Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2133.

I.

Vládní návrh zákona spojuje v nový celek ustanovení dosavadních zákonů z 25. května 1868, č. 49 ř, z., z 15. dubna 1920, č. 277 Sb. z. a n. a článků LIII./1868 a XLIII./1895, a uvádí je v platnost také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi s výhradou v § 19-l uvedenou.

K dosavadním ustanovením zákonným, která jsou převzata většinou ve starém znění, přidávají se některé dodatky, na př., že písemné oznámení o vystoupení několika osob smí býti učiněno jen za členy téže rodiny (§ 6-1), ustanovení o trestech v §u 10-4 o věku pro rozhodování o náboženském vyznání (§ 4), o tom, že náboženským vyznáním se rozumí i stav bez vyznání (§ 15-1) a jiné.

Bývalo by záhodno, aby do § 10 bylo pojato výslovně ustanovení o ukládání popelnic na hřbitovech, ale praxe zajisté uzná, že popelnice jsou zahrnuty v >jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících>, o kterých mluví § 10-1.

§ 10-l mluví o pohřbívání ve zvláštním oddělení pro souvěrce zemřelého, zřízeném se souhlasem politického úřadu I. stolice.

Bylo by záhodno, aby politické úřady revidovány tato zvláštní oddělení, zdali vyhovují i nynějším požadavkům slušného pohřbení a není-li stížností na někdejší vykázání pohřebního místa.

Veřejnými státními ústavy (§ 14) zajisté sluší rozumět také státní trestnice. Ustanovení § 18-l jest důležito také proto, aby byla odstraněna některá zastaralá opatření při pohřbívání sebevrahů, jež i vládou rakouskou bývala uznávána (výnos ministerstva kultu a vyučování z 24. srpna 1873, č. 11.627).

Pro uvarování omylů sluší připomenouti, že pod slovy >těmto předpisům< (§ 18-1) sluší rozumět předpisy tohoto zákona a nikoli předpisy, o kterých mluví předcházející § 17.

Pokud jde o § 17, rozumějí se změnami a doplňky jen takové změny a doplňky, které jsou nezbytným důsledkem tohoto zákona a týkají se jen jeho provádění, a nemíní se tím dosavadní předpisy zákonné o vedení matrik, neboť výklad jiný by odporoval §u 55 ústavní listiny.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby senát Národního shromáždění schválil usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o vzájemných poměrech náboženských vyznání ve znění senátního tisku č. 2129.

Dále doporučuje ústavně-právní výbor schválení připojené resoluce.

V Praze dne 15. dubna 1925.

Dr. Witt v. r.,
předseda.

Dr. Veselý v. r.,
zpravodaj.

II.

Tato předloha zákona řeší po částečné úpravě svátků a dnů památných další úsek úpravy poměru státu k církvím, a to v sedmi oddílech: reguluje náboženské vyznání dětí a určuje modality přestupu (odd. l.), brání zasahování orgánům nebo příslušníkům církve nebo náboženské společnosti do pravomoci druhé církve (odd. 2.), upravuje, případně obmezuje povinnost přispívati na potřeby té které církve po vystoupení z ní (odd. 3.), umožňuje vykonání slušného pohřbu i na hřbitově konfesijním příslušníku jiné konfese, není-li v místě úmrtí hřbitov jeho konfese (odd. 4.), stanoví pravidla svěcení dnů svátečních a slavnostních, dále plnění a vykonávání náboženských povinností žactvem náboženských menšin (odd. 5.), klade na roven církvím a náboženským společnostem stav >bezvyznání< a osvobozuje podání úřadům, na podkladě tohoto zákona činěným, od kolků a státních poplatků a dávek (odd., 6.), a ruší konečně všechna ustanovení dosud platných zákonů a nařízení, jež odporují této zákonné předloze (odd. 7.).

Tato předloha přejímá po většině ustanovení rakouského zákona z 25. května 1868, č. 49 ř. z. a čsl. zákona z 15. dubna 1920, č. 277 Sb. z. a n., jakož i článků LIII/1868 a XLIII/1895, jež tu a tam zkracuje, jinde zase doplňuje.

V ustanovení § l předlohy jest pokrok proti čl. 1. zákona č. 49/1868, že u dětí osiřelých může ten z rodičů, který žije, určiti náboženské vyznání dítek; zemřeli-li oba rodiče, zákonný zástupce dítěte. Podle výkladu zákona č. 49/1868 a rozhodnutí úřadů nemohl jeden z rodičů po smrti druhého měniti náboženské vyznání dítěte.

Ustanovení § 5 odst. 2. bylo potřebné vzhledem k platným předpisům na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

V § 6, který přejímá znění článku 6. zákona 277/920 s nepatrnými změnami, jest doplněk: >Písemná oznámení o vystoupení několika osob smí býti učiněno jen za členy téže rodiny<, který má překážeti dělání proselytův.

K § 7 podotýká kulturní výbor, že oprávněnými osobami, které mohou požádati orgány jiné církve za vykonání náboženského úkonu anebo úkonu duchovní správy, rozumí se zvláště v případu pohřbu především zesnulý, který v posledním pořízení tak ustanovil anebo nejbližší příbuzní, kteří pohřeb vypravují.

K § 8 jest vysloviti přání, aby při provádění pozemkové reformy nebyli nabyvatelé půdy nucení přejímati na sebe povinnosti patronátu, nýbrž aby tyto povinnosti byly uloženy těm, kterým zůstává podle § 11 záborového zákona uvedená výměra v § 2 téhož zákona, v nejhorším případě aby nabyvatelé půdy mohli splacením jisté náhrady této povinnosti se sprostiti.

Předností § 10 jest, že definuje přesně, co se rozumí >slušným pohřbením>. Za Rakouska bývaly četné spory o >slušné pohřbení<, které musely býti řešeny rozhodováním politických úřadů, jelikož bylo odpíráno pohřbení v řadě a pohřební výkon podle obřadu té které církve. Zvláštní oddělení pro souvěrce zemřelého, jež tento paragraf připouští, smí býti zřízeno se souhlasem politického úřadu. Tento souhlas politického úřadu poskytuje záruku, že tato zvláštní oddělení nebudou zřízena na místě potupném.

Význam tohoto zákona záleží v tom, že upravuje interkonfesijní poměry, snaže se býti spravedlivým ku všem vyznáním a zachovati jich rovnoprávnost. Rovněž jest důležitým, že unifikuje zákonná ustanovení o vzájemných poměrech náboženských vyznání pro území celé republiky. Správné jeho provádění přispěje ke klidnějšímu spolužití příslušníků jednotlivých vyznání.

Kulturní výbor navrhuje, aby usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o vzájemných poměrech, náboženských vyznání, tisk 2129, bylo senátem schváleno.

Dále doporučuje kulturní výbor schválení dole uvedené resoluce.

V Praze, dne 16. dubna 1925.

Jos. Smrtka v. r.,
předseda.

Otm. Hrejsa v. r.,
Zpravodaj

Vláda se vybízí, aby v nejbližší době předložila osnovu zákona, podle které jsou dny svátečními též pondělí velikonoční, svatodušní a druhý vánoční svátek.