Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

10. zasedání.

Tisk 2101.

Podle úřední zprávy koncipisty Ladislava Orémuse konána byla dne 26. října 1924 ve Svaljavě veřejná schůze lidu pořádána stranou komunistickou. Jako řečník vystoupil na této schůzí, kteréž zúčastnilo se asi 800 lidí, senátor Ivan Bodnár a zahájiv řeč o světové válce, pravil mezi jiným: že matky posílaly své syny a manželky muže, aby bojovali o osvobození národa rusínského. Světová vojna skončena a kde je ta svoboda rusínského národa? Dělnictvo v roce 1918 mělo zbraň v ruce, ale intrikou sociálně-demokratické strany bylo odzbrojeno a to byla velká chyba, že dělnictvo nevzalo vlast do svých rukou. Na to však ještě přijde čas . . . V roce 1918 byla zbudována >tak zvaná demokratická Československá republika< a rusínský národ samovolně se spojil s touto tak zvanou demokratickou Československou republikou. Češi v této době slíbili, že na území Podkarpatské Rusi bude svoboda ― a kde je ta svoboda? Svoboda stojí na bajonetech četnictva, tato země je naše, my máme tu rozkazovati, my, pouze my, Rusíni. Na Podkarpatské Rusi byli po prvé Maďaři, kteří nechali zde asi 1000 mrtvol, a ti bojovali za osvobození rusínského národa. Maďarský režim byl špatný, ale stokrát byl lepší nežli dnešní tak zvaný demokratický český režim, Maďaři zabrali pouze jazyk národu, ale Češi vše, co jen je možno. Na příklad jazyk, svobodu, a k tomu ještě přinesli uzavření hranic, daně a nezaměstnanost. Rusínský národ může za to osvobození země zemříti hladem. Co dělá dnešní agrární koalice? Kde je pozemková reforma? Když stavíte jednu malou chaloupku, potřebujete k tomu dříví, ale nemáte je odkud vzít. Když jedete do lesa, tam stojí hajný a říká, >ten les je pana Schönborna< a na druhé straně stojí četník a říká, >to je státní les< a já se ptám, kde je tedy ten náš les? Takové osvobození máme v tak zvané >svinské demokratické republice<.

Na to rozpustil jmenovaný koncipista schůzi, když byl dříve vyzval předsedu, aby upozornil řečníka, že se takto nesmí mluviti, leč senátor Bodnár mluvil dále a teprv když zástupce úřadu povolal četnickou hlídku, odešel senátor Bodnár.

Ve shora naznačených výrocích shledává soudní stolice v Užhorodě podezření, že senátor Bodnár veřejně popuzoval k záští proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost a jazyk, a že veřejně způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to může snížiti její vážnost, čímž se stal podezřelým z přečinu rušení obecného míru podle § 14 č. 3 a 5 zák. ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n.

Imunitní výbor uváživ, že většina těchto výroků, pokud obsahují určité skutky a události, nezakládá se na pravdě, a pokud jeví se býti kritikou, mají očividně ráz štvaní proti české národnosti, uváživ dále, že z takovýchto vývodů, štvavě přednesených, povstává často, jak mnohé případy tomu nasvědčují, velké nebezpečí pro život a majetek lidí, a uváživ konečně, že v tomto případě nejde stíhajícím úřadům o to, aby byla senátoru Bodnárovi znemožněno vykonávání jeho senátorského mandátu, usnesl se na vydání senátora Ivana Bodnára a navrhuje:

Slavný senáte račiž se usnésti,

že se žádosti soudní stolice v Užhorodě ze dne 4. února 1925 za vydání senátora Ivana Badnára pro přečin podle § 14 č. 3 a 5 zákona č. 50 ex 1923, spáchaný řečí pronesenou na veřejné schůzi v Svaljavě, vyhovuje a že se udílí souhlas ku stíhání jeho pro onen přečin.

V Praze dne 17. března 1925.

Em. Hrubý v. r.,
místopředseda.

Dr Stránský v. r.,
zpravodaj.