Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2157.

Původní znění.

Mit Regierungsverordnung vom 4. Juni 1925, Nr. 111 Slg. d. G. u. V. hat die Regierung gleitende Zölle auf Roggen, Gerste und Hafer, auf das aus diesen Getreidearten erzeugte Mehl sowie auf Schweinefett eingeführt. Die Regierung hat somit neue Lasten auf die (Schultern der ohnehin von Verbrauchsabgaben fast erdrückten Bevölkerung gelegt. Wenngleich die gleitenden Zölle bei dem gegenwärtigen Preisniveau nicht unmittelbar in Wirksamkeit treten, so werden sie doch zumindest die Wirkung haben, daß ein Abbau der Preise, für den zu wirken die Regierung wiederholt versprochen hat, durch die Lebensmittelzölle verhindert wird, wobei es selbstverständlich ist, daß die Spekulation die Teuerung weit über das durch die Höhe des Zollsatzes verursachte Maß hinaus treiben wird. An Stelle der in wiederholten Regierungserklärungen angekündigten Maßnahmen gegen die Teuerung setzt also die Regierung einen Akt, durch welchen die Teuerung zumindestens stabilisiert, wenn nicht verschärft wird.

Dabei widerlegt die Regierung die in der Presse der Regierungsparteien immer wieder auseinandergesetzte Argumentation von der Notwendigkeit der Getreidezölle zu Abschluß von Handelsverträgen durch ihre eigene Verordnung. Denn die Regierung hat außer den Getreidezöllen noch eine ganze Reihe anderer Lebensmittelzölle in Kraft gesetzt, jedoch mit der gleichen Verordnung sofort wieder suspendiert. Diese Zölle werden also nur als Demonstration in Kraft gesetzt, um als Kompensationsobjekt bei Handelsverträgen benutzt werden zu können. Es ist klar, daß derselbe Vorgang auch bei den Zöllen auf Brotgetreide, Mahlprodukte und Schweinefett hätte eingehalten werden müssen, wenn es der Regierung nur um eine Maßnahme der Handelsvertragspolitik zutun gewesen wäre. Die Getreide-, Mehl- und Fettzölle werden also nicht aus Gründen der Handelspolitik, sondern als ausgesprochene Schutzzölle in Kraft gesetzt. Es ist dies aber ein Schutz, der ausschließlich einer kleinen Minderheit der Grundeigentümer zugute kommt, den breiten Massen sowohl der ländlichen als auch der stättischen Bevölkerung jedoch den größten Schaden zufügt. Es ist auch nicht richtig, daß die landwirtschaftliche Produktion diesen Schutz erfordert. Denn die Förderung der landwirtschaftlichen Produktion muß vor allem durch Verbesserung der Produktionsmethoden erfolgen. Und gerade das wird durch den Schutzzoll verhindert, der die Konkurrenz der besseren Produktionsmethoden ausschaltet, sodaß die Schutzzölle letzten Endes nur die Folge haben werden, daß unsere Landwirtschaft rückständig bleibt.

Wenn die Einführung landwirtschaftlicher Schutzzölle wirtschaftlich nicht zu rechtfertigen ist, so bedeutet der Vorgang, den die Regierung dabei eingehalten hat, eine Hintansetzung der Rechte des Parlaments und überdies eine Verfassungsverletzung. Die Frage der Lebensmittelzölle war seit vielen Monaten die bedeutsamste politische Frage in diesem Staate überhaupt. Trotzdem hat die Regierung das Parlament in dieser Frage vollkommen ausgeschaltet, sie hat es vollkommen unterlassen, den gesetzgebenden Körperschaften über den Stand der Frage auch nur die notdürftigsten Aufklärungen zu geben, ja sie hat sogar unter Bruch der parlamentarischen. Geschäftsordnung die Interpellation der Abgeordneten Dietl, Fischer, Pohl und Genossen (Druck 5044) durch 4 Monate unbeantwortet gelassen. Auf die in dieser Interpellation gestellte Frage, ob die Regierung gewillt ist, das Gesetzgebungsrecht des Parlaments zu respektieren, gibt die Regierung nun eine indirekte Antwort, indem sie die Lebensmittelzölle einfach durch Verordnung ins Leben ruft. Wir wollen uns gar nicht mit der Frage beschäftigen, ob es nach konstitutionellen Grundsätzen überhaupt zulässig ist, so gewaltige Lasten für die Bevölkerung einfach durch Kabinettsbeschluß zu dekretieren, selbst wenn sich dazu eine formelle Ermächtigung konstruieren läßt. Wir wollen auch die Frage nicht erwägen, ob das Gesetz vom 20. Februar 1919, Nr. 97 Slg. d. G. u. V. in Verbindung mit den handelspolitischen Ermächtigungsgesetz vom 12. August 1921 überhaupt eine gesezliche Handhabe bietet. Zölle einzuführen, die während des ganzen Bestandes der Republik faktisch nie in Kraft waren. Wir wollen auch ganz davon absehen, daß die Regierung im Motivenberichte zu dem letzterwähnten Gesetze (Druck 2651) die Einführung eines neuen Zolltarifs im Wege der Gesetzgebung angekündigt und diese Zusage nicht eingehalten hat. Wir fragen aber die Regierung mit allem Nachdruck: Zur Durchführung welches Gesetzes und in den Grenzen welches Gesetzes die Regierung gleitende Zölle einführt? Die gleitenden Zölle bedeuten ein neues Prinzip in unserer Zollgesetzgebung, Das Wesentliche an den gleitenden Zöllen ist nicht die Höhe der Zollsätze, für deren Herabsetzung, wieder Hinaufsetzung und selbst Valorisierung sich die Regierung auf Ermächtigungen berufen mag, das Wesentliche an den gleitenden Zöllen ist der Grundsatz, daß die Zollsätze beweglich sind, daß sie mit steigenden Preisen fallen und umgekehrt. Dieser Grundsatz, der unserer Zollgesetzgebung vollkommen fremd ist, kann daher nicht in Durchführung irgend eines Gesetzes, also durch eine Regierungsverordnung verwirklicht werden, sondern dieser Grundsatz kann, weil es eben ein neues Prinzip ist, nur von den gesetzgebenden Körperschaften ins Leben geruen werden. Die Regierungsverordnung Nr. 111/25 widerspricht also nicht nur den Grundsätzen eines parlamentarischen Regimes, sondern steht auch in Widerspruch mit ausdrücklichen Verfassungsbestimmungen.

Wir fragen daher die Regierung:

l. Mit welchen volkswirtschaftlichen Gründen vermag sie die neuerliche schwere Belastung des Verbrauches zu rechtfertigen?

2. Mit welchen verfassungsrechtlichen Gründen rechtfertigt sie die Einführung eines ganz neuen, unserer Gesetzgebung bisher unbekannten Zollsystems durch Regierungsverordnung?

3. Mit welchen geschäftsordnungsmässigen Gründen rechtfertigt es die Regierung, daß sie die Interpellation der Abgeordneten Dietl, Fischer, Pohl und Genossen (Druck 5044) in der von der Geschäftsordnung vorgesehenen Frist nicht beantwortet hat?

Prag, den 8. Juni 1925.

Dr. Heller, W, Lorenz,
Jarolim, Niessner, Polach, Reyzl, Link, Anna Perthen, Hladík, Barth,-Stark,
Hecker, A. Friedrich.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2157.

Překlad.

Vládním nařízením ze dne 4. června 1925 č. 111 Sb. z, a n. zavedla vláda pohyblivá cla na žito, ječmen a oves, na mouku vyrobenou z těchto druhů obilí, jakož i na vepřové sádlo. Vláda uložila tudíž nová břemena na bedra obyvatelstva, spotřebními dávkami beztak skoro utlačeného. I když pohyblivá cla při nynějších cenách nevstoupí bezprostředně v působnost, tož budou míti přece alespoň ten účinek, že cla na potraviny zabrání snižování cen, pro kteréž působiti vláda opětovně slíbila, při čemž se rozumí samo sebou, že spekulace požene drahotu daleko přes míru, kterou způsobila výše celní sazby. Místo opatření proti drahotě, která v opětovných vládních prohlášeních byla ohlašována, přikročila tedy vláda k činu, kterým se drahota alespoň stabilisuje, ne-li zostřuje.

Při tom vláda vlastním nařízením potírá argumentaci, v tisku vládních stran vždy znovu vykládanou, o nutnosti obilních cel pro uzavření obchodních smluv. Neboť vláda uvedla v platnost mimo obilní cla ještě celou řadu cel na jiné potraviny, která však v témže nařízení ihned zase zrušila. Tato cla zavádějí se tedy jen jako demonstrace, aby jich bylo lze použíti jakožto kompensačního předmětu při obchodních smlouvách. Jest jasno, že týž postup byl by musel býti zachován také při clech na chleboviny, mlecí výrobky a vepřové sádlo, kdyby bylo vládě šlo jen o opatření obchodní smluvní politiky. Cla na obilí, mouku a sádlo zavádějí se tedy nikoli z důvodů obchodní politiky, nýbrž jakožto vysloveně ochranná cla. To však jest ochranou, která prospívá výhradně malé menšině vlastníků půdy, která však širokým masám jak venkovského tak také městského obyvatelstva způsobuje přece největší škodu. Není také správné, že zemědělská výroba vyžaduje této ochrany. Neboť zvelebení zemědělské výroby musí se především státi zlepšením výrobních method. A právě tomu se zabrání ochranným clem, které vyřadí konkurenci lepších výrobních method tak, že ochranná cla nakonec budou míti jen v zápětí, že naše zemědělství zůstane pozadu.

Nelze-li zavedení zemědělských ochranných cel hospodářsky ospravedlniti, tož znamená způsob, jakým vláda při tom jednala, zanedbání práv parlamentu a nad to porušení ústavy. Otázka cel na potraviny byla od mnoha měsíců nejdůležitější politickou otázkou v tomto státě vůbec. Přes to vyloučila vláda v této otázce parlament zcela, naprosto opomenula toho, aby zákonodárným sborům o stavu otázky podala i sebe skrovnější vysvětlení, ba dokonce, porušujíc jednací řád parlamentu, ponechala po čtyři měsíce bez odpovědi interpelaci poslanců Dietla, Fischera, Pohla a soudruhů (tisk č. 5044). Na otázku v této interpelaci, je-li vláda ochotna dbáti zákonodárného práva parlamentu, odpovídá vláda nyní nepřímo tím, že jednoduše nařízením zavádí cla na potraviny. Nechceme se vůbec zabývati otázkou, je-li dle konstitučních zásad vůbec přípustno ukládati obyvatelstvu tak obrovská břemena jednoduše usnesením kabinetu, i když pro to lze konstruovati formální zmocnění. Nechceme také uvažovati o otázce, poskytuje-li zákon ze dne 20. února 1919, č. 97 Sb. z. a n. ve spojení s obchodně - politickým zmocňovacím zákonem ze dne 12. srpna 1921 vůbec zákonitý prostředek k zavádění cel, která po celou dobu trvání republiky ve skutečnosti nikdy neplatila. Nechceme také vůbec přihlédnouti k tomu, že vláda v důvodové zprávě k zákonu posléz zmíněnému (č. t. 2651) ohlásila zavedení nového celního tarifu cestou zákona a že této přípovědi nesplnila. Tážeme se však vlády s veškerým důrazem: k provedení kterého zákona a v mezích kterého zákona zavedla vláda pohyblivá cla? Pohyblivá cla znamenají novou závadu v našem celním zákonodárství. Podstatu pohyblivých cel netvoří výše celních sazeb, pro jejichž snížení, pak zase zvýšení a samo valorisování nechť se vláda odvolává na zmocnění, podstatnou na pohyblivých clech jest zásada, že celní sazby jsou pohyblivé, že se stoupajícími cenami klesají a naopak. Tato zásada, která jest našemu celnímu zákonodárství úplně cizí, nemůže tudíž býti uskutečněna při provádění některého zákona, tedy vládním nařízením, nýbrž tuto zásadu, poněvadž právě jest novou, mohou uplatniti jen zákonodárné sbory. Vládní nařízení č. 111/25 odporuje tudíž netoliko zásadám parlamentního režimu, nýbrž jest také v rozporu s výslovnými ustanoveními ústavy.