Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2188.

Senát Národního shromáždění republiky Československé učinil ve .............. schůzi

dne .................................... toto usnesení:

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, podepsanou v Praze dne 18. června 1924 a závěrečným zápisem k této úmluvě;

2. Úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsanou v Praze dne 12. července 1924 a dodatkem k této úmluvě.

Slavný senáte!

Jde o dvě úmluvy:

Ad 1. Vzhledem na obrovské rozpětí mezi měnou československou a novou rakouskou okrouhle 2000 : l a nepoměr mezi úhrnem pohledávek československých proti rakouským dlužníkům a dluhů československých u rakouských věřitelů okrouhle jedna miliarda ku 250 milionům (4:1), nebylo k vyrovnání těchto hospodářských příkrostí jiného východiska než nucené vyúčtování, t. j. clearing. Při těchto vylíčených poměrech je na první pohled zjevno, že ohnisko celého řešení neleží ve výši plateb se strany rakouské, nýbrž v pod-statě ve vlastním vnitřním vyrovnání mezi věřiteli a dlužníky československými. Přes to nesla se snaha československých vyjednavačů k tomu, aby bylo dosaženo s rakouské strany plateb co nejvyšších. Výsledek těchto snah jest, jak se jeví z čl. 11 úmluvy, více než uspokojivý. Dosaženo bylo multipla proti národní měně rakouské v jednotlivých druzích dluhů 70 násobku, 100 násobku, 200 násobku a 600 násobku, násobků to, které jsou pro rakouské dlužníky jistě značné. Naproti tomu budou platiti českoslovenští dlužníci za jednu starou korunu jednu československou korunu, tedy stejně, jako platí domácímu věřiteli, tedy kvóty zcela přirozené. Tyto platy našich dlužníků nepřijdou k dobru rakouským věřitelům, nýbrž výhradně ve prospěch našich, t. j. československých věřitelů.

Všechny platby našich dlužníků i platby dlužníků rakouských poplynou do společné masy, ze které po ukojení věřitelů rakouských ve stejných multiplech, v jakých platí dlužníci rakouští, budou uspokojeni poměrně českoslovenští věřitelé.

Toto uspokojení zůstává podle úmluvy záležitostí výhradně naší československou a upravuje je zvláštní zákon prováděcí, který byl již v poslanecké sněmovně přijat a dostane se do senátu k ústavnímu projednání. Tímto zákonem ustanovuje se, že vláda při pravidelném poměrném rozdělení má vzíti zvláštní zřetel k hospodářským poměrům jednotlivých druhů pohledávek. Tím vyhovuje se úplně přáním se strany interesentů projeveným.

Úmluva tato vyhovuje plně daným poměrům a znamená maximum, jehož bylo lze za vylíčených poměrů dosíci.

Ad 2. Podobným způsobem vyrovnávají se druhou smlouvou poměry pensijního pojištění v případech, ve kterých českoslovenští pojištěnci mají svoje nositele pojištění v Rakousku a obráceně. Nositelé pojištění v obou státech vnesou do clearingů prémiové reservy a úhradové kapitály pro pojištěnce druhého státu, úhrny jich se kompensují a pro nás aktivní saldo vyplatí rakouské odúčtovací místo československému odúčtovacímu místu v československých korunách. I tuto úmluvu, která hoví úplně našim zájmům a potřebám, jest jen doporučiti.

Rozpočtový výbor podle usnesení svého ze dne 8. července 1925 doporučuje senátu, aby schválil obě uvedené úmluvy a přijal schvalovací usnesení ve znění svrchu navrženém.

V Praze, dne 8. července 1925.

Ferd. Jirásek v. r.,
předseda.

Dr. Karas v. r.,
zpravodaj.

Přítomná osnova posuzuje se vzhledem k tomu, že přikázána jest současně výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému, pouze s hlediska mezistátního.

Jedná se v ní jakož i v závěrečném zápisu k ní připojeném v prvé řadě o úpravě závazků mezi Rakouským a naším státem, kteréž splatný jsou ve starých korunách rakousko-uherských, ve zvláštní úmluvě pak o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění; k oběma úmluvám připojen pak ještě dodatek zvláštní, týkající se specielně Pensijního ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze.

Veškeré úmluvy týkají se splnění mírové smlouvy St. Germainské, zejména článků 215, 248 lit. d) odst. 4., 273 a 275.

Vedle čl. 215. mají býti uspořádány veškeré poměry finanční shodou mezi oběma státy, kteréžto uspořádání se stalo nutným následkem rozkouskování mocnářství Rak.- uherského jakož i novou úpravou dluhů a měny. Nedošlo-li by ke shodě, nebo měla-li by některá súčastněná strana za to, že v této příčině nedostává se jejím příslušníkům slušného nakládání, má komise reparační povolati jednoho nebo více rozhodčích, z jejichž výroku nebude opravného prostředku.

Čl. 248. pak stanoví, zvláště pokud se týče státu Československého, že měna a kurs, v nichž se má státi vyrovnání dluhů, mají ustanoveny býti v prvé řadě dohodou a v nedostatku této rovněž komisí reparační.

Má tedy prvá úmluva za účel upraviti tyto poměry bez každé intervence reparační komise.

Vedle článku 273. má zvláštními smlouvami upraven býti rozvrh majetku náležejícího dosavadním ústavům a veřejným osobám právnickým působícím v územích rozdělených touto smlouvou; vedle čl. 275. pak zavázala se vláda rakouská, že vydá mocnosti, které bylo postoupeno území bývalého mocnářství rak.-uherského nebo která vznikla rozkouskováním jeho, příslušnou část reserv nashromážděných vládami neb úřady starého mocnářství nebo veřejnými či soukromými organisacemi, činnými pod jejich dozorem, určených k tomu, aby na těchto územích mohla působiti pojištění sociální a státní. Podmínky příslušné mají dohodnuty býti mezi těmi státy, jichž se týkají, nebyly-li by dohodnuty, měla věc předložena býti pětičlenné komisi, která učiní návrh Radě společnosti národů, jejíž rozhodnutí jest pak konečným.

I v těchto bodech, úmluva vyhovuje, a to zejména v čl. 43. ohledně sirotčích pokladen v Cmuntu, Skřemelici a Valčicích, jakož i článkem 45. týkajícím se vzájemných pohledávek z vyúčtování pensijního pojištění.

Pokud se týče obsahu úmluvy prvé vztahuje se tato na veškeré peněžní závazky vzniklé ve starých rak.-uher. korunách před 26. únorem 1919, jež spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na právních jednáních před tímto dnem a to mezi republikou Československou a Rakouskou, mezi jedním z těchto států a fysickými nebo právnickými osobami, které měly dne 26. února 1919 své řádné bydliště na území státu druhého, jakož i mezi fysickými nebo právnickými osobami, pakli dne 26. února 1919 měla jedna z nich své řádné bydliště na území jednoho, druhá na území druhého státu. Z úmluvy této jsou tedy vyloučeny dluhy a pohledávky osob, které dne 26. února 1919 měly své řádné bydliště v obou státech.

Tento den rozhodným jest též v případě, že by to které území připadlo podle mírových smluv tomu kterému kontrahentu po 26. únoru 1919, jakož i pro podniky, které podle dřívější úmluvy s Rakouskem, totiž ze dne 1. srpna 1920, č.580 Sb. z. a n., zažádaly nejpozději 19. května 1924 za poznámku zamýšleného přeložení sídla a do 6 měsíců, kdy tato úmluva nabude platnosti, dosáhly zápisu nového a výmazu dosavadního sídla.

Mimo to vyloučeny jsou z úmluvy závazky dřívějšími smlouvami již upravené, jako uvolnění zadržených deposit úmluvou účinkující od 10. srpna, č. 513 Sb. z. a n., úprava vzájemných pohledávek poštovní spořitelny (Římská úmluva ze dne 6. dubna 1922), soukromoprávní pohledávky proti oběma bývalým erárům, vzniklé ze správní činnosti jich úřadů a ústavů, pak závazky ze soukromého pojištění, pokud pojistná příhoda nenastala před 26. únorem 1919, vzájemné pohledávky ze starých válečných ústředen, hypotekární pohledávky náleževší dne 26. února 1919 rakouským pojišťovacím společnostem, jež přejímají se naším státem na úhradu prémiové reservy až na určitou výjimku jakož i pohledávky a dluhy Rakousko-uherské banky.

Dále neplatí úmluva předložená pro závazky, které před 15. zářím 1922 cestou dohody byly vyrovnány.

Jelikož měnivé rozpětí mezi naší a rakouskou korunou ztěžovalo nemálo celé vyjednávání, uznáno východisko vzájemného účtování za jedině vhodné, neboť bylo jasno, že čsl. věřitel nemůže přijati korunu rakouskou, bez hospodářského ohrození, jako rakouský dlužník nemohl zase platiti za korunu rakouskou celou korunu československou.

Zásada tato pak provedena v úmluvě způsobem přijatelným.

Konečně upraven způsob vyrovnání vzájemných povinností a zavedeno účelné řízení pro zjištění pohledávek a dluhů, kterémužto účelu sloužiti man zvláštní súčtovací místa v každém státě, jehož rozhodnutí naříkatelná jsou zvláštním rozhodčím soudem, skládajícím se z předsedy a jednoho československého a jednoho rakouského rozhodčího soudce.

Nutným pak důsledkem této zvláštní úmluvy jest nepodmínečný zákaz přijetí peněz a jich výplaty jakož i uplatňování návrhů soudní nebo jinakou cestou než v úmluvě předepsanou.

Ježto osnovou budou konečně upraveny poměry naše národní hospodářství nemálo tížící, navrhuje zahraniční výbor schválení této úmluvy i s příslušnými dodatky v plném znění a přijetí schvalovacího usnesení ve znění shora navrženém.

Druhá úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou týká se vzájemných pohledávek z vyúčtování nositelů pensijního pojištění a jeví se býti jednak dalším provedením mírové smlouvy St. Germainské, jednak článku 45. úmluvy ze dne 18 června 1924.

Jedná o úpravě nelikvidujících náhradních ústavů jakož i náhradních smluv s pojišťovnami týkajících se pensijního pojištění.

Pokud jde o ony smlouvy náhradní, kterýmiž zaměstnavatel sám zajišťoval pensi svým zaměstnancům, trvaly naše úřady na stanovisku uznaném též nejvyšším správním soudem, že tu máme co činiti se součástí čistě tuzemského služebního poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem kdežto Rakousko odvolávajíc se na čl. 215., mírové smlouvy kladlo důraz na úpravu mezistátní dohodou.

Když pak jednáno bylo o úmluvu ze dne 18. června 1924, upravena i otázka tato v rámci jejím a to tak, že nositelé pensijního pojištění, kteří před úpravou hranic mírovou smlouvou měli pojištěnce v obou státech nově utvořených, povinni jsou převésti část svých prémiových reserv a úhradních kapitálů na pojištěnce resp. důchodce druhého státu připadající na tento stát a to od 1. ledna 1919, z čehož vyňat však Pensijní ústav průmyslu cukrovarnického, ohledně něhož učiněno zvláštní ujednání.

Za tím účelem zřídí se v obou státech zvláštní odúčtovací místo a to tak, že Čsl. nositelé odvedou čs. místu odúčtovacímu dotyčné podstaty za rakouské, rakouští nositelé pojistné podstaty rakouskému místu odúčtovacímu za Čs. pojištěnce. Částky ty tvoří pak československý případně rakouský konečný zůstatek a rozdíl, o který rakouský konečný zůstatek převyšoval čs., tvoří konečnou částku, kterouž až do 4.000.000 Kč rakouské odúčtovací místo poukáže čs. místu odúčtovacímu ve měně československé.

Za tím účelem zavedeno bude zvláštní přihlašovací řízení.

Pro případ, že pojištěnec platil příspěvky i po 31. prosinci 1919, zaúčtuje se toto pojištění ve prospěch nositele pojištění, jenž jest od l. ledna 1919 k dalšímu provádění příslušným.

Pokud se pak týče kaucí, kteréž zaměstnavatelé, kteří jak 31. prosince 1918 tak i 18. června 1924 měli své řádné bydliště v Rakousku, podle § 67, odst. 2. pensijního zákona k zajištění nároků svých zaměstnanců skládali zůstanou tyto Rakousku, kdežto kauce zaměstnavatelů, kteří 31. prosince 1918 měli své řádné bydliště v Československu případně sem do 18. června 1924 přesídlili, vydá Rakouská vláda Československu devinkulované a dá povolení k vývozu jejích bez útrat, čímž současně bude dán podklad pro nostrifikaci dotyčných cenných papírů.

V Praze, dne 8. července 1925.

Antonín Svěcený v. r.,
předseda.

Dr. Luděk Krupka v. r.,
zpravodaj.

Ustavně - právní výbor podrobil předložené Úmluvy ve své schůzi, dne 8. a 9. července t. r. konané, náležitému zkoumání po stránce ústavně-právní a nabyl přesvědčení, že v tomto směru Úmluvy vyhovují. Proto se usnesl doporučiti senátu Národního shromáždění, aby Úmluvy schválil a přijal schvalovací usnesení, jak shora je uvedeno.

V Praze, dne 9. července 1925.

Dr. Witt v. r.
předseda.

Josef Lukeš v. r.,
zpravodaj.