Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2131.

Bankovky nahrazující v oběhu, zejména tam kde se jedná o větší obnosy, peníze kovové, jsou dnes nevyhnutelným prostředkem platebním a úvěrovým a to i ve státech, ve kterých zavedena jest měna zlatá a kde bankovky jsou za zlato kdykoliv volně směnitelny. Neboť bankovky dodávají oběživu potřebné pružnosti, vznikajíce na základě soukromohospodářských obchodů eskontních a lombardních a dovedouce se tak samočinně přizpůsobovati větší neb menší potřebě prostředků platebních. Bankovky smí vydávati pouze ústav emisní k tomu zákonem zmocněný, ústavem tím jest banka cedulová. Proto úkol banky cedulové jest pro celé hospodářství národní velmi důležitý. Ona jednak rozhoduje v mezích zákona o tom, kolik bankovek a za jakých podmínek přichází do oběhu a tím vykonává vliv na měnu státu, jednak stanovením míry úrokové pro diskont a lombard řídí a reguluje poměry úvěrní, jednou úvěr usnadňujíc, po druhé jej opět obmezujíc.

Před válkou vykonávala tyto úkoly banka Rakousko-uherská, jež během světové války na nátlak rakouské vlády rozmnožila množství bankovek daleko nad míru v původním privilegiu přípustnou a způsobila tím hluboké jich znehodnocení. Proto po prohlášeni samostatnosti náš československý stát provedl odluku od měny a banky rakousko-uherské, prohlásil bankovky na území našem se nalézající za státovky, jichž správou pověřil Bankovní úřad ministerstva financí k tomu účelu zvláště zřízený. Bankovní úřad měl tedy dočasně zastupovati cedulovou banku a také tak až do této doby činí. Ale již záhy pomýšlelo se na to, aby toto provisorium nahrazeno bylo definitivem, totiž aby na místě Bankovního úřadu zřízena byla samostatná banka cedulová, jakožto soukromý podnik akciový, ovšem se státní účastí. Tak již prvnímu Národnímu Shromáždění předložen byl v roce 1920 návrh zákona o zřízení akciové banky cedulové, kterýž také byl přijat a dne 14. dubna 1920 pod č. 347 ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášen. Ovšem zákonem tím nebyla ještě banka sama zřízena, nýbrž aktivování její bylo odsunuto až do té doby, kdy vydán bude zvláštní zákon měnový, stanovící novou jednotku peněžní na místě dosavadní československé koruny. Mínilo se totiž tehdy, že v dohledné době bude možno i u nás zavésti zlatou měnu na podkladě zlatého franku a dokonce snad i volnou směnitelnost bankovek za zlato. Skutečný vývoj hospodářský vyléčil nás z tohoto optimismu, neboť ukázalo se, že obtíže se zavedením zlaté měny spojené jsou prozatím nepřekonatelné. Jednak zásoba zlata a devis, kterou náš Bankovní úřad chová, daleko nestačí ještě k tomu účelu, jednak naše platební bilance i přes stále příznivou bilanci obchodní nepodává záruku trvalé aktivnosti a konečně i naše hospodářství finanční, ačkoliv schodky rozpočtové rok od roku se snižují, přece ještě nedosáhly plné rovnováhy. Mimo to však ve státech okolních jest ještě hluboký rozvrat měnový jen zdánlivě a uměle cizí pomocí prozatím zastavený a ani ostatní válčící státy s výjimkou Ameriky a Anglie nemohou na nějakou zlatou měnu pomýšleti.

Proto i my od toho jsme nuceni byli prozatím upustiti. Ale na druhé straně nemohli jsme odkládati zřízení banky cedulové do nedohledna. Ani tak ne z důvodů naší vnitřní politiky měnové, kterou celkem dosavadní náš Bankovní úřad plní uspokojivě, jako spíše se zřetelem na cizinu.

Při různých příležitostech se totiž v západní Evropě poukazovalo na to, že postrádáme dosud samostatné banky cedulové, ačkoliv všechny ostatní státy již ji mají a že náš Bankovní úřad ji nemůže dostatečně nahraditi postrádaje žádoucí neodvislosti, poněvadž je pouhým orgánem ministerstva financí. Ačkoliv názory tyto plynou na mnoze jen z nedostatku znalosti našich poměrů, převládlo přece mínění, že jich nelze přezírati a proto se vláda rozhodla, aby banka cedulová přece jen v nejbližší době byla zřízena. K tomu účelu bylo ovšem třeba novelisace zmíněného již zákona z r. 1920, jednak co do onoho ustanovení zlaté jednotky měnové a všeho dalšího, co s tím souvisí, jednak ještě i v jiných směrech, pokud toho změněné poměry a věc sama vyžadovaly. Proto předložila vláda tuto osnovu, v níž jsou obsaženy následující hlavní změny původního zákona:

Čl. I. Banka cedulová se má nyní nazývati >Národní bankou československou >.

Čl. II. Měnovou jednotkou má zůstati i na dále jako dosud papírová koruna československá. Nemá tedy zaváděna býti nějaká měna nová na zlatém podkladě.

Čl. III. Avšak pokud nebude zvláštním zákonem prohlášena směnitelnost bankovek, uložena jest bance povinnost pečovati o udržení kursu této papírové koruny na úrovni posledních dvou let.

Toto ustanovení jest nad míru důležité, poněvadž jím prohlášena jest stabilisace naší měny. Tím opuštěna jest dosavadní naše politika deflační, kterou v intencích zesnulého dra Rašína náš stát zahájil zadržením polovice bankovek a zavedením dávky majetkové za účelem zmenšení oběživa a která měla za cíl pozvednouti kurs naší koruny. Naše měna nemá dále ani stoupati ani klesati, nýbrž má býti ustálena na nynější výši, což odpovídá devalvaci asi na jednu sedminu koruny předválečné. Jaká výše to jest, praví důvodová zpráva, totiž mezi 2,90 a 3.03 amerických centů (předválečná výše byla 20 centů) a bylo by bývalo z legislativního hlediska snad vhodnějším tyto číslice uvésti v textu zákona samého. Péče o budoucí stabilitu koruny jest pro příští cedulovou banku ovšem úkolem velmi zodpovědným. Směrem nahoru, aby koruna nad tuto hranici nestoupala, zhostí se banka úkolu toho velmi snadno, může totiž pouze naše papírové koruny za zlaté dolary v tomto poměru kdykoliv prodávati. Avšak směrem dolů, aby koruna pod tuto hranici neklesala, jest úkol ten daleko obtížnější, poněvadž banka bude musiti v tomto poměru papírové koruny za zlato kupovati, čili směňovati, k čemuž však potřebí bude dostatečně velké zásoby zlata neb zlatých devis. Privilegium k výdeji bankovek uděleno jest na 15 roků.

Čl. IV., V. a VI. jsou jen důsledky toho, že dosavadní koruny mají zůstati zákonnými platidly a neobsahují žádné důležitější novoty, leda to, že smějí býti vydávány se svolením vlády nejnižší bankovky 5 korunové a že trestný jest i pokus přečinu napodobení bankovek.

Důležitý také jest čl. VII. Podle původního bankovního zákona mělo býti množství všech obíhajících bankovek kryto do 35 % drahým kovem (zlatem, stříbrem, devisami). Nyní však stačiti má jen úhrada 20 % a to ještě po odečtení dluhu státovkového. Úhrada ta má pak každého roku o 1% stoupati. Jest patrno, že počáteční úhrada 20 % jest dosti skrovná, zejména uváží-li se, že přes 5 miliard státovek bude tvořiti i na dále státovkový dluh, krytý jen úvěrem státu. Činí-li nynější oběh všech bankovek i s girovými pohledávkami asi 8 miliard, bude činiti předepsaných 20 % ze zbývajících 3 miliard asi 600 milionů korun, onen roční přírůstek úhrady pak asi 3 miliony korun. Do úhrady kovové se počítají také devisy na hodnotné měny. Bylo by bývalo dobře v zákoně samém uvésti, které hodnotné měny se tím míní.

Nebude-li ani oné kovové úhrady dosaženo, bude podle čl. VIII. banka povinna platiti z rozdílu mezi skutečným a přípustným oběhem bankovek zvláštní odstupňovanou daň nejméně 5 %.

Čl. IX. X. a XI. jsou menší důležitosti. K úpisu akcií lze použíti též zlatého státního pokladu do výše 20 mil. Kč.

Čl. XII. jedná o dohodě mezi státem a bankou po zahájení její činností. Předmětem ujednání toho bude zejména i převzetí dosavadních státovek a nemovitostí bankou. Státovkový dluh má býti zúročen a umořován státem. Zúročení má se smluviti vždy na jeden rok a to nejvýše takovou sazbou, aby banka mohla z celého čistého zisku vypláceti 6 % dividendu. Jak umoření tak i zúročení tohoto státovkového dluhu má se díti z výnosu dávky majetkové. Konečně může výnosu dávky té použito býti také ze dvou třetin k placení státních bonů v roce 1921 vydaných v sumě kol l¹/₂ miliardy, ale jen jakožto bezúročné zálohy, ježto částky tyto mají býti vráceny opět původnímu svému účelu v poměru ušetřených úroků z oněch bonů.

Tímto ustanovením mění se vlastně (a nikoliv pouze doplňuje) § l zákona o dávce majetkové jednající o jejím účelu. Neboť výnosu této dávky bude lze nyní použíti nejen k umoření státovek, nýbrž též k jich zúročení a mimo to též, aspoň zálohou, i k zaplacení bonů, které s nápravou měny neměly nic co činiti,nýbrž povstaly na mnoze k úhradě běžné potřeby.

Tato zásadní změna co do účelu dávky majetkové jest dojista velmi závažná, poněvadž se hýbe celým základem, na kterém spočívala ratio legis dávky majetkové. Ona měla podle znění zákona sloužiti jako předpoklad pro příští nápravu měny k vyrovnání břemen převzatých po rak.-uherské bance a teprve přebytků mělo býti užito k úhradě nejtísnivějších břemen vzešlých ze založení a uhájení samostatnosti státu československého, avšak s vyloučením běžných schodků hospodářství státního. Ale o takovém nějakém přebytku nemůže býti řeči, poněvadž dávka z majetku vynesla dosud asi 4 ¹/₂ miliardy a po nastalém jejím snížení vynese ještě asi 2¹/₂ miliardy, tedy nejvýše 7 miliard, z toho po vykonaných, refundacích a výplatách zadržených bankovek (celkem asi 2¹/₂ miliardy a po dosud umořené částce státovkového dluhu (asi 2 miliard) zbude k dalšímu jeho umoření již jen asi 2¹/₂ miliardy, kdežto zbytek tohoto státovkového dluhu činí ještě okolo 5¹/₂ miliard. Tedy asi 3 miliardy státovkového dluhu zůstaly by z výnosu dávky majetkové vůbec nekryty. Nyní pak použito má býti výnosu dávky té k účelům ještě jiným.

V této změně spatřovati lze tedy další významný obrat v dosavadní naší politice deflační, kdysi s tak jednosvorným souhlasem nastoupené a jest třeba tento obrat si při této příležitosti plně uvědomiti.

Ovšem s druhé strany třeba uznati, že ony státní bony jsou břemenem velmi nepříjemným, jsouce nejen zúročitelny, ale také podle zákona kdykoliv eskontovatelny, takže o jich obnos může oběh státovek se zvýšiti.

Čl., XIII. stanoví firmu banky a čl. XIV. akciový kapitál a sice na 12 milionů zlatých dolarů, jenž však může býti zvýšen až na 15 milionů, z čehož podle čl. XV. bude zúčastněn stát jednou třetinou.

Čl. XVI. stanoví znění akcií, kuponů a talonu.

Čl., XVII. až XIX. obsahují změny podřízenějšího rázu.

Podle čl. XX. a XXI. může 9 členná bankovní rada rozšířena býti o člena desátého, jenž nemusí býti československým státním občanem.

Čl. XXII. a XXIII. jsou menší důležitostí.

Čl. XXIV. má změnu o výši dividendy akcionářů.

Čl. XXV. jedná o pensijním pojištění zaměstnanců.

Čl. XXVI. zmocňuje vládu k uzavření cizozemské valutové zápůjčky do výše 50 milionů dolarů, jež má míti za účel chrániti kurs koruny. Z měnového stanoviska bylo by bývalo ovšem výhodnějším, kdyby výpůjčky té užito bylo přímo k snížení státovkového dluhu, pohříchu však nemůže stát dnes tak těžké břímě úrokové na se vzíti.

Podle čl. XXVII. nevztahuje se na banku zvláštní fond sanační a všeobecný fond zárukový.

Čl. XXVIII. jest rázu formálního.

Rozpočtový výbor poslanecké sněmovny provedl na vládní osnově zákona některé účelné změny jednak věcného, jednak stylistického rázu. Tak zkrátil dobu privilegia bankovního z 20 na 15 roků (čl. III.), změnil stylisticky text čl. VII. a IX., vymezil podrobněji v čl. XII., jak má býti zúročen dluh státovkový, a stanovil, že splátky bonů z dávky majetkové mají býti jen zálohou, v čl. XIII. vynechal užívání středního znaku státního, v čl. XIV. a XV. připustil možnost zvýšení akciového kapitálu na 15 milionů dolarů, v čl. XVI. pojal do zákona též zněm kuponů a talonů, v čl. XVII. použil osvobození banky od dávky z přírůstku hodnoty, v čl. XVIII. obmezil výhody dřívější rakousko-uherské banky, konečně v čl. XXVIII. vyhradil provedení zákona vedle ministra financí též ministru spravedlnosti a zrušil ustanovení, aby vládním nařízením podepsaným presidentem republiky prohlášena byla nová redakce původního zákona o cedulové bance podle této novely doplněná. Stalo se tak z důvodů ústavních, ačkoliv nelze upříti, že by z legislativního hlediska bývalo bylo žádoucnější celou látku jednotným zákonem upraviti. Poslanecká sněmovna na znění takto upraveného zákona, jež bylo výsledkem četných a dlouhých porad neprovedla již žádných dalších změn a usnesení poslanecké sněmovny zasláno bylo senátu, jež je přikázal rozpočtovému výboru.

Rozpočtový výbor senátu zvolil podepsaného zpravodaje a projednal osnovu ve své schůzi dne 16. dubna t. r. Po provedené debatě, při které žádných pozměňovacích návrhů podáno nebylo, byl návrh zákona přijat většinou rozpočtového výboru ve znění na kterém se usnesla sněmovna poslanecká, a odporučuje rozpočtový výbor, aby také plenum senátu schválilo usnesení poslanecké sněmovny, a to ve znění sen. tisku č. 2128.