tímto druhým případem nechceme prakticky se zabývati, poněvadž je málo pravděpodobným, ale onen první zasluhuje pozornosti.

V našem případu poslanecká sněmovna učinila usnesení podle tisku 3743 posl. sněm.

z r. 1922, kterým přijala beze změny vládní návrh čís. 3592 a které senát změnil a tím zamítl podle svého tisku 1517 a k tisku 1517 z r. 1923.

Toto usnesení senátu bylo poslaneckou sněmovnou podle tisku 4375 posl. sněm. z r. 1924 také změněno, což se zase rovná zamítnutí.

Jest-li, jak doslovně odst. 4. § 44 Ú. L. ustanovuje, změna se rovná zamítnutí, pak tím celá osnova je vyřízena negativně a vlastně senát se jí nemá zabývati.

Pro názor ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny není v doslovném znění Ú. L. dostatečného podkladu.

Výklad, že dokud osnova zákona nestala se zákonem souhlasným usnesením obou sněmoven neb dvojím stejným usnesením sněmovny poslanecké, a že do té doby je pouhou osnovou, je sice správný, ale nelze z něho dovozovati dále, že sněmovna neb senát mohou na ní provésti jakoukoliv změnu a takto změněná osnova že může jíti zpět do sněmovny druhé. Tento poslední odvozovaný důsledek odporuje § 44 Ú. L., který podle svého znění má tendenci, aby nechodila osnova vícekráte neb do nekonečna z jedné sněmovny do druhé, nýbrž aby byla považována za přijatu neb definitivně zamítnutou po dvojím stejném ať positivném neb negativném usnesení poslanecké sněmovny.