I když jest někdy posouzení otázky, zda nárok jest soukromoprávní či veřejnoprávní obtížné, jest jistě taková instituce, jako jest nejvyšší správní soud, ku rozhodnutí konečnému této otázky v konkrétním případě, kompetentní.

Umožňovati stranám, které po vyčerpání stolic správních nejsou s nálezem nejvyššího správního soudu spokojeny, aby celou, záležitost znovu projednávaly před řádnými soudy, příčilo by se požadavkům spořádané justice, způsobovalo by se tím zbytečné zatěžování úřadů správních, nejvyššího správního soudu a řádných soudů, konečné rozhodnutí by se oddalovalo, náklady nadmíru by se zvyšovaly a to vše jen k vůli zájmu nespokojeného jednotlivce.

Z těchto důvodů a dále, že ustanovení § 105 ústavní listiny jest rázu výjimečného, že mnohdy může se jednati o nároky celkem nepatrné, z důvodu procesní ekonomie, aby šetřilo se úředními silami i časem, tedy v zájmu celku, rozhodl se ústavně-právní výbor změniti osnovu zákona, jak schválena byla v tomto směru poslaneckou sněmovnou a pojati do § 4 osnovy zákona ustanovení, že řádné soudy jsou též vázány výrokem nejvyššího správního soudu, když týž rozhodne, že nárok jest veřejnoprávní.

Následkem toho není zapotřebí doplniti mezeru v § 2 odst. 2. osnovy zákona, týkající se lhůty k žalobě (návrhu) pro ten případ, když by strana nebyla vázána výrokem nejvyššího správního soudu, že nárok jest veřejnoprávní a byla by se mohla se svým nárokem obrátiti na řádné soudy a nimi znovu dáti až do nejvyšší instance věc rozhodnouti. Tím vyhověno též návrhu znalce univ. prof. dra Hory za souhlasu ministerstva spravedlnosti.

Rovněž nebyla v osnově zákona (§ 2) stanovena žádná lhůta ku podání stížnosti na nejvyšší správní soud v tom případě, když správní úřad rozhodl ve smyslu § 105 úst. listiny a strana podá žalobu (návrh) před řádným soudem, soud však je odmítne pro nepříslušnost pořadu práva a když na to strana jest nucena domáhati se svého práva stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu.

Lhůta v § 14 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z., uvedená, byla by zpravidla již překročena a negativního konfliktu kompetenčního by tu nebylo, neboť nejvyšší správní soud (dosud) svou příslušnost nepopřel. Nelze v takových případech požadovati na straně, aby, nemá-li zmeškati lhůtu, podala současně žalobu (návrh) před řádným soudem a stížnost na nejvyšší správní soud.

Proto doplnil ústavně-právní výbor na doporučení znalců osnovu zákona (§2) stanovením doby, od které počíná lhůta ku podání stížnosti na nejvyšší správní soud od rozhodnutí řádného soudu. To stalo se připojením nového odstavce ku § 2 osnovy zákona, který má nyní odstavce čtyři.

Lhůta ta platí i v těch případech, když řádné soudy přípustnost pořadu práva pravoplatně t. j. v předepsaném postupu stolic popřely. Odmítne-li také nejvyšší správní soud svou příslušnost, budou se museti řádné soudy vždy znovu spornou věcí zabývati. Aby otázka ta nebyla spornou, navrhuje ústavně-právní výbor příslušný dodatek ku § 4 osnovy zákona tohoto znění: "a to i tehdy, když tyto soudy přípustnost pořadu práva v předepsaném postupu stolic popřely".

Nejvyšší správní soud vždy nejprv zkoumá, zda-li stížnost podána byla v čas a pak teprv otázku kompetence.

Ustanovení § 4 osnovy zákona mění § 3 zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb., z. a n. o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů.

Řízení u řádných soudů, na které podá se žaloba nebo návrh, o věcech, jimiž se již zabývaly správní úřady, jest řízením úplně novým, při němž soud zcela samostatně a neodvisle od řízení správního provádí skutková zjištění a důkazy tak, jako by se správní úřad záležitostí tou vůbec nebyl zabýval.

Výrazu obsaženému v § l osnovy zákona: "podle zákonů o tom vydaných" jest rozuměti "jako zákonů platných", to jest též zákonů, jež budou vydány.

Ustanovení § 5 osnovy zákona tak, jak bylo poslaneckou sněmovnou schváleno, řešící otázku, kdy lze vésti a na jaký nárok exekuci zajišťovací a uhrazovací, není dosti jasné a připouští různý výklad.

Zákonem má se stanoviti, že exekuce uhrazovací jest možná na část nároku pravoplatně úřadem správním přiznaného, tedy nároku, který žalobou neb návrhem na řádný soud není dotčen a vešel u úřadu správního v moc práva. Naproti tomu že lze vésti exekuci pouze ku zajištění na onu část nároku sice správním úřadem přiznanou, avšak žalobou nebo návrhem u řádného soudu dotčenou. Jak dalece jest nárok správním úřadem přiznaný dotčen, jest zřejmo ze žaloby nebo návrhu. Správní úřad, jemuž řádný soud učiní oznámení, potvrdí vykonatelnost svého rozhodnutí a poznamená, na kterou část nároku jím přiznaného žaloba nebo návrh se vztahuje. Podle toho pak, jde-li o exekuci politickou, povolí exekuci sám, nebo jde-li o exekuci soudní, povolí ji řádný soud.

Aby ne dosti jasné znění § 5 odstavce 2. odstranil, usnesl se ústavně-právní výbor na návrh znalců po souhlasu ministerstva spravedlnosti navrhnouti nové znění zmíněného odstavce.

Místo rčení, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní v § 2 odst. 2. a v § 4 osnovy zákona navrhuje ústavně-právní výbor na doporučení znalců nový právně přesnější text.

Vzhledem ku výše uvedenému usnesl se ústavně-právní výbor změniti případně doplniti osnovu zákona, jíž se provádí § 105 ústavní listiny (zák. z 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.), schválenou poslaneckou sněmovnou dne 16. března 1925, pokud se týče § 2, § 4 a § 5 odst. 2. takto:

Odstavec druhý §u 2 zní počínajíc druhým řádkem od konce místo:

-,soudu, jímž bylo vysloveno, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní (§ 4)

- nyní: "soudu, jímž byla stížnost odmítnuta z toho důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů."

Nový odstavec třetí §u 2 zní:

(3) "Podala-li strana do rozhodnutí správního úřadu nejprv žalobu (návrh) k řádnému soudu, počítá se této straně lhůta ke stížnosti na nejvyšší správní soud ode dne, kdy jí bylo dodáno rozhodnutí poslední soudní stolice, jímž byl pořad práva prohlášen za nepřípustný. Ke stížnosti budiž toto rozhodnutí poslední soudní stolice v prvopise nebo v ověřeném opise připojeno".

Dosavadní odstavec třetí §u 2 poznačí se jako odstavec čtvrtý.

§ 4 nově zní:

"Rozhodoval-li ve věci nejvyšší správní soud, jest jeho výrok, že nárok jest veřejnoprávní, nebo výrok, jímž byla stížnost odmítnuta z toho důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů, pro soudy závazným a to i tehdy, když tyto soudy přípustnost pořadu práva v předepsaném postupu stolic popřely".

Odstavec druhý §u 5 nově zní:

(2) "Jakmile byla podána druhou stranou žaloba nebo návrh (§1 odst. 4.), lze podle rozhodnutí správního úřadu pro přiznaný nárok, pokud jest žalobou nebo návrhem dotčen, povoliti exekuci ku zajištění. V potvrzení, že rozhodnutí nebo opatření není již podrobeno opravnému prostředku, který by stavil jeho vykonatelnost, poznamená správní úřad v tomto případě podle sděleni soudu, že a v jakých mezích byla podána žaloba nebo návrh (§1 odst. 4.)".

V ostatních částech zůstává osnova zákona poslaneckou sněmovnou schválená nezměněna.

Ústavně-právní výbor navrhuje slavnému senátu, aby schválil usnesení poslanecké sněmovny ovšem se změnami a doplňky v §§ 2, 4 a 5, jak byly jím usneseny.

V Praze, dne 24. června 1925.

Dr. Z. Witt v. r.,
předseda.

Jos. Lukeš v. r.,
zpravodaj.

ze dne................................................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy ve výroku o těchto nárocích pořadem práva.

(2) Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně uplatňovaný nárok, ať zcela nebo z části, může strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou zápornou výroku, že nárok uznaný rozhodnutím správního úřadu není po právu vůbec anebo z části.

(3) Byl-li však nárok zamítnut správními úřady ať zcela nebo z části, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o určení neb o plnění zcela nebo z části.

(4) Nedotčeny zůstávají předpisy, jimiž dovolávání se nápravy za podmínek, vytčených v odst. 1., odkázáno bylo na soudy řádné v řízení nesporném. Náleží-li nárok podle své povahy k řízení ve věcech nesporných, lze jej uplatniti pouhým návrhem podle obdoby předešlých ustanovení.

(1) Žalobu nebo návrh podle § l, odstavce 4. podati jest v propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí správního úřadu, který rozhodoval s konečnou platností, není-li v příslušném zákoně stanovena delší lhůta.

(2) Byla-li do rozhodnutí správního úřadu podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jest podati žalobu nebo návrh v propadné lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy bylo dodáno straně rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jímž byla stížnost odmítnuta z toho důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů.

(3) Podala-li strana do rozhodnutí správního úřadu nejprv žalobu (návrh) k řádnému soudu, počítá se této straně lhůta ku stížností na nejvyšší správní soud ode dne, kdy jí bylo dodáno rozhodnutí poslední soudní stolice, jímž byl pořad práva prohlášen za nepřípustný. Ke stížnosti budiž toto rozhodnutí poslední soudní stolice v prvopise nebo v ověřeném opise připojeno.

(4) žaloba nebo návrh buďte podány u soudu věcně a místně příslušného pro uplatňovaný nárok podle obecných ustanovení.

Rozhodnutí správního úřadu, jehož předmětem jest nárok, a v případech § 2, odst. 2., též rozhodnutí nejvyššího správního soudu, buď připojeno k žalobě nebo k návrhu v prvopise neb v ověřeném opise; zároveň buď udáno, kterého dne bylo straně dodáno.

Rozhodoval-li ve věci nejvyšší správní soud, jest jeho výrok, že nárok jest veřejnoprávní nebo výrok, jímž byla stížnost odmítnuta z toho důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů, pro soudy závazným, a to i tehdy, když tyto soudy přípustnost pořadu práva v předepsaném postupu stolic popřely.

(1) Soud, u něhož byla podána žaloba nebo návrh týkající se nároku, o kterém již rozhodovaly správní úřady podle § l, oznámí to správnímu úřadu, který v první stolici se touto věcí obíral.

(2) Jakmile byla podána druhou stranou žaloba nebo návrh (§1, odst. 4.), lze podle rozhodnutí správního úřadu pro přiznaný nárok, pokud jest žalobou nebo návrhem dotčen, povoliti exekuci ku zajištění. V potvrzení, že rozhodnutí neb opatření není již podrobeno opravnému prostředku, který by stavil jeho vykonatelnost, poznamená správní úřad v tomto případě podle sdělení soudu, že a V jakých mezích byla podána žaloba nebo návrh (§ l, odst. 4.).

(3) Byla-li zahájena exekuce před podáním žaloby nebo návrhu, může býti na návrh odložena až do pravoplatného rozhodnutí, prokáže-li se, že bylo zahájeno řízení.

V případech, ve kterých rozhodl s konečnou platností správní úřad po dni, kterého nabyla účinnosti ústavní listina (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.), a přede dnem, kterého nabude tento zákon účinnosti, lze podati žalobu nebo návrh v dalších devadesáti dnech, pokud se týče případů § 2, odst. 2., v dalších třiceti dnech po účinnosti tohoto zákona.

Tento zákon provésti náleží všem členům vlády.