4. Neobdržel-li žádný z kandidátů volebních stran této nadpoloviční většiny, prohlásí volební komise, že se vykoná užší volba mezi těmi dvěma kandidáty volebních stran, kteří obdrželi největší počet hlasů. V případě rovnosti rozhoduje los.

5. Ministerstvo vnitra rozepíše pak užší volbu, nejpozději na 21. den po dni volby doplňovací a ve vyhlášce oznámí též, mezi kterými dvěma kandidáty bude provedena užší volba. Tato užší volba vykoná se podle pravidel shora uvedených s tím rozdílem, že pří užší volbě hlasy odevzdané jiným osobám, než těm kandidátům volebních stran, kteří do užší volby přišli, jsou neplatné. Poslancem zvolen jest v užší volbě ten z obou kandidátů, jenž obdržel větší počet hlasů. Při rovnosti rozhodne los.

6. Uprázdní-li se mandát ve 3 měsících před skončením volebního období sněmovny, nerozepíše se již volba doplňovací, ale mandát zůstane neobsazen do konce volebního období.

Variant čtvrtý.

§ 23.

Prohlášení kandidátů.

Odstavec 1.: Ke kandidátní listině budiž připojeno písemné vlastnoručně podepsané prohlášení všech kandidátů, že kandidaturu přijímají, k jaké národnosti se hlásí a že se svým souhlasem na jiné kandidátní listině ani v jiném volebním kraji, ani v jiném volebním okresu navrženi nejsou. Podpis kandidáta budiž ověřen veřejným notářem, soudem nebo politickým úřadem.

Odstavec 2. nezměněn.

§ 24.

Příprava pro řízení u krajské volební komise.

Odstavec 1. nezměněn.

Odstavec 2.: Má-li kandidátní listina formální vadu, na př. nedostatečný počet podpisů, nebo není-li u podpisu voličova uvedena obec, v níž jest zapsán ve voličských seznamech nebo není-li označení volební strany uvedeno, nebo není-li u každého kandidáta vyznačen volební okres, v němž jej volební strana výlučně kandiduje, nebo není-li opatřen ověřený souhlas kandidátův, nebo není-li při něm udáno, k jaké národnosti se kandidát hlásí a pod., vyzve zmocněnce, aby nejpozději ve schůzi krajské volební komise do 12. hodiny polední následujícího dne (§ 25, 1. odst.) vadu tu odstranil.

Odstavec 3. a 4. odpadá.

§ 52.

Volební číslo. Přikazování mandátů.

Odstavec 1.: Komise sečte všecky zbytky hlasů z celé republiky, pokud se k nim podle §51 přihlíží, dělí tento součet zbytků prostým průměrem volebních čísel všech volebních krajů a číslo beze zlomků dělením vyšlé dává počet mandátů, jež sluší obsaditi ve druhém skrutiniu. Ostatní mandáty obsadí se ve třetím skrutiniu.

Odstavec 2.: Aby se zjistilo pro toto skrutinium volební číslo, dělí se součet zbytků uvedený v odstavci předcházejícím počtem mandátů, jež v tomto skrutiniu sluší obsaditi a celé číslo beze zlomku dělením vyšlé je číslem volebním.

Odstavce 3. a 4. nezměněny.

Odstavec 5.: Nebyly-li obsazeny všechny mandáty způsobem v odstavci třetím stanoveným (nebo proto, že strana ohlásila méně kandidátů, než kolik mandátů na ní připadá),*) přikáže komise po jednom mandátu postupně těm stranám, jež vykazují největší zbytek dělení. Při rovnosti zbytků se přikáže mandát straně, jež má větší součet zbytků ve II. skrutiniu. Jsou-li tyto součty zbytků stejné, přikáže se mandát straně, jež obdržela v celé republice více hlasů; je-li počet stejný, rozhodne los.

*) Věty v závorce uvedené užije se jen v tom případě, uskuteční-li se variant prvý. Jinak tato věta odpadne.

§ 53.

Třetí skrutinium.

Odstavec 1.: Ústřední volební komise rozdělí volební strany, k nimiž se při druhém skrutiniu nepřihlíželo, ve tři skupiny:

I. skupinu tvoří strany, na jejichž kandidátních listinách jest nadpoloviční většina kandidátů téže jazykové menšiny (listiny menšinové);

II. skupinu tvoří strany, na jejichž kandidátních listinách příslušníci několika jazykových menšin činí dohromady aspoň 20% všech kandidátů (listiny smíšené);

III. skupinu tvoří všecky strany ostatní.

Odstavec 2.: Podle týchž zásad rozdělí ústřední volební komise strany, k nimž při druhém skrutiniu se nepřihlíželo, ve skupiny A, B, C. Při tom včítají se do skupiny A pouze strany, s nimiž jazykově stejné strany byly zařaděny do skupiny I., do skupiny B pouze strany, jichž kandidáti přihlásili se k jazykovým menšinám jako strany skupiny II., ostatní strany včítají se do skupiny C.

Odstavec 3.: Ústřední volební komise sečte všecky platné hlasy všech stran, k nimž se ve II. skrutiniu nepřihlíželo, pokud patří do některé ze skupin A až C, z celé republiky dohromady, dělí součet těchto hlasů počtem neobsazených mandátů, zjistí tak volební číslo, jímž jest celé číslo beze zlomků dělením vyšlé, a rozdělí mandáty mezi zúčastněné skupiny a poté mezi strany každé příslušné skupiny podle zásad § 52; při tom je základem výpočtu součet všech hlasů straně v republice odevzdaný.

Důvody.

Proti soustavě volebního práva do parlamentu, jež jest dnes v Československé republice zavedena, slýcháváme nejčastěji výtky vázaným resp. přísně vázaným kandidátním listinám. Vytýká se, že voliči vzata byla možnost rozhodnouti se svobodně pro toho či onoho kandidáta, těžce se nese, že volič nemá možnosti vybrati si osoby podle své důvěry z kandidátních listin různých stran a odsuzuje se, že ani pořadí zvolených poslanců nemůže voličstvo určiti, neboť škrty na kandidátní listině (hlasovacím lístku) nemají účinnosti.

Výtkám těm nelze sice upříti určité oprávněnosti, avšak náprava, kterou doporučují někteří odpůrci vázaných listin, vedla by při zachování dnešní soustavy poměrného zastoupení, t. j. systému t. zv. vícejmenného, k důsledkům mnohem povážlivějším. Právem obránci vázaných listin namítají proti přípustnosti t. zv. panašování (volný výběr osob z různých kandidátních listin), že by pak umožněna byla dekapitace vůdců zásahem politických odpůrců; není bezdůvodna obava, že by při účinnosti škrtů vyvolávány byly osobní závody mezi kandidáty strany pomocí prostředků podloudných a že by pak o pořadí zvolených uvnitř strany nerozhodovala většina, nýbrž nepatrná často menšina.

Máme-li odstraniti vázané listiny, musíme voliti takový systém poměrného zastoupení, aby nebylo zapotřebí korektivu vázanými listinami.

Chceme-li odstraniti škodlivé důsledky vázaných listin, a chceme-li se současně vyvarovati jiných účinků neblahých, nemůžeme setrvati při soustavě vícejmenné, nýbrž musíme hledati nápravu v zavedení poměrného zastoupení podle soustavy t. zv. jednojmenné.

V tyto dvě skupiny dělí teorie řadu známých soustav poměrného zastoupení podle toho, zda volič jest oprávněn napsati na hlasovací lístek několik jmen, či jen jméno jediné.

Soustavy vícejmenné prakticky uplatňují se častěji v novějších volebních řádech, a dávají voliči právo voliti tolik osob, kolik obsazuje se ve volebním okresu mandátů.

Starší jsou soustavy jednojmenné, při nichž každý volič odevzdá hlas toliko jedinému kandidátu. Počtem hlasů, jež obdrželi všichni kandidáti každé jednotlivé strany, lze určiti počet mandátů jednotlivých stran, provede-li se v celé zemi (širším obvodu, kraji) skrutinium volebních listin.

Způsob výpočtu jest v různých soustavách jednojmenných rozmanitý. Buď tvoří celá země jediný volební obvod, anebo se volební obvod rozděluje v tolik okrsků, kolik jest obsaditi v zemi (širším obvodu, kraji) mandátů.

O některých systémech jednojmenných budiž zde učiněna zmínka.

Jako původce jednojmenného systému a snad poměrného zastoupení vůbec jmenuje se¹) Angličan Thomas Hare²). Podle něho jest celá země jediným volebním okresem. Každý volič má právo odevzdati hlas jednomu kandidátovi. Počet všech odevzdaných hlasů dělí se počtem mandátů, podíl jest kvotient. Hlasy postupně vyňaté z urny přičítají se jednotlivým kandidátům. Jakmile hlasy některého kandidáta dosáhly kvotieintu, jest zvolen. Ostatní hlasy, odevzdávané zvolenému kandidátu, přišly by na zmar. Aby se tak nestalo, jest volič oprávněn mimo osobu, na prvém místě vyvolenou, napsati na hlasovací lístek jméno druhé, pak třetí atd. a to k tomu cíli, aby pro případ, že by kandidát, na prvém místě vyvolený, již kvotientu dosáhl, hlas jeho připadl k dobru tomu kandidátovi, jehož jméno volič napsal na místo druhé; je-li také ten jíž dříve zvolen, kandidátovi, napsanému na hlasovacím lístku v pořadí třetím atd. Postup ten se opakuje tak dlouho, až jsou všechny mandáty obsazeny. Nejsou-li po sečtení všech hlasovacích lístků všecky mandáty obsazeny, prohlásí se na zbytek mandátů za zvolené ti, kdož relativně obdrželi největší počet hlasů.

Tato soustava Hareova, jež zavedena byla nejprve v Dánsku³), má tu vadu, že na výsledek volby může míti vliv náhoda, v jakém pořadí se hlasovací lístky vyjímají z urny, resp. které hlasy eventuální dříve se uplatní. Proto navrhována byla různá zlepšení systému Hareova.

Tak Švýcar Rothpelz navrhl, aby se prvé čtení provedlo podle systému Hareova, jakmile se však takto sečtou všecky hlasovací lístky jest po druhé začíti se sčítáním hlasů pro kandidáty na druhém místě volené, pokud ovšem nezní na jméno kandidáta, jenž již před tím dosáhl kvotientu a byl tedy zvolen, nebo pokud nebyly jeho hlasy eventuální již v prvém čtení některému kandidátovi připočítány.

Později vyvíjely se soustavy jednojmenné také tím směrem, že netvoří již celá země (širší volební obvod) jediný okres volební, nýbrž že země (obvod, kraj) dělí se v tolik okrsků, kolik připadá na širší volební obvod mandátů. Aby rozsah těchto úvodních slov příliš nevzrostl, buďtež zde zaznamenány toliko některé takové systémy z doby novější a jejich uplatnění v praksi.

Na podkladě taktového systému podala v Sasku vláda (dekretem z 15. října 1907 č. 12) návrh na změnu volebního řádu do druhé komory saského parlamentu. Podle tohoto návrhu z 82 poslanců volí se 42 poslanci podle zásad poměrného zastoupení (40 poslanců vysílají větší města). Poměrné zastoupení uspořádáno jest tak, že v celé zemi tvoří každý politický okres (a dva okresy městské) okres volební. Kdo míní v něktorém volebním okresu kandidovati, má u okresního politického úřadu prohlásit a) že případnou volbu přijme, b) ke které straně se hlásí. Nikdo nemůže kandidovati v několika volebních okresích. Nevyhoví-li kandidát prvé podmínce, jest kandidatura jeho neplatna. Nevyhoví-li kandidát druhé podmínce, jsou sice hlasy jemu odevzdané platné, nemá ovšem výhody, aby případné hlasy některého kandidáta stejné politické barvy z jiného volebního okresu přispěly mu k získání mandátu podle poměrného zastoupení, čili jinak: musí si získati ve svém volebním okresu takový počet hlasů, aby dosáhl volebního čísla. Volební číslo vyptočte se tím způsobem, že se počet všech hlasů v zemi odevzdaných dělí počtem mandátů. Počet hlasů, všem kandidujícím příslušníkům každé strany připadlých, dělí se volebním číslem, a podíl značí počet mandátů jednotlivými stranami získaných. Nejsou-li všecky mandáty na ráz obsazeny, rozhodne o zbytcích mandátů relativní většina, t. j. připadnou zbývající mandáty postupně těm stranám, jež obdržely největší zbytky hlasů. Mezi kandidáty téže strany má přednost kandidát, jenž obdržel větší počet hlasů před tím kandidátem, jenž obdržel menší počet hlasů.⁴) Proti tomuto systému volebního řádu lze namítnouti, že nezabraňuje, aby se k straně hlásili kandidáti nevítaní, proti vůli strany. Pokud jde o pořadí, v němž jsou kandidáti téže strany zvoleni, jest jistě nevýhodou různý počet voličů v jednotlivých okresích volebních, má-li míti přednost ten kandidát, jenž číselně obdržel více hlasů.

Podobný jednojmenný systém poměrného zastoupení, jenž dělí širší volební obvod ve volební okresy s výlučnými kandidaturami jednotlivých osob, navrhl německý konsul Gustav v. Hartmann ve spisu: Ein neues Wahlverfahren (Berlín 1906). Návrh jeho dává voliči právo, aby na hlasovací lístek napsal jednak jednu z osob kandidujících v okresu, jednak jméno některé z kandidujících stran, při čemž nemusí vyvolená strana souhlasiti se stranickou příslušností vyvoleného kandidáta. Vypočte se volební číslo jako při návrhu saském a sčítají se nejprve hlasy osobní, pak hlasy stranám odevzdané. Nedostačí-li hlasy osobní, připočtou se jednotlivým kandidátům doplňkem a podle výše hlasů osobních postupně hlasy té strany, k níž se kandidáti přihlásili. Zvolen jest ten, kdo dosáhl volebního čísla. Návrh Hartmannův snaží se odstraniti tu domnělou vadu podobných systémů jednojmenných, že může míti jeden volební okres dva neb několik zvolených poslanců (ovšem z různých stran), kdežto jiný volební okres z téhož kraje nemá pak poslance vůbec. Hartmann docílil takového výsledku za cenu, že z jednotlivých stran vítězí kandidát počtem hlasů slabší a propadá kandidát silnější, což jest zajisté nesrovnalost mnohem povážlivější. Domnělé vady Hartmannem vytýkané netřeba podle našeho mínění se obávati, neboť poslanec, zvolený hlasy svého okresu, není při volbě podle poměrného zastoupení jen poslancem dotčeného okresu, nýbrž poslancem za celý širší volební obvod (volební kraj).

Základy systému jednojmenného s dělbou volebního kraje v tolik volebních okresů, kolik kraj volí poslanců, jsou přijaty volebním řádem v Jugoslavii (zákon z 3. září 1920 novelisovaný zákonem z 27. června 1922). Původní návrh Marinkovičův prováděl zásadu jednojmenného systému důsledněji. Při projednávání osnovy ve skupštině zvítězila snaha zabezpečiti mandáty vůdcům, a proto dnes platný zákon jugoslávský má asi tento obsah: Volební kraj dělí se v okresy. Kandidátní listina označí předem, kdo jest v celém kraji nositelem listiny, dále uvede se v kandidátní listině pro každý volební okres zvláště a výlučně kandidát poslanectví a jeho náhradník. Kandidát poslanectví a jeho náhradník mohou kandidovati nejvýše ve dvou volebních okresích; nositel listiny nemůže být současně kandidován v ostatních volebních okresích za poslance nebo jeho náhradníka. Při volbě má každá strana ve volební místnosti svou urnu, volič vloží ruku postupně do všech uren a do jedné z nich vpustí kuličku. Tím jest nucen rozhodnouti se pro některou z volebních stran, a ovšem hlas jeho platí současně jak nositeli listiny, tak kandidátu poslanectví, tak kandidátu náhradnictví. Tito tři kandidáti jsou tedy nerozlučně svázáni. Podle methody belgického právníka d'Hondta⁵) rozdělí se mandáty mezi jednotlivé strany. Z každé strany zvolen jest v přední řadě nositel listiny a v dalším pořadí teprve ti kandidáti poslanectví (a náhradnictví), na jichž jména soustředěn byl v příslušném volebním okresu větší počet hlasů.⁶) Poněvadž podle tohoto systému volič nemohl by odpoutati nositele listiny od kandidáta poslanectví a od kandidáta náhradnictví, sotva taková volební reforma plně uspokojí snahy voličstva po svobodné volbě, a takový systém neodstraní výtky, že na jméno a hlasy prvého kandidáta může získati mandát kandidát méně způsobilý i proti pravé vůli voličů.

Na podkladě jednojmenného systému vypracována jest na podnět klubu senátorů československé strany socialistické i tato osnova.

Navrhovaná volební reforma přejímá z dřívějšího většinového systému zásadu, aby volič volil ve svém volebním okresu nejen politickou stranu, ale také určitou osobu. Při tom osnova ve volebním kraji (jenž se skládá z tolika okresů volebních, kolik připadá na kraj mandátů) zaručuje volebním stranám podle jejich početnosti poměrný počet mandátů. Síla každé kandidující strany a poměrné její zastoupení určují se tedy stejně, jako v dosavadním volebním řádě počtem voličů, kteří se k ní resp. k jejím kandidátům při volbě přiznali. Navrhovaná volební reforma po té stránce stejně jako zákon dosud platný zachová zásady poměrného zastoupení do důsledků a není tedy nikterak průlomem do poměrného zastoupení. Zásadní rozdíl mezi osnovou a dosud platným právem jest pouze ten, že volič odevzdává hlas předem pro osobu kandidátovu a teprve prostřednictvím vyvoleného kandidáta té straně, jež vyvolenou osobu kandidovala. Avšak při volbě konané podle systémů kandidátních listin (vícejmenných) se volič rozhoduje předem pro stranu a teprve ve druhé řadě může (škrty nebo vyznačením přednostního pořadí) spolurozhodovati o osobě poslancově. Systémy přísně vázaných kandidátních listin, jež odpírají škrtům účinnost, a jež nedovolují vyznačovat přednostní pořadí, přenechávají rozhodnutí o osobě poslancově úplně vnitřní kompetenci orgánů stran, jež výhradně určují pořadí na podané kandidátní listině; avšak jednotlivý volební akt voličův nemá při přísně vázaných kandidátních listinách na výběr mezi kandidáty strany vůbec vlivu.

Osnova chce nejen přiznati stranám nárok na poměrné zastoupení, nýbrž chce také voliči vrátiti právo, aby svým hlasem předem měl přiměřený vliv na volbu kandidátovu. Nezvítězí-li právě kandidát, pro něhož se volič rozhodl, připadne hlas k dobru straně kandidátově a umožní tak aspoň volbu jiného kandidáta téže strany; volič také svým hlasem přispívá k tomu, aby jeho vyvolený kandidát měl přednější pořadí mezi náhradníky.

Kdežto soustavy vázaných kandidátních listin a zejména soustavy přísně vázaných kandidátních listin (vícejmenných) se přibližují zásadě delegace, tento návrh jednojmenného systému vyhovuje spíše účelněji zásadě volby. Podstata a příčina výtek, jež naši voličové činí dosavadnímu volebnímu řádu jest ta, že volič nemá možnosti spolurozhodovati o osobě zvoleného poslance z kandidátů, ačkoli výtky tyto projevují se nejčastěji pouze ve formě volání po přípustnosti a účinnosti škrtů a změn na kandidátních listinách.

Zájem volebních stran bude, aby získaly ve všech volebních okresích největší počet hlasů a tak ve volebním kraji a též z II. i III. skrutinia největší počet mandátů. Toho docílí volební strana tehdy, když nejen na vedoucích místech, nýbrž ve všech volebních okresích kandidovati bude osobnosti pokud možno nejschopnější. Důsledkem toho bude, že v parlamentu zasedati budou osobnosti poměrně nejlépe kvalifikované. Po té stránce osnova má na mysli v přední řadě zájem republiky na zdárné práci zdatných zákonodárných sborů. Poslání tomuto osnova vyhoví spíše, nepřipustí-li, aby v různých volebních okresích kandidovaly stejné osoby a aby tak osobnost populární nadbytečně získanými hlasy získávala, mnohdy zcela nahodile, mandát osobě méně kvalifikované, která by si snad vlastní silou a zdatností nikdy důvěry voličů nezískala. Z týchž důvodů a také proto, aby zachován byl lépe princip bezprostřednosti a osobní vztah mezi voličem a poslancem, nemůže podle osnovy volič jednoho volebního okresu odevzdati hlas kandidátu z jiného volebního okresu téhož volebního kraje.

Otázku, kteří z kandidátů jsou zvoleni, řeší osnova v § 47 - snad nově - tím, že přednost mezi kandidáty téže volební strany dává tomu kandidátu, jemuž v jeho volebním okresu odevzdalo hlasy větší procento vodičů v tomto okresu oprávněných. Počet hlasů ve volebním okresu odevzdaných nebyl vzat za základ výpočtu tohoto procenta proto, aby neměli výhodu ti kandidáti, kteří z jakýchkoli důvodů nedovedli zabrániti tomu, že větší počet voličů se nesúčastnil volby, anebo odevzdal prázdné resp. jinak neplatné hlasovací lístky.

Kandidát může získat přednost v pořadí před jiným kandidátem téže strany jedině tím, že se vynasnaží ve svém volebním okresu získati si důvěru největšího počtu voličů, aniž by měl možnost (jak je tomu při systémech volného výběru z různých kandidátních listin), záludnými prostředky na svůj prospěch poškozovati spolukandidáta vlastní strany. Nastane spíše snaha, aby kandidát i místní organisace získaly ve svém okresu největší úspěch, z čehož ovšem bude míti prospěch strana ve volebním kraji a pro II. a III. skrutinium v celé republice.

Že při stanovení pořadí rozhoduje podle osnovy zmíněné procento, a nikoli číselný počet hlasů, vysvětluje se tou okolností, že nebude možno utvořili ve volebním kraji volební okresy, s úplně stejným počtem obyvatelstva resp. oprávněných voličů a tu by kandidát ve volebním okresu s větším počtem oprávněných voličů byl neprávem v nevýhodě proti kandidátu téže strany ve volebním okresu s menším počtem oprávněných voličů.

Dekapitaci vůdců navržený zákon zabrání i bez ochrany vázanými listinami. Vždyť stranám jest poskytnuto dosti možností, aby vůdce kandidovaly v bezpečnějších volebních okresích. A pro případ, že by toto opatření nezdálo se dosti účinným, navrhuje se variant (prvý), podle něhož mandáty v druhém a třetím skrutiniu lze obsaditi volbou provedenou podle zásad přísně vázaných kandidátních listin.

Osnova umožňuje, aby všechny vážné směry a složky obyvatelstva zastoupeny byly poměrně v parlamentu, avšak nepodporuje zbytečné tříštění stran. Netřeba se také obávati vzrůstu samostatných kandidatur významu výhradně místního; neboť místní kandidatura může míti naději na úspěch jen tehdy, je-li podporována kandidaturou stejné politické barvy v jiných okresích volebního kraje. Plný zisk z druhého a třetího skrutinia může míti jen ta strana, jež postaví vhodné kandidáty pokud možno v největším počtu volebních okresů republiky.

Variant druhý řeší nastupování náhradníků třetího skrutinia za odstoupivší poslance, kteří zvoleni byli v druhém nebo v třetím skrutiniu.

Třetí variant osnovy upravuje znění zákona pro ten případ, že by rozhodnuto bylo upustiti od instituce náhradníků a že by za poslance během volebního období odstoupivší prováděny byly v příslušných volebních okresích volby doplňovací, ovšem podle principu majoritního. Volby doplňovací mají tu dobrou stránku, že se může vláda i před skončením volebního období přesvědčiti o smýšlení voličstva; nelze ovšem přehlédnouti také stinnou stránku věci: každá volba doplňovací může rušiti parlamentní práce tím, že vyvolá povážlivý neklid.

Ve čtvrtém variantu osnova přejímá podle usnesení ústavního výboru poslanecké sněmovny opatření proti újmám způsobeným jinak národnostním državám ztrátou hlasů roztříštěných.

Z důvodů parlamentní techniky osnova převzala zásady i slovné znění neprojednaného dosud vládního návrhu č. 5272 posl. sněm. i se změnami v ústavním výboru poslanecké sněmovny schválenými, pokud ovšem bylo možno uvésti je v soulad s principy navrhované reformy.

Při rozdělení volebních krajů na volební okresy nelze se vyhnouti různé velikosti okresů, zejména má-li býti pokud možno zachována teritoriální souvislost volebních okresů. Poněvadž však pro pořadí, v kterém kandidáti stran jsou voleni, rozhoduje, jak shora řečeno, procento oprávněných voličů a nikoli pouhý jejich počat, není stejná velkost volebních okresů tak významna. Ostatně navržené rozdělení okresů vyžaduje jistě přezkoušení podle administrativních zkušeností vlády, a bude zejména uvážiti, zda jest vždy účelno, aby se volební kraj kryl s oblastí župy.

V zákoně ze dne 29. února 1920 o složení a pravomoci senátu č. 124 Sb. z. a n. navrhuje se obdobná změna (tisk č. 2205).

1) Dr Ernst Cahn: Das Verhältniswahlsystem in den modernen Kulturstaaten (Berlin 1909) str. 255 a násl.

2) Návrh tento vyložil Hare soustavně ve svém spise The election of representatives (Londýn 1859).

3) Zákon ze dne 2. října 1855, podaný ministrem Andreaem.

4) Tato vládní osnova, pokud šlo o navrhovaný systém poměrného zastoupení, nebyla v Sasku schválena. Zákon saský (z 5. května 1909 č. 36) přijal princip většinový a zamítl vůbec zásady poměrného zastoupení. Při jednání o vládním návrhu nebyly proti navrhovanému systému navrhovány jiné zásady poměrného zastoupení, nýbrž pro odmítnutí vládního návrhu rozhodly důvody rázu politického.

V diskusi vedené o volební reformě v českém tisku pro systém souhlasný s tímto saským vládním návrhem z r. 1907 vyslovili se ing. Fr. Schwarz v Českém Slově, K. Moudrý v "Stráži československého socialismu" a K. Policar v "Národní Demokracii". Ing. Fr. Schwarz v "Českém Slově" (1909) doporučil souhlasně s vládním návrhem saským, aby kandidátovi dáno bylo na vůli zvolit si politickou stranu, později však od tohoto návrhu upustil. Podnět Schwarzův liší se od vládního návrhu saského potud, že připouští, aby kandidát kandidoval současně v několika volebních okresích a že dává voliči na vůli, aby odevzdal hlas i kandidátu z jiných volebních okresů širšího volebního obvodu. Touto poslední odchylkou vrací se ing. Schwarz k podstatě svrchu zmíněného systému Hareova s tím rozdílem, že volič nemá možnost dáti subsidiárně nadbytečný hlas jinému kandidátovi. Volební okresy, v něž se širší volební obvod dělí, měly by tedy míti podle názoru Schwarzova jen povahu rozdělení pomocného.

5) Victor ďHondt: Systeme pratique et raisonné de la représentation proportionelle (Brusel 1882).

6) O takovém systému "podvojných kandidatur okresních, záležejícím v tom, že předurčený vůdce krajské volební listiny byl by kandidován ve všech volebních okresích téhož kraje na místě prvém a v příslušném okresu povolaný kandidát na místě druhém" psal dr R. Kobosil v "Národních Listech" a uváděl tam, že na tento systém upozornil poslanec Dr Karel Kramář v ústavně-právní komisi strany národně-demokratické.

Minulá  Nahoru  Další