Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

10. zasedání.

Tisk 2087.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Živnostníci, kteří provozují samostatně jakoukoli živnost s výjimkou živnosti zubních techniků (odstavec 3.) a živností stavebních (§ 2) na základě živnostenského oprávnění nabytého na území, kde platí živnostenský řád dříve rakouský, mohou v mezích platných ustanovení vykonávati živnostenské oprávnění kdekoliv na území Československé republiky a mohou živnost svoji kamkoliv přenášeti a zřizovati tam závody vedlejší a sklady, byt i pro nastoupení a provozování těchto živností na tom kterém území platila odchylná právní úprava.

(²) Téhož práva s výjimkou, v §u 4 požívají živnostníci, kteří provozují samostatně jakoukoliv živnost na základě živnostenského oprávnění nabytého na území, kde platí živnostenský zákon dříve uherský.

(³) Pro rozsah oprávnění živnosti zubních techniků platí ustanovení zákony ze dne 24. dubna 1920, čís. 303 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice.

(¹) Stavitelé, zedničtí, tesařští, kameničtí a studnařští mistři, oprávnění na základě koncesní listiny, vydané podle zákona ze dne 26. prosince 1893, čís. 193 ř. z., jímž se upravují koncesované živnosti stavební, nebo podle §u 23 cís. patentu ze dne 20. prosince 1859, čís. 227 ř. z. o živnostenském řádu, neb na základě koncesní listiny aneb živnostenského listu, vydaného podle živnostenských předpisů dříve uherských, mohou kdekoliv na území Československé republiky vykonávati práce, spadající do jích oboru, mohou svoji živnost kamkoliv přenésti a zřizovati tam závody vedlejší a sklady. Avšak živnostníci, oprávnění dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi smějí v ostatních částech republiky práce dotyčné prováděti, jakož i zřizovati závody vedlejší a sklady pouze v oněch místech a v tom rozsahu, jako příslušní živnostníci oprávnění podle zák. čís. 193/1893 ř. z. Živnostníci pak oprávnění dosud na území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus smějí.na Slovensku a Podkarpatské Rusi dotyčné práce prováděti pouze v tom rozsahu jako příslušní živnostnici, oprávnění podle zák. čl. XVII/1884 (živnostenský zákon).

Živnostníci, kteří provozují samostatně svoji živnost na základě živnostenského oprávnění nabytého podle předpisů zák. čís. 259/1924 Sb. z. a n., mohou vykonávati práva uvedená v § 1 odst. 1. kdekoliv na území Československé republiky.

(¹) Ustanovení §u 1 nevztahuje se na živnostníky, kteří provozují na základě živnostenského oprávnění nabytého podle zák. čl. XVII/1884 v době od 28. října 1918 do 31. května 1925 živnost koncesovanou, řemeslnou neb takovou obchodní, po případě svobodnou živnost, jež na území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus vázána jest průkazem způsobilosti. Tito živnostníci mohou práva v §u 1 odstavci 1. vytčená vykonávati na území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus jen tehdy, jestliže v době nabytí živnostenského oprávnění měli domovské právo v některé obci na území Slovenska neb Podkarpatské Rusi.

(²) Jde-li o přenesení živnosti, zřízení vedlejšího závodu neb skladu, jsou tito živnostníci povinni současně s oznámením aneb žádostí předložiti příslušnému úřadu I. stolice domovský list.

(³) Nebyla-li splněna podmínka druhé věty odstavce 1., zakáže živnostenský úřad přenésti živnost, zříditi závod vedlejší neb sklad, leč by živnostníci vyhověli všem podmínkám pro nastupování dotyčných živností na území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus předepsaným.

(⁴) Platnost omezení v předchozích odstavcích obsaženého zanikne pro ty živnostníky, kteří nemajíce domovského práva v některé obci na území Slovenska nebo Podkarpatské Rusi nabyli sice živnostenského oprávnění na základě zák. čl. XVII/1884 v době v odstavci 1. uvedené, avšak svojí živnost provozují samostatně na tomže území aspoň po dobu 10 let.

Přestupky tohoto zákona trestal se podle živnostenského řádu (zákona).

(¹) Ustanovení §u 4 pozbývá 31. května 1935 platnosti.

(²) Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr průmyslu, obchodu a živností.

Vznikem státu československého po území Slovenska a Podkarpatské Rusi povstaly na území jednoho státu dvě právní sféry i co do práva živnostenského. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi v ohledu živnostensko-právním platí dosud zák. čl. XVII z r. 1884, na území ostatním pak živnostenský řád ve znění upraveném vyhláškou ze dne 16. srpna 1907, č. 199 ř. z.

Prvním krokem k uspořádání těchto dvojích právních poměrů je uzákonění nového živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, který byl již pod č. 259 uveřejněn ve Sb. z. a n., a který přejímá předpisy živnostenského řádu dříve rakouského s příslušným přizpůsobením poměrům tohoto území. Přes to nebylo lze v tomto zákoně teritoriálně omezeném upraviti vztah živnostenských oprávnění podle něho nabytých, kde by šlo o přenášení živností, nebo o výkon živnostenských oprávnění na území sousední.

Důsledkem přísných předpisů živnostenského řádu dříve rakouského jest tím méně možno živnostníkům, kteří nabyli živnostenského oprávnění podle předpisů živnostenského zákona dříve uherského, to jest zák. čl. XVII z r. 1884, využitkovati svého živnostenského oprávnění i na území mimoslovenském, ježto nemohou vyhověti přísným živnostensko-právním předpisům na území tom platným; naproti tomu však živnostníci z Čech, Moravy a Slezska mohou bez překážky nastupovati na území Slovenska a Podkarpatské Rusi živnosti a vykonávati svoje živnostenské oprávnění. Jednotnost státu vyžaduje však jednotné nakládání se státními občany, zejména uváži-li se, že za bývalé vlády rakouskouherské zavedena byla reciprocita zákonným článkem XII. z.r. 1908 co do živnostenského oprávnění získaného podle uherských předpisů se živnostenským oprávněním získaným v zemích rakouských.

Politickým převratem však ustanovení dotyčného zák. čl. XII. z r. 1908 pozbyla platnosti a jest proto nutna tímto zákonem stanoviti opět rovnoprávnost živnostníků ze Slovenska a Podkarpatské Rusi a živnostníků z Čech, Moravy a Slezska a doplniti tím zároveň zákon unifikační zpředu zmíněný.

Při tom nutno zdůrazniti, že případy přenášení živností z území Slovenska a Podkarpatské Rusi na ostatní území státu budou podle dosavadní zkušenosti líti se jen výjimečně a v nepatrných rozměrech.

V dalším podrobném rozboru jednotlivých ustanovení osnovy užívá se za účelem

přehlednosti výrazu: >slovenský< pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi výrazu >mimoslovenský< pro území Čech, Moravy a Slezska.

V paragrafu tomto stanoví se parita živnostenských oprávnění slovenských a mimoslovenských. Bude tedy možno živnostníkům ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kteří provozují na tomto území živnost, jež na území mimoslovenském jest živností řemeslnou, po př. koncesovanou (s výjimkou živností stavebních vyjmenovaných v § 2) provozovati tuto svojí živnost a zřizovati závody vedlejší neb sklady i na území mimoslovenském. Tím splněno bude zásadní přání živnostnictva ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, jež dosavadní právní disparitu těžce neslo.

Slovy >v mezích platných ustanovení< v odstavci 1. má býti naznačeno, že od dotyčných živnostníků nežádá se sice průkaz způsobilosti, avšak že musí učiniti zadost formálním předpisům o podávání ohlášky neb žádosti za zřízení závadu vedlejšího neb skladu.

Od citování živnostenského řádu dříve rakouského bylo upuštěno, ježto tento doplněn byl řadou novel a bylo by proto nutno citovati všechny novely, což by bylo nepřehledné. Rčením: >živnostenská oprávnění nabytá na území, kde platí živnostenský řád dříve rakouský< rozumí se živnostenská oprávnění, nabytá netoliko po poslední novele z raku 1907, nýbrž i nabytá v době dřívější. Stejného rčení použito bylo pro živnostenská oprávnění nabytá nejen podle zák. čl. XVII/1884, ale i podle předpisů dříve platných.

Rozsah oprávnění živnosti zubních techniků stanovil již celostátní zákon čís. 303/ 1920 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice, jest proto nutno na tento zákon poukázati.

§ 2 upravuje vzájemnost při přenášení a výkonu živností stavebních. Navrženým řešením vyhověna bude požadavkům slovenských živnostníků z oboru stavebního a nebude jím poškozena žádná kategorie těchto živnostníků ani v zemích mimoslovenských ani na Slovensku a Podkarpatské Rusi, ba naopak tímto ustanovením rozšiřuje se okruh působnosti na celou Československou republiku. Přesné a podrobné vypočtení prací, které tito živnostníci na tom kterém území budou oprávněni provozovati, není možné v tomto zákoně, avšak uvedeno bude ve známost výnosem.

Jím umožňuje se živnostníkům, kteří nabudou živnostenského oprávnění na základě schváleného nového živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus (t. zv. unifikační osnovy) vykonávati práva plynoucí ze živnostenského oprávnění kdekoliv na území Československé republiky. Předpisy tohoto živnostenského zákona převážnou většinou kryjí se s předpisy živnostenského řádu na území mimoslovenském platného. Jelikož však zmíněný živnostenský zákon je zákonem územně omezeným, jest nutno v tomto zákoně (celostátním) prohlásiti rovnoprávnost živnostenských oprávnění podle živnostenského zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi i podle živnostenského řádu dříve rakouského.

Ustanovením, že práva v § 1, odstavci 1. vytčená mohou vykonávati pouze ti živnostníci, kteří při nabytí živnostenského oprávnění v době od 28. říjnu 1918 do 31. května 1925 měli domovské právo v některé obci na území Slovenska neb Podkarpatské Rusi, hodlá zákon zabrániti t. zv. >přeběhlictví<, které by v důsledku tohoto zákona mohlo vzniknouti.

Pod pojmem >přeběhlictví< rozumí se ten zjev, že osoba nevyhovující předpisům živnostenského řádu v zemích mimoslovenských platným, opatřila si neb opatří si v době do dne nabytí účinnosti nového zákona živnostenského pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi živnostenské oprávnění na Slovensku neb Podkarpatské Rusi podle tamních liberálních předpisů starších nebo poněkud odchylných předpisů nového zákona živnostenského a v důsledku tohoto zákona by živnost svoji přenesla zpět na území mimoslovenské. Ohlášení živnosti na Slovensku neb Podkarpatské Rusi sloužilo by pouze za pláštík, jímž by se měla zakrýti nemožnost dosíci živnostenského oprávnění na území mimoslovenském v důsledku ustanovení § 5 živnostenského řádu dříve rakouského aneb nedostatečná odborná způsobilost dotyčné osoby. Ten, kdo nemohl složiti zkoušku tovaryšskou, odešel by na území slovenské, kde zkouška tato není zavedena, ohlásil živnost řemeslnou a později by ji chtěl přenésti zpět na území mimoslovenské.

Zákon hodlá zabrániti tomuto zjevu tím, že váže práva výkonu a přenášení živnosti ze Slovenska a Podkarpatské Rusi na ostatní území republiky průkazem o domovské příslušnosti.

Lhůta od 28. října 1918 do 31. května 1925 volena byla proto, že teprve od převratu počali se živnostníci z území mimoslovenského usazovati na Slovensku a Podkarpatské Rusi a datum 31. května 1925 je posledním dnem platnosti zák. čl. XVII/1884, ježto od 1./VI. 1925 nabývá účinnosti zák. čís. 259/1924 Sb. z. a n.

Rčení >. . . takovou obchodní (živnost), po případě svobodnou živnost, jež na území republiky mimo Slovenska a Podkarpatskou Rus vázána je průkazem způsobilosti< má na mysli jednak živnosti obchodní podle §u 38 ž. ř., jednak celou řadu živností podle zák. čl. XVII/1884 svobodných, u nás však zařazených mezi živnosti řemeslné, na př. fotografii portrétní, živnost dlaždičskou a pod.

Ustanovením odstavce 2. ukládá se živnostníkům povinnost předložiti s oznámením neb se žádostí za přenesení živnosti, zřízení vedlejšího závodu neb skladu živnostenskému úřadu I. stolice domovský list. Výkon živnosti samotné nemusí býti ohlášen, avšak zjistí-li úřad na území mimoslovenském, že dotyčný živnostník spadá pod ustanovení odstavce 1. §u 4 tohoto zákona, t. j. že neměl v době od 28. října 1918 do 31. května 1925 domovského práva v některé obci na území Slovenska neb Podkarpatské Rusi, po případě nevyhovuje všem předpisům živnostenského řádu dříve rakouského, zakáže mu další výkon a současně mu uloží pokutu podle živnostenského řádu.

Odstavec 3. §u 4 vylučuje pak nebezpečí, že budou ustanovením tohoto paragrafu postiženi i ti živnostníci, kteří bona fide vyhovujíce všem předpisům živnostenského řádu dříve rakouského, již nyní nastoupili a provozují na Slovensku neb Podkarpatské Rusi nějakou živnost.

V odstavci 4. umožňuje se těm osobám, které ohlašovaly živnost podle zák. článku XVII/1884 a neměly ve lhůtě v odstavci 1. uvedené na území Slovenska a Podkarpatské Rusi domovského práva, po desetiletém samostatném provozování živnosti na území Slovenska neb Podkarpatské Rusi přenésti svoji živnost do území mimoslovenského a vykonávati tam svoje živnostenské oprávnění.

Ustanovení §u 4 bude po 10 letech (v souvislosti s odstavcem 4. §u 4) bezpředmětné a proto pozbude platnosti.

Zákonem tímto nevzniknou státní správě žádné výdaje.

Doporučuje se, aby osnova tato byla přikázána v senátě výboru živnostensko-obchodnímu a v poslanecké sněmovně výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností.

V Praze, dne 6. března 1925.

Náměstek předsedy vlády:
Stříbrný v. r.

Za ministra průmyslu, obchodu a živností:
Inž. Bečka v. r.