Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2170.

ze dne.......................................................1925,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Společnosti, podrobené dani výdělkové podle II. hlavy zákona ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z. (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dani zárobkové podniků veřejně účtujících) , které v létech 1923 až včetně 1930 znovu zřídily nebo znovuzřídí budovy, stroje a zařízení, živelní pohromou poškozené, mohou si z nákladu na to prokazatelně vynaloženého odepsati v obchodním roce, v němž znovuzřízené budovy byly stavebně dokončeny, nebo stroje a zařízení byly nově pořízeny, daně-prostě částku, o kterou převyšuje přijatá a ke krytí těchto nákladů skutečně upotřebená pojistná náhrada poslední bilanční hodnotu poškozených předmětů.

(2) V létech budoucích jest pro výpočet odpisů podle § 95 lit. f) cit. zákona (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi § 17, odst. 1., čís. 7. zák. čl. VIII: 1909 a XXXIV: 1916) na znovuzřízených předmětech rozhodným pořizovací náklad, po srážce odpisu v předchozím odstavci uvedeného, případně, uloží-li společnost odepsanou částku do zvláštního fondu umořovacího, pořizovací náklad, po srážce této úložky.

(3) Jinak zůstávají ustanovení zákona ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z. (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zák. čl. VIII: 1909 a XXXIV: 1916), platící o odpisech, nedotčena.

(1) Jestliže společnosti uvedené v § l uložily nebo uloží pojistnou náhradu, přijatou v létech 1923 až včetně 1930, do fondu pro znovuzřízení živelní pohromou poškozených budov, strojů a zařízení, vykázaného jako samostatná bilanční položka, posečká se s vybráním daně výdělkové s přirážkami, připadající na rozdíl mezi poslední bilanční hodnotou předmětů poškozených živelní pohromou a přijatou pojistnou náhradou, po dobu jednoho roku po splatnosti daně. Prokáže-li společnost do té doby, že poškozené předměty znovu zřídila, vyloučí se při splnění předpokladů § 3 z daňové základny částka, která připadá na rozdíl mezi poslední bilanční hodnotou živelní pohromou poškozených předmětů a pojistnou náhradou k jejich znovuzřízení prokazatelně vynaloženou a podle toho vyplývající rozdíl na dani výdělkové s přirážkami a úroky z prodlení se odepíše.

(2) Finanční správa může požadovati přiměřené zajištění posečkané daně s přirážkami.

Náklad spojený se znovuzřízením předmětů, živelní pohromou poškozených jest vyúčtovati v obchodním roce, v němž znovuzřízení bylo dokončeno, a to předem na vrub fondu (§ 2). Rozdíl mezi poslední knihovní hodnotou poškozených předmětů a nákladem krytým z fondu, jest odepsati. Pro odpisy platí obdobně ustanovení § l tohoto zákona.

Společnostem, které užijí výhod v předchozích paragrafech uvedených, nepřísluší co-do nákladů se znovuzřízením předmětů živelní pohromou poškozených výhody zákona ze dne, 3. března 1921, č. 102 Sb. z. a n.

Ustanovení předchozích paragrafů platí obdobně i pro ukládání daně z příjmu a všeobecné daně výdělkové (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi daně dóchodkové, zárobkové daně III. třídy a daně báňské) osob, které vedou řádné obchodní knihy.

Provedení tohoto zákona se ukládá ministru financí.

Nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 1922, čís. 2500/22 (Boh. č. 774), týkajícím se podniku podrobeného dani výdělkové podle II. hlavy zákona o osobních daních přímých, byl potvrzen názor finanční správy, podle něhož pojistná náhrada za škody způsobené požárem, pokud převyšuje bilanční hodnotu poškozených předmětů, podléhá zásadně zdanění podle §§ 93 a 96 cit. zákona.

Stejný názor projevil již i bývalý vídeňský správní soudní dvůr v nálezu ze dne 6. listopadu 1901, čís. 8217 (Budwinski čís. 560), pokud jde o daň z příjmu osob fysických.

V dobách stability měny nemělo toto stanovisko pro podniky pravidelně nižádných vážných následků, ježto pojistná náhrada se pravidelně kryla s hodnotou pořizovací nebo, po provedených odpisech, s knihovní hodnotou poškozených předmětů, takže ke zdanění požárních náhrad docházelo jen v řídkých případech a mimo to pojistná náhrada i po zapravení případné daně stačila pravidelně k tomu, aby se jí kryl náklad se znovuzřízením spojený.

Jinak tomu jest za dnešních poměrů. Má-li společnost veřejně účtující svoje objekty oceněny v bilanci ještě v korunách předválečných, nemůže se zřetelem k devalvaci koruny a s tím spojenému stoupnutí, pořizovacích nákladů spokojiti se s pojištěním objektů na původní cenu pořizovací nebo dokonce cenu knihovní, nýbrž jest nucena, aby si zaopatřila dostatečných prostředků k jejich znovuzřízení, pojistiti se na částku, která je několikanásobkem jejich původní hodnoty. Jestliže však továrna v knihovní hodnotě na př. l milionu předválečných korun, pojištěná na 4 miliony korun vyhoří a dojde k výplatě celé pojistné sumy, musí společnost zdaniti rozdíl mezi knihovní hodnotou továrny a přijatou pojistnou náhradou (tedy v našem případě 3 miliony korun) daní výdělkovou, která s přihlížením k § 32 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 Sb. z. a n. (jehož platnost byla zákonem ze dne 20. prosince 1924, čís. 299 Sb. z., a n., prodloužena na rok 1925) činí se všemi přirážkami 80% čistého výnosu, tedy v daném případě Kč 2.400.000,-. Společnosti zbude tedy místo potřebných 4 milionů korun k znovuvybudování továrny jen Kč 1.600.000, čímž se jí znemožňuje, aby zničené předměty znovuzřídila. Za dnešního stavu stává se tedy pojištění ilusorním.

Obdobně má se věc i v případech, kdy jde o podniky, patřící osobám fysickým, co do daně z příjmu.

Osnova přináší v tom směru úlevu potud, že připouští u objektů živelní pohromou (požárem, povodní a pod.) postižených, byly-li nebo budou-li v letech 1923-1930 znovuzřízeny, daněprostý odpis rozdílu mezi poslední bilanční hodnotou poškozených předmětů a pojistnou náhradou na znovuzřízení skutečně vynaloženou.

Osnova upravuje otázku tuto zpětně od r. 1923 a to z těchto důvodů:

Zákon ze dne 3. března 1921, čís. 102 Sb. z. a n., prodloužený co do staveb zákonem ze dne 21. prosince 1922, čís. 403 Sb. z. a n. na r. 1923, poskytoval podnikům možnost, odepsati si u budov obytných resp. provozních daněprostě 50%, pokud se týče 35% z prokazatelně vynaloženého stavebního, nákladu, bylo-li se stavbou započato nejdéle do konce roku 1923. Podnik, jehož budovy vyhořely koncem roku 1923, který také do konce téhož roku obdržel vyplacenu pojistnou náhradu, jenž však nemohl do konce roku 1923 započíti se stavbou budov, zdanil by pro berní rok 1924 rozdíl mezi knihovní hodnotou poškozených budov a pojistnou náhradou. Toto zdanění by se sice mohlo později odčiniti tím, že by si podnik v roce, v němž stavba byla dokončena (na př. v roce 1924 nebo 1925), rozdíl tento podle § l osnovy daněprostě odepsal. Toto by však mělo pro podnik význam jen tenkráte, měl-li v roce 1924 nebo 1925 dostatečného zisku, z něhož by odpis ten mohl krýti. Nemá-li takového zisku, nebo vykazuje-li dokonce bilanční ztrátu, pak by se daň z požární náhrady vyměřená ve skutečnosti neodepsala. Pojetí roku 1923 do osnovy má tedy ten praktický význam, že podnik si může pojistnou náhradu, přijatou v roce 1923, uložiti do zvláštního fondu (§ 2 osnovy) a že se mu s placením daně výdělkové i s přirážkami na ni připadající posečká do jednoho roku po její splatnosti. Prokáže-li pak v té době, že vyhořelý objekt znovuzřídil, odepíše se mu posečkaná daň výdělková s přirážkami a s úroky z prodlení, připadající na rozdíl mezi poslední bilanční hodnotou poškozených předmětů a pojistnou náhradu.